ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.105.2005
sp. zn. 8 Azs 105/2005 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: S. Z., proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2003,
čj. OAM-1154/LE-PA03-PA03-2003, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2005, čj. 36 Az 880/2003 – 36,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2005, čj. 36 Az 880/2003 – 36,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 15. 10. 2003, čj. OAM-1154/LE-PA03-PA03-2003, rozhodl
žalovaný tak, že azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje a že se na žalobce nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Své rozhodnutí žalovaný opřel o zjištění,
že žalobce dostatečně neprokázal, že by mohl být aktivistou hnutí F. G. a že by byl jako
jedinec z tohoto důvodu pronásledován; žalobce podal žádost o udělení azylu ve snaze
zlegalizovat svůj pobyt na území České republiky a Českou republiku si vybral
spekulativně.
Žalobce napadl citované rozhodnutí včas podanou žalobou, ve které navrhoval,
aby Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. března 2005, čj. 36 Az 880/2003 - 36,
rozhodnutí žalovaného v rozsahu výroků o neudělení azylu podle §12 zákona o azylu
a o nevztažení na cizince překážky vycestování ve smyslu §91 téhož zákona zrušil
(výrok I.), dále pak žalobu proti výrokům žalovaného, jimiž nebyl žalobci udělen azyl
podle §13 odst. 1, 2 a §14 citovaného zákona, zamítl (výrok II.), a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Své odůvodnění
konstruoval následujícím způsobem: Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí pouze uvedl,
že žalobce dostatečným způsobem neprokázal, že by mohl být aktivistou hnutí F. G. a že
by on sám byl jako jedinec takto pronásledován a dále že by takové pronásledování mohlo
být důvodem odchodu z vlasti. Náležitosti odůvodnění jsou stanoveny v §47 odst. 3
zákona č. 71/1967 Sb. (dále „správního řádu“), a z odůvodnění musí být mimo jiné
seznatelné, proč správní orgán považuje skutečnosti předestírané účastníkem za
nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené a jakými
úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Žalovaný sice v odůvodnění citoval žalobcovu
výpověď, ale její hodnocení provedl pouze uvedeným způsobem, kdy z důkazů
žalovaným provedených jednoznačně vyplynulo, že aktivisté hnutí F. G. jsou v Číně
diskriminováni a různými způsoby postihováni. Žalovaný měl v rozhodnutí jednoznačně a
konkrétně uvést, v čem spatřuje skutečnost, že žalobce není aktivistou tohoto hnutí.
Z pohovoru provedeného se žalobcem je zřejmé, že tento nějaké znalosti o hnutí F. G.
měl a právě posouzení jeho znalostí o tomto hnutí by mělo hrát roli při hodnocení
výpovědi žalobce jako důkazního prostředku. Žalovaný měl konfrontovat žalobcova
tvrzení s dostupnými informacemi o F. G., které měl v době rozhodování k dispozici.
Soudu nepřísluší posouzení toho, zda žalobce byl skutečně aktivistou hnutí F. G..
Následně krajský soud konkrétně vyjmenoval, jaká zjištění měl žalovaný v předchozím
řízení provést, resp. jaké otázky žalobci položit, a uložil mu, že se má v dalším řízení na
zjištění těchto otázek zaměřit a určil i způsob, jakým by měl žalovaný své rozhodnutí
odůvodnit. V části zrušení výroku rozhodnutí o neshledání překážek vycestování podle §
91 zákona o azylu, krajský soud odkázal na stejné důvody zrušení jako ve vztahu k §12
zákona o azylu. Zbývající žalobní námitky neshledal důvodnými.
Rozhodnutí Krajského soudu v Brně napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas
podanou kasační stížností z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), správně má být
dle obsahu kasační stížnosti uveden §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně namítá, že výroky správního rozhodnutí
o neudělení azylu a o překážce vycestování jsou nedělitelné, resp. že výroky v uvedeném
rozhodnutí nemohou stát samostatně. Dále namítá, že krajský soud nesprávně posoudil
právní otázku neudělení azylu podle §12 zákona o azylu a otázku překážky vycestování
podle §91 citovaného zákona, neboť stěžovateli uložil, aby se v dalším řízení zaměřil
na zjištění znalostí žalobce o hnutí F. G., přičemž soud konkrétně a podrobně vyjmenoval
otázky nebo okruhy otázek, na než by měl být žalobce v novém pohovoru v rámci dalšího
správního řízení dotazován. Stěžovatel nemůže tento závěr soudu akceptovat, neboť jej
považuje za zjevně návodný pro budoucí pohovor se žalobcem, který si tak může potřené
znalosti o citovaných otázkách snadno (např. pomocí internetu) dodatečně opatřit, neboť
protokolem o pohovoru se žalobcem stěžovatel prokazuje, že žalobce žádné znalosti
shora uvedeného charakteru a rozsahu neměl, resp. neprezentoval, ačkoli mu byla dána
náležitá příležitost a prostor, aby své znalosti, pokud by je měl, o zmíněném hnutí
projevil, když byl dostatečně intenzivně a opakovaně stěžovatelem dotazován a přitom
poučen o své povinnosti uvádět pravdivé a úplné informace nezbytné pro spolehlivé
zjištění skutkového stavu věci. Stěžovatel z těchto důvodů trvá na nedostatku podmínek
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu a shledání překážky vycestování podle §91
cit. zákona a rovněž odůvodnění tohoto správního rozhodnutí považuje stěžovatel za
vyhovující a podložené skutkovými závěry.
Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný své možnosti vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost je důvodná.
Z předloženého spisu správního orgánu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobce
dne 29. 9. 2003 podal návrh na zahájení řízení o udělení azylu, v němž uvedl, že Čínskou
lidovou republiku opustil, neboť se zabýval ilegálním hnutím F. G. a poté, co byl jeho
přítel zadržen, z Číny odešel. Pohovor k žádosti o udělení azylu na území ČR
se uskutečnil dne 7. 10. 2003. Z tohoto pohovoru vyplynuly následující skutečnosti:
Žalobce až do odchodu z Číny pracoval jako dopravce zboží, politického života
se neúčastnil. Čínu opustil v říjnu roku 2001, neboť jeho přítel byl policií zadržen
za cvičení F. G., tento jej měl informovat, aby se někde schoval. Žalobce se nejprve
ukrýval doma a později mu příbuzný obstaral vízum na Slovensko. Uvedl, že měl být
v Číně celostátně hledán a že byl stíhán od března nebo dubna 1999. F. G. začal cvičit v
roce 1997. Pokud jde o F. G., uvedl, že toto cvičení praktikoval s učitelem, aby si utužil
zdraví, cvičili na náměstí i jiných místech, zná jen jednu soustavu cviků – cviky aktivující
qi, naposled cvičil v roce 1998 a nyní mu cvičení nechybí. Nezodpověděl otázky ohledně
vzniku F. G., o životě a díle jeho hlavního představitele, jeho současném představiteli
apod. Uvedl, že žádnou literaturu spojenou s F. G. nestudoval, že pouze poslouchal svého
učitele. V Číně a ani jinde se na nikoho se svými problémy neobrátil. Nikdy neměl
problémy se státními orgány. Do Číny se nechce vrátit, obává stíhání za útěk z Číny a
vězení. Při odletu z Číny problémy neměl. Česká republika nebyla cílem jeho cesty –
nejprve pobýval rok na Slovensku, o azyl nežádal, poté nelegálně pobýval téměř rok
v Praze, kde i pracoval v restauraci. O azyl požádal až po svém zadržení, neboť dříve o
této možnosti nevěděl.
Dále bylo zjištěno, že si správní orgán k posouzení skutečnosti uváděné
stěžovatelem vyžádal informace o politické a ekonomické situaci a o stavu dodržování
lidských práv v Číně. Vycházel při tom ze Zprávy ministerstva zahraničí USA o stavu
dodržování lidských práv v Číně za rok 2001 ze dne 4. 3. 2002, z bulletinu Ministerstva
vnitra Velké Británie, 2. vydání – listopad 2002, z informací Ministerstva vnitra - OAMP
ze dne 14. 7. 2003 o zemi – Čína – F. D. (F. G.).
Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení stěžovatelem tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí, kterou spatřuje v tom, že krajský soud stěžovateli uložil,
aby se v dalším řízení zaměřil na zjištění znalostí žalobce o hnutí F. G., přičemž soud
konkrétně a podrobně vyjmenoval otázky, resp. jejich okruhy, na něž by měl být
stěžovatel dotazován. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že důkazním prostředkem
žadatele o azyl je zpravidla jen jeho vlastní věrohodná výpověď; správní orgán
je pak povinen v pochybnostech shromáždit všechny dostupné důkazy, které věrohodnost
výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují
1
. V řízení o udělení azylu má tedy
zásadní význam výpověď žadatele představovaná vlastní žádostí o udělení azylu a zejména
pohovorem, jenž je za účelem zjištění podkladů pro vydání rozhodnutí správním orgánem
prováděn. Nejvyšší vypovídací hodnotu má zpravidla první bezprostřední výpověď
žadatele, kdy žadatel má jen určité prvotní informace o průběhu azylového řízení
a způsobu rozhodování. Správní orgán musí klást důraz na co nejúplnější zjištění
skutkového stavu při prvním pohovoru, a to tak, aby mohl za účelem vydání
přesvědčivého rozhodnutí takto získaný podklad pro rozhodnutí konfrontovat
s podklady, jež si sám obstará (zpravidla oficiální informace nezávislých institucí či států
o politické a hospodářské situaci v dané zemi a o stavu dodržování základních lidských
práv). Opakování pohovoru za účelem doplnění informací, ať ze strany žadatele o azyl
či správního orgánu, sice není zákonem vyloučeno, ale z povahy věci by mělo být jen
ojedinělým a zásadními skutečnostmi opodstatnitelným jevem. Není vyloučeno,
aby soudní orgán přezkoumávající správní rozhodnutí správnímu orgánu uložil doplnění
dokazování a obecně za tímto účelem pak musí co nejpodrobněji specifikovat, v jakém
ohledu se tak má dít, avšak v případě azylového řízení, resp. pro účely dalšího pohovoru
a azylantem, se tento přístup, a to právě ze shora uvedených důvodů, jeví nevhodným,
není však postupem způsobujícím nezákonnost rozhodnutí. Pokud jde o krajským
soudem provedené hodnocení přesvědčivosti odůvodnění žalovaného ve vztahu k jeho
výroku o neudělení azylu podle §12 zákona o azylu, shledává Nejvyšší správní soud jeho
argumentaci případnou a přiléhavou. Správní orgán se ve svém rozhodnutí náležitě
nevypořádal se svým konstatováním, že žadatel o azyl dostatečným způsobem neprokázal,
že by mohl být aktivistou hnutí F. G., když nevyvodil konkrétní a přesvědčivé závěry
z konfrontace obsahu protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu s dostupnými
informacemi o hnutí F. G.. Z rozhodnutí správního orgánu není patrné, jakými úvahami
se řídil při hodnocení důkazů. Pokud jde o stěžovatelem namítaný postup krajského
soudu, Nejvyšší soud podotýká, že správní orgán v následném řízení může klást i jiné, než
soudem nastíněné otázky, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů může k
vyhodnocení věrohodnosti azylantem uvedených skutečností tyto skutečnosti
konfrontovat se skutečnostmi uváděnými v prvním pohovoru a rovněž i takto tvrzené
skutečnosti zasadit do časového rámce, kdy konfrontuje časové údaje azylantem uváděné
a časové údaje vztahující se k existenci uvedeného hnutí. Nejvyšší správní soud tedy
neshledal tuto námitku stěžovatele důvodnou.
Následně Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení stěžovatelovy námitky
týkající se závislosti výroku týkajícího se překážek vycestování na výroku o neudělení
azylu. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu
2
, na niž odkazuje, vyplývá,
že není možné zrušit rozhodnutí správního orgánu v rozsahu výroku o neudělení azylu
a ponechat v platnosti výrok týkající se překážek vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu. Rozhodování o překážkách vycestování následuje po rozhodnutí o neudělení
nebo odnětí azylu (§28 zákona o azylu). Tato provázanost ovšem neplatí v opačném
1
rozsudek Nejvyššího správního soudu 21. 12. 2005, sp. zn. 6 Azs 235/2004, dostupný na www.nssoud.cz
2
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. února 2006, sp. zn. 4 Azs 11/2005, a rozsudek Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 4 Azs 47/2005, 3 Azs 272/2004, dostupné na www.nssoud.cz
směru. Zrušením části výroku, kterým správní orgán rozhodoval o překážkách
vycestování dle ust. §91 zákona o azylu, není dotčen výrok o neudělení azylu. Oba výroky
jakožto různá materiální rozhodnutí jsou v takovém případě oddělitelné. Nejvyšší správní
soud proto neshledal tuto stěžovatelovu námitku důvodnou.
Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem kasační stížnosti (§109 odst. 2 věta
prvá s. ř. s.). To však neplatí, je-li na napadeném výroku závislý výrok, který napaden
nebyl, nebo je-li rozhodnutí správního orgánu nicotné (§109 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel
namítal nedělitelnost výroku o neudělení azylu a výroku týkajícího se překážek
vycestování. Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že je nutné přezkoumat
i závislost výroku o neudělení azylu podle §12 zákona o azylu a výroků o neudělení azylu
podle §13 a §14 téhož zákona. Ustanovení §14 uvedeného zákona v době rozhodování
správního orgánu znělo: „Jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu“. Ustanovení
§13 odst. 1 znělo: „Rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle §12 nebo §14,
se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení
azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12“. Rozhodování podle
ustanovení §14 a 13 je závislé na posouzení primární otázky, zda bude účastníkovi řízení
udělen azyl podle §12 zákona o azylu. Výroky o neudělení azylu podle §13 a §14
uvedeného zákona jsou tedy podmíněny negativním rozhodnutím podle §12 téhož
zákona. Nejedná se o samostatné výroky, neboť se jimi deklaruje neexistence důvodů pro
udělení azylu jen za předpokladu, že nejsou splněny podmínky pro udělení azylu podle
§12 zákona citovaného zákona.
3
Výrok, jímž krajský soud ponechal v platnosti výrok
správního orgánu o neudělení azylu podle ustanovení §14 a podle §13 odst. 1, 2
citovaného zákona, nemůže samostatně obstát, neboť je závislý na výroku o neudělení
azylu podle §12 téhož zákona, proto Nejvyšší správní soud postupem podle §110
odst. 1 s. ř. s. jeho rozhodnutí zrušil.
Krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí o věci samé (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud ve věci v souladu s ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s.
rozhodoval bez nařízení jednání.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. října 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu
3
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2005, čj. 7 Azs 138/2005, dostupný na www.nssoud.cz