ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.132.2005
sp. zn. 8 Azs 132/2005 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: Z. N.,
zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem v Hradci Králové, Velké
náměstí 135/19, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní
přihrádka 21/OAM, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2003,
čj. OAM-6597/VL-07-HA14-2001, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2005, čj. 24 Az 100/2004 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
IV. Odměna advokáta Mgr. Jana Lipavského se určuje částkou 2558,50 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě
60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 12. 2003, čj. OAM-6597/VL-07-HA14-2001,
nebyl žalobci udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný současně rozhodl, že se na žalobce nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu
v Ostravě. V žalobě parafrázoval některá ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), která měla být
správním orgánem porušena. Dále žalobce namítal zejména nesprávné posouzení
jeho žádosti o udělení azylu žalovaným ve vztahu k humanitárnímu azylu, přičemž důvody
pro jeho udělení spatřuje především ve zdravotním stavu svém i své rodiny
a v nedostatečné zdravotní péči, jež by jim mohla být poskytnuta v případě návratu
do Gruzie. Žalobce rovněž uvedl, že jeho rodina nemá záruku, že budou v případě
návratu do vlasti v pořádku, protože v Gruzii sice došlo ke změně vlády, nicméně
není jisté, jaká opatření učiní současný prezident vůči protivníkům prezidenta bývalého.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 1. 2005, čj. 24 Az 100/2004 - 31, spojil
věci vedené pod spisovými značkami 24 Az 100/2004, 24 Az 101/2004, 24 Az 104/2004
a 24 Az 486/2004 týkající se žalobce, jeho manželky a nezletilých dětí ke společnému
projednání. Rozsudkem ze dne 27. 1. 2005, čj. 24 Az 100/2004 - 38, poté zamítl žaloby
žalobce a jeho rodinných příslušníků. Své rozhodnutí ve vztahu k námitkám uplatněným
žalobcem v kasační stížnosti odůvodnil tím, že institut mezinárodní ochrany formou azylu
nelze zneužívat k legalizaci pobytu cizince, zdravotní problémy nepatří mezi taxativně
vymezené důvody pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu a ekonomické
problémy žalobců neměly žádnou souvislost s důvody relevantními pro azylové řízení.
Pokud jde o obavy žalobce z pronásledování z důvodu jeho členství v politické straně S.
G., žalovaný správně poukázal na změnu politické situace, ke které došlo v Gruzii ke
konci roku 2003, k moci se dostala opozice prezidenta Ševarnadzeho, který odstoupil,
situace v zemi se výrazně zlepšila a k pronásledování z politických důvodů už nedochází,
obavy žalobce jsou tedy neopodstatněné. Krajský soud se proto ztotožnil s názorem
žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl žalobce (dále též „stěžovatel“)
včas podanou kasační stížností v rozsahu výroku, jímž byla jeho žaloba zamítnuta.
Z obsahu kasační stížnosti jednoznačně vyplývá, že stěžovatel napadl rozsudek krajského
soudu pouze v rozsahu týkajícím se jeho osoby. Stěžovatel namítal nesprávné posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení (§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.),
a to ve vztahu k neudělení azylu podle §12 zákona o azylu. Uvedl, že v Gruzii měl potíže
kvůli svému členství v politické straně N. G., dostal výpověď ze zaměstnání, bylo mu
vyhrožováno, byl fyzicky napaden, zapálili mu automobil, jeho manželka v důsledku
těchto událostí potratila; tyto důvody jsou podřaditelné pod zákonné podmínky pro
udělení azylu. Soudem ustanovený zástupce poté doplnil kasační stížnost a dále namítl
vady řízení před správním orgánem (§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.); konkrétně, že
rozhodnutí žalovaného nemá náležitosti správního rozhodnutí, neboť není v souladu s
§47 odst. 5 správního řádu podepsáno oprávněnou osobou, a nemůže tedy mít účinky
správního rozhodnutí, a že rozhodnutí žalovaného bylo vyhotoveno v azylovém středisku
osobou, která je podepsána v rubrice „za správnost“, a zasláno stěžovateli, a teprve poté
bylo jeho další vyhotovení zasláno do Prahy, kde je podepsala oprávněná osoba, napadené
rozhodnutí žalovaného tak bylo vydáno zcela bez vědomí oprávněné osoby a následné
seznámení se oprávněné osoby s obsahem předmětného rozhodnutí a podepsání jednoho
jeho vyhotovení nemůže zhojit jeho počáteční nicotnost. Krajský soud se měl případnou
nicotností napadeného rozhodnutí zabývat z úřední povinnosti, což neučinil
(§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.). V samostatném podání stěžovatel navrhl přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že ve svých závěrech učiněných ve věci stěžovatele on ani krajský
soud nepochybili. Dále poukázal na to, že nedostatek náležitostí rozhodnutí žalovaného
(absenci podpisu oprávněné osoby) stěžovatel žalobou nenamítal. Proto navrhl zamítnutí
kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud
žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti
rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku; takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Dříve, než Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení důvodů obsažených
v kasační stížnosti, zabýval se z procesního hlediska doplněním kasační stížnosti
zástupcem stěžovatele ze dne 15. 6. 2005. Nejvyšší správní soud již dříve vyslovil názor,
že smyslem povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti je zajištění
odborné právní pomoci účastníkům řízení, a tím i ochrany jejich práv. Z tohoto důvodu
je přípustné, aby soudem ustanovený zástupce doplnil kasační stížnost i po uplynutí lhůty
pro její podání i v situaci, kdy nebyl k jejímu doplnění soudem vyzván, opačný výklad
by činil jeho účast v řízení nadbytečnou a formální (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 1. 2005, čj. 3 Azs 417/2004 - 70
[1]
). Nejvyšší správní soud tedy
k doplnění kasační stížnosti provedenému zástupcem stěžovatele přihlížel.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud dále podotýká, že pouhou zmínku žalobce
v žalobě o tom, že žalovaný porušil ustanovení §12 zákona o azylu (konkrétně žalobce
uvedl, že má za to, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu stanovené
v §12 zákona o azylu, resp. minimálně pro vztažení překážky vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu), která nebyla doplněna o jakákoliv další tvrzení, tím méně
pak o návrhy na provedení dokazování, nelze považovat za řádně uplatněný žalobní bod.
Jestliže tedy krajský soud napadené rozhodnutí přezkoumal i ve vztahu k této „námitce“,
překročil meze přezkumu stanovené soudním řádem správním (§75 odst. 2 věta první).
Takovýmto postupem však žalobce nebyl zkrácen na svých právech, naopak mu krajský
soud poskytl širší přezkum, než jaký mu na základě jím podané žaloby (s ohledem
na žalobní body) náležel. Nejvyšší správní soud pak, s ohledem na to, že krajský soud
v uvedeném rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal, ke stížní námitce stěžovatele
přezkoumal rozhodnutí krajského soudu rovněž v té části, v níž hodnotil zákonnost
rozhodnutí žalovaného o neudělení azylu stěžovateli podle §12 zákona o azylu.
Již nad rámec nutného odůvodnění na tomto místě Nejvyšší správní soud doplňuje,
že prostý výčet paragrafů správního řádu, případně jejich parafrázi, bez jakékoli
specifikace nelze považovat za žalobní bod (srov. rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 - 57
[2]
, a rozsudky
[1]
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=1793
[2]
dosud nebylo publikováno
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2005, čj. 8 Azs 52/2005 - 56
[3]
, a ze dne
22. 4. 2004, čj. 6 Azs 22/2004 – 42
[4]
).
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud o věci uvážil
takto:
Stěžovatel se v kasační stížnosti v prvé řadě dovolával stížního důvodu podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a to ve vztahu k neudělení azylu
podle §12 zákona o azylu.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod;
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Pronásledování je v ustanovení §2 odst. 5 zákona o azylu definováno jako ohrožení
života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná
jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec
státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního
občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před takovým jednáním.
Stěžovatel v průběhu správního řízení, konkrétně v pohovoru k důvodům návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky dne 22. 11. 2001, uvedl,
že je členem opoziční strany N. G., která byla policií omezována, nezastával v ní žádnou
funkci, jako divák se účastnil jejích demonstrací. Několikrát byl zbit policisty v civilu,
nějaké osoby mu vyhrožovaly a zapálily mu auto, jeho manželka v důsledku strachu a
stresu potratila. S žádostí o pomoc se na policii, jiný státní orgán ani na soukromou osobu
neobrátil. V pohovoru k žádosti o udělení azylu dne 14. 3. 2003 pak stěžovatel uvedl, že
nebyl nikdy odvezen na policii, nikdy nebyl zadržen, s policií neměl žádný konflikt. Lidé,
kteří jej napadli, byli možná policisté nebo lidé z vlády, stěžovatel tak usuzuje z toho, že
na demonstracích byli vždy jejich ostatní účastníci napadeni. V souvislosti se zničením
jeho auta stěžovatel uvedl, že o něm nemá žádné doklady a že, přestože bylo auto
pojištěno, nedostal od pojišťovny žádnou náhradu, nikde si však nestěžoval. Ekonomické
potíže jeho rodiny korespondující s obecnou špatnou ekonomickou situací v Gruzii,
pramenily z nemožnosti získat zaměstnání, obdobné potíže měla většina obyvatel.
V pohovoru dne 22. 11. 2001 stěžovatel rovněž uvedl, že by se do Gruzie vrátil jen
v případě změny vlády a prezidenta.
Žalovaný hodnotil skutečnosti uváděné stěžovatelem v souvislosti s informacemi,
které sám zjistil v průběhu správního řízení o politické a ekonomické situaci a stavu
dodržování lidských práv v Gruzii. Jedná se zejm. o tyto informace: činnost opozice
a její povolené demonstrace a mítinky jsou v Gruzii obecně tolerovány, proti činnosti
[3]
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=3853
[4]
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=3769
opozice nejsou vedeny žádné viditelné represivní zákroky. Sdružení N. G. není oficiálně
zakázáno, jeho představitelé občas vystupují i v televizním vysílání. Obyvatelé Gruzie mají
možnost podat stížnost na postup policie nadřízeným policejním orgánům či prokuratuře
nebo se obrátit k soudu; v Gruzii byl rovněž zřízen institut veřejného ochránce práv
(ombudsmana) a byla zde otevřena kancelář Rady Evropy, u nichž je také možné podat
stížnost.
Stěžovatel hodnověrným způsobem neprokázal, že neznámé osoby, které jej napadaly
v souvislosti s účastí na protivládních demonstracích, patřily k vládním složkám či policii.
Na jejich jednání si nikde nestěžoval – u policie, jiného státního orgánu
ani u ombudsmana či nějaké nestátní organizace, přestože k tomu měl možnost. Nelze
proto dovodit, že jednání osob, které stěžovatele napadaly pro jeho politickou činnost,
bylo úřady Gruzie podporováno nebo trpěno. Stěžovatelovy potíže existenčního
charakteru byly vyvolány tíživou hospodářskou situací v Gruzii, která postihuje
bez rozdílu většinu obyvatel země a neměly žádnou souvislost se stěžovatelovými
politickými názory.
Stěžovatel tedy neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že byl
ve své vlasti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod ve smyslu
§12 písm. a) zákona o azylu.
Problémy, které stěžovatel v Gruzii měl, nedosáhly takového charakteru, intenzity
a opakovanosti, aby stěžovatel mohl v případě návratu do země původu pociťovat
odůvodněný strach z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů
(jiné důvody dle §12 písm. b) zákona o azylu stěžovatel netvrdil). Stěžovatel
se je ani nepokoušel aktivně řešit, např. přestěhováním se do jiné části země. V listopadu
roku 2003 došlo navíc v Gruzii ke změně režimu, prezident Ševarnadze podal demisi,
k moci se dostala opozice, stěžovateli tak v Gruzii již nehrozí problémy, které spojoval
se svými politickými aktivitami.
Nejvyšší správní soud dále doplňuje, že odůvodněnost stěžovatelových obav
z pronásledování v Gruzii relativizuje rovněž podání jeho manželky, které bylo
Nejvyššímu správnímu soudu doručeno dne 25. 10. 2005 a z něhož vyplynulo,
že stěžovatelova manželka pro sebe a jejich společné nezletilé děti zařídila repatriaci.
Stěžovatel tedy v řízení o udělení azylu neprokázal odůvodněný strach
z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu §12 písm. b)
zákona o azylu. Pro úplnost Nejvyšší správní soud konstatuje, že strach z pronásledování
z jiných důvodů vymezených v ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu stěžovatel
v průběhu správního řízení, ani pozdějšího řízení soudního, netvrdil.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel ve správním řízení neuvedl
žádný z důvodů pro udělení azylu na území České republiky taxativně vymezených
v §12 zákona o azylu. Jestliže se krajský soud ztotožnil se skutkovými zjištěními
a s právními závěry žalovaného, nepochybil a věc posoudil po skutkové i právní stránce
zcela správně. Krajský soud ve svém rozhodnutí o zamítnutí žaloby stěžovatele řádně
a dostatečně konkrétně odůvodnil, proč se s názorem žalovaného ztotožnil; odůvodnění
soudního rozhodnutí je logické, vnitřně konzistentní a dostatečně srozumitelné. Nejvyšší
správní soud tedy neshledal rozsudek krajského soudu nezákonným.
K další námitce stěžovatele, že rozhodnutí žalovaného je nicotné pro absenci podpisu
oprávněné osoby (§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.), a k rajský soud se měl případnou
nicotností napadeného rozhodnutí zabývat z úřední povinnosti, což neučinil
(§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.), Nejvyšší správní soud shledal následující.
Absence podpisu oprávněné osoby na písemném vyhotovení rozhodnutí
správního orgánu (§47 odst. 5 správního řádu), které bylo doručeno účastníku správního
řízení, za situace, kdy součástí správního spisu je vyhotovení rozhodnutí,
které je takovou osobou podepsáno a je i jinak bezvadné, nezakládá nicotnost tohoto
rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004,
čj. 3 Azs 277/2004 - 70
[5]
). Takové rozhodnutí je stiženo vadou ve smyslu §47 odst. 5
správního řádu, která by mohla založit jeho nezákonnost. Protože však v posuzované věci
žalobce v žalobě nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu absence podpisu
oprávněné osoby nenamítl, krajský soud při přezkumu rozhodnutí žalovaného v souladu
s §75 odst. 2 s. ř. s. nijak nepochybil, když napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích
žalobních bodů a stěžovatelem opomenutou námitkou chybějícího podpisu se nezabýval;
za dané situace již stěžovatel nemůže tuto námitku s ohledem na ustanovení §104 odst. 4
s. ř. s. účinně uplatnit v kasační stížnosti. Jiná situace by nastala, pokud by napadené
rozhodnutí nebylo „pouze“ nezákonné, ale bylo nicotné. K nicotnosti správního
rozhodnutí by totiž krajský soud musel přihlédnout podle §76 odst. 2 s. ř. s. i bez návrhu
žalobce, a pokud by toto opomněl, byl by dán důvod ke zrušení jeho rozsudku v řízení
o kasační stížnosti, a to i bez námitky stěžovatele v kasační stížnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.).
Protože tedy předmětná vada nebyla stěžovatelem v žalobě namítána a protože z této
vady nevzešlo žádné zkrácení procesních práv stěžovatele v řízení před krajským soudem,
není tato vada rozhodnutí žalovaného důvodem pro zrušení rozhodnutí krajského soudu
v rámci řízení o kasační stížnosti.
Nad rámec nutného odůvodnění - toliko pro úplnost - Nejvyšší správní soud
k tvrzení stěžovatele, že vzhledem k tomu, že v dané věci jsou pochybnosti o tom,
zda rozhodnutí žalovaného bylo vydáno s vědomím oprávněné osoby, krajský soud byl
povinen učinit příslušná skutková zjištění k tomu, aby mohl být učiněn závěr, o tom,
zda napadené rozhodnutí žalovaného je či není nicotné, uvádí:
V případě stěžovatele krajskému soudu nevznikly žádné pochybnosti o tom,
zda rozhodnutí žalovaného bylo vydáno s vědomím oprávněné osoby. Rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2005, čj. 1 Azs 111/2004 - 51, na nějž v této
souvislosti stěžovatel ve své kasační stížnosti odkázal, dopadal na jiný skutkový stav;
v odkazovaném případě ani vyhotovení rozhodnutí založené ve správním spise
neobsahovalo podpis oprávněné osoby, ale pouze otisk razítka a uvedení jména, příjmení
a funkce oprávněné osoby a podpis jiné osoby v rubrice za správnost.
Nejvyšší správní soud tedy zhodnotil stížní námitky jako nedůvodné. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch;
[5]
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=5343
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 věta
první, §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2x 1000 Kč za dva
úkony právní služby - převzetí a příprava věci a písemné podání soudu týkající se věci
samé a dále 2x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ustanovením §9 odst. 3
písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, celkem 2150 Kč. Vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce
je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku
odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je povinen z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (§35 odst. 7 věta druhá, §120 s. ř. s.),
tedy o částku 408,50 Kč. Celková částka 2558,50 Kč bude ustanovenému zástupci
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. března 2006
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu