ECLI:CZ:NSS:2006:8.AS.61.2005
sp. zn. 8 As 61/2005 - 91
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera, v právní věci žalobce: K. L., spol. s
r. o., zastoupeného Mgr. Petrem Šmídkem, advokátem v Liberci, Jestřabí 974, proti
žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Praha 10, Krátká 10, za účasti: F., a. s.,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 12. 2004, čj. RZ/229/04, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2005,
čj. 10 Ca 6/2005 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti
Odůvodnění:
Žalovaná dala rozhodnutím ze dne 1. 12. 2004, čj. RZ/229/04, souhlas ke změně
technických parametrů provozovatele rozhlasového vysílání F., a. s. (dále též „účastník“),
a to přidělením kmitočtu Liberec – Výšina 96,4 MHz.
Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 21. 6. 2005, čj. 10 Ca 6/2005 - 56. Vyšel přitom
ze stanoviska, že provozovatel vysílání s licencí je povinen předem požádat žalovanou
o písemný souhlas se změnou skutečností uvedených v žádosti o licenci (licenčních
podmínek), mj. se změnou časového a územního rozsahu vysílání a souboru technických
parametrů [§21 odst. 1 písm. b) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového
a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon“)]. Žalovaná má možnost neudělit souhlas pouze tehdy, pokud by změna
vedla k neudělení licence na základě veřejného slyšení (§21 odst. 3 zákona), přičemž
důvody neudělení souhlasu musí odpovídat kritériím ustanovení §6 odst. 1 písm. e)
zákona. Městský soud vyšel z předpokladu, že provozovatel vysílání nemůže na základě
žádosti o změnu skutečností uvedených v žádosti o licenci podle §21 odst. 1 písm. b)
zákona požadovat přidělení technických prostředků, na které by mělo být vyhlášeno
samostatné licenční řízení, neboť pokrývají další území, které nemělo být pokryto
původně přiděleným technickým prostředkem.
Městský soud se dále zabýval posouzením otázky, zda přidělením daného kmitočtu
došlo pouze k lepšímu pokrytí vysílání území, na které již účastník měl licenci
k provozování rozhlasového vysílání, nebo zda toto rozšíření vysílání znamenalo rozšíření
vysílání i na další území, které nebylo součástí územního rozsahu vysílání podle licence
udělené účastníkovi. Při posuzování této otázky dospěl městský soud k závěru,
že přidělením předmětného kmitočtu došlo pouze ke zlepšení pokrytí vysílání území,
na které již účastník má licenci k provozování rozhlasového vysílání, neboť tento
kmitočet představuje lepší pokrytí v L. a jeho okolí, ale nepřesahuje území odpovídající
rozsahu vysílání podle licence již dříve udělené účastníkovi.
Práva žalobce mohla být porušena za předpokladu, že by byl předmětný kmitočet
přidělen v rozporu s jednotlivými ustanoveními zákona. Přidělením kmitočtu účastníkovi
ovšem nedošlo k rozšíření jeho vysílání na další území, a proto žalovaná napadeným
rozhodnutím neporušila žádné ustanovení zákona, a jednala v souladu s §21 zákona.
Městský soud nepřehlédl ani skutečnost, že žalovaná v zájmu objektivity
posuzování jednotlivých návrhů na přidělování kmitočtů zpracovala vlastní interní
předpis, jehož kritéria byla v posuzované věci dodržena. Tato metodika není obecně
závazným právním předpisem a její vypracování nebylo žádným právním předpisem
předepsáno, ale umožňuje objektivně ověřit, zda žalovaná vůči všem žadatelům postupuje
stejně a bez výjimek.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností,
opírající se o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel
se domnívá, že předmětný kmitočet byl přidělen v rozporu s ustanoveními §21 odst. 1
písm. b) zákona a §21 odst. 3 zákona. Žalovaná neměla udělit souhlas se změnou
technických parametrů, která vedla k neudělení licence na základě veřejného slyšení,
a daný kmitočet měl být předmětem samostatného licenčního řízení.
Licenční řízení je vyhlašováno na pokrytí určitého území vysíláním, tj. na technický
prostředek umožňující pokrýt odpovídající území vysíláním. Provozovatel tak nemůže
na základě žádosti o změnu skutečností uvedených v žádosti o licenci [§21 odst. 1
písm. b) zákona] požadovat přidělení technických prostředků, na které mělo být
vyhlášeno samostatné licenční řízení, neboť pokrývají další území, které nemělo být
pokryto původně přiděleným technickým prostředkem. Přidělením dalšího technického
prostředku došlo v posuzovaném případě k rozšíření územního rozsahu vysílání
účastníka, ať už je tato situace nazývána rozšířením, nebo zlepšením.
Městský soud měl napadené rozhodnutí přezkoumat nejen z hlediska územního
rozsahu licence účastníka, ale i z pohledu dalších subjektů majících zájem o vysílání
na předmětném kmitočtu. Zásadní otázkou, kterou se městský soud nezabýval, se pak
jeví, zda má daný kmitočet takové technické parametry (bonitu), které by umožňovaly
samostatné provozování rozhlasového vysílání. Bonitu kmitočtu přitom žalovaná podle
platné právní úpravy nemůže hodnotit. Kmitočty k možnému vysílání určuje Český
telekomunikační úřad a žalovaná pouze v součinnosti s ním zpracovává část plánu
přidělení kmitočtového spektra, odpovídá za licenční řízení na zkoordinovanou frekvenci
a v tomto licenčním řízení posuzuje kvalitu projektů jednotlivých žadatelů [§5 písm. i)
zákona].
Stěžovatel městskému soudu vytkl i to, že se nevypořádal s výsledkem hlasování
o přidělení předmětného kmitočtu (pět přítomných členů žalované bylo pro vyhlášení
licenčního řízení, a šest bylo proti), který zpochybňuje objektivitu a použitelnost kritérií
stanovených v interním předpisu, na který městský soud odkázal.
Žalovaná navrhla zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné, neboť souhlasí
se závěry městského soudu. Žalovaná pro přidělování tzv. odkrývacích kmitočtů
vypracovala metodiku, v jejímž rámci hodnotí stanovená kritéria. Ta se pak promítnou
především v její úvaze, zda vyhlásit licenční řízení (§12 a násl. zákona), které se vyhlašuje
z vlastního podnětu žalované. Žalovaná pak při své činnosti může hodnotit bonitu
kmitočtu.
Kasační stížnost není důvodná.
O důvodech kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil, vázán rozsahem
a důvody kasační stížnosti podle §109 odst. 2, 3 s. ř. s.,
takto:
Stěžovatel na jedné straně vytkl městskému soudu, že se nezabýval otázkou,
zda má předmětný kmitočet „objektivně takové technické parametry (tzv. bonitu),
které by umožňovaly samostatné provozování rozhlasového vysílání“, ale na druhé straně
namítl, že městský soud nepřihlédl k otázce, kdo je oprávněn posuzovat bonitu
technického prostředku a tvrdí, že žalované nepřísluší hodnotit bonitu kmitočtu.
Námitka není důvodná. Především je třeba uvést, že stěžovatel neuplatnil mezi
žalobními body tvrzení, že žalovaná není oprávněna posuzovat bonitu přidělovaných
kmitočtů. Stěžovatel žalobní body omezil na tvrzení svého zájmu o předmětný kmitočet
a námitku, podle které měla žalovaná pro zájem nejméně dvou subjektů o tento kmitočet
vyhlásit licenční řízení. Městský soud pak vycházel z pracovního pojmu „dokrývací
kmitočet“, používaného žalovanou pro technické prostředky s nedostatečnou bonitou
a dospěl k závěru, že žalovaná transparentně uvedla kritéria, na jejichž základě hodnotila
předmětný kmitočet jako dokrývací. Vycházela přitom z vlastního interního předpisu,
umožňujícího objektivní srovnání s jinými obdobnými případy a jehož kritéria
v posuzovaném případě dodržela.
Nejvyšší správní soud doplňuje, že žalovaná mj. stanoví soubor technických
parametrů, které jsou součástí oprávnění k provozování vysílání pro provozovatele
vysílání [§5 písm. j) zákona] a mění licence k provozování rozhlasového vysílání
[§5 písm. b) zákona]. Přihlédnuto ke skutečnosti, že žalovaná zahajuje licenční řízení
z vlastního podnětu (§15 odst. 1 zákona) je pak třeba uzavřít, že žalovaná nemá
povinnost vyhlásit licenční řízení vždy v případě existence „neobsazeného“ kmitočtu,
ale může se zabývat posouzením otázky, zda je takový kmitočet dostatečně bonitní,
tj. zda může být samostatným předmětem licenčního řízení, či zda bude využit pouze
jako kmitočet dokrývací, ke zlepšení existujícího územního pokrytí držitelem jiné
licence - za její současné změny. Podobné rozhodování musí splňovat základní požadavky
správního rozhodování, tj. musí být v obdobných případech obdobné, resp. musí
probíhat na základě transparentních a objektivních kritérií. Rozhodné může být
i posouzení, zda jsou taková kritéria vhodně nastavena, tedy zda např. nehodnotí bonitu
určitého prostředku příliš striktně, nebo naopak benevolentně. Žalovaná vytvořila vlastní
interní předpis, který podobná kritéria stanovil, a z tohoto předpisu mj. v posuzované věci
vycházela. Jeho ustanovení nemohou být obecně závazným pramenem práva, mohou
však sloužit jako pomůcka umožňující ověřit, zda žalovaná nevybočila z mezí správního
uvážení a své ustálené praxe.
Stěžovatel na objektivitu zvolených kritérií poukázal, učinil tak ovšem v obecné
rovině, a konkrétně namítl pouze těsný výsledek hlasování žalované o vyhlášení
licenčního řízení na předmětný kmitočet. Nejvyšší správní soud námitce zpochybňující
hlasování žalované s poměrem pět hlasů pro vyhlášení licenčního řízení a šest hlasů proti
vyhlášení licenčního řízení nepřisvědčil. Těsný výsledek hlasování, jakkoliv může
naznačovat, že se jedná o hraniční případ, není s to zpochybnit hlasování jako takové.
Pro hlasování žalované v konkrétním případě není stanovena absolutní či kvalifikovaná
většina, žalovaná rozhodovala prostou většinou hlasů a z formálního hlediska
je jednohlasné rozhodnutí srovnatelné s rozhodnutím většinou jednoho hlasu.
Kasační námitka proto nemůže obstát. Žalovaná mohla posoudit bonitu daného
kmitočtu, a v posuzované věci tak učinila na základě objektivních kritérií splňujících
požadavky kladené na transparentnost správního rozhodování.
Domnívá-li se stěžovatel, že předmětný kmitočet měl být předmětem
samostatného licenčního řízení a udělení souhlasu se změnou technických parametrů
osobě zúčastněné na řízení vedlo k neudělení licence na základě veřejného slyšení,
dovozuje tak především ze skutečnosti, že měl sám o přidělení daného kmitočtu zájem.
Z odůvodnění shora přitom vyplývá, že tato námitka nemůže obstát. Žalovaná neshledala
předmětný kmitočet dostatečně bonitním, její závěr v soudním přezkumu obstál,
a ve světle hodnocení a přidělení kmitočtu jako dokrývacího je zájem stěžovatele o licenci
vedoucí k provozování samostatného rozhlasového vysílání irelevantní.
Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že neumožňuje-li bonita kmitočtu pokrytí
určitého území vysíláním, může být takový prostředek, jako v posuzované věci,
přidělen bez vyhlášení samostatného licenčního řízení. Na rozdíl od stěžovatele,
kterému nepřisvědčil v jeho námitce, tak uzavřel, že je třeba činit rozdílu mezi rozšířením
a zlepšením pokrytí vysíláním zúčastněné osoby.
Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek městského soudu nezákonným
[§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.] a kasační stížnost důvodnou, proto ji podle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému,
jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť
mu náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Osoba zúčastněná
na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu