ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.7.2006
sp. zn. 7 Azs 7/2006 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatelky K. I., zastoupené Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem v Plzni,
Plynární 6, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení
o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2005,
č. j. 65 Az 107/2004 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mítá .
II. Žádný z účastníků n em á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 10. 2005, č. j. 65 Az 107/2004 - 22,
zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“)
ze dne 8. 12. 2004, č. j. OAM-3389/VL-10-HA14-2004, kterým stěžovatelce nebyl udělen
azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále
jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto, že se na ni nevztahuje překážka vycestovaní
ve smyslu §91 zákona o azylu. V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval,
že stěžovatelka opustila Ukrajinu dne 10. 11. 2004 z důvodu násilnického chování svého
snoubence, který pracoval u policie a pod vlivem alkoholu ji opakovaně bil, protože
na ni žárlil. Proto se rozhodla odcestovat do České republiky, kde by chtěla žít a pracovat.
Jiné problémy ve vlasti neměla. Tyto skutečnosti nelze podřadit pod žádný z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu. Stěžovatelka nesplňuje ani zákonné předpoklady
pro udělení azylu podle §13 zákona o azylu, neboť není rodinným příslušníkem azylanta,
tj. osoby, jíž byl udělen azyl podle §12 nebo §14 tohoto zákona. V průběhu správního řízení
ani v žalobě stěžovatelka neuvedla žádný konkrétní důvod, který by mohl vést k aplikaci
§14 zákona o azylu. Stejně jako ministerstvo ani krajský soud nezjistil u stěžovatelky
existenci překážek vycestování taxativně vyjmenovaných v §91 zákona o azylu.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatelka uvedla, že ji podává z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Poukázala na to, že jak ministerstvo, tak i krajský
soud ve svých rozhodnutích spatřovaly důvod jejího vycestování z Ukrajiny v ekonomických
potížích. Opak je však pravdou, když jako hlavní důvod opuštění Ukrajiny uváděla násilí,
které bylo na ní pácháno bývalým snoubencem, který je policistou a tak beztrestně
pod rouškou státní moci, kdy jeho počínání bylo kryto jeho nadřízenými se nemohla domoci
spravedlnosti a tak byla vlastně nedobrovolně nucena opustit domovský stát. Ostatně tato
činnost byla známa i orgánům českého státu stran disidentů, kteří též byli nuceni opouštět
v minulosti teritorium státu pro násilí ze strany policie. Ministerstvo však neučinilo jediného
kroku k tomu, aby skutečnosti stran tohoto násilí byly na Ukrajině zjišťovány a pouze
formálně se vyjádřilo tak, že se ze strany stěžovatelky jednalo o zastřený ekonomický důvod.
Takto zjednodušené konstatování beze všech důkazů převzal i krajský soud, kterému však
k rozhodování nebyly doloženy žádné listinné důkazy k tomu, aby ministerstvem
prokazované skutečnosti se staly nespornými. Tvrzení ministerstva lze podle stěžovatelky
hodnotit jako velice zjednodušené a vytrhující věci z kontextu, když neuvedlo žádné
konkrétní skutečnosti, kterými by byla její tvrzení vyvrácena či jinak zpochybněna.
Ministerstvo neučinilo jediného kroku, byť jen formou dotazu do země jejího původu cestou
právní pomoci, aby jí popisované jednání prověřilo. Jeho vyjádření se pak stalo formálním
a nevystihujícím celou podstatu věci. Ve spisovém materiálu tedy zjevně absentují veškeré
skutečnosti, které mají zásadní vliv na objektivní rozhodování soudu, a to pro nečinnost
ministerstva v tomto směru. Jedná se tedy o neobjektivní posouzení shromážděných listinných
důkazů a o jejich neúplnost. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení a přiznal kasační
stížnosti odkladný účinek.
Ministerstvo ve svém vyjádření uvedlo, že podle jeho názoru je kasační stížnost
stěžovatelky nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s., ne-li nepřezkoumatelná. Ministerstvo
stejně jako krajský soud důvody, jež stěžovatelku přivedly z Ukrajiny do České republiky,
jako ekonomické neoznačilo ani v odůvodnění svého rozhodnutí, ani ve svém vyjádření k její
žalobě. Násilí, jehož se její snoubenec na ní dopouštěl, činil jako partner a z chorobné
žárlivosti, nikoli jako orgán státní moci a nikoli pro politickou nepohodlnost stěžovatelky.
Ministerstvo vedlo na žádost stěžovatelky správní řízení o udělení azylu a rozhodovalo
v řízení o azylovém právu, neprovádělo vyšetřování ve věci spáchání trestného činu ublížení
na zdraví k trestnímu oznámení stěžovatelky na svého přítele. Ministerstvu není zřejmé, proč
jsou v kasační stížnosti odkazy na násilnosti policie vůči disidentům nebo výtky
o neprověřování stěžovatelkou popisovaného jednání formou dotazu do domovského státu
cestou právní pomoci. Z pohledu ministerstva je tedy kasační stížnost postavena na námitkách
nesouvislých, nepřípadných a mimochodných. Proto navrhlo odmítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka, přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Námitka stěžovatelky, že jak ministerstvo, tak i krajský soud ve svých rozhodnutích
spatřovaly důvod jejího vycestování z Ukrajiny pouze v ekonomických potížích, přičemž
ona jako hlavní důvod opuštění Ukrajiny uváděla násilí, které bylo na ní pácháno bývalým
snoubencem, který je policistou, je zcela bezpředmětná. Ministerstvo i krajský soud ve svých
rozhodnutích vycházely z tvrzení stěžovatelky, jenž jsou obsažena v její žádosti o udělení
azylu a v protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu, v nichž stěžovatelka jako důvod
svého odchodu z vlasti uváděla osobní problémy s bývalým přítelem. Tyto stěžovatelkou
uváděné důvody byly ministerstvem i krajským soudem vyhodnoceny jako problémy
se soukromou osobou, jež nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu. Není proto pravdou, že by ministerstvo nebo krajský soud ve svých rozhodnutích
posuzovaly stěžovatelkou uvedené důvody opuštění Ukrajiny jako ekonomické,
jak nedůvodně tvrdila stěžovatelka v kasační stížnosti.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že ministerstvo nezjišťovalo skutečnosti stran násilí
ze strany bývalého přítele a pouze formálně se vyjádřilo tak, že se ze strany stěžovatelky
jednalo o zastřený ekonomický důvod, je tato rovněž nedůvodná. Jak již Nejvyšší správní
soud opakovaně judikoval (viz rozsudek ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 2 Azs 27/2003,
uveřejněno pod č. 181/2004 Sb. NSS a rozsudek ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 5 Azs 22/2003)
správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické. V opačném
případě žádost jako zjevně nedůvodnou zamítne. Nedojde-li k zamítnutí žádosti jako zjevně
nedůvodné ve lhůtě do třiceti dnů od zahájení správního řízení, vydá správní orgán rozhodnutí
podle §12 zákona o azylu s dalšími akcesorickými výroky, tj. existencí překážky vycestování.
To ovšem neznamená, a ze žádného ustanovení zákona tak nelze dovodit, že by správnímu
orgánu za této situace vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody
pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková
zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci podle ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel
v průběhu správního řízení uvedl.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud je vázán jak rozsahem kasační stížnosti,
tak jejími důvody, přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu vymezeném v kasační stížnosti
a dospěl k závěru, že ministerstvo vycházelo při svém rozhodování z údajů uváděných
stěžovatelkou a z písemných zpráv o politické a ekonomické situaci a stavu dodržování
lidských práv na Ukrajině, které jsou součástí správního spisu. S podklady pro rozhodnutí
měla stěžovatelka možnost se seznámit a vyjádřit se k nim. Této možnosti využila, s obsahem
protokolu o pohovoru vyjádřila souhlas a nežádala doplnění ani změny. Proto Nejvyšší
správní soud v řízení neshledal vadu ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. března 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu