ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.5.2006
sp. zn. 7 Azs 5/2006 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatelky M. H. Z., zastoupené Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou se sídlem v Praze
2, I. P. Pavlova 3, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o
kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2005,
č. j. 8 Az 12/2005 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2005, č. j. 8 Az 12/2005 – 21, byla
zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“)
ze dne 10. 5. 2005, č. j. OAM-658/VL-07-ZA09-2005, jímž bylo rozhodnuto o neudělení
azylu stěžovatelce podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto, že se na stěžovatelku nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Městský soud v odůvodnění rozsudku
uvedl, že ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka jako důvod své žádosti o udělení azylu
uvedla, že má dvě děti a chtěla by mít třetí dítě. V Číně jí hrozila sterilizace a protože
se k ní nedostavila, vymáhali na ní zaplacení pokuty. Od vymáhání nakonec upustili, protože
ekonomická situace jejich rodiny nebyla dobrá. O azyl žádá kvůli legalizaci pobytu. Úvaha
ministerstva o nevěrohodnosti tvrzení stěžovatelky o potížích, které měla se státními orgány
po narození svých dvou dětí, je podle městského soudu správná. Tento závěr vycházel jednak
z tvrzení stěžovatelky, která uvedla, že pokuta za nedodržení zásad populační politiky jí byla
z důvodu špatné ekonomické situace odpuštěna a její manžel s oběma dětmi žije nadále
bez jakéhokoliv postihu v Číně, jednak z informací, které si ministerstvo k ověření tvrzení
stěžovatelky vyžádalo. Z těchto informací vyplývá, že čínská politika rodinného plánování,
tj. omezený počet dětí v rodině, se uplatňovala rozdílně v jednotlivých oblastech země,
přičemž je zřejmá tendence k přechodu od dřívějšího represivního přístupu ke snaze
motivovat rodinu k tomu, aby měla jen jedno dítě. Tvrzení stěžovatelky o hrozbě nucené
sterilizace nebylo získanými informacemi potvrzeno. Ministerstvo rovněž podle městského
soudu správně poukázalo na to, že sama stěžovatelka žádnou obavu z návratu do vlasti
nevyjádřila, pouze uvedla, že se vrátit nechce. Také úvaha ministerstva o účelovosti jednání
stěžovatelky má oporu ve zjištění, že požádala o udělení azylu teprve po několika měsících
nelegálního pobytu v České republice, přičemž v žádosti uvedla, že chce svůj pobyl
legalizovat, jakož i ve zjištění, že jí bylo uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti na pět
let, kterému se chce stěžovatelka vyhnout. Proto je závěr ministerstva, že stěžovatelka
nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu zcela v souladu se zákonem.
Stěžovatelka podle městského soudu nebyla legitimována k námitce, že ministerstvo náležitě
nezkoumalo, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro udělení humanitárního azylu,
neboť nežádala o udělení azylu z humanitárních důvodů, ale tvrdila pouze důvody uvedené
v §12 zákona o azylu. Jestliže bylo stěžovatelce doručeno správní rozhodnutí, které nebylo
opatřeno vlastnoručním podpisem oprávněné osoby, ale jen předtištěným jménem, příjmením
a funkcí oprávněné osoby, úředním razítkem a doložkou „za správnost“ podepsanou osobou,
která stejnopisy písemného rozhodnutí pořídila, pak takový postup neodpovídá ustanovení
§47 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“).
Tato vada však nezpůsobuje nicotnost žalobou napadeného rozhodnutí, neboť součástí
správního spisu je vyhotovení rozhodnutí, které je podepsáno oprávněnou osobou a má i další
náležitosti požadované citovaným ustanovením. Není tedy pochybnost o tom, že napadené
rozhodnutí vydala oprávněná osoba. Pokud stěžovatelka obecně poukazovala na neúplně
zjištěný stav věci, městský soud konstatoval, že před vydáním napadeného rozhodnutí byl
skutečný stav věci zjištěn dostatečně, když ministerstvo vycházelo z tvrzení stěžovatelky
v žádosti o udělení azylu a při pohovoru s ní, a správnost těchto tvrzení ověřovalo na základě
informací o zemi původu, proti jejichž obsahu stěžovatelka námitky nevznesla.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Městský soud se podle názoru stěžovatelky
nezabýval tím, zda ministerstvo postupovalo v řízení v souladu s platnými právními předpisy
a vycházelo tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Ministerstvo řádně nezkoumalo, zda jsou
dány podmínky podle §14 zákona o azylu, tedy podmínky zvláštního zřetele hodné
pro to, aby byl žadatelce azyl udělen. Městský soud se tím nezabýval a v odůvodnění
rozsudku neuvedl, zda správní uvážení nepřekročilo meze zákona a zda jej ministerstvo
nevyložilo příliš úzce. Stěžovatelka pochází z velké rodiny. Její rodiče však byli chudí
a nemohli platit za vzdělání svých dětí, a proto mohla stěžovatelka navštěvovat základní školu
pouze tři roky. Po skončení školní docházky pomáhala nejprve na poli svým rodičům
a později se odstěhovala ke svému příteli. Narodily se jí dvě dcery, ovšem na úřad byla
přihlášena pouze mladší dcera. Na jaře roku 2003 na základě udání několikrát navštívili její
rodinu pracovníci Úřadu pro kontrolu porodnosti. Na základě těchto návštěv pak tento úřad
rozhodl o její sterilizaci. Toto rozhodnutí bylo hlavním motivem stěžovatelčina odjezdu
z vlasti, neboť si přeje mít ještě syna. Zpátky do Číny se stěžovatelka obává vrátit právě
z důvodu, že jí tam hrozí sterilizace. Vzhledem k uvedenému se stěžovatelka domnívala,
že její případ je hodný zvláštního zřetele pro udělení azylu z humanitárních důvodů ve smyslu
§14 zákona o azylu. Vzhledem k tomu, že zákon o azylu blíže nevymezuje, co jsou
humanitární důvody, výklad tohoto pojmu závisí na uvážení ministerstva. Toto uvážení
nemůže být ani příliš široké, ale ani příliš zužující. Smyslem zákona o azylu je posoudit
individuálně každou situaci žadatele. Právě proto, že zde není výčet humanitárních důvodů,
ale jejich konkretizace je ponechána na uvážení ministerstva, je nutné soudně přezkoumat
meze tohoto uvážení. Městský soud pouze konstatoval závěry, ke kterým došlo ministerstvo.
Stěžovatelce nebylo řádně zdůvodněno, proč důvody, které uvedla ve své žádosti, nejsou
důvody hodné zvláštního zřetele a nemohou být považovány za humanitární. Proto
se domáhala zrušení napadeného rozsudku a přiznání kasační stížnosti odkladného účinku.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek městského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy. S uplatněnými žalobními důvody se soud náležitě vypořádal.
I pro kasační stížnost ministerstvo odkázalo na obsah správního spisu, zejména na vlastní
podání a výpovědi stěžovatelky učiněná ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí.
O přiznání odkladného účinku žádala stěžovatelka nadbytečně, neboť podle §32 odst. 5
zákona o azylu je kasační stížnost odkladným účinkem vybavena již ze zákona.
Proto ministerstvo navrhlo zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele, jestliže v řízení
o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu nemá žadatel
subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení. Smyslem
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu je, aby správní orgán měl možnost udělit azyl
i v situacích, kdy není naplněn žádný z taxativně uvedených důvodů v §12 zákona o azylu,
ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neudělit. Správní orgán tak může podle
§14 zákona o azylu rozhodnout za použití správního uvážení o udělení azylu z humanitárních
důvodů nejen v případech, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako
obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených
či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i v případech, jež předvídané
či předvídatelné nebyly.
Jak vyplynulo ze správního spisu, ministerstvo v řízení zkoumalo, zda v případě
stěžovatelky jsou dány důvody pro udělení humanitárního azylu, a po posouzení jak její
osobní situace, tak i stavu v její zemi, dospělo k závěru, že tomu tak není. Protože o udělení
humanitárního azylu rozhoduje správní orgán na základě volné úvahy, nepřísluší soudu
přezkoumávat, zda jsou dány pro jeho udělení důvody či nikoli, neboť to je věcí diskrečního
oprávnění správního orgánu. Soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze
z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů. Protože ministerstvo řádně zjistilo
a posoudilo jak osobní situaci stěžovatelky, tak i stav v její zemi, pokud z nich samo
nevyvodilo důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci,
zejména za situace, když stěžovatelka ve správním řízení o udělení humanitárního azylu
ani nežádala, ani neuvedla žádné zvláštního zřetele hodné důvody pro jeho udělení, které
by mohlo ministerstvo zvážit a přezkoumat. Pokud tedy ani sama stěžovatelka neuplatnila
požadavek na udělení humanitárního azylu v řízení před správním orgánem, neuvedla
ani důvody hodné zvláštního zřetele, které by mohlo vzít ministerstvo v úvahu
při rozhodování o udělení humanitárního azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu, nemůže
již soud přihlížet k novým námitkám. Pokud tedy svého práva navrhovat důvody pro udělení
humanitárního azylu stěžovatelka nevyužila ve správním řízení, ač k tomu měla řádnou
příležitost, nelze se žalobou, ani kasační stížností takového stavu domáhat. Proto je námitka
týkající se neudělení humanitárního azylu nedůvodná, a to i s poukazem na konstantní
judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 15. 10. 2003,
sp. zn. 3 Azs 12/2003, ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 23/2003, ze dne 22. 1. 2004,
sp. zn. 5 Azs 47/2003 a ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004.
Z důvodů výše uvedených nemohou obstát ani námitky stěžovatelky vytýkající
městskému soudu, že pouze konstatoval závěry, k nimž dospělo ministerstvo, že řádně
neodůvodnil, proč skutečnosti tvrzené stěžovatelkou v žádosti o udělení azylu nejsou důvody
zvláštního zřetele hodné a nemohou být považovány za humanitární a že se nezabýval
tím, zda správní uvážení nepřekročilo meze zákona.
Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně a navíc by to bylo
i nadbytečné, když samo podání kasační stížnosti má podle §32 odst. 5 zákona o azylu
odkladný účinek.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. března 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu