ECLI:CZ:NSS:2006:8.AFS.145.2005
sp. zn. 8 Afs 145/2005 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera, v právní věci žalobce Ing. P. Ch.,
zastoupeného Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátkou v Praze 6, Muchova 9/223,
proti žalovanému Generálnímu ředitelství Vězeňské služby České republiky, Praha 4,
Soudní 1672/1a, v řízení o žalobě proti rozhodnutí generální ředitelky Vězeňské služby
České republiky ze dne 1. 12. 2003, čj. 49/259/03-GŘ/734, o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2004, čj. 7 Ca 48/2004 - 35,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2004, čj. 7 Ca 48/2004 - 35,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 1. 12. 2003 generální ředitelka Vězeňské služby České republiky
zamítla stížnost žalobce proti rozhodnutí ředitele Vazební věznice Praha – Pankrác ze dne
6. 10. 2003, čj. VV-2003/715/36601, kterým bylo rozhodnuto o výši nákladů výkonu
vazby žalobce (v celkové výši 14 085 Kč).
Žalobce se žalobou ze dne 2. 3. 2004, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal
zrušení shora uvedených rozhodnutí.
Žalobce svůj návrh odůvodnil tím, že pro uvalení vazby nikdy nebyly dány a naplněny
zákonné důvody, žalobce byl zproštěn cca 95 % „všech vykonstruovaných obvinění
obžaloby“. Přes uvedené skutečnosti byl žalobce vyzván k úhradě nákladů vazby ve výši
14 085 Kč, stížnost proti rozhodnutí mu byla závadně a nedůvodně zamítnuta. Odvolací
orgán se náležitě nezabýval odvolacími důvody ani příslušnými důkazy a tyto
nevyhodnotil ani jednotlivě ani ve vzájemných souvislostech. Jak věc tak důkaz nesprávně
právně i logicky věcně posoudil, včetně konkrétních individuálních rozhodných
skutečností i okolností a dospěl tak k závadnému závěru i rozhodnutí.
Městský soud žalobu odmítl pro nepřípustnost [podle ustanovení §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. za použití §68 písm. e) s. ř. s. a §70 písm. a) s. ř. s.]. V důvodech uvedl, že
rozhodování o náhradě nákladů spojených s výkonem vazby a její výše má dvě fáze:
Nejprve o povinnosti odsouzeného k náhradě nákladů spojených s výkonem vazby
rozhodne po právní moci rozsudku předseda senátu soudu I. stupně a teprve po právní
moci tohoto rozhodnutí rozhodne o výši nákladů výkonu vazby ředitel věznice.
Rozhodnutím, kterým se zakládá povinnost odsouzeného nahradit státu náklady spojené s
výkonem vazby je tak rozhodnutí trestního soudu, nikoliv rozhodnutí ředitele věznice.
Rozhodnutí ředitele věznice, a ke stížnosti proti němu rozhodnutí generální ředitelky
Vězeňské služby České republiky nejsou rozhodnutími, kterými by byla založena
povinnost žalobce, ale pouze rozhodnutími o určení výše povinnosti o níž rozhodl trestní
soud, a to pouhým matematickým vyčíslením této povinnosti. Jedná se o činnost
administrativní, při které nebylo rozhodováno o povinnostech žalobce. Ředitel věznice
pouze realizuje povinnost uloženou trestním soudem jejím matematickým vyčíslením. Při
určení výše této povinnosti nemá žádný prostor pro vlastní uvážení (nerozhoduje o délce
vazby, kterou stanovil soud, nepřísluší mu měnit denní sazbu nákladů výkonu vazby,
stanovenou obecně závazným předpisem apod.). Obdobně generální ředitelka Vězeňské
služby České republiky může přezkoumávat rozhodnutí ředitele věznice jen v tom směru,
zda výpočet výše nákladů je správný či nikoliv. Městský soud pak uzavřel, že napadená
rozhodnutí nejsou rozhodnutími ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s., jimiž by byla
zakládána, měněna, rušena nebo závazně určována práva nebo povinnosti, byť jde o
úkony určitým způsobem formalizované.
Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl usnesení městského soudu včasnou kasační
stížností, kterou se domáhal zrušení usnesení městského soudu. Důvody kasační stížnosti
spatřuje stěžovatel především v nesprávném právním posouzení věci městským soudem.
Stěžovatel odkázal v obecné rovině ke všem důvodům podle §103 odst. 1 s. ř. s. Po
posouzení věcného obsahu kasační stížnosti Nejvyšší správní soud podřadil kasační
důvod ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť jak již z rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu č. 625/2005 Sb. NSS, vyplývá, je-li kasační stížností napadeno usnesení o
odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento
důvod spadá také případ tvrzeného nesprávného posouzení právní otázky soudem v
předcházejícím řízení.
Stěžovatel především polemizuje se závěry městského soudu o tom, že napadená
rozhodnutí nejsou rozhodnutími, kterými se zakládá nebo závazně určuje povinnost. Dále
stěžovatel uvádí, že České republice, resp. vězeňské službě na vymáhání nákladů vazby
nevznikl nárok, protože vazba byla neoprávněná. Rozhodnutí, kterým orgán státu
vyžaduje něco, na co není nárok, nemůže být vyloučeno ze soudního přezkumu.
Stěžovatel dále požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný navrhnul zamítnutí kasační stížnosti s tím, že se plně ztotožňuje s postupem
a právním názorem městského soudu, Vězeňská služba České republiky postupovala plně
v souladu s platným právním řádem.
Kasační stížnost je důvodná.
O důvodech kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil (vázán rozsahem i důvody
kasační stížnosti, podle §109 odst. 2, 3 s. ř. s.) následovně:
Podle §152 odst. 1 písm. a) tr. ř. byl-li obžalovaný pravomocně uznán vinným, je
povinen nahradit státu náklady spojené s výkonem vazby, přičemž podle §152 odst. 2 tr.
ř. denní sazbu připadající na náklady spojené s výkonem vazby a způsob úhrady těchto
nákladů stanoví ministerstvo spravedlnosti obecně závazným právním předpisem. Podle
§155 odst. 1 tr. ř. o povinnosti odsouzeného k náhradě nákladů spojených s výkonem
vazby (§152 odst. 1 písm. a) tr. ř.) rozhodne po právní moci rozsudku předseda senátu
soudu I. stupně, přičemž podle odst. 4 téhož ustanovení je proti jeho rozhodnutí
přípustná stížnost.
Ustanovení §10 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 10/2000 Sb., o
srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o
výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných
zařízení a o úhradě dalších nákladů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“),
stanoví denní sazbu nákladů výkonu vazby, odst. 2 téhož ustanovení pak z náhrady
nákladů výkonu vazby vylučuje dobu, po kterou je osobě ve výkonu vazby poskytována
ústavní (nemocniční) péče, je-li tato osoba pojištěna podle zvláštního právního předpisu
(zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění). Podle §11 odst. 1 vyhlášky pak
na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým byla odsouzenému uložena
povinnost k náhradě nákladů spojených s výkonem vazby (§155 tr. ř.), vydá ředitel
věznice rozhodnutí o výši nákladů výkonu vazby. Proti tomuto rozhodnutí je podle §11
odst. 2 vyhlášky přípustná stížnost, která může směřovat jen proti vypočtené výši nákladů
výkonu vazby a o které rozhoduje generální ředitel Vězeňské služby.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem městského soudu o dvoufázovém
rozhodování o náhradě nákladů spojených s výkonem vazby a její výše. Jak z citovaných
ustanovení trestního řádu a vyhlášky vyplývá, nejprve rozhoduje předseda senátu soudu I.
stupně o samotné povinnosti náhrady nákladů (pohledávce) co do jejího základu. V
návaznosti na jeho rozhodnutí, rozhoduje o náhradě nákladů (pohledávce) co do její výše,
ředitel věznice.
Rozhodnutí předsedy senátu soudu I. stupně, s přípustnými opravnými prostředky, je
rozhodnutím nezávislého soudu, které nepochybně splňuje požadavky článku 36 odst. 1
Listiny základních práv svobod. Příslušnost soudu k rozhodnutí o náhradě nákladů
výkonu vazby, co do základu takové povinnosti, je jednoznačně vymezena ustanovením
§155 odst. 1 tr. ř. a je tedy nepochybné, že další přezkum rozhodnutí ve vymezeném
rozsahu správním soudem by byl nejen v rozporu s pravomocí správních soudů,
základním způsobem vymezenou ustanovením §4 s. ř. s. (a ve vztahu k
přezkoumávanému rozhodnutí rovněž již citovaným ustanovením §155 tr. ř.), ale rovněž
v rozporu s čl. 38 odst. 1 věta druhá Listiny základních práv a svobod.
Rozhodnutí ředitele o náhradě nákladů co do jejich výše má od shora popsaného
rozhodnutí soudu odlišnou povahu. V názoru na přezkoumatelnost rozhodnutí ředitele
věznice správním soudem pak Nejvyšší správní soud městskému soudu nepřisvědčil.
Bylo již uvedeno, že rozhodování o povinnosti náhrady nákladů výkonu vazby má
dvě fáze. Druhá z nich (rozhodnutí o výši nákladů) je podmíněna předchozím
rozhodnutím o povinnosti k náhradě nákladů, tedy rozhodnutím soudu o základu
povinnosti. Tato skutečnost nemění ničeho na tom, že rozhodnutí ředitele věznice, jako
správního orgánu ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., je nezbytnou součástí
pro vznik individualizované povinnosti v konkrétní výši. Předcházející rozhodnutí soudu
tuto povinnost stanoví pouze co do základu, v obecné rovině. Úvaha o tom, že
rozhodnutí ředitele věznice je pouze administrativní činností, při které se jen matematicky
vyčíslí povinnost stanovené soudem, a není tu prostor pro správní uvážení, nemůže
obstát. Jen z toho, že správní orgán při svém rozhodování nemá prostor pro vlastní
uvážení a rozhoduje o povinnosti (či spolurozhoduje, jako v posuzované věci,
rozhodnutím pouze o výši povinnosti) fyzické či právnické osoby, pohybuje se přitom v
přesně vymezeném právním rámci, může mít vliv na kvantitativním rozsahu soudního
přezkumu jeho rozhodnutí, nemůže však rozhodnutí ze soudního přezkumu zcela
vyloučit; to ze zákona neplyne.
Je ostatně zřejmé, že i při prostém matematickém propočtu může dojít k porušení
právního předpisu, ať již početní chybou při propočtu dnů nebo při násobení, ale i při
výkladu právního pojmu „ústavní (nemocniční) péče“ v §10 zmíněné vyhlášky apod.
Rozhodnutí ředitele věznice o výši nákladů výkonu vazby, resp. navazující rozhodnutí
generálního ředitele Vězeňské služby, tak proto rozhodnutím, proti kterému je přípustná
žaloba podle §65 a násl. s. ř. s. Nejvyšší správní soud ostatně tento výklad považuje za
jediný slučitelný s ustanovením článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V
souladu s úvahou Nejvyššího správního soudu, jež k tomuto závěru vedla, však soudní
přezkum takového rozhodnutí může v souladu s článkem 38 odst. 1 věta druhá Listiny
základních práv a svobod směřovat pouze k přezkumu výše stanovené povinnosti, nikoliv
však k přezkumu či zpochybnění její existence. Co do existence povinnosti již bylo dříve
jiným soudem v rozsahu jeho příslušnosti pravomocně rozhodnuto, a správní soud, jako
předtím správní orgán, je tímto rozhodnutím vázán.
Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že napadené usnesení městského soudu o
odmítnutí návrhu je nezákonné, neboť napadené rozhodnutí správního orgánu podléhá
přezkumu ve správním soudnictví. Uvedený závěr Nejvyššího správního soudu však
neprejudikuje věcné posouzení žaloby městským soudem.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti, včetně odměny ustanovené zástupkyně
stěžovatele, rozhodne městský soud v novém rozhodnutí o věci samé (§110 odst. 2 s. ř.
s.).
Nejvyšší správní soud rozhodoval o věci neprodleně po jejím nápadu, nerozhodoval
již proto samostatně o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. ledna 2006
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu