ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.156.2005
sp. zn. 8 Azs 156/2005-61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce M. K., proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 1. 2005, čj. OAM-2/VL-07-11-2005, o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2005,
čj. 65 Az 13/2005–22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 1. 2005, čj. OAM-2/VL-07-11-2005, odmítl žádost
žalobce o udělení azylu jako nepřípustnou, a to s poukazem na Protokol o poskytování
azylu státním příslušníkům členských států (dále jen „Protokol“), podle něhož se se
zřetelem na úroveň ochrany základních práv a svobod v členských státech Evropské unie
považují členské státy navzájem za bezpečné země původu, a to pro veškeré právní a
praktické účely spojené se záležitostmi azylu.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který
rozsudkem ze dne 6. 4. 2005, čj. 65 Az 13/2005–22, rozhodnutí žalovaného zrušil pro
vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že
Protokol ani jiný pramen komunitárního práva neupravují procesní postup orgánu
členského státu při rozhodování o žádosti o udělení azylu příslušníka jiného členského
státu, proto je nutno aplikovat příslušné vnitrostátní právní předpisy. V projednávané věci
je takovým předpisem zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), který upravuje jako
možné způsoby rozhodnutí o podané žádosti o azyl udělení azylu, neudělení azylu,
zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné a zastavení řízení. Žádost o azyl občana
členského státu, který se považuje za bezpečnou zemi původu, nelze odmítnout jako
nepřípustnou, neboť zákon o azylu tuto situaci řeší v ustanovení §16 odst. 1 písm. e),
které předpokládá zamítnutí takové žádosti jako zjevně nedůvodné, resp. neudělení azylu
při nesplnění podmínek ustanovení §16 odst. 2 a 3 tohoto zákona. Žalovaný však odmítl
předmětnou žádost jako nepřípustnou s odkazem na Protokol. Ten ovšem možnost
takového rozhodnutí neupravuje, krajský soud proto shledal rozhodnutí žalovaného
nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost. Podle krajského soudu došlo napadeným
rozhodnutím k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem. Tato
skutečnost mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, krajský soud proto
napadené rozhodnutí zrušil podle §76 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s. bez jednání, aniž se
zabýval dalšími žalobními námitkami. Současně zavázal žalovaného podle §78 odst. 4
s. ř. s. právním názorem vysloveným v rozsudku.
Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační
stížností. Dovolal se stížního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Namítl, že ustanovení §16
odst. 1 písm. e) zákona o azylu je určeno pro případy žádostí o azyl žadatelů ze zemí
mimo Evropskou unii, nikoli státních příslušníků členských zemí. Stěžovatel proto v
daném případě důvodně použil normu komunitárního práva. Na podporu svého postupu
poukázal na doplnění zákona o azylu zákonem č. 57/2005 Sb. o nové ustanovení §10a,
kterým se do citovaného zákona vkládá právní institut nepřípustnosti žádosti o azyl,
byla-li podána občanem Evropské unie, který nesplňuje podmínky stanovené právem
Evropských společenství, resp. Protokolem. Současně odkázal na rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. 17 Az 408/2004, který shora
uvedený postup stěžovatele podporuje. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a
uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Klíčovou otázkou pro posouzení projednávaného případu je vztah Protokolu o
poskytování azylu státním příslušníkům členských států, připojeného ke Smlouvě o
založení Evropského společenství (dále SES) Amsterodamskou smlouvou [srov. č.
44/2004 Sb.m.s. (str.8332 – 8333)], k zákonu o azylu.
Protokol stanoví vyvratitelnou právní domněnku, že se zřetelem na úroveň ochrany
základních práv a svobod v členských státech Evropské unie mají pro účely azylu členské
státy navzájem postavení bezpečných zemí původu, a pokud ochrana základních práv a
svobod v zemi původu žadatele neklesla pod určitou úroveň, mají být žádosti o azyl
automaticky posuzovány jako zjevně nedůvodné.
Nejvyšší správní soud nemá pochyb o tom, že ustanovení Protokolu je přímo
účinným právem Společenství a má aplikační přednost před právem českým. Pokud
ovšem jediné ustanovení Protokolu stanoví, že členský stát může žádost příslušníka
členského státu o azyl (za taxativně vypočtených podmínek) „zvažovat nebo přijmout k
dalšímu zpracování“, je taková formulace velmi obecná a nelze z ní vyvodit, jak konkrétně
má členský stát s takovou žádostí procesně naložit.
Za výše popsané situace, kdy procesní úprava na komunitární úrovni prakticky chybí,
je pak na místě uplatnění tzv. zásady procesní autonomie členských států. V době
rozhodování stěžovatele upravovalo vnitrostátní právo situaci předvídanou Protokolem
ustanovením §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, podle něhož měl stěžovatel žádost o
udělení azylu zamítnout jako zjevně nedůvodnou, jestliže žadatel přicházel ze státu, který
ČR považuje za bezpečnou zemi původu, a nebylo-li prokázáno, že v jeho případě tento
stát za takovou zemi považovat nelze. Protokol přidal k této úpravě pouze výše
zmiňovanou právní domněnku, podle níž pochází-li žadatel z jiného členského státu
Evropské unie, je nutno tuto zemi považovat za bezpečnou zemi původu.
Obsah Protokolu byl následně do zákona o azylu promítnut zákonem č. 57/2005 Sb.,
který zavedl nový institut nepřípustnosti žádosti o azyl s procesním důsledkem zastavení
řízení (§10a ve spojení s §25 zákona o azylu). Zákonodárce tedy vycházel z již
existujících forem procesních rozhodnutí, která bylo možno v azylovém řízení vydat, aniž
by pro tuto situaci zavedl formu novou; jeho zřejmým záměrem bylo zavést v souladu s
Protokolem jemnější diferenciaci v rámci již existující kategorie žadatelů přicházejících z
tzv. bezpečných zemí původu, a to na státní příslušníky zemí EU a ostatní, přičemž pro
prvně jmenované nově stanovil ještě striktnější procesní postup, než jaký upravovalo
ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel sice korektně vycházel z názoru, že
Protokol je přímo účinným pramenem práva, který má přednost před vnitrostátní právní
úpravou, pro uplatnění zásady aplikační přednosti komunitárního práva před právem
národním však neexistoval důvod, neboť právní úprava vnitrostátní nebyla s právní
úpravou komunitární v obsahovém rozporu. Stěžovateli nic nebránilo aplikovat obsah
Protokolu za použití §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu a využít tak pro aplikaci normy
komunitárního práva kompatibilní vnitrostátní procesní předpis.
Nejvyšší správní soud se obdobnou právní problematikou podrobně zabýval ve svém
rozsudku ze dne 19. 7. 2006, čj. 3 Azs 259/2005–42 (č. 977/2006 Sb. NSS), na který na
tomto místě pro stručnost odkazuje.
Nejvyšší správní soud zhodnotil stížní námitku jako nedůvodnou a protože v řízení
nevyšly najevo ani jiné vady, k nimž musí přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3
s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů
řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalobci, kterému by právo na náhradu nákladů řízení
příslušelo, žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2006
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu