ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.138.2005
sp. zn. 8 Azs 138/2005 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: S. Q. L.,
zastoupené Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou v Praze 2, I. P. Pavlova 3, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 3. 2005, čj. OAM-311/VL-10-ZA08-2005, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2005,
čj. 56 Az 34/2005 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 10. 3. 2005, čj. OAM-311/VL-10-ZA08-2005, žalovaný zamítl
žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně.
Namítla, že žalovaný nesprávně kvalifikoval zjištěný skutkový stav a pochybil v
aplikačním procesu tím, že nepřiřadil skutkovou faktickou podstatu zákonné skutkové
podstatě pronásledování upravené v ustanovení §12 zákona o azylu, resp. minimálně
překážce vycestování upravené v §91 téhož zákona. Rozhodnutí žalovaného o zamítnutí
její žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné s tím, že žalobkyně neuvedla skutečnosti
svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12
zákona o azylu, nemá oporu ve skutkovém stavu věci, protože žalobkyně v průběhu
správního řízení skutečnosti svědčící o pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu
uvedla. Žalobkyně dále doplnila, že o udělení azylu žádala mj. proto, že se chtěla vyhnout
potrestání ze strany čínských úřadů pro členství jejího bratra v hnutí F. G. V této
souvislosti upozornila na zprávu Ministerstva zahraničí USA, která se zabývá
náboženskou svobodou v Čínské lidové republice za rok 2002, s tím, že informace v ní
obsažené prokazují pronásledování osob cvičících F. G.
Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 30. 6. 2005, čj. 56 Az 34/2005 - 18, zamítl,
neboť dospěl k závěru, že skutková zjištění, z nichž rozhodnutí žalovaného vycházelo,
byla dostatečná a právní závěr žalovaného, vyjádřený v rozhodnutí, je v souladu se
zákonem.
Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu včas podanou kasační
stížností v níž uvedla, že její bratr v Číně vyznával zakázané cvičení F. G. Z tohoto
důvodu byl pronásledován policií a od června roku 2002 byl nezvěstný. Policejní orgány i
poté docházely do její rodiny a dotazovaly se na bratra. Stěžovatelka se začala obávat, že
by místo bratra mohly zatknout a uvěznit jiného člena rodiny, odcestovala tedy do
zahraničí, aby se vyhnula konfliktu se státními orgány. Stěžovatelka tvrdila, že vzhledem k
uvedené situaci je na místě zkoumat, zda jsou v jejím případě dány důvody pro udělení
azylu z humanitárních důvodů. Zákon o azylu blíže nevymezuje, co jsou humanitární
důvody, výklad tohoto pojmu proto závisí na uvážení správního orgánu. Uvážení nemůže
být ani příliš široké ani příliš zužující, meze správního uvážení je nutné soudně
přezkoumat. Stěžovatelce nebylo řádně zdůvodněno, proč důvody, které uvedla ve své
žádosti (legalizace pobytu, obava z chování policejních orgánů, obava z návratu), nejsou
důvody hodnými zvláštního zřetele, zejména za situace, kdy je nutno zvážit politickou
situaci a stav dodržování lidských práv v Číně. Stěžovatelka dále namítla, že krajský soud
pouze konstatoval závěry, ke kterým došel žalovaný, proto je jeho rozhodnutí
nepřezkoumatelné ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka navrhla přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se
domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
Uvedl přitom, že při zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu mu již nevznikla povinnost zkoumat případné naplnění podmínek pro
udělení azylu podle §14 zákona o azylu. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání
odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti za odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o
kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatelka chráněna před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud
žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti
rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na
žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i
opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o
kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z
hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam a negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je
rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti samotné posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud o věci uvážil
takto:
Těžištěm kasační stížnosti byly námitky týkající se neudělení humanitárního azylu
podle ustanovení §14 zákona o azylu. Konkrétně stěžovatelka namítla, že vzhledem k její
osobní situaci bylo na místě zkoumat, zda jsou u ní dány důvody pro udělení azylu z
humanitárních důvodů. Jestliže výklad pojmu humanitární důvody závisí na uvážení
správního orgánu, je nutné meze tohoto správního uvážení soudně přezkoumat.
Stěžovatelce přitom nebylo řádně zdůvodněno, proč důvody, které uvedla ve své žádosti,
nejsou důvody hodnými zvláštního zřetele.
Nejvyšší správní soud shledal tyto námitky nepřípustné, neboť je stěžovatelka
neuplatnila v žalobě. Z pohledu přezkumu kasačním soudem jde tedy o nový důvod, který
stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, ač tak
učinit mohla; takový důvod kasační stížnosti je nepřípustný (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Stěžovatelka dále namítla, že krajský soud pouze konstatoval závěry, ke kterým došel
žalovaný, proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí
ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s.
Při posouzení nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů vyšel Nejvyšší
správní soud ze své konstantní judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75
1
), z níž vyplývá, že nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, přičemž se musí
jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové
vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, a nebo tam, kdy není zřejmé, zda
vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.
Kasační stížností napadený rozsudek však v daném případě netrpí nedostatkem
důvodů, když z jeho odůvodnění je zcela zřejmé, o jaké skutečnosti krajský soud své
rozhodnutí opřel a z jakých právních úvah přitom vycházel. Z rozhodnutí krajského
soudu jednoznačně vyplývá, proč se ztotožnil s názorem žalovaného. Odůvodnění
soudního rozhodnutí je logické, vnitřně konzistentní a dostatečně srozumitelné. Nejvyšší
správní soud proto neshledal rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným ani
nezákonným.
Nejvyšší správní soud tak zhodnotil jedinou přípustnou stížní námitku jako
nedůvodnou. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí kasační
soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. dubna 2006
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu
1
http://www.nssoud.cz