ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.260.2005
sp. zn. 7 Azs 260/2005 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatelky O.
K., provdané M., zastoupené JUDr. Lenkou Pavlovou, advokátkou se sídlem v Praze 5,
Žitavského 496, za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem
v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 10. 8. 2005, č. j. 61 Az 182/2004 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky
(dále jen „správní orgán“), ze dne 23. 9. 2004, č. j. OAM-2812/VL-20-03-2004,
byla dle ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), zamítnuta žádost stěžovatelky u udělení azylu jako zjevně nedůvodná.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, o které rozhodl krajský soud
napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl, neboť správní orgán si opatřil dostatek podkladů
pro své rozhodnutí, řádně zjistil skutečný stav věci a rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
Ve včas podané kasační stížnosti namítá stěžovatelka, že krajský soud se dostatečně
nevypořádal se žalobními body, a to zejména s otázkou, zda v řízení před správním orgánem
nedošlo k porušení pravidel pro vedení správního řízení, dále pokud jde o zjištění stavu věci
a rovněž s jejími důvody, které uvedla v žádosti o azyl. Přestože to stěžovatelka explicitně
nevyjádřila, lze její případ hodnotit tak, že její návrat na Ukrajinu za dané situace (udělení
správního vyhoštění a s tím související následná nemožnost návratu do České republiky)
by pro ni znamenal bezprostřední a výrazný zásah do soukromého a rodinného života.
Odkázala na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva),
na čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen Ústava), na rozhodnutí Evropského soudu
pro lidská práva W. v. Velká Británie, Mokrani v. Francie a Boultif v. Švýcarsko. Domnívá
se, že realizací správního vyhoštění bude porušeno její právo na rodinný život a jeho realizaci.
Otázkou překážek vycestování se nezabýval ani soud, proto stěžovatelka navrhla zrušení
napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení. Současně požádala o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost, uvedl,
že se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno
v souladu s právními předpisy, když bylo v průběhu řízení zjištěno, že stěžovatelka podala
žádost o azyl z důvodu legalizace pobytu, což nezakládá nárok na mezinárodní ochranu.
Poukázal na fakt, že v dané věci nebylo o překážkách vycestování rozhodováno.
Navrhl zamítnutí jak kasační stížnosti, tak i návrhu na přiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Dle ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu žádost o udělení azylu se zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl
být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12.
Dle ust. §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
S ohledem na fakt, že stěžovatelka uvádí jako právní důvod kasační stížnosti ust. §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu tohoto ustanovení. Skutková
podstata může být se spisy v rozporu tehdy, pokud skutkový materiál, jinak dostačující
k učinění správného skutkového závěru, ve spisu obsažený vede k jiným skutkovým závěrům,
než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech tehdy,
chybí-li v těchto spisech podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem
nebo je-li nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Taková pochybení
však Nejvyšší správní soud v řízení před soudním ani správním orgánem neshledal.
Stěžovatelka ve své žádosti o azyl ze dne 15. 9. 2004 uvedla, že „žádám o azyl v České
republice, protože jsem se seznámila s mužem, zamilovala jsem se a chci se za něj vdát.
A to jsou všechny důvody, proč žádám o azyl.“ Dále uvedla, že v České republice
žije již od roku 2002, když před tímto datem zde již pracovala. Na otázky, zda měla problémy
se soukromými osobami či se státními orgány v zemi původu, odpověděla, že nikoliv.
V případě návratu na Ukrajinu se obávala, že tam nezíská zaměstnání a rovněž nechtěla
opustit přítele. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že z výše uvedeného stručného přehledu
správního spisu nade vší pochybnost vyplývá, že stěžovatelka nepodala žádost o azyl
z některého z důvodů stanovených v ust. §12 zákona o azylu, tedy z důvodu,
že by byla v zemi původu pronásledována či že by měla odůvodněný strach z takového
pronásledování, když rovněž v jejím případě nebylo možno aplikovat ust. §13 zákona
o azylu. Správní orgán proto postupoval zcela v souladu se zákonem, když žádost
stěžovatelky o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou dle ust. §16 odst. 1
písm. g) cit. zákona, a rovněž krajský soud nepochybil, jestliže v takovém postupu správního
orgánu neshledal žádné pochybení. Je zcela zřejmé, že žádost o udělení azylu stěžovatelky
byla výrazem její snahy o legalizaci pobytu v České republice, což lze dovodit i z vlastního
textu kasační stížnosti (a stěžovatelka tento důvod nikterak ani nezastírá). Nejvyšší správní
soud poznamenává, že azylové řízení je specifickým institutem vnitrostátního práva,
který v žádném případě neslouží k legalizaci pobytu na území České republiky
či pro umožnění založení rodiny s českým státním příslušníkem, neboť pro takovýto
účel disponuje právní řád České republiky jinými prostředky.
K tvrzení stěžovatelky týkajícímu se překážky vycestování a porušení pravidel
správního řízení (když v tomto případě nelze uvedení výčtu údajně porušených ustanovení
správního řádu v žalobě považovat za žalobní bod), jakož i k odkazům na Úmluvu, Ústavu
a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, Nejvyšší správní soud s ohledem
na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatelka podala návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
dle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to,
že rozhodnutím ve věci odpadl pro vydání předmětného usnesení důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Další účastník nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu