ECLI:CZ:NSS:2006:8.AFS.60.2005
sp. zn. 8 Afs 60/2005-31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera, v právní věci žalobce: L. M. X.,
zastoupeného Jiřím Šrámkem, advokátem v Rumburku, Palackého 205, proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Ústí nad Labem, Velká Hradební 61,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2003, čj. 18780-c/110/2002,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
8. 2. 2005, čj. 15 Ca 17/2005-9,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
I. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 19. 12. 2003, čj. 18780-c/110/2002, žalovaný zamítl odvolání
žalobce proti rozhodnutí (dodatečnému platebnímu výměru) Finančního úřadu ze dne
30. 7. 2002, čj. 50268/02/179971/6258, kterým správce daně doměřil žalobci daň z
příjmů za rok 2000 ve výši 503 579 Kč (celková výše daně pak činila 506 444 Kč).
Žalobce se žalobou ze dne 26. 2. 2004 u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhal
zrušení tří rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2003, čj. 18780-a/110/2002, čj.
18780-b/110/2002 a čj. 18780-c/110/2002, a jim předcházejících rozhodnutí Finančního
úřadu.
Usnesením ze dne 19. 1. 2005, čj. 15 Ca 36/2004–31, krajský soud vyloučil žaloby
proti rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 12. 2003, čj. 18780-b/110/2002 a čj.
18780-c/110/2002, k samostatným řízením.
Ve vztahu k rozhodnutí žalovaného čj. 18780-c/110/2002 žalobce svůj návrh
odůvodnil tím, že v daňovém přiznání přiznal daň ve výši 2865 Kč. Správce daně prověřil
základ daně a daň plynoucí z podnikatelské činnosti [podle §7 zákona ČNR č. 337/1992
Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, dále též „daňový řád“ (“d.
ř.“)], za rok 1997. Závěry kontroly byly uvedeny ve zprávě o kontrole, daň byla stanovena
na základě pomůcek (§31 odst. 5 d. ř.). Proti dodatečnému platebnímu výměru podal
žalobce odvolání, které bylo zamítnuto. Žalobce je přesvědčen, že byl porušen zákon v
jeho neprospěch. Účetnictví žalobce vedl V. B., který byl přítomen i daňové kontrole. Z
peněžního deníku je zřejmé, že počáteční vklad podnikatele ve výši 1 660 000 Kč byl
pouze formálním vkladem k zajištění kladných zůstatků v pokladně v jednotlivých
měsících. Ve skutečnosti probíhaly tržby průběžně podle prodeje v jednotlivých dnech a
také formální vklady v pokladně. Peněžní deník je veden chronologicky a shora uvedená
částka je účtována jako vklad podnikatele, který neovlivňuje základ daně. Žalobce je
přesvědčen, že prokázal řádně všechna svá tvrzení a nezákonnost spatřuje především ve
vyměření daně podle pomůcek (§31 odst. 5 d. ř.), ačkoliv k tomu nebyly splněny
podmínky.
Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 8. 2. 2005, čj. 15 Ca 17/2005-9.
V důvodech uvedl, že pro posouzení věci byla zásadní otázka, zda byly dodrženy zákonné
podmínky pro stanovení daně podle pomůcek podle §31 odst. 5 d. ř. Odvolací orgán - při
stanovení daně podle pomůcek - přezkoumává podle §50 odst. 5 d. ř. pouze dodržení
zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Rozložení důkazního
břemene v daňovém řízení vyplývá z §31 odst. 9 d. ř. ve vztahu k daňovému subjektu, a z
§31 odst. 8 d. ř. ve vztahu ke správci daně.
V rámci daňové kontroly byl žalobce vyzván, aby prokázal, jak byly zdaněny vložené
finanční prostředky ve výši 1 660 000 Kč, případně zda jsou od daně osvobozené, či zda
zdanění nepodléhají. Z daňových přiznání k dani z příjmů fyzických osob za předcházející
zdaňovací období ani z předloženého účetnictví nevyplývalo, že by se jednalo o finanční
prostředky získané z žalobcovy podnikatelské činnosti. Dále byl vyzván, aby prokázal své
obchodování se společností P., s. r. o., a skutečnost, že od této společnosti nakupoval a
převzal zboží, na základě čehož si uplatnil výdaj na dosažení, zajištění a udržení
zdanitelných příjmů. Zároveň touto výzvou, kterou bylo zahájeno vytýkací řízení ve
smyslu ustanovení §43 odst. 1 d. ř. správce daně žalobce poučil o možnosti stanovit
daňovou povinnost podle pomůcek nedojde-li ke splnění výzvy. Žalobce ale na výzvu
nijak nereagoval. Proto neunesl důkazní břemeno ve smyslu ustanovení §31 odst. 9 d. ř.,
a správce daně stanovil daň podle pomůcek.
Ani v odvolacím řízení žalobce nepředložil relevantní důkazy. Na základě jím
podaného odvolání byl správcem daně vyzván, aby v rámci doplňovacího řízení odstranil
vzniklé pochybnosti ohledně správnosti přiznaného základu daně a daně. Žalobce na
výzvu reagoval pouze tvrzeními, jimiž závěry správce daně popíral, svá tvrzení však nijak
nedoložil.
Poukázal-li žalobce na to, že vklad 1 660 000 Kč do podnikání byl pouze formální,
jednalo se o postup rozporný s ustanovením §7 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o
účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“). Žalobce
podnikající jako fyzická osoba zapsaná do obchodního rejstříku vedl podvojné účetnictví,
neúčtoval proto do peněžního deníku, ale do hlavní knihy a do knih analytické evidence.
To ovšem nic nemění na tom, že na výzvu správce daně měl prokázat, ale neprokázal
požadované skutečnosti týkající se shora uvedené částky.
Co do obchodování se společností P., s. r. o., předložil žalobce fakturu za nákup
zboží u uvedené společnosti, přičemž faktura splňovala formální náležitosti podle §11
odst. 1 zákona o účetnictví. Tím ale není prokázáno, že výdaj byl skutečně vynaložen.
Nestačí, aby daňový subjekt prokázal existenci obchodního partnera, ale musí prokázat, že
s tímto partnerem skutečně obchodoval. Zmíněná společnost byla ve vztahu ke správci
daně zcela nekontaktní a správce daně měl proto o uskutečnění obchodního případu
pochybnosti.
Žalobce jako stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační stížností,
opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. tvrdil nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení, a domáhal se
zrušení napadeného rozsudku. Stěžovatel rovněž (bez dalšího odůvodnění) požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Ve stížnosti v podstatě jen zopakoval námitky žaloby; uvedl, že závěr krajského
soudu není správný, neboť soud pouze převzal právní argumentaci, kterou ve svém
rozhodnutí použil žalovaný. Stěžovatel podle svého názoru jednoznačně prokázal, že
částka 1 660 000 Kč byla pouze formálním vkladem, který neovlivnil základ daně. Je
rovněž přesvědčen, že prokázal obchodní vztahy se společností P., s. r. o., která je řádně
zapsaná v obchodním rejstříku; stěžovateli pak nemůže jít k tíži, že tato společnost
nereaguje na snahy správce daně a po stěžovateli nemůže být spravedlivě požadováno,
aby prokazoval fungování tohoto subjektu.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné. Ve svém vyjádření
odkázal na napadené rozhodnutí a na své stanovisko k žalobě.
Kasační stížnost není důvodná.
O důvodech kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil (vázán rozsahem i důvody
kasační stížnosti, podle §109 odst. 2, 3 s. ř. s.)
takto:
V prvé řadě je nutno uvést, že důvodem kasační stížnosti nemohou být sice tvrzené,
avšak nekonkretizované vady v právním úsudku krajského soudu. Vymezení rozsahu
kasační stížnosti a specifikace jejích důvodů leží na stěžovateli v důsledku dispoziční
zásady, která ovládá řízení o kasační stížnosti. Uvedení konkrétních námitek nelze - tak
jak to učinil stěžovatel - nahradit pouhým zopakováním námitek uplatněných v žalobě, již
proto, že žalobní námitky směřovaly proti jinému rozhodnutí (proti rozhodnutí
žalovaného), než které je předmětem přezkumu kasačním soudem (srov. §102 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumává napadený - a pravomocný - rozsudek soudu, který se
k žalobním bodům původně uplatněným již vyjádřil a vypořádal je; proto jen postup
prvého soudu (a jeho právní názory) pak může přezkoumat soud kasační, nadto jen k
řádné námitce kasační stížnosti.
Stěžovatel nad rámec pouhého opětovného uvedení žalobních bodů namítl, že
u částky 1 660 000 Kč prokázal, že se jednalo o formální vklad, a že také prokázal
obchodní vztahy se společností P., s. r. o.; nemůže po něm být spravedlivě požadováno,
aby prokazoval také fungování tohoto subjektu.
Krajský soud se s žalobními námitkami řádně a úplně vypořádal, své rozhodnutí
logicky a vnitřně nerozporně odůvodnil. Skutečnost, že dal ve svých závěrech za pravdu
právnímu názoru žalovaného správního orgánu, nezakládá sama o sobě nezákonnost jeho
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s právními závěry krajského soudu, které
stěžovatel zpochybnil pouze obecnou námitkou.
Krajský soud připomněl, že stěžovatel na podporu svého tvrzení, že částka 1 660 000
Kč byla pouze formálním vkladem, nepředložil v daňovém řízení žádný relevantní důkaz.
Krajský soud se zabýval rovněž povinnostmi stěžovatele z hlediska zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a správně uzavřel, že tvrzený postup je v
rozporu s ustanovením §7 odst. 1 zákona o účetnictví.
Stěžovatel tento závěr nezpochybnil konkrétní námitkou, kterou by namítl např.
existenci důkazu předkládaného v daňovém řízení, nebo kterou by polemizoval se závěry
krajského soudu o tom, že účetní postup stěžovatele nebyl zákonný. Nejvyšší soud proto
tuto stížní námitku má za nedůvodnou.
U obchodního vztahu se společností P., s. r. o. krajský soud nezpochybnil existenci
této společnosti, ani formální náležitosti faktury za nákup zboží mezi stěžovatelem a
uvedenou společností. Dovodil ale, že pouhá existence faktury se zákonnými náležitostmi
ještě neprokazuje uskutečnění obchodního vztahu. Stěžovatel přitom realizaci
obchodního vztahu (a nikoli fungování společnosti) nijak neprokázal.
Námitka stěžovatele o tom, že tu není povinnost prokazovat fungování zmíněné
společnosti jde tedy mimo; povinnost takového průkazu nikdo nevyžadoval. Nejvyšší
správní soud proto ani tuto námitku nemohl shledat důvodnou.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky stěžovatele při své obecnosti nejsou s to
zpochybnit konkrétní argumentaci krajského soudu, který správně uzavřel, že v
posuzované věci byly splněny podmínky pro postup správce daně podle ustanovení §31
odst. 5 d. ř.
Z vyložených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nenáleží mu proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. a contr. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému,
jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť z obsahu
spisu nevyplývá, že by mu náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. května 2006
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu