ECLI:CZ:NSS:2006:8.AS.11.2005
sp. zn. 8 As 11/2005-44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala
Mazance a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce
K. F., zastoupeného Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátkou v Praze, Muchova
9/223, 160 00 Praha 6, proti žalované Státní veterinární správě, Slezská 7, 120 56
Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2002, čj. Ře
371/2002, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 26. 10. 2004, čj. 4 Ca 6/2004-13,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
IV. Odměna advokátky žalobce Mgr. Dagmar Dřímalové se určuje
částkou 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do dvou měsíců od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní veterinární správa v Olomouci rozhodnutím ze dne 1. 2. 2002 uznala
žalobce vinným z přestupku, kterého se měl dopustit tím, že jako chovatel zvířat
porušil povinnost stanovenou mu v §40 odst. 1 písm. a), b) c) a odst. 4 zákona č.
166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů
(veterinární zákon); za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 500
Kč.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 6. 2002, čj. Ře 371/2002, rozhodnutí
správního orgánu I. stupně k odvolání žalobce změnil v části týkající se vymezení
skutku; výrok formuloval tak, že žalobce „se uznává vinným ze spáchání přestupku,
kterého se dopustil tím, že dopoledne dne 28. 9. 2001 odložil několik uhynulých koček na
obecní pozemek v obci D. L.. Nezajistil neškodné odstranění těchto konfiskátů živočišného
původu, výskyt těchto konfiskátů živočišného původu neoznámil neprodleně osobě, která provádí
jejich sběr a svoz, ani nevyužil možnosti je výjimečným způsobem odstranit sám. Tímto jednáním
porušil povinnost stanovenou chovateli, popř. majiteli či správci místa nálezu kadáveru (§40
odst. 3), v §40 odst. 1 písm. a) a v §40 odst. 4 veterinárního zákona.“
Žalobce rozhodnutí žalovaného napadl žalobou; tu adresoval Nejvyššímu
správnímu soudu, kterému byla doručena dne 17. 1. 2003. Tento soud žalobu
usnesením ze dne 27. 2. 2003 postoupil Městskému soudu v Praze, který ji
usnesením ze dne 26. 10. 2004, čj. 4 Ca 6/2004-13, odmítl pro opožděnost.
Žalobce (stěžovatel) rozhodnutí městského soudu napadl kasační stížností.
Připustil, že mu rozhodnutí žalovaného bylo doručeno dne 28. 6. 2002, nicméně
se domnívá, že nebyl řádně poučen o možnosti podat proti rozhodnutí
žalovaného opravný prostředek, ani o tom, ke kterému správnímu orgánu má
tento opravný prostředek podat a o jaký opravný prostředek se má jednat. Nikoli
svou vinou tedy podal žalobu opožděně.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud při přezkumu neshledal vady podle §109 odst. s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Přezkoumal pak napadené
rozhodnutí krajského soudu v rozsahu a v mezích důvodů vymezených
stížnostními body [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplynulo, že rozhodnutí žalovaného bylo stěžovateli
doručeno dne 28. 6. 2002, přičemž tuto skutečnost stěžovatel nečiní spornou.
V době doručení rozhodnutí bylo správní soudnictví upraveno v části páté
občanského soudního řádu; podle tehdejší úpravy bylo proti rozhodnutí
žalovaného možné podat žalobu podle §247 o. s. ř., a to do dvou měsíců od
doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, pokud zvláštní zákon
nestanoví jinak. Zmeškání lhůty přitom nebylo možné prominout (§250b odst. 1
o. s. ř.). Jelikož veterinární zákon žádnou speciální – ani delší, ani kratší – lhůtu k
podání žaloby nestanovil, je třeba vycházet z toho, že lhůta pro podání žaloby byla
dvouměsíční, tj. v daném případě byl posledním dnem pro podání žaloby den
28. 8. 2002.
Stěžovatel žalobu podal v lednu 2003, tedy za účinnosti soudního řádu
správního. Podle §72 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy
rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným
zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Lhůta je
zachována, byla-li žaloba podána ve lhůtě u správního orgánu, proti jehož
rozhodnutí směřuje. Podle §72 odst. 4 s. ř. s. pak zmeškání lhůty nelze
prominout. Podle §40 odst. 4 s. ř. s. je lhůta zachována, bylo-li podání v poslední
den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní
licence.
Stěžovatel žalobu podal k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím
pošty; z podacího razítka je zřejmé, že tato zásilka byla na poštu předána v lednu
2003, přesný den předání zásilky na poštu však nelze z podacího razítka pošty
zjistit, neboť tento údaj je vytištěn nečitelným způsobem. Zjišťování za účelem
zjištění přesného data předání zásilky poště však Nejvyšší správní soud
neprováděl, neboť na závěru ohledně opožděnosti žaloby by se nic nezměnilo.
Posledním dnem lhůty pro podání žaloby byl den 28. 8. 2002; pro posouzení
včasnosti podání žaloby je proto nerozhodné, zda byla zásilka obsahující žalobu
poště předána 1. 1. 2003 nebo až 17. 1. 2003, kdy byla žaloba doručena
Nejvyššímu správnímu soudu.
Na závěru ohledně opožděnosti žaloby nic nemění ani to, že stěžovatel nebyl
o možnosti a okolnostech podání žaloby ke správnímu soudu poučen. Žalovaný
žádnou takovou povinnost neměl. Ochrana práv před správním soudem je totiž
původní ochranou ve věcech porušených nebo ohrožených subjektivních
oprávnění a povinností veřejnoprávního charakteru; jejím cílem je zjištění, zda
činností veřejné správy bylo či nebylo porušeno právo. Jde o samostatnou
kontrolu rozhodnutí veřejné správy, nikoli o jakýsi „další“ stupeň správního řízení.
Poučil-li správní orgán žalobce o tom, že proti jeho rozhodnutí „se nelze podle §59
odst. 4 správního řádu odvolat“, poučil jej správně a nijak jej nepoškodil. Stěžovatel se
vlastního právního omylu (zřejmě považoval žalobu ke správnímu soudu za
opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu k další instanci) nemůže
dovolávat ve svůj prospěch; zmeškanou lhůtu k podání žaloby ostatně podle
zákona ani prominout nelze; zákon takové odstranění tvrdosti (i kdyby k ní došlo)
neumožňuje (§72 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl
úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému
účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení
nevznikly. Při rozhodování o odměně zástupce stěžovatele se soud řídil
ustanoveními §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu) a přiznal zástupci stěžovatele 2000
Kč odměny za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení v řízení o
kasační stížnosti) a 150 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. srpna 2006
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu