ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.38.2005
sp. zn. 7 Azs 38/2005 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele V. B.,
zastoupeného Mgr. Alenou Tichou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou,
ul. 28. října 14, za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem
v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 7. 12. 2004, č. j. 46 Az 44/2004 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán“), ze dne 27. 2. 2004, č. j. OAM-5065/VL-20-P14-2003, bylo dle ust. §25 písm. d)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zastaveno řízení o udělení azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, o které rozhodl krajský soud
napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl, neboť správní orgán si opatřil dostatek podkladů
pro své rozhodnutí, řádně zjistil skutečný stav věci a rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že kasační stížnost podává z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dá le jen „s. ř. s.“). Popřel, že by se úmyslně vyhýbal pohovoru
ve věci řízení o azylu, když učinil vše, co bylo v jeho silách, aby se ve stanovený termín
k uvedenému pohovoru dostavil. Vzhledem k okolnosti, že se zdržoval mimo pobytové
středisko B. p. B. – J., musel se k pohovorům dopravit autobusovou dopravou. V prvém
případě však přijel s mírným zpožděním, protože byl nucen se přizpůsobit jízdnímu řádu
autobusu. Avšak v místě, kde se měl pohovor konat, již nikoho nezastihnul, proto se neměl
možnost ani omluvit. Stejně se mu vedlo i ve druhém případě, kdy se bez svého zavinění
dostavil opět opožděně. Pracovnice, které zastihl v kanceláři, mu však tvrdily, že již není
zaveden v počítači. Stěžovatel je proto přesvědčen, že nebyly splněny podmínky ust. §25
písm. d) zákona o azylu, protože neměl v úmyslu se pohovoru vyhýbat a pokud jej zmeškal,
měl k tomu velmi vážný důvod. Zákon o azylu též přesně nevymezuje, co se rozumí
pod pojmem „opakovaně“. Stěžovatel má za to, že teprve třetí nedostavení se k pohovoru,
a to bez vážného důvodu, by zakládalo důvod pro zastavení řízení. Výklad, který byl použit
správním orgánem, stěžovatel považuje za příliš restriktivní, proto správní orgán
nepostupoval svědomitě, nevyužil všech možností ke zjištění skutečn ého stavu. Stěžovatel
navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení, přičemž současně
požádal soud o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Správní orgán ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozhodnutí soudu, bylo vydáno v souladu s právními
předpisy, přičemž se vypořádal se všemi skutečnostmi stěžovatelem namítanými. Zdůraznil,
že v době, kdy byl stěžovatel vyzván k oběma pohovorům, opakovaně svévolně opustil
P. s. J., aniž by postupoval v souladu s ust. §82 zákona o azylu. I když stěžovatel sám tvrdí,
že o pohovorech věděl, porušil svou po vinnost řádně se na výzvu k nim dostavit. Proto
správní orgán navrhl zamítnutí jak kasační stížnosti, tak i návrhu na přiznání odkladného
účinku.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Stěžovatel podal dne 6. 10. 2003 návrh na zahájení řízení o udělení azylu.
Dne 7. 5. 2003 byl se stěžovatelem veden, v ruském jazyce za účasti tlumočníka, pohovor
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky,
ze kterého byl vyhotoven protokol. Součástí správního spisu je i předvolání k pohovoru
ve věci azylu na 2 6. 1. 2004, v 8:00 hod, které bylo stěžovateli doručeno dle ust. §24 odst. 3
zákona o azylu, a předvolání na 23. 2. 2004, v 8:00, které bylo stěžovateli doručeno stejným
způsobem. Správní spis obsahuje i úřední záznamy ze dne 26. 1. 2004 a 23. 2. 2004,
ze kterých vyplývá, že stěžovatel se k pohovorům bez sdělení důvodu nedostavil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené r ozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ust. §25 písm. d) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže žadatel o udělení
azylu se bez vážného důvodu opakovaně nedostavuje k pohovoru (§23 odst. 2) nebo
neposkytuje informace nezbytné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci a na základě
dosud zjištěných skutečností nelze rozhodnout.
S ohledem na fakt, že stěžovatel uvedl jako právní důvod své kasační stížnosti
ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu tohoto ustanovení.
Skutková podstata může být se spisy v rozporu tehdy, pokud skutkový materiál, jinak
dostačující k učinění správného skutkového závěru, ve spisu obsažený vede k jiným
skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu
ve spisech tehdy, chybí-li v těchto spisech podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím
orgánem nebo je-li nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Taková pochybení
Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí krajského soudu neshledal. Ze správního
spisu lze jednoznačně učinit závěr o tom, že stěžovatel se opakovaně a bezdůvodně nedostavil
k pohovoru ve věci řízení o azylu, čímž nesplnil podmínku součinnosti se sprá vním orgánem,
kterou mu ukládá ust. §23 odst. 2 zákona o azylu, a proto mohl správní orgán postupovat
tak, že řízení o udělení azylu zastavil. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné v této
souvislosti ocitovat z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2005,
č. j. 4 Azs 187/2004 - 51, publikovaného na internetových stránkách soudu, dle kterého
„nedostaví-li se žadatel o azyl bez omluvy a bez vážného důvodu opakovaně k pohovoru,
k němuž byl řádně předvolán – byť se tak v prvém případě stalo v důsl edku zákonem
předvídané fikce doručení předvolání a ve druhém případě přímým předáním a převzetím
předvolání oproti podpisu – jsou splněny podmínky pro zastavení řízení podle §25 písm. d)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“ Z výše uvedeného
jednoznačně vyplývá, že pro to, aby byla splněna zákonem stanovená podmínka opakovaného
nedostavení se, postačí, jestliže stěžovatel neuposlechne výzvy více než jednou, nikoliv,
jak se stěžovatel mylně domnívá, třikrát. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje
na skutečnost, že stěžovatel rovněž neprokázal, že by k nedostavení se měl nějaký závažný
důvod. Tvrzení obsažené v kasační stížnosti a v žalobě považuje Nejvyšší správní soud
za pouhou ničím nepodloženou spekulaci, když je nutno zdůraznit, že toto působí velmi
nevěrohodně. Jak vyplývá ze správního spisu, stěžovatel byl v obou případech předvolán
na 8:00 hod. Proto je značně nepravděpodobné, že by za předpokladu, že by „dorazil
s mírným zpožděním ... (několikaminutové)“, v pobytovém středisku v pracovní den nezastihl
žádného pracovníka, kterému by se mohl omluvit. Nejvyšší správní soud proto uzavírá,
že jak správní orgán, tak i krajský soud, postupoval v předcházejícím řízení zcela v souladu
se zákonem, když za takto zjištěného skutkového stavu zastavil řízení, resp. zamítl žalobu.
K dalšímu důvodu stěžovatele, o který tento opřel svoji kasační stížnost, a to k ust.
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., Nejvyšší správní soud uvádí, že tento stížní důvod na danou
věc nedopadá, neboť v souzené věci byla žaloba stěžovatele zamítnuta, nedošlo tedy
k odmítnutí návrhu či k zastavení řízení.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud poznamenává, že azylové řízení
není prostředkem k legalizaci pobytu stěžovatele na území Čes ké republiky, neboť pro takové
případy má právní řád České republiky jiné právní prostředky.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v napadeném rozhodnutí neshledal žádné vady
uvedené v §109 odstavci 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech
shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem dle §109 odst. 1 citovaného
zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek dle ust.
§107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že pro takové
rozhodnutí odpadl vydáním meritorního rozhodnutí důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu