ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.101.2005
sp. zn. 8 Azs 101/2005-46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: V. D.,
zastoupený JUDr. Zdeňkou Chaloupkovou, advokátkou v Mělníku, Rohelova 2596,
276 01 Mělník, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, poštovní schránka 21/OAM,
170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 6. 9. 2004, čj. OAM-2812/CU-06-BE07-2001, v
řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
8. 3. 2005, čj. 46 Az 84/2004-23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 9. 2004 neudělil žalovanému azyl podle §12, §13
odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a
zároveň vyslovil, že se na něj nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu.
Žalovaný odůvodnil své rozhodnutí tak, že v průběhu správního řízení bylo
zjištěno, že důvodem žádosti žalovaného o udělení azylu jsou jeho osobní problémy
spočívající v obavách před útoky na jeho fyzickou a psychickou integritu v důsledku
jeho homosexuální orientace. Problémy v zaměstnání, které měl žalobce podle svých
tvrzení kvůli své sexuální orientaci, žalobce nenahlásil příslušným úřadům (úřadu
práce). Stejně tak se žalobce neobrátil na státní orgány Ukrajinské republiky se
stížnosti na jednání příslušníků milice, kteří ho, jak žalobce uvedl ve správním řízení,
nutili k sexuální povolnosti. Žalobce rovněž neučinil v zemi svého původu žádné
kroky na svou ochranu před útoky fyzických osob.
Podle žalovaného tak žalobce nevyužil zákonných prostředků, které mu k jeho
ochraně poskytuje ukrajinský právní řád, v důsledku čehož nelze učinit závěr, že mu
nebyla poskytnuta ochrana jeho práv ze strany státní moci, popř. mu byla poskytnuta
neúčinně. Žalobce neprokázal, že mu stát není schopen zajistit ochranu.
Ekonomické důvody, pro které mimo jiné žalobce opustil Ukrajinu, byly
zapříčiněny dle zjištění žalovaného tím, že byl okraden a nebylo prokázáno, že by
takovými důvody byla rasa, náboženství, národnost, příslušnost k určité sociální
skupině či zastávání politických názorů, nebo uplatňování politických práv a svobod.
Důvody, které vedou žalobce k žádosti o udělení azylu nelze tedy dle žalovaného
podřadit pod §12 zákona o azylu. Žalovaný rovněž nezjistil žádný důvod zvláštního
zřetele hodný pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu.
Při posuzování podmínek stanovených v §91 zákona o azylu vycházel žalovaný
především ze Zprávy Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv na
Ukrajině za rok 2003 a z informací Ministerstva zahraničních věcí České republiky
(zastupitelský úřad v Kyjevě). Z uvedených zpráv žalovaný zjistil, že Ústava Ukrajiny
zakazuje diskriminaci na základě rasy, pohlaví a podobně a základní práva na Ukrajině
jsou garantována také členstvím v Radě Evropy. Homosexualita není chápána jako
trestný čin. Žalovaný dospěl k závěru, že se na žalobce nevztahuje žádná z překážek
vycestování uvedených v tomto ustanovení.
Žalovaný rozhodnutí žalovaného napadl žalobou u Krajského soudu v Praze.
V žalobě namítl, že rozhodnutí žalovaného je postiženo zjevným nesouladem ve
skutkových zjištěních, žalovaný provedl hodnocení důkazů na základě své libovůle,
právní závěry žalovaného nejsou v souladu s právními normami. Žalobce namítal, že
práva homosexuálů jsou sice na Ukrajině právním řádem chráněna, faktické podání
stížnosti je však nemožné, neboť orgány výkonné moci homosexuály diskriminují a
vystavují je psychickému nátlaku. Žalobce dále poukázal na to, že v zemi jeho původu
není podle obecně uznávané morálky homosexuální zaměření přijímáno a osoby
napadající homosexuály požívají ochranu společnosti a jejích institucí. Žalovaný si
tvrzení žalovaného o tom, že mu byl vykraden byt, vyložil chybně jako ekonomické
důvody pro odchod žalobce z Ukrajiny, namísto podpůrného argumentu o
diskriminaci žalobce z důvodu jeho sexuální orientace. Žalobce proto zhodnotil, že
splňuje podmínky pro udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu a navrhl, aby
soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze žalobu zamítl s následujícím odůvodněním. Krajský soud
shledal důkazy, z nichž žalovaný vycházel při svém rozhodování, dostatečné a
žalovaný podle něj ani nepochybil při jejich hodnocení. Z těchto důkazů vyplývá, že
příčina odchodu žalovaného z Ukrajiny tkvěla výhradně v problémech se soukromými
osobami v důsledku jeho homosexuality a poukázal na fakt, že žalobce sám uvedl, že
do České republiky přijel proto, aby si vydělal peníze. Žalobce se nepokusil využít
právní ochrany, kterou mu poskytuje právní řád země původu před nezákonným
chováním soukromých osob či příslušníků milice. Ve správním řízení nebylo
prokázáno, že by žalobce byl pronásledován z některého z důvodů uvedených v §12
zákona o azylu. Po posouzení, zda žalobce splňuje podmínky pro udělení azylu dle
§14 zákona o azylu krajský soud uzavřel, že žalovaný zjistil rozhodné skutečnosti
dostatečně a jeho závěr není se shromážděnými podklady v logickém rozporu.
Krajský soud se rovněž ztotožnil se závěrem žalovaného, že z informací o zemi
původu ani z údajů poskytnutých žalobcem nevyplývá existence překážek vycestování
dle §91 zákona o azylu. Na podporu tohoto závěru soud uvedl, že se žalobce bez
problémů dostal z České republiky na Ukrajinu a zase zpět.
Proti rozsudku krajského soudu žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal včas kasační
stížnost. Stěžovatel se dovolává ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
s odůvodněním, že soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní
řízení netrpělo procesní vadou, kterou stěžovatel spatřuje v tom, že žalovaný provedl
dokazování nedostatečným způsobem. Ani krajský soud podle stěžovatele neprovedl
dokazování dostatečným způsobem. Krajský soud podle stěžovatele nedostatečně
posoudil situaci na Ukrajině z pohledu ochrany práv homosexuálů, protože se spokojil
s důkazy provedeným žalovaným. Provedené důkazy navíc krajský soud podle
stěžovatele nesprávně zhodnotil, neboť nevzal v úvahu, že ze zpráv o Ukrajině
vyplývá, že tamní společnost homosexuály pohrdá a doko nce připouští výskyt případů,
kdy dochází k omezování osobní svobody, vydírání, zneužívání a znásilňování
homosexuálů. Krajský soud se také nedostatečně zabýval řádně popsanou obavou
stěžovatele ze stíhání a důvodem, proč se neobrátil na státní instituce. Ze všech
uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel jako důvod
pro udělení azylu uvedl, že s ituace v ČR je z hlediska vztahu společnosti
k homosexuálům lepší než na Ukrajině a diskriminace homosexuálů na Ukrajině
nebyla ve správním řízení zjištěna. Podle žalovaného je rozsudek krajského soudu
zcela po právu a kasační stížnost navrhl jako nedůvodn ou zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v
mezích důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační
stížnost nedůvodnou.
Ze správního spisu soud zjistil, že stěžovatel ve správním řízen í uvedl, že
důvodem jeho odchodu z Ukrajiny byla nejdříve potřeba vydělat peníze na zaplacení
dluhu. Teprve následně stěžovatel zjistil „lepší“ přístup společnosti v České republice
k homosexuální menšině. V protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu stěžovatel
uvedl, že kvůli své sexuální orientaci měl v zemi svého původu problémy ze strany
svého okolí, které se projevovaly nadávkami a psychickými i fyzickým násilím. Při
návratu z České republiky byl dle svých slov jednou vystaven sexuálnímu násilí ze
strany milicionářů. Na policii se stěžovatel neobrátil, protože se bál. Stěžovatel dále
uvedl, že musel odejít ze zaměstnání, protože mu kolega vyhrožoval, že ostatním
zaměstnancům prozradí jeho orientaci. Několikrát byl údajně stěžovatel také jako gay
odmítnut při žádosti o zaměstnání.
Je nepochybné, že příslušníci určitých národnostních, náboženských či jiných
sociálních skupin mohou být i v demokratických zemích terčem ústrků ze strany
fyzických osob, to však samo o sobě není pronásledováním ve smyslu §12 zákona o
azylu za předpokladu, že tu nejde o součást státní politiky. Za pronásledování či
odůvodněný strach z pronásledování, by mohla být pokládána toliko taková situace,
kdy by ze strany orgánů státní moci docházelo k perzekuci osob pro jejich sexuální
orientaci, popř. k systematickému odmítání poskytovat jednotlivcům ochranu před
šikanou vyvolanou netolerancí k jejich orientaci.
Jestliže se stěžovatel ani nepokusil obrátit se o pomoc u státních orgánů , přestože
chování některých osob, vč. příslušníků milice, se příčilo zákonům Ukrajinské
republiky, nelze než konstatovat, že stěžovatel nevyužil možností vnitrostátní ochrany.
Žalovaný nepochybil, jestliže dovodil, že stěžovatelovy obtíže se soukromými
osobami nezakládají důvod pro udělení azylu ve s myslu §12 zákona o azylu.
Nepochybil ani krajský soud, jestliže napadené rozhodnutí nezrušil.
Podle stěžovatele se krajský soud pouze spokojil se zprávami a informacemi,
z nichž vycházel žalovaný a nehodnotil skutečnou situaci na Ukrajině.
Kasační soud shledal, že krajský soud, stejně jako žalovaný, byl na základě
shromážděných důkazů dostatečně obeznámen s celkovou situací v Ukrajinské
republice. Ze zprávy ministerstva zahraničních věcí České republiky vyplývá, že
homosexualita není na Ukrajině chápána jako trestný čin. Oficiálně nejsou osoby
s odlišnou sexuální orientací nijak pronásledovány ani diskriminovány. Ačkoliv ve
společnosti obecně přetrvává intolerance k těmto menšinám, neprojevuje se veřejným
násilí. Jak správně žalovaný i krajský soud zdůraznili, na Ukrajině působí několik
občanských sdružení poskytujících právní pomoc homosexuálům. Každý občan
Ukrajiny má právo obrátit se na soud se stížností na postup služební osoby v době
plnění služebních povinností např. v případech, kdy se domnívá, že došlo k porušení
jeho práv a svobod. Občanům Ukrajiny, kteří žádají o azyl v jiných zemích, nehrozí po
návratu na Ukrajinu trestní stíhání. Stěžovatel nepředložil žádné důkazy zpochybňující
výše uvedené zprávy. Krajský soud tedy nikterak nepochybil, když vyc házel při svém
rozhodování ze správního spisu.
Je-li tvrzeno, že žadatel o azyl byl pronásledován nebo má z pronásledování
důvodný strach, musí taková tvrzení doložit skutečnostmi, které by nasvědčovaly
tomu, že stěžovatel byl jako příslušník určité sociál ní skupiny lidí s odlišnou sexuální
orientací pronásledován nebo mu pronásledování hrozilo. V této věci nelze přisvědčit
obecné námitce stěžovatele, že napadená rozhodnutí nevycházela z úplného
skutkového zjištění. Stěžovatel byl se správním spisem seznámen a nežádal jeho
doplnění.
Nejvyšší správní soud tedy, stejně jako krajský soud, neshledal u stěžovatel e důvod
pro udělení azylu ani překážky vycestování stěžovatele.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného zhodnotil stížní námitky jako
nedůvodné. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž by musel
přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch,
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladů příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. června 2006
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu