ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.266.2005
sp. zn. 7 Azs 266/2005 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele Z. T., zastoupeného JUDr. Lenkou Pavlovou, advokátkou se sídlem v Praze 5,
Žitavského 496, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení
o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2005,
č. j. 46 Az 25/2005 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 8. 2005, č. j. 46 Az 25/2005 – 42, zamítl
žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne
26. 4. 2005, č. j. OAM-3534/VL-20-P07-2004, kterým stěžovateli nebyl udělen azyl podle
§12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a současně
bylo rozhodnuto, že se na něj nevztahuje překážka vycestovaní ve smyslu §91 zákona
o azylu. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že ze správního spisu vyplynulo,
že stěžovatel v žádosti o udělení azylu uvedl, že je občanem Etiopie, národnosti etiopské
a nemá cestovní doklad ani jiný doklad totožnosti. Svou vlast opustil 4. 12. 2004 ze strachu
o život, jednak proto že v letech 1977 a 1978 a tři měsíce roku 1994 byl členem strany EPRP
(Ethiopian Peoples Revolutionary Party) a vláda po celých 10 let hledá členy této strany
a zatýká je. Proto neustále střídal adresy a nezůstal na jednom místě. Jako další důvod uvedl,
že měl dva kamarády, kteří byly členy OLF (Oromo Liberation Front) a organizovali proti
vládě mítinky a demonstrace. Kvůli tomu byli pronásledováni a stěžovatel je minulý rok
ukrýval, o čemž se vláda dozvěděla. Kvůli tomu je pronásledován i stěžovatel a kdyby byl
dopaden, byl by zatčen, mučen a zabit. Jeho dva kamarádi, které ukrýval, jsou již zatčeni.
Proto v Etiopii vše prodal a přijel do České republiky, která je pro něj cílovým státem. Při
pohovoru upřesnil, že byl členem strany EPRP od roku 1977 až do roku 1994. Při vládní akci
byl v roce 1978 pro své členství v této straně zatčen, vyslýchán, byl bit a bylo mu
vyhrožováno, že když nic neřekne bude hůř. Po 6 měsících byl propuštěn poté, co podepsal,
že se nebude zúčastňovat protivládních akcí a nebude členem strany EPRP. Po propuštění
pokračoval ve studiích až do roku 2004 neměl žádné konkrétní problémy. Pod vlivem
kamarádů a proto, že měl protivládní postoj, začal v roce 2003 spolupracovat se stranou OLF,
a to tak že prováděl distribuci propagačních materiálů a zbraní a předával informace.
V listopadu 2004 dostal stěžovatel pozvánku k výslechu na místní úřad, kde ho čekala policie,
která ho odvedla na policejní stanici, kde byl konfrontován s kamarádem, který byl podroben
mučení. Potom podepsal papír, aniž si ho mohl přečíst, a byl propuštěn. Následně byl varován
svou známou pracující u kriminální policie, že jsou o něm shromažďovány informace a mohl
by skončit jako jeho kamarád. Na doporučení této známé, že musí někam zmizet, stěžovatel
kontaktoval Somálce, kteří zajišťují odjezdy do ciziny a odletěl do České republiky.
S vycestováním neměl žádné problémy. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl
krajský soud ke shodnému závěru jako ministerstvo, že v řízení nebylo zjištěno,
že by stěžovatel byl ve své vlasti před svým odchodem pronásledován ve smyslu §12
písm. a) zákona o azylu. Jeho zadržení v letech 1976 a 1978 v souvislosti s jeho působením
ve straně EPRP totiž nelze považovat za pronásledování, neboť tehdejší vojenská vláda není
v Etiopii u moci již od roku 1991 a stěžovatel od roku 1978 žádnou činnost ve prospěch této
strany nevyvíjel a mezi jeho zadržením v letech 1976 a 1978 a odjezdem z Etiopie je značný
časový odstup. Za pronásledování ve smyslu §2 odst. 4 zákona o azylu nelze považovat ani
předvolání stěžovatele k výslechu v roce 2004 ani to, že mu byl dán k podpisu nevyplněný
formulář, neboť ze skutečností uvedených stěžovatelem nevyplývá, že by tím došlo
k ohrožení jeho života či svobody nebo se jednalo o nátlak takové intenzity, který by pojem
pronásledování naplnil. U stěžovatele nebyly shledány ani důvody ve smyslu §12 písm. b)
zákona o azylu. Pokud stěžovatel v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti
o svém pronásledování ve vlasti ve smyslu §2 odst. 4 zákona o azylu z důvodu uvedených
v §12 citovaného zákona, pak nelze ani dovodit, že jeho obava z pronásledování je důvodná.
Krajský soud zdůraznil, že za obavu ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu nelze považovat
jakýkoli subjektivní pocit ohrožení či strachu, ale pouze důvodnou obavu mající reálný základ
v objektivních skutečnostech. Za nedůvodnou označil krajský soud námitku stěžovatele,
že se ministerstvo nezabývalo nebezpečím, které mu hrozí v případě návratu do Etiopie.
I když v napadeném rozhodnutí je na str. 9 uvedeno „Dále se správní orgán rozhodující
ve věci zabýval problémem hrozí-li dotyčnému v případě návratu do Nigérie nebezpečí“
je z kontextu zřejmé, že tyto problémy byly správním orgánem posuzovány ve vztahu
k Etiopii a k uvedení země Nigérie došlo v důsledku písařské chyby. Ministerstvo
postupovalo v souladu s §91 zákona o azylu, když neshledalo existenci překážek vycestování,
neboť z informací získaných v průběhu správního řízení nelze učinit závěr, že by stěžovatel
náležel k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími překážky ve smyslu citovaného
ustanovení. Stejně tak krajský soud existenci těchto v zákoně taxativně vyjmenovaných
překážek vycestování u stěžovatele nezjistil. V odůvodnění rozhodnutí ministerstvo podrobně
uvedlo řadu skutečností a informací, ze kterých vycházelo při posouzení otázky,
zda by v případě návratu do Etiopie byl ohrožen život nebo svoboda stěžovatele z důvodu
jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické
přesvědčení. Srozumitelně a dostatečně vyložilo, proč dospělo k závěru, že v případě návratu
stěžovatele do vlasti neexistuje riziko takového zacházení, které by odůvodňovalo přiznání
překážky vycestování.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel uvedl, že ji podává z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle názoru stěžovatele se tvrzení soudu
ve vztahu k překážce vycestování nezakládá na správném posouzení věci a nebere v potaz
povinné náležitosti rozhodnutí a rozdíl mezi §12 písm. b) a §91 odst. 1 písm. a) bod 1
zákona o azylu. Stěžovatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 7/2003 – 60, ze dne 3. 3. 2004, č. j. 2 Azs 12/2004 – 40 a ze dne
22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003 – 51. Za uspokojení výše uvedených kritérií nelze podle
stěžovatele považovat stav, kdy ministerstvo v odůvodnění rozhodnutí o neudělení překážek
vycestování pouze formálně vyjmenovalo zdroje informací o zemi původu, aniž by zároveň
konstatovalo, jaká skutková zjištění z nich vyvodilo. To dokládá opět rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 293. Ministerstvo také nemůže
spoléhat na to, že postačí, pokud svá skutková zjištění uvede v té části rozhodnutí, kde
se zabývá neudělením azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu a tato zjištění automaticky
vztáhne na rozhodování o neudělení překážek vycestování. Z výše uvedených rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jasně vyplývá, že informace o zemi původu použité při
rozhodování o neudělení azylu nelze automaticky použít při rozhodování o neudělení
překážek vycestování. Oba instituty ochrany se od sebe liší, a proto při rozhodování o jejich
aplikaci je třeba postupovat odlišně. Z tohoto důvodu mělo být rozhodnutí ministerstva
krajským soudem zrušeno. Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas s tvrzením krajského soudu,
že z odůvodnění správního rozhodnutí „je zřejmé z jakých skutečností žalovaný při posouzení
otázky, zda v současnosti hrozí žalobci při návratu do vlasti mučení, nelidské či ponižující
zacházení a z jakých důvodů žalovaný nedospěl k závěru, že by žal obci toto při návratu
do vlasti hrozilo“. Pokud totiž ministerstvo pouze uvedlo, že při interpretaci pojmu „nelidské
či ponižující zacházení či trest“ vycházelo z rozsudků Evropského soudu pro lidská práva
ve věci V. a C-R., jejichž části v rozhodnutí cituje, a poté již jen konstatuje že „i v tomto
případě nedospěl správní orgán k závěru, že výše uvedenému žadateli bezprostředně a reálně
hrozí (...) nelidské nebo ponižující zacházení či trest“, je třeba takové zhodnocení a závěr
z něj vyvozený považovat za nepřezkoumatelný. Své tvrzení stěžovatel opírá o rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004 č. j. 6 Azs 50/2003 - 96. Stěžovatel v průběhu
správního řízení mimo jiné uvedl, že byl za své politické aktivity opakovaně zatýkán a mučen
a z jeho výpovědi také vyplynulo, že tyto okolnosti byly hlavním důvodem jeho odchodu
z Etiopie a že se obává, že toto jednání by mu ze strany státu hrozilo i v případě návratu
i v současné době. Ministerstvo však toto jeho tvrzení řádně nevyhodnotilo a z rozhodnutí
není patrné, z jakého důvodu se domnívá, že jednání, kterého se stěžovatel v případě návratu
obává, nelze vyhodnotit jako ponižující či nelidské zacházení ve smyslu §91 odst. 1 písm. a)
bod 2 zákona o azylu. Bylo povinností ministerstva tyto skutečnosti v souladu s výše
uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu podřadit pod citované ustanovení
a náležitým způsobem objasnit, co jej vedlo k závěru, že jednání ze strany státních činitelů
neodpovídá požadavkům tohoto ustanovení. Ministerstvo de facto na případ aplikovalo přímo
čl. 3 Evropské úmluvy místo citovaného ustanovení. Krajský soud tak měl konstatovat
nepřezkoumatelnost rozhodnutí a jeho nezákonnost. V tomto případě nelze celé odůvodnění
neudělení překážek vycestování shrnout do jedné věty, což se stabilně v rozhodnutích
ministerstva objevuje, aniž by z ní bylo patrné, které ze skutečností citovaných ministerstvem
v odůvodnění týkající se neudělení azylu také zvažuje v případě zkoumání existence překážek
vycestování. Stěžovatel také zpochybnil názor soudu týkající se nesprávného uvedení Nigérie
místo Etiopie, neboť nevidí v rozhodnutí jedinou skutečnost, ze které by bylo možno dovodit,
že nebezpečí špatného zacházení ministerstvo posuzovalo ve vztahu k Etiopii. Není totiž
uvedeno z jakých informací o zemi původu ministerstvo vycházelo, co z ní zjistilo a jak tato
zjištění zhodnotilo. Tím méně pak lze dovodit, že tvrzení stěžovatele nebyla posuzována
ve vztahu k Nigérii. Nezákonnost rozsudku stěžovatel spatřuje také v tom, jak se krajský soud
vypořádal s jeho žalobní námitkou, že mu v zemi původu hrozí pronásledování za členství
v hnutí OLF a za aktivity, které pro hnutí vykonával. Názor krajského soudu, že „pokud
žalobce neuvedl v průběhu správního řízení žádné skutečnosti o svém pronásledování
ve vlasti (...), pak nelze ani dovodit, že obava z pronásledování je důvodná“ nemá oporu
v zákoně a nelze přijmout výklad, že osoba musí být pronásledována před odchodem z vlasti,
aby mohl být její strach z pronásledování považován za opodstatněný. To, zda žadatel o azyl
byl vystaven pronásledování před odjezdem z vlasti, může sloužit pouze jako pomocné (nikoli
však jediné) hodnotící kritérium, které umožňuje posoudit, zda žadatelův strach z dalšího
pronásledování je důvodný či nikoliv. Stěžovatel má za to, že z informací o zemi původu,
které si ministerstvo opatřilo, zřetelně vyplývá, že příslušníci i sympatizanti (a to včetně
domnělých sympatizantů) hnutí OLF jsou v zemi pronásledováni. Stěžovatel několikrát
zopakoval, že se obává pronásledování proto, že se aktivně podílel na chodu strany
OLF, rozdával a množil propagační materiály a distribuoval zbraně. Rovněž po dobu dvou
měsíců u sebe schovával dva kamarády, kteří pro něj byli styčnými body s hnutím OLF a kteří
byli podezřelí ze zapálení školy. Za důkaz odůvodněnosti svého strachu a impuls k odchodu
ze země uvedl, že byl na policii konfrontován s jedním z kamarádů a i když byl tentokrát
propuštěn, neboť podepsal vše, co po něm policie požadovala, obává se, že v případě návratu
by mu hrozilo uvěznění a možná i smrt, neboť ví, že členové a spolupracovníci hnutí
OLF jsou v zemi vezněni. Proto navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci
k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve svém vyjádření popřelo oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy. Ministerstvo odkázalo na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele
učiněná ve správním řízení. K námitkám stěžovatele uvedlo, že v jeho případě nebyla
prokázána existence žádného z taxativně vymezených důvodů udělení azylu podle §12
zákona o azylu. Ani žádný zvláštního zřetele hodný důvod k udělení azylu podle §14 zákona
o azylu v případě stěžovatele neshledalo. Stěžovatel rovněž není osobou, u níž by byla
naplněna některá z taxativně vymezených podmínek vyslovení překážky vycestování podle
§91 zákona o azylu, což ministerstvo v řízení podložilo relevantními informacemi, jejichž
věrohodnost stěžovatel nikterak nezpochybnil. Co se týče písařské chyby ve vyhotovení
rozhodnutí, ta neměla vliv na posuzování případu jmenovaného, jak již konstatoval
v rozsudku krajský soud, z jehož odůvodněním se ministerstvo ztotožňuje. Proto ministerstv o
navrhlo zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatn il
stěžovatel, přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
První námitka stěžovatele, že soud nebere v potaz povinné náležitosti a rozdíl mezi
§12 písm. b) a §91 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o azylu a že ministerstvo v odůvodnění
rozhodnutí o neudělení překážek vycestování podle §91 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o azylu
pouze formálně vyjmenovalo zdroje informací o zemi původu, aniž by zároveň konstatovalo,
jaká skutková zjištění z nich vyvodilo, je podle Nejvyššího správního soudu nedůvodná.
V odůvodnění svého rozhodnutí ministerstvo podrobně uvedlo svá skutková zjištění o situaci
v zemi původu stěžovatele, a to jednak na str. 1 až 5, kde jsou popsána skutková zjištění
učiněná ze žádosti o udělení azylu a z pohovorů provedených se stěžovatelem, a dále na str. 6
až 7, kde jsou uvedena skutková zjištění učiněná z písemných podkladů o politické straně
OLF. Tuto skutečnost ostatně připouští i sám stěžovatel, když uvádí, že ministerstvo nemůže
spoléhat na to, že postačí, pokud svá skutková zjištění uvede v té části rozhodnutí, kde
se zabývá neudělením azylu podle §12 písm. b) a tato zjištění automaticky stáhne
na rozhodování o neudělení překážek vycestování, a že informace o zemi původu použité při
rozhodování o neudělení azylu nelze automaticky použít při rozhodování o neudělení
překážek vycestování. V daném případě důvody pronásledování, resp. důvodné obavy z něj,
a tvrzeného ohrožení života nebo svobody ve smyslu §91 zákona o azylu, byly shodné,
a proto ministerstvo mohlo použít tyto informace i pro posouzení existence překážek
vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona, neboť stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti,
ze kterých by bylo zřejmé, že v jeho vlasti nastala po jeho odchodu zásadní změna politické
situace, která by měla negativní vliv na jeho osobu. V daném případě v odůvodnění správního
rozhodnutí ministerstvo na základě všech informací, které mělo k dispozici, samostatně
posoudilo skutková zjištění o situaci v zemi původu st ěžovatele ve vztahu k okolnostem
stanoveným jako překážky vycestování (viz str. 8 a 9 správního rozhodnutí) a dospělo
k negativnímu závěru. Pokud takový postup krajský soud akceptoval, nelze mu důvodně
vytýkat, že nebral v potaz rozdíl mezi §12 písm. b) a §91 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona
o azylu.Odkazy stěžovatele v této souvislosti na rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou
nepřípadné, protože obsahují právní hodnocení ve vztahu k jiným skutkovým okolnostem,
a proto je nelze bez dalšího aplikovat na případ stěžovatele.
Rovněž další stížní důvod stěžovatele, že ze správního rozhodnutí není patrné,
z jakého důvodu se ministerstvo domnívá, že jednání, kterého se stěžovatel v případě návratu
obává, nelze vyhodnotit jako ponižující či nelidské zacházení ve smyslu §91 odst. 1 písm. a)
bod 2 zákona o azylu a že ministerstvo tak de facto na případ aplikovalo přímo čl. 3 Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv, když při interpretaci pojmu „nelidské či ponižující zacházení
či trest“ vycházelo z rozsudků Evropského soudu pro lidská práva ve věci V. a C.-R., a proto
je třeba považovat toto rozhodnutí za nepřezkoumatelné a nezákonné, je nedůvodný.
V odůvodnění správního rozhodnutí je výslovně uvedeno, že znění citovaného ustanovení
zákona o azylu je přejato z čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, a proto
ministerstvo zcela důvodně vycházelo při interpretaci pojmu „nelidské nebo ponižující
zacházení či trest“ z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Z tohoto postupu nelze
dovodit, že ministerstvem byl de facto přímo aplikován čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně
lidských práv. V této souvislosti je třeba poukázat na odůvodnění správního rozhodnutí,
v němž je uvedeno, že z výpovědi stěžovatele o okolnostech jeho pobytu v Etiopii před
odchodem ze země, posouzení jeho hlavních motivů a citovaných aktuálních informačních
pramenů nelze učinit závěr o hrozbě mučení, nelidského či ponižujícího zacházení či trestu,
popř. ohrožení života v důsledku válečného konfliktu. Navíc je nutno zdůraznit, že stěžovatel
ani v žalobě ani v kasační stížnosti neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit
opačný závěr než k jakému dospělo ministerstvo, a omezil se v podstatě jen na obecné
zpochybnění správnosti učiněných závěrů.
Námitka, že z odůvodnění správního rozhodnutí není zřejmé, zda ministerstvo
nebezpečí špatného zacházení posuzovalo ve vztahu k Etiopii či k Nigérii, je rovněž
nedůvodná. Z obsahu správního spisu i z odůvodnění správního rozhodnutí je zřejmé,
že ministerstvo si pro své rozhodnutí opatřilo informace o situaci v zemi původu stěžovatele,
tj. o Etiopii, a tyto informace také v rámci své rozhodovací činnosti posuzovalo. Pokud
v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 9 v druhém odstavci uvedlo, že se „...ve věci zabýval
problémem, hrozí-li dotyčnému v případě návratu do Nigérie nebezpečí...“, jedná
se evidentně o chybu v psaní, když v odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí
se mnohokrát uvádí jako země původu stěžovatele Etiopie. Z tohoto omylu proto nelze
dovozovat, že není zřejmé, zda hrozba nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestu byla posuzována ve vztahu k Etiopii a nikoliv ve vztahu k Nigerii.
Nedůvodná je i poslední námitka stěžovatele, že krajský soud se řádně nevypořádal
s žalobní námitkou, že mu v zemi původu hrozí pronásledování za členství v hnutí OLF
a za aktivity, které pro hnutí vykonával, když podle jeho názoru nelze přijmou výklad,
že osoba musí být pronásledována před odchodem z vlasti, aby mohl být její strach
z pronásledování považován za opodstatněný. Neurčitý právní pojem „odůvodněný strach
z pronásledování“ je právně relevantní z hlediska posouzení jedné ze zákonných podmínek
pro udělení azylu ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Jedná se o víceznačný pojem, jehož
definici neobsahuje žádný právní předpis. Soud v daném případě přezkoumává, zda ve vztahu
k danému pojmu byla uplatněna zásada materiální pravdy ukládající ministerstvu povinnost
zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, na jehož základě je pak právem ministerstva
kvalifikovaně rozhodnout. Bylo tedy třeba zjistit, zda v posuzované věci byly při výkladu
pojmu odůvodněný strach z pronásledování, tj. v daném případě pro aktivní spolupráci
s politickou stranou OLF, zjištěny všechny skutečnosti a podklady rozhodující pro aplikaci
uvedeného neurčitého právního pojmu. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem
krajského soudu vysloveným v napadeném rozsudku, že ministerstvo učinilo úplná skutková
zjištění ve vztahu k existenci pronásledování či odůvodněné obavy z pronásledování. Krajský
soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že za pronásledování ve smyslu §2 odst. 4 zákona
o azylu nelze považovat předvolání stěžovatele k výslechu v roce 2004 a ani to, že mu byl dán
k podpisu nevyplněný formulář, neboť ze skutečností uvedených stěžovatelem nevyplývá,
že by tím došlo k ohrožení jeho života či svobody nebo se jednalo o nátlak takové intenzity,
který by pojem pronásledování naplnil. Pokud stěžovatel v průběhu správního řízení neuvedl
žádné skutečnosti o svém pronásledování ve vlasti ve smyslu §2 odst. 4 zákona o azylu
z důvodu uvedených v §12 citovaného zákona, pak nelze ani dovodit, že jeho obava
z pronásledování je důvodná. Krajský soud k tomu správně zdůraznil, že za obavu ve smyslu
§12 písm. b) zákona o azylu nelze považovat jakýkoli subjektivní pocit ohrožení či strachu,
ale pouze důvodnou obavu mající reálný základ v objektivních skutečnostech. K tomuto
Nejvyšší správní soud dodává, že skutečnost, že v některé zemi existuje autoritářský
a nedemokratický režim, který v mnoha případech nerespektuje lidská práva, automaticky
to neznamená, že kterýkoliv občan takové země je tomuto negativnímu vlivu přímo nebo
zprostředkovaně vystaven. Situace v Etiopii, pokud jde o dodržování lidských práv a stupeň
politické svobody, je významným faktorem svědčícím ve prospěch důvěryhodnosti tvrzení
o konkrétních projevech diskriminace v jednotlivých případech, které jsou pak azylově
relevantními skutečnostmi, ale pokud žadatel o azyl žádnému pronásledování nebo
diskriminaci z azylově relevantních důvodů vystaven není , resp. nemůže mít z takového
pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach, pak přes skutečnost, že pochází
ze země, která je výše uvedeným způsobem problematická, nesplňuje podmínky pro udělení
azylu ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Tak tomu bylo podle zjištění i v daném
případě. Ve správním řízení totiž nebylo jednoznačně prokázáno, že by se stěžovatel stal
předmětem takových nedemokratických postupů, resp. že by mohl mít oprávněnou obavu,
že bude těmto jednáním vystaven více, než kterýkoli j iný obyvatel Etiopie.
Nejvyšší správní soud proto z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úsp ěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. února 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu