ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.33.2006
sp. zn. 7 Azs 33/2006 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatelky T. S., zastoupené JUDr. Annou Bělunkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě –
Mariánské Hory a Hulváky, Tovární 8, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
5. 5. 2005, č. j. 63 Az 184/2004 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky JUDr. Anny Bělunkové se u r č u je částkou 2150 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2005, č. j. 63 Az 184/2004 – 21,
byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 8. 10. 2004, č. j. OAM-2870/VL-07-11-2004, jímž byla
zamítnuta její žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Krajský soud v odůvodnění rozsudku
uvedl, že z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatelka zemi svého původu opustila
z ekonomických důvodů, když neměla na placení školného na vysoké škole a bez vzdělání
a praxe nebyla schopná najít si práci. Důvody uplatněné stěžovatelkou jsou nepodřaditelné
zákonným důvodům pro udělení azylu, a ministerstvo proto nepochybilo, jestliže její žádost
zamítlo jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť
stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Podle názoru krajského soudu
se ministerstvo žádostí stěžovatelky zabývalo odpovědně a svědomitě a vycházelo
ze spolehlivého zjištěného stavu věci. Stěžovatelce byla dána možnost, aby se před vydáním
rozhodnutí vyjádřila k podkladům, případně navrhla jejich doplnění. Jak vyplývá
z dokumentů založených ve správním spise, ministerstvo si opatřilo potřebné podklady
pro rozhodnutí, takže vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Z odůvodnění
napadeného správního rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí,
jakými úvahami bylo ministerstvo vedeno při hodnocení důkazů a při použití právních
předpisů, na základě kterých rozhodovalo, takže námitky stěžovatelky nejsou důvodné.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatelka uvedla, že podle jejího názoru
ministerstvo nezjistilo přesně a úplně skutečný stav věci před vydáním rozhodnutí,
čímž porušilo §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“), a v důsledku toho i nesprávně posoudilo její žádost o azyl.
Dále namítala, že důkazy, které si ministerstvo opatřilo pro své rozhodnutí, nebyly úplné,
čímž došlo opětovně k porušení §32 odst. 1 a §34 odst. 1 správního řádu a ministerstvo
nemohlo tedy správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí
potřebuje zodpovědět, a že rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická
vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. Poukázala na to, že na Ukrajině je přesně
taková tíživá situace, kterou popisuje čl. 53 Příručky k postupům a kritériím pro určování
právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě (dále
jen „příručka“), a upozornila i na čl. 43 tohoto dokumentu. Na výzvu krajského soudu
doplnila kasační stížnost tak, že jako důvod jejího podání označila §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Tvrdila, že v jejím případě jsou dány důvody azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu,
neboť je příslušnicí nejchudší vrstvy, nemá na Ukrajině již žádné příbuzné s výjimkou
dědečka ve věku 76 let. Ostatní příbuzní žijí v České republice a otec již zemřel. Tyto
skutečnosti podle ní odůvodňují její strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité
sociální skupině, neboť na Ukrajině panuje tíživá situace a svoboda jednotlivce je tam
ohrožena. Proto stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku, vrácení věci krajskému
soudu k dalšímu řízení a přiznání kasační stížnosti odkladného účinku.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy. Ministerstvo odkázalo na správní spis, zejména na podání a výpovědi
stěžovatelky učiněná ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí. Stížní námitky týkající
se porušení správního řádu ze strany ministerstva stěžovatelka ve vztahu ke svým důvodům
pro podání žádosti o udělení azylu, tj. ve vztahu k ekonomickým problémům na Ukrajině
a k legalizaci pobytu v České republice, neupřesnila ani nepodložila argumenty.
Podle s. ř. s. nepostačí, vytýká-li stěžovatelka v kasační stížnosti obecně, že zákon
byl porušen anebo to, že řízení bylo vadné, aniž by poukazovala na konkrétní skutečnosti,
z nichž je takové tvrzení dovozováno. Tyto námitky lze proto považovat za formální.
Povinnost zjistit skutečný stav věci podle §32 správního řádu má ministerstvo pouze
v rozsahu důvodů, které žadatel o azyl v průběhu správního řízení uvedl. Je tedy
na stěžovatelce, aby věrohodně doložila, že je skutečně pronásledována. Podle ministerstva
nelze stěžovatelkou tvrzené nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti vydaného rozhodnutí
přisvědčit. Ministerstvo neshledalo souvislost mezi stěžovatelkou citovanou příručkou
a jí uváděnými důvody pro podání žádosti o azyl. Ministerstvo posoudilo důvody stěžovatelky
pro podání žádosti o udělení azylu jako azylově irelevantní. Nově stěžovatelka uplatňuje
tvrzení o své příslušnosti k sociální skupině, a to k vrstvě nejchudších občanů Ukrajiny.
Tuto okolnost však neuplatnila v azylovém řízení, ačkoliv jí v tom nic nebránilo. Podle §109
odst. 4 s. ř. s. nelze k tvrzení uvedenému až v kasační stížnosti přihlédnout, protože
je stěžovatelka uplatnila až po vydání napadených rozhodnutí. Podání kasační stížnosti
stěžovatelkou s návrhem na odkladný účinek je stejně účelovým úkonem, jako bylo
i její podání žádosti o azyl a žaloby k soudu. Stěžovatelka si chtěla těmito svými podáními
legalizovat pobyt na území České republiky. Proto ministerstvo navrhlo zamítnutí kasační
stížnosti pro její nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Zákon o azylu vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v §12, §13
a §14 stanoví také vylučující důvody, při jejichž naplnění nelze žadateli azyl udělit.
Tyto důvody jsou taxativně stanoveny v §15 a 16 zákona o azylu. Podle ustanovení
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 citovaného zákona.
Stěžovatelka v žádosti o udělení azylu i následně při pohovoru uvedla, že v roce 2000
ukončila střední školu a nastoupila na technickou univerzitu ve městě Krivoj Rog. Po dvou
letech musela studium kvůli nedostatku finančních prostředků zanechat. Nebyla nikde
zaměstnána, rovněž rodiče nepracovali, žili z výnosů domácího hospodářství a státní podpory,
kterou dostávala matka. Dále stěžovatelka uvedla, že v její vlasti bezplatné vzdělání
neexistuje, musí se platit školné, ubytování, strava, za dopravu a dávat úplatky.
Také na státních školách se musí připlácet. Ona sama rovněž uplácela, aby mohla absolvovat
polovinu z požadovaných zkoušek. Braní všimného je nešvar běžný na všech ukrajinských
univerzitách, rozdílná je jen jeho výše. Připustila, že s podobnými potížemi se potýkají
i ostatní obyvatelé její vlasti, nemá však žádný názor na skutečnost, čím je tento nepříznivý
stav způsoben. Ve vlasti se s žádostí o pomoc na nikoho neobrátila, rozhodla se přímo využít
nabídky příbuzných a odjela do České republiky. Zde přicestovala dne 19. 9. 2004 na základě
cestovního pasu a osmidenního turistického víza. Do azylového řízení vstoupila poslední
den platnosti víza, neboť její vízum nebylo možné prodloužit, a někdo jí poradil, že jí zbývá
jen požádat o azyl. Připustila, že do azylového řízení vstoupila, neboť si tímto krokem chtěla
legalizovat svůj pobyt a studovat. Se státními orgány ani soukromými osobami ve své vlasti
nikdy žádné problémy neměla a v případě svého návratu do vlasti se ničeho neobávala. Jiné
důvody, kvůli kterým opustila vlast a nyní žádá o azyl, neuvedla.
Jak již Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval (viz rozsudky ze dne 20. 11. 2003,
sp. zn. 2 Azs 27/2003 a ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 5 Azs 22/2003) správní orgán
má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu
jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení
uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické. V opačném případě žádost jako zjevně
nedůvodnou zamítne. Nedojde-li k zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné ve lhůtě do třiceti
dnů od zahájení správního řízení, vydá správní orgán rozhodnutí podle ustanovení §12
zákona o azylu s dalšími akcesorickými výroky, tj. existencí překážky vycestování. To ovšem
neznamená, a ze žádného ustanovení zákona tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu
za této situace vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení
azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění.
Povinnost zjistit skutečný stav věci podle ustanovení §32 správního řádu má správní orgán
pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Ministerstvo
si pro rozhodnutí opatřilo dostatek podkladů, když vycházelo z tvrzení stěžovatelky
uváděných v návrhu na zahájení řízení a v pohovoru k důvodům návrhu. S podklady
pro rozhodnutí měla stěžovatelka možnost se seznámit a vyjádřit se k nim. Této možnosti
využila, s obsahem protokolu o pohovoru vyjádřila souhlas a nežádala jeho doplnění
ani změny. Takto zjištěný skutkový stav nelze, zejména s ohledem na skutečnosti uvedené
stěžovatelkou ve správním řízení, považovat za nedostačující pro rozhodnutí ve věci. Proto
Nejvyšší správní soud v řízení neshledal vadu ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Námitka stěžovatelky, že v jejím případě jsou dány důvody azylu podle §12 písm. b)
zákona o azylu, protože je příslušnicí nejchudší vrstvy a nemá na Ukrajině již žádné příbuzné
s výjimkou dědečka, a tyto skutečnosti podle ní odůvodňují její strach z pronásledování
z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, je podle Nejvyššího správního soudu
nepřípustná. Porovnáním obsahu žaloby a kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zjistil,
že tuto námitku stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohla (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena zástupkyní
advokátka a podle §35 odst. 7 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokátky včetně
hotových výdajů stát. Podle §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, náleží advokátce odměna za dva úkony právní služby 2 x 1000 Kč (§11 odst. 1
písm. f) ve spojení s odst. 3 a §11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky) a podle §13 odst. 3
citované vyhlášky náhrada hotových výdajů v částce 2 x 75 Kč, celkem tedy 2150 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu