ECLI:CZ:NSS:2006:8.ANS.1.2006:141
sp. zn. 8 Ans 1/2006 - 141
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: JUDr. Z. V.,
zastoupeného JUDr. Janem Bébrem, advokátem v Praze 5, Ostrovského 3, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o žalobě na ochranu
proti nečinnosti žalovaného správního orgánu, o kasační stížnosti žalobce datované
4. 11. 2005 a o kasační stížnosti žalovaného datované 11. 11. 2005, proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2005, čj. 8 Ca 208/2004 - 51,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2005,
čj. 8 Ca 208/2004 - 51, se ve výroku I. ke kasační stížnosti žalovaného
v tomto rozsahu zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
II. Kasační stížnost žalobce se odmítá.
III. Odměna advokáta JUDr. Jana Bébra se určuje částkou 5712 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal: 1) vydání
rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost vydat rozhodnutí ve věci
návrhu na obnovu řízení datovaných 8. 1. 2004, 16. 1. 2004 a 24. 1. 2004 ve věci
pravomocného rozhodnutí Ministerstva vnitra, orgánu sociálního zabezpečení, ze dne
11. 7. 2000, čj. OSZ-60856/VD-Sp-2000, a 2) určení neplatnosti právních aktů správních
orgánů, specifikovaných v petitu žaloby.
Žalobce uvedl, že ve dnech 8. 1. 2004, 16. 1. 2004 a 24. 1. 2004 podal Ministerstvu
vnitra, odboru sociálního zabezpečení, odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra,
odboru sociálního zabezpečení, čj. OSZ-60856/2003 ze dne 16. 12. 2003, a protože
dodatečně vyšly najevo závažné skutečnosti, které pro něj mohly přivodit příznivější
rozhodnutí, podal návrh na obnovu řízení ve věci rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru
sociálního zabezpečení, čj. OSZ-60856/VD-Sp-2000, ze dne 11. 7. 2000, a protože
závazným podkladem tohoto rozhodnutí byly nicotné subsumované akty správních
orgánů, podal návrh na určení neplatnosti těchto právních úkonů.
Městský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 29. 9. 2005,
čj. 8 Ca 208/2004 - 51, uložil žalovanému, aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci
rozsudku rozhodl o návrzích žalobce datovaných 8. 1. 2004, 16. 1. 2004 a 24. 1. 2004
na obnovu řízení ve věci rozhodnutí Ministerstva vnitra, orgánu sociálního zabezpečení,
ze dne 11. 7. 2000, čj. OSZ-60856/VD- Sp-2000.
Městský soud dospěl k závěru, že zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru
příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o služebním poměru“), obsahuje speciální procesní ustanovení, která se použijí
přednostně před zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Správní řád se tedy nepoužije na ty případy,
na které dopadá zvláštní procesní úprava provedená zákonem o služebním poměru. Podle
názoru městského soudu zákon o služebním poměru nikde nevylučuje subsidiární použití
správního řádu, a tedy není vyloučen postup podle správního řádu tam, kde zákon
o služebním poměru vlastní speciální úpravu nemá. Zákon o služebním poměru sice
v ustanoveních §135 a §136 konstruuje mimořádné opravné prostředky, jimiž
lze dosáhnout změny, resp. zrušení, pravomocného rozhodnutí služebního funkcionáře,
avšak obnovu řízení výslovně neupravuje. Postup upravený ustanovením §135 zákona
o služebním poměru sice některými svými rysy obnovu řízení připomíná, avšak není
jí rovnocenný, zejména proto, že nemá návrhovou povahu, takže účastník řízení nemůže
svým úkonem řízení o opravě pravomocného rozhodnutí vyvolat, ale je odkázán na vůli
nadřízeného služebního funkcionáře. Institut opravy pravomocného rozhodnutí podle
ustanovení §135 služebního zákona tedy podle názoru městského soudu nelze považovat
za speciální úpravu obnovy řízení, jež by pak měla přednost před obecnou úpravou podle
správního řádu, nic proto nebrání subsidiárnímu použití úpravy obnovy řízení
v ustanovení §62 až 64 správního řádu. Na základě uvedené úvahy dospěl městský soud
k závěru, že žalobce byl oprávněn učinit návrh na obnovu řízení podle §62 a násl.
správního řádu a žalovaný byl povinen takový návrh posoudit z hlediska splnění
zákonných podmínek pro povolení obnovy a vydat o něm rozhodnutí. Žalovaný
však takto nepostupoval, o návrhu žalobce na obnovu řízení nerozhodl, přestože lhůty
pro vydání rozhodnutí podle §49 správního řádu již uplynuly, a byl tedy nečinný.
Z uvedených důvodů městský soud žalobě v této části vyhověl a žalovanému uložil,
aby o návrhu žalobce na obnovu řízení rozhodl.
Výrokem II. rozsudku městský soud zamítl žalobu ve věci návrhu na určení
neplatnosti rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Správy Středočeského kraje,
ve věcech služebního poměru č. 738/99 ze dne 15. 12. 1999, oznámení ředitele Policie
České republiky, Okresního ředitelství Praha - západ, ve věcech služebního poměru
č. 217/1999 ze dne 10. 12. 1999, rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Okresního
ředitelství Praha - západ, ve věcech služebního poměru č. 192/99 ze dne 26. 10. 1999,
rozhodnutí ředitele Policie ČR, Správy Středočeského kraje, ve věcech služebního poměru
č. 601/99 ze dne 20. 10. 1999, služebního hodnocení příslušníka Policie České republiky
schváleného dne 23. 8. 1999, rozhodnutí ředitele Správy Středočeského kraje Policie
České republiky ve věcech služebního poměru č. 778/96 ze dne 12. 4. 1996, rozhodnutí
ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Praha — západ, ve věcech
služebního poměru č. 9/96 ze dne 13. 2. 1996, rozhodnutí ředitele Správy Středočeského
kraje Policie České republiky ve věcech služebního poměru č. 2/95 ze dne 5. 1. 1995
a služebního hodnocení příslušníka Policie České republiky schváleného dne 14. 11. 1994.
Druhý výrok napadeného rozsudku odůvodnil Městský soud v Praze následujícím
způsobem: Z podání žalobce ze dne 24. 1. 2004 vyplývá, že se domáhal určení neplatnosti
právních aktů správních orgánů, jež předcházely vydání rozhodnutí o příspěvku za službu.
Institut „určení neplatnosti právních aktů správních orgánů“ přitom nezná ani zákon
o služebním poměru, ani správní řád. Vycházeje z hodnocení obsahu takového
požadavku žalobce, dospěl městský soud k závěru, že jej bylo možno považovat
za podnět ke zrušení pravomocného rozhodnutí pro jeho rozpor s právními předpisy
podle ustanovení §136 služebního zákona. Tento speciální opravný prostředek však nemá
návrhovou povahu, podáním podnětu tedy není zahájeno žádné řízení a je jen na úvaze
ministra vnitra, zda rozhodnutí zruší či nikoliv. Použití správního řádu zde podle
městského soudu není na místě, neboť postup podle §136 zákona o služebním poměru
je speciální k institutu přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení podle §65 a násl.
správního řádu, a jako takový má přednost. Ministr vnitra tedy neměl zákonnou
povinnost o návrhu žalobce na určení neplatnosti právních aktů správních orgánů
rozhodnout, a proto je z povahy věci vyloučena jeho možná nečinnost. Z uvedených
důvodů městský soud žalobu v této části zamítl.
Žalobce [stěžovatel a)] napadl rozsudek městského soudu v plném rozsahu kasační
stížností (dále „kasační stížnost I.“), jíž se dovolával stížního důvodu podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, a stížního důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
tedy nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. V kasační
stížnosti (o 40 stranách tištěného textu) stěžovatel a) popsal své působení u Policie České
republiky (dříve SNB) od 1. 3. 1979 a vývoj svých sporů se služebními funkcionáři,
ministry vnitra, orgány moci soudní a soudním orgánem ochrany ústavnosti od
10. 2. 1993. Předmětem těchto sporů bylo stěžovatelem a) tvrzené šikanózní jednání
nadřízených služebních funkcionářů vůči jeho osobě a s tím související snížení osobního
příplatku, nepobírání odměny za práci přesčas apod., jimž se stěžovatel a) zákonnými
prostředky bránil. Vzhledem k rozsudku městského soudu o žalobě, která se týkala
příspěvku za službu, jenž je majetkovým právem žalobce, byl žalobce nucen podat žalobu
na ochranu proti nečinnosti správního orgánu s tím, že toto majetkové právo mu sice bylo
přiznáno, avšak v nesprávné výši. Řízení o podkladech tohoto majetkového práva nebylo
spravedlivým řízením, bylo v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“) a stěžovatel a) byl v rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod a čl. 14 Úmluvy diskriminován v právu na spravedlivé řízení z důvodu
svého bývalého profesního zařazení. Rovněž z dalších rozsudků městského soudu
je podle stěžovatele a) nepochybné, že před mocí soudní ani před příslušným správním
orgánem nemůže docílit toho, aby mu byl přiznán spravedlivý příspěvek za službu,
který je jeho majetkovým právem a který mu byl přiznán na základě uzavřeného řetězce
právních úkonů správních orgánů, které jsou však nicotné a nemají žádné právní účinky.
Žalované Ministerstvo vnitra [stěžovatel b)] rovněž napadlo rozsudek městského
soudu kasační stížností (dále „kasační stížnost II.“), a to v rozsahu výroku I. rozhodnutí
městského soudu, a dovolávalo se stížního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Uvedlo, že zákon o služebním poměru v části první hlavě deváté
obsahuje speciální procesní ustanovení, která se použijí namísto ustanovení správního
řádu. Vyloučení použití správního řádu v řízení ve věcech služebního poměru vyplývá
přímo z ustanovení §2 správního řádu. V případě rozhodnutí žalovaného,
čj. OSZ-60856/VD-Sp-2000, ze dne 11. 7. 2000 bylo rozhodováno o přiznání příspěvku
za službu jako nároku souvisejícího se skončením služebního poměru podle zákona
o služebním poměru. Rozhodnutí služebního funkcionáře ve věcech služebního poměru
o přiznání příspěvku za službu je rozhodnutím deklaratorním, jímž se stanoví výše tohoto
příspěvku podle délky doby konání služby a výše rozhodného služebního příjmu
na základě zákona o služebním poměru, v žádném případě toto rozhodnutí není
rozhodnutím konstitutivním, jímž by ve správním řízení podle správního řádu bylo
zakládáno právo na opakující se dávku, jejíž výše by záležela na tom, v jakém rozsahu
by byla povolena nebo nařízena obnova řízení. Podle názoru stěžovatele b)
je argumentace městského soudu nezákonná. Ustanovení §135 zákona o služebním
poměru obsahuje řadu prvků srovnatelných s procesním institutem obnovy řízení podle
správního řádu, včetně toho, že k zahájení řízení o přezkoumání pravomocného
rozhodnutí může dojít jen na návrh účastníka řízení. Tvrzení městského soudu,
že §135 zákona o služebním poměru nemá návrhovou povahu, je v přímém rozporu
se zněním zákona. Stěžovatel b) dále uvedl, že městský soud podle jeho názoru nesprávně
posoudil námitku promlčení. Podle §135 odst. 2 zákona o služebním poměru
je pro podání tohoto mimořádného opravného prostředku stanovena tříměsíční
subjektivní a tříletá objektivní lhůta od právní moci napadeného rozhodnutí.
Tato propadná lhůta již marně uplynula dnem 15. 9. 2003, protože rozhodnutí,
čj. OSZ-60856/VD-Sp-2000, ze dne 11. 7. 2000 nabylo právní moci dnem 15. 9. 2000.
Po uplynutí této lhůty zákon o služebním poměru - na rozdíl od ustanovení §63 odst. 4
správního řádu - zrušení či změnu rozhodnutí z žádného důvodu neumožňuje.
Stěžovatel b) rovněž navrhl přiznání odkladného účinku kasační stížnosti II.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného namítl, že tato kasační
stížnost nebyla podána osobou oprávněnou, protože ji namísto ředitele odboru sociálního
zabezpečení Ministerstva vnitra podala ředitelka odboru právního Ministerstva vnitra.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce uvedl, že se zachoval podle
názoru městského soudu, který připustil použití správního řádu ve věcech služebního
poměru příslušníků Policie České republiky. Žalovaný vydal rozhodnutí ze dne
21. 11. 2005, čj. OSZ-60856-17/OM-2005, kterým se podle §62 odst. 1 správního řádu
nepovoluje obnova řízení ve věci návrhů na obnovu řízení datovaných 8. 1. 2004,
16. 1. 2004 a 24. 1. 2004. Žalovaný setrval na svém návrhu, aby Nejvyšší správní soud
zrušil výrok I. napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se kasačními stížnostmi musel zabývat nejprve z hlediska
jejich přípustnosti, neboť pouze přípustné kasační stížnosti mohou být meritorně
projednány.
O přípustnosti kasační stížnosti I. (kasační stížnost žalobce) Nejvyšší správní soud
uvážil
takto:
Ve správním soudnictví soudy poskytují ochranu veřejným subjektivním právům
(§2 s. ř. s.). Zájem na právní ochraně je tak důvodem, pro který se žalobce obrací na soud
(srov. např. ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s., §79 odst. 1 s. ř. s. a §82 odst. 1 s. ř. s.). Zájem
na právní ochraně není dán tehdy, je-li každému zřejmé, že soudní řízení v dané věci nemůže mít
objektivně žádný užitek (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2003,
čj. 6 Ads 42/2003 – 79
[1]
). Lze tedy dovodit, že žalobce se na soud obrací v případě,
kdy bylo negativně zasaženo do jeho práv. Tato zásada se odráží např. v ustanovení
§47 písm. b) s. ř. s., podle kterého soud zastaví řízení po prohlášení navrhovatele, že byl
po podání návrhu správním orgánem plně uspokojen, nebo v ustanovení §86, podle
kterého soud zastaví řízení, zjistí-li že po podání žaloby již netrvá nezákonný zásah
ani jeho důsledky. Obdobně v případě kasační stížnosti musí existovat zájem stěžovatele
na právní ochraně. Jinými slovy, stěžovatel se může domáhat přezkoumání rozhodnutí
krajského soudu v rozsahu, jímž nebylo jeho návrhu (ať již žalobě, nebo vyjádření k ní)
vyhověno. Domáhal-li by se stěžovatel zrušení rozhodnutí krajského soudu v rozsahu,
ve kterém mu bylo vyhověno, fakticky by tím negoval své předchozí procesní postavení.
Zpravidla tak lze předpokládat, že by tento postup opřel o důvody neuplatněné v řízení
před krajským soudem (§104 odst. 4 s. ř. s.), případně o skutková nova (§109 odst. 4
s. ř. s.). V této argumentaci lze odkázat rovněž k ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s., podle
kterého je nepřípustná kasační stížnost, která směřuje jen proti důvodům rozhodnutí.
Podá-li žalobce kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu, kterým soud jeho
žalobě vyhověl, jen obtížně lze dovodit jeho zájem na právní ochraně.
Výrokem I. napadeného rozhodnutí městský soud vyhověl žalobě žalobce
na ochranu proti nečinnosti žalovaného správního orgánu a uložil žalovanému,
aby ve stanovené lhůtě vydal požadované rozhodnutí.
Žalobce [stěžovatel a)] nemá v řízení o kasační stížnosti I. proti výroku I.
napadeného rozhodnutí zájem na právní ochraně. Kasační stížností zároveň neuplatňuje
žádné důvody podřaditelné ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., ze kterých by bylo seznatelné,
proč považuje rozsudek krajského soudu ve výroku I. (jímž mu bylo vyhověno)
za nezákonný.
Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné
důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
[1]
http://www.nssoud.cz
Citované ustanovení klade na stěžovatele požadavek, aby jím tvrzené důvody
kasační stížnosti byly svým obsahem podřaditelné pod některý z důvodů, které soudní řád
správní v ustanovení §103 odst. 1 jako důvody kasační stížnosti vymezuje. Pokud takové
obsahové podřazení není možné, jedná se o důvody jiné, v §103 odst. 1 s. ř. s. neuvedené
(§104 odst. 4 s. ř. s.) - srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 3. 2004, čj. 1 As 7/2004 - 47
[2]
.
V posuzovaném případě, tedy v případě, kdy je kasační stížností napadeno
rozhodnutí městského soudu ve věci ochrany proti nečinnosti správního orgánu,
by přicházely v úvahu pouze důvody podle §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s.,
tedy tvrzená nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení; zmatečnost řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly
podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen,
popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce;
nebo nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Důvody tvrzené stěžovatelem a), které jsou uvedeny shora, nepochybně pod žádný
z výše uvedených zákonných důvodů podřadit nelze.
Kasační stížnost I. (kasační stížnost žalobce) se proto nejen ve vztahu k výroku I.,
ale i ve vztahu k výroku II. napadeného rozhodnutí opírá výhradně o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s., proto je nepřípustná. Nejvyšší správní soud
ji z uvedeného důvodu odmítl [§46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s.].
O přípustnosti kasační stížnosti II. (kasační stížnost žalovaného) Nejvyšší správní
soud uvážil
takto:
Žalobce [stěžovatel a)] namítl, že tato kasační stížnost nebyla podána osobou
oprávněnou, když ji namísto ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra
podala ředitelka odboru právního Ministerstva vnitra.
V souladu s ustanovením §102 s. ř. s. jsou osobami oprávněnými podat kasační
stížnost proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví
účastník řízení nebo osoba zúčastněná na řízení.
Podle §33 odst. 5 s. ř. s., nestanoví-li zvláštní zákon jinak, jedná za správní orgán
jeho vedoucí, popřípadě jiná osoba k tomu oprávněná podle vnitřních předpisů.
V posuzovaném případě bylo účastníkem řízení, z něhož vzešlo napadené
rozhodnutí, na straně žalované Ministerstvo vnitra. Ministerstvo vnitra je tedy osobou
oprávněnou podat kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí. Kasační stížnost II. byla
podána Ministerstvem vnitra, bylo k ní přiloženo pověření ministra vnitra pro JUDr. I. P.,
ředitelku odboru právního ministerstva vnitra, k zastupování ministerstva v řízení před
[2]
http://www.nssoud.cz
soudy a jinými státními orgány, mj. též ve smyslu §33 odst. 5 s. ř. s., a byla tedy podána
osobou oprávněnou.
Nejvyšší správní soud se rovněž zabýval skutečností, že žalovaný (jak sám uvedl
ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalobce) se zachoval v souladu s pravomocným
rozsudkem městského soudu, jímž mu soud uložil, aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní
moci rozsudku rozhodl o předmětném návrhu žalobce na obnovu řízení. Žalovaný proto
vydal dne 21. 11. 2005 rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení ve věcech
služebního poměru, čj. OSZ-60856-17/OM-2005, kterým podle §62 odst. 1 správního
řádu nepovolil obnovu řízení ve věci návrhů na obnovu řízení ze dnů 8. 1. 2004,
16. 1. 2004 a 24. 1. 2004.
Nejvyšší správní soud přitom již v usnesení ze dne 16. 8. 2005,
čj. 5 Ans 1/2005 - 54
[3]
,vyslovil názor, že jestliže správní orgán poté, co podá kasační
stížnost proti rozhodnutí soudu, které mu ukládá vydat rozhodnutí, takové rozhodnutí
vydá, odpadá předmět kasační stížnosti, a proto Nejvyšší správní soud takovou kasační
stížnost odmítne podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Osmý senát Nejvyššího správního soudu, který rozhoduje v této věci, dospěl
na předběžné poradě k názoru odlišnému od názoru shora citovaného a usnesením ze dne
5. 5. 2006, čj. 8 Ans 1/2006 - 127, proto předložil věc rozšířenému senátu. Ten usnesením
ze dne 15. 8. 2006, čj. 8 Ans 1/2006 - 135, vyslovil, že věcnému projednání kasační
stížnosti žalovaného správního orgánu nebrání skutečnost, že tento orgán poté co podal
kasační stížnost proti rozhodnutí soudu, které mu ukládá vydat rozhodnutí, takové
rozhodnutí vydal. Právním názorem rozšířeného senátu je osmý senát vázán, a v dalším
rozhodnutí z něj vychází.
Vzhledem k tomu, že byly splněny i ostatní podmínky řízení, Nejvyšší správní soud
shledal kasační stížnost II. přípustnou.
Nejvyšší správní soud se dále kasační stížností II. zabýval věcně ve vztahu
k prvnímu výroku rozsudku, kterým městský soud uložil žalovanému, aby ve stanovené
lhůtě rozhodl o návrhu žalobce ze dne 8. 1. 2004, 16. 1. 2004 a 24. 1. 2004 na obnovu
řízení ve věci rozhodnutí Ministerstva vnitra, orgánu sociálního zabezpečení, ze dne
11. 7. 2000, čj. OSZ-60856/VD- Sp-2000.
Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti II. přezkoumal napadené
rozhodnutí městského soudu v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán
rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel b) v podané kasační stížnosti. Kasační
stížnost II. je důvodná.
Nejvyšší správní soud o věci uvážil
takto:
Stěžovatel b) se v kasační stížnosti II. dovolával stížního důvodu podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[3]
http://www.nssoud.cz
Zákon o služebním poměru obsahuje v části první hlavě deváté komplexní
procesní úpravu, která představuje speciální právní úpravu ve vztahu k úpravě
ve správním řádu a jako taková se použije přednostně. Správní řád se tedy nepoužije
na ty případy, na které dopadá zvláštní procesní úprava provedená zákonem o služebním
poměru. Rovněž je nesporné, že zákon o služebním poměru nikde nevylučuje subsidiární
použití správního řádu.
Městský soud však pochybil, když v této souvislosti opomenul, že vyloučení
použití správního řádu v řízení ve věcech služebního poměru vyplývá z ustanovení
§2 správního řádu. Podle písmena a) tohoto ustanovení se ustanovení správního řádu
nevztahují na postup, v němž správní orgány rozhodují o právních poměrech organizací,
pracovníků nebo funkcionářů, jestliže tyto poměry souvisí s jejich podřízeností orgánu,
který o věci rozhoduje, nebo na postup, v němž správní orgány rozhodují o právních
poměrech organizací při řízení jejich hospodářské činnosti.
Rovněž je nesporné, že služební zákon v ustanoveních §135 a §136 konstruuje
mimořádné opravné prostředky, jimiž lze dosáhnout změny, resp. zrušení, pravomocného
rozhodnutí služebního funkcionáře, avšak obnovu řízení výslovně neupravuje.
Městský soud však i v této souvislosti pochybil, když vyslovil názor, že postup
upravený §135 služebního zákona sice některými svými rysy obnovu řízení připomíná,
avšak není jí rovnocenný, zejména proto, že nemá návrhovou povahu, takže účastník
řízení nemůže svým úkonem řízení o opravě pravomocného rozhodnutí vyvolat,
ale je odkázán na vůli nadřízeného služebního funkcionáře.
Podle §135 odst. 1 služebního zákona, jestliže se dodatečně zjistily mimořádně
závažné okolnosti, které účastník řízení nemohl bez své viny v řízení uplatnit a které
odůvodňují podstatně příznivější rozhodnutí v jeho prospěch, může služební funkcionář
na jeho návrh změnit nebo zrušit své pravomocné rozhodnutí. Služební funkcionář,
který rozhodnutí zrušil, rozhodne ve věci samé. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení
může účastník řízení podat návrh na zrušení rozhodnutí podle odstavce 1 pouze do tří
měsíců ode dne, kdy se dověděl o okolnostech odůvodňujících navrhovanou změnu,
nejpozději však do tří let od nabytí právní moci rozhodnutí.
Z dikce citovaného ustanovení stěžovatel b) správně odvodil, že institut podle
§135 služebního zákona obsahuje řadu prvků srovnatelných s procesním institutem
obnovy řízení podle správního řádu, včetně toho, že k zahájení řízení o přezkoumání
pravomocného rozhodnutí může dojít jen na návrh účastníka řízení. Tvrzení městského
soudu, že přezkum pravomocných rozhodnutí podle §135 služebního zákona nemá
návrhovou povahu, je proto v přímém rozporu se zněním zákona.
Shora uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá tak, že není správný právní názor
městského soudu, že institut opravy pravomocného rozhodnutí podle ustanovení
§135 služebního zákona nelze považovat za speciální úpravu obnovy řízení, jež by pak
měla přednost před obecnou úpravou podle správního řádu, a proto nic nebrání
subsidiárnímu použití úpravy obnovy řízení v ustanovení §62 až 64 správního řádu.
Naopak, institut změny nebo zrušení pravomocného rozhodnutí podle §135 služebního
zákona je institutem srovnatelným s obnovou řízení podle správního řádu (lze ho označit
za speciální úpravu obnovy řízení). Použití obecné úpravy obnovy řízení podle správního
řádu je navíc vyloučeno ustanovením §2 správního řádu.
Městský soud na základě své právní úvahy dospěl k závěru, že žalobce byl
oprávněn učinit návrh na obnovu řízení podle §62 a násl. správního řádu a žalovaný byl
povinen takový návrh posoudit z hlediska splnění zákonných podmínek pro povolení
obnovy a vydat o něm rozhodnutí. V situaci, kdy takto žalovaný nepostupoval a o návrhu
žalobce na obnovu řízení nerozhodl, byl (po uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí podle
§49 správního řádu) nečinný. Městský soud proto žalobě v této části vyhověl
a žalovanému uložil, aby o návrhu žalobce na obnovu řízení rozhodl. V této části shledal
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí ze shora uvedených důvodů nezákonné.
Stěžovatel b) správně dovodil, že propadná lhůta pro podání mimořádného
opravného prostředku podle §135 odst. 2 služebního zákona již marně uplynula dnem
15. 9. 2003, protože rozhodnutí, čj. OSZ-60856/VD- Sp-2000, ze dne 11. 7. 2000 nabylo
právní moci dnem 15. 9. 2000. Po uplynutí této lhůty služební zákon zrušení či změnu
pravomocného rozhodnutí podle ustanovení §135 z žádného důvodu neumožňuje.
Nicméně, jak bylo uvedeno shora (a jak ostatně správně uvedl i stěžovatel b) v kasační
stížnosti II.), řízení o změně nebo zrušení pravomocného rozhodnutí podle
§135 služebního zákona může být zahájeno pouze na návrh účastníka řízení (řízení
má návrhovou povahu). Obecně platí, že o návrhu účastníka řízení na zahájení řízení
(v případě návrhového řízení) musí správní orgán rozhodnout, byť by toto rozhodnutí
bylo (v souladu se zákonnými podmínkami) negativní.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že jestliže žalobce podal dne 8. 1. 2004,
16. 1. 2004 a 24. 1. 2004 návrh na obnovu řízení ve věci pravomocného
rozhodnutí Ministerstva vnitra, orgánu sociálního zabezpečení ze dne 11. 7. 2000,
čj. OSZ-60856/VD-Sp-2000, který je nutno posoudit jako návrh na změnu nebo zrušení
rozhodnutí podle ustanovení §135 služebního zákona, žalovaný správní orgán
[stěžovatel b)] měl povinnost o tomto návrhu rozhodnout, byť by předmětem tohoto
rozhodnutí bylo odmítnutí návrhu vzhledem k uplynutí lhůty pro podání tohoto
mimořádného opravného prostředku podle §135 odst. 2 služebního zákona.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozhodnutí městského soudu je ve výroku
prvním nezákonné, proto podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. ke kasační stížnosti
žalovaného [stěžovatele b)] výrok první napadeného rozhodnutí městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rovněž vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti II. Dospěl přitom k závěru, že při rozhodnutí o kasační stížnosti
je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém
rozhodnutí o věci samé (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovateli a) byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2x 2100 Kč za dva úkony právní
služby – převzetí a příprava věci a písemné podání soudu týkající se věci samé a dále
2x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. f), §7,
§11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů, celkem 4800 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je advokát
povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, za použití
§35 odst. 7 s. ř. s. Částka daně, vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona o dani
z přidané hodnoty činí 912 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává odměna
v celkové výši 5712 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu