ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.29.2006
sp. zn. 7 Azs 29/2006 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Radana Malíka v právní věci
stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Richardem Polmou, advokátem se sídlem v Mladé
Boleslavi, nám. Republiky 946, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 29. 9. 2005, č. j. 55 Az 212/2004 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2005, č. j. 55 Az 212/2004 - 34 byla
zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“)
OAM-922/VL-11-ZA08-2004, jímž stěžovateli nebyl udělen azyl podle ustanovení §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“) a současně rozhodnuto tak, že se na něho nevztahuje překážka vycestování podle
§91 zákona o azylu. Krajský soud se nejprve zabýval procesními námitkami stěžovatele,
které neshledal důvodnými. Podle názoru krajského soudu ministerstvo spolehlivě zjistilo
skutečný stav věci, protože shromáždilo poznatky o zemi původu, o vývoji politické situace
v této zemi v rozhodné době a o postoji státní moci k politickým, náboženským a rasovým
otázkám. S těmito poznatky pak konfrontovalo tvrzení stěžovatele, které uplatňoval v žádosti
o udělení azylu a v pohovoru, jež s ním byl veden v ruském jazyce. V průběhu řízení bylo
respektováno právo stěžovatele vyjádřit se ke všem důvodům jeho žádosti o udělení azylu
a stěžovateli byl rovněž po celou dobu k dispozici tlumočník. Nebylo možno proto přisvědčit
námitce stěžovatele, že nemohl uplatnit v řízení veškerá svá práva, neboť se obtížně domluví
česky a nebyl zastoupen advokátem. Ze žádného zákonného ustanovení také nevyplývá,
že by stěžovatel musel být v řízení před správním orgánem zastoupen advokátem. Krajský
soud shodně s ministerstvem dospěl k závěru, že v řízení nebyl prokázán žádný z důvodů
pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, jež se týkají pronásledování
za uplatňování politických práv a svobod nebo odůvodněného strachu z pronásledování
z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo
pro zastávání určitých politických názorů. Stěžovatel totiž žádný z uvedených důvodů netvrdil
a výhružky věřitele, kterému nebyl schopen splatit dluh, nebyly motivovány některým
z azylově relevantních důvodů, nýbrž pouze soukromým ekonomickým zájmem věřitele.
Stěžovatel se neobrátil se svými obavami ohledně výhružek věřitele na žádný
z kompetentních orgánů, ačkoliv s nimi neměl žádné potíže. Není proto možno dojít k závěru,
že by příslušné státní orgány tolerovaly či podporovaly jednání věřitele, protože o něm nebyly
vůbec stěžovatelem informovány. Již z tohoto důvodu nebylo možno stěžovateli poskytnout
mezinárodní ochranu ve formě azylu, protože nevyčerpal dostupné prostředky k ochraně
svých práv, které měl k dispozici ve vlasti. Obecně nepříznivá ekonomická situace
na Ukrajině pak nemůže být bez dalšího též důvodem pro udělení azylu. Krajský soud
souhlasil s ministerstvem i v tom, že v řízení nebyly zjištěny ani důvody pro udělení azylu
stěžovateli podle ustanovení §14 zákona o azylu. Správní rozhodnutí ohledně humanitárního
azylu podléhalo přezkumné činnosti soudu jen v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek
stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy
takového úsudku byly zjištěny řádným procesním způsobem. Žádné takové vady zjištěny
nebyly, a proto krajský soud neshledal nezákonnost rozhodnutí ani v tomto směru. Krajský
soud nezjistil pochybení správního orgánu ani pokud jde o neexistenci překážek vycestování
ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu, které ostatně ani nebyly tvrzeny,
a v podrobnostech proto odkázal na výstižné odůvodnění správního rozhodnutí.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel odmítl závěry krajského soudu,
že v jeho věci nebyly dány důvody pro udělení azylu podle ustanovení §12, §13 odst, 1, 2 a §
14 zákona o azylu. Stěžovatel opřel kasační stížnost o důvody uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s. Ohledně předmětu řízení poukázal na to, že pouze
jediný pohovor nemohl v žádném případě postačovat pro udělení či neudělení azylu.
Stěžovatel některým otázkám, které mu byly položeny, úplně nerozuměl, nechápal jejich
obsah a neměl dostatek času na jejich promyšlení a zodpovězení. Absence právního
zastoupení advokátem mu pak navíc bránila v uplatnění všech práv, které mu dává právní
řád České republiky. Stěžovatel uvedl, že jedním z hlavních důvodů přicestování do České
republiky byly ekonomické důvody, politické a především velmi špatné rodinné zázemí, které
způsobilo jeho ekonomické problémy. Na Ukrajině nemohl sehnat trvalou práci, pracoval
pouze příležitostně a nemohl tak splatit všechny své dluhy. Pokud by se tedy vrátil zpět, není
reálná naděje, že by si našel zaměstnání a mohl se postarat o sebe a splatit své dluhy. Navíc
by musel shánět bydlení. Tyto důvody, které jsou převážně humanitární, považuje stěžovatel
za dostatečné a domnívá se, že jsou u něho dány zákonné podmínky pro udělení azylu podle
ustanovení §12 či §13, popř. §14 zákona o azylu. Proto žádá vydání rozsudku, kterým
by byl zrušen napadený rozsudek krajského soudu. Současně stěžovatel navrhl, aby kasační
stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že v této stížnosti stěžovatel
neuvedl jedinou výtku, která by odpovídala důvodům uvedeným v ustanovení §103 odst. 1
s. ř. s., přičemž označení důvodu podle písm. e) citovaného ustanovení tu ani nemá místo.
Podle svého obsahu odpovídá kasační stížnost podání žaloby jako návrhu. Pro závěry soudu
a jeho postup nic konkrétního nepřináší. Jelikož se na podanou kasační stížnost vztahuje
ustanovení §32 odst. 5 zákona o azylu, podle něhož má podání kasační stížnosti odkladný
účinek, je proto nadbytečný návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku této stížnosti.
Ministerstvo proto navrhlo, aby kasační stížnost, není-li podána opožděně, byla odmítnuta
podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. za použití ustanovení §104 odst. 4 a §120
s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Zcela neopodstatněné jsou námitky, v nichž stěžovatel poukazuje na porušení
procesních předpisů ministerstvem. Krajský soud právem odmítl v podstatě stejné žalobní
námitky stěžovatele a své závěry v tomto směru řádně, přesvědčivě a přezkoumatelným
způsobem vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku. V podrobnostech je proto možno na tyto
závěry odkázat.
Nejvyšší správní soud k tomu ještě dodává, že z obsahu správního spisu je nade
vší pochybnost zřejmé, že při zjišťování důvodů stěžovatele pro podání žádosti o udělení
azylu postupovalo ministerstvo zcela korektně a v souladu se zákonem. Z protokolu
o pohovoru se stěžovatelem ze dne 7. 4. 2004, který byl započat v 8,30 hod. a skončil
v 10,00 hod., vyplývá, že pohovor probíhal za přítomnosti tlumočníka z jazyka ruského, který
na žádost stěžovatele tlumočil z jazyka ruského do jazyka českého a naopak. Z obsahu
protokolu je rovněž patrno, že se stěžovatel ve zcela přiměřené době trvání pohovoru
podrobně vyjadřoval k důvodům, jež ho vedly k opuštění Ukrajiny a k podání žádosti
o udělení azylu. Po skončení protokolu byl pak stěžovatel ještě seznámen s obsahem
protokolu v ruském jazyce, s nímž vyslovil souhlas a z tohoto důvodu nežádal ani změny
či doplnění protokolu. Z obsahu protokolu rovněž vyplývá, že stěžovatel odpovídal na otázky
jasně, zřetelně a zcela logicky. Ostatně k důvodům, pro něž žádal o udělení azylu,
se stěžovatel vyjadřoval i v žádosti o udělení azylu ze dne 7. 3. 2004, které jsou shodné
s důvody uvedenými v protokolu o pohovoru. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvodné
námitky stěžovatele, že jediný pohovor nemohl postačovat k rozhodnutí o udělení
či neudělení azylu a že některým otázkám, které mu byly v jeho průběhu položeny, úplně
nerozuměl, nechápal jejich obsah a neměl dostatek času na jejich promyšlení a zodpovězení.
Je tomu tak proto, že opodstatněnost těchto námitek se zřetelem ke shora uvedenému nemá
ani v náznaku oporu ve spisovém materiálu.
Nejvyšší správní soud neshledal opodstatněnou ani námitku stěžovatele, že absence
advokáta ve správním řízení mu navíc bránila v uplatnění všech práv, které mu dává právní
řád České republiky. Ze žádného zákonného ustanovení nevyplývá, že by zastoupení
stěžovatele advokátem ve správním řízení o udělení azylu bylo povinné. Jelikož stěžovatel
nepředložil zmocnění k zastupování advokátem, ministerstvo se nedopustilo žádného
pochybení, pokud vedlo řízení o udělení azylu bez advokáta. Absence advokáta rovněž
neměla žádný vliv na uplatnění práv, které stěžovateli dává právní řád České republiky.
V průběhu řízení bylo respektováno jeho právo vyjádřit se ke všem důvodům jeho žádosti
o udělení azylu, jak již bylo výše uvedeno, v řízení bylo postupováno standardním způsobem
a zcela korektně, stěžovateli bylo řádně vysvětleno, co je po něm požadováno a v řízení
mu byl k dispozici tlumočník z jazyka ruského. Ostatně stěžovatel ani konkrétně neuvedl,
v jakém právu byl zkrácen v důsledku nezastoupení advokátem.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti věcně namítal, že jedním z hlavních důvodů jeho
přicestování do České republiky byly ekonomické důvody, politické a především špatné
rodinné zázemí, které způsobilo jeho ekonomické problémy, v čemž spatřuje splnění
zákonných podmínek pro udělení azylu podle ustanovení §12, §13, popř. §14 zákona
o azylu. Tímto v podstatě stěžovatel potvrdil, že jeho odchod ze země původu byl motivovaný
zejména ekonomickými problémy. Krajský soud proto důvodně poukázal na to, že se nejedná
o důvody, se kterými zákon spojuje udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu.
Především tu nejde o pronásledování ve smyslu citovaného ustanovení, tedy o neoprávněný
postih ze strany státní autority nebo těch osob, které takovou autoritu zosobňují. Stěžovatel
před odchodem z Ukrajiny nebyl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
a ani mu nehrozilo pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má. O tom svědčí i tvrzení stěžovatele, že nikdy nebyl členem žádné politické
strany nebo organizace a že se státními orgány Ukrajiny neměl žádné problémy. Tvrzené
obavy z vyhrožování ze strany soukromých osob a z jejich násilného jednání, třeba
i odůvodněné, by se mohly stát důvodem pro udělení azylu pouze tehdy, pokud by státní
orgány země původu takové ohrožení podporovaly, organizovaly, záměrně trpěly, apod.
Případná nižší efektivita takové ochrany v konkrétních podmínkách té které země však ještě
nečiní z takového jednání pronásledování, a tedy ani azylový důvod. Stěžovatel v průběhu
správního řízení netvrdil, že by příslušné státní orgány podporovaly, organizovaly nebo
záměrně trpěly jeho ohrožování v důsledku výhrůžek újmou na zdraví, protože se nikam
po těchto protiprávních aktech neobrátil. Příslušné orgány mu proto nemohly poskytnout
účinnou ochranu již z toho důvodu, že o jeho problémech nebyly informovány.
V této souvislosti poukazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek tohoto soudu
ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 - 36, podle něhož „vyhrožování ze strany soukromých
osob nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu, jestliže ze zpráv, které
byly podkladem pro rozhodnutí správního orgánu vyplývá, že politický systém v zemi původu
dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů a tyto skutečnosti
nebyly v řízení vyvráceny. Obavy žadatele o azyl spočívající v tom, že organizované skupiny,
resp. jejich členové používají nelegálních metod, že proti němu použijí násilí v míře
ohrožující jak jeho zdraví, tak jeho život, nelze podřadit pod žádnou skutečnost uvedenou
v zákoně o azylu, která by odůvodňovala udělení azylu“. Shodně judikoval i Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, v němž uvedl, že „skutečnost, že
žadatel má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez
dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, tím spíše v situaci,
kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany
svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny“.
Nejvyšší správní soud nepovažuje za opodstatněnou ani námitku týkající splnění
zákonné podmínky pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu v otázkách přezkumu správního
rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž
a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností
konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního
orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí
podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.
Krajský soud se zřetelem k uvedenému proto došel k zákonnému závěru. Je tomu
proto, že udělení azylu je na volné úvaze příslušného správního orgánu (na základě údajů
sdělených stěžovatelem v průběhu řízení nezjistilo ministerstvo důvod hodný zvláštního
zřetele pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu) a rozhodnutí o něm přezkoumává soud
pouze v omezeném rozsahu. Jelikož ministerstvo řádně zjistilo a posoudilo jak osobní situaci
stěžovatele, tak i stav v jeho zemi a nedovodilo z toho důvody pro udělení humanitárního
azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména, když stěžovatel ve správním řízení
a v řízení před soudem ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního
azylu neuvedl. Otázky špatné ekonomické pozice a situace stěžovatele v zemi původu a jeho
obavy z výhružek věřitele, jež byly tvrzeny jako jediný důvod pro udělení humanitárního
azylu, nevzbuzují v Nejvyšším správním soudu pochybnost o tom, že správní uvážení
spočívající ve volbě rozhodnutí azyl z humanitárního důvodu neudělit, nevybočilo z mezí
a hledisek stanovených zákonem, bylo v souladu s pravidly logického posuzování
a že premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. V žádném případě
tedy nelze hovořit o voluntaristickém přístupu ministerstva.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů proto kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst.1 s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s. bez
jednání.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nerozhodl, protože věc byla vyřízena
přednostně v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu