ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.160.2005
sp. zn. 8 Azs 160/2005 - 128
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: N. P.,
zastoupená Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem v Hradci Králové,
Velké náměstí 135/19, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7,
Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne
30. 7. 2003, čj. OAM-2266/AŘ-2002, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 6. 9. 2005,
čj. 52 Az 1/2005 – 88,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka
domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka
v Pardubicích, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne
30. 7. 2003, čj. OAM-2266/AŘ-2002. Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím byl
zamítnut rozklad stěžovatelky a bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne
9. 10. 2001, čj. OAM-1212/VL-07-OL3-2003 o neudělení azylu stěžovatelce s tím,
že se na ni nevztahuje překážka vycesto vání.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Konkrétně namítá, že žalovaný řádně neodůvodnil své rozhodnutí, pokud jde o jeho
rozhodnutí, že se jí neuděluje azyl podle §14 zákon a o azylu, protože se domnívá,
že každý výrok rozhodnutí či jen jeho část je nutné řádně odůvodnit. Správní orgán tedy
měl řádně zdůvodnit, proč nebyly na straně stěžovatelky shledány okolnosti odůvodňu jící
využití §14 citovaného zákona, a to i za situace, kdy je na správním uvážení správního
orgánu, zda azyl z humanitárních důvodů udělí či nikoliv. Správní orgán má povinnost
odůvodnit i ta rozhodnutí, která vydává právě na podkladě své diskreční pravom oci
a účastník řízení pak musí mít vždy právní jistotu, proč správní orgán rozhodl daným
způsobem. V opačném případě by mohlo docházet k případům, kdy správní orgán
své pravomoci zneužije a účastník řízení nebude mít možnost se proti takovému
rozhodnutí žádným způsobem bránit. Tím, že správní orgán nezkoumal, zda azyl
z humanitárních důvodů udělit či neudělit, porušil ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (dále jen „správní řád“), které mu ukládá povinnost přesně a úplně
zjistit skutkový stav. Rozhodnutí správního orgánu je tedy neúplné a nepřezkoumatelné
a mělo být krajským soudem zrušeno, neboť krajský soud sice není oprávněn
přezkoumávat, zda jsou či nejsou dány podmínky pro udělení humanitárního azylu, musí
však mít možnost přezkoumat, zda správní orgán v rámci své úvahy nepřekročil meze
správního uvážení anebo je nezneužil. Pokud jde o povinnost soudních orgánů odůvodnit
své rozhodnutí, stěžovatelka odkázala mj. na nález Ústavního soudu ČR publikovaný
pod č. 153/2004 Sb. a domnívá se, že obdobná povinnost platí i pro další orgány veřejné
moci. Stěžovatelka spatřuje zásadní rozdíl mezi úvahou správního orgánu o tom,
zda v dané věci jsou či nejsou naplněny podmínky pro udělení humanitárního azylu
a pouhým konstatováním, že humanitární azyl se neuděluje.
Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení; rovněž požádala o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 1. 9. 2006 uvedl,
že považuje rozsudek krajského soudu i svá rozhodnutí za vydaná v souladu s právními
předpisy a odkázal na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatelky. Obdobné
námitky stěžovatelka uplatnila již v žalobě. V otázce neudělení azylu podle §14 zákona
o azylu odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudek
sp. zn. 2 Azs 65/2003 a rozsudek sp. zn. 3 Azs 12/2003. Správní orgán neshledal
v případě stěžovatelky žádné zvláštního zřetele hodné důvody pro udělení humanitárního
azylu podle §14 zákona o azylu a neshledal ani ohrožení stěžovatelky skutečnostmi
uvedenými v 91 citovaného zákona. Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost stěžovatelky zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu
za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza
za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti
proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu
na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza
zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bráni lo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu
jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Ke zjištění skutkového stavu věci má v řízení o udělení azylu zásadní význam
výpověď žadatele představovaná vlastní žádostí o udělení azylu a zejména pohovorem,
jenž je za účelem zjištění podkladů pro vydání rozhodnutí správním orgánem prováděn.
Pro ověření údajů žadatelem o azyl uváděných a pro vyhodnocení jím předestřené situace
si správní orgán opatřuje potřebné podklady (zpravidla oficiální informace nezávislých
institucí či států o politické a hospodářské situaci v dané zemi a o stavu dodržování
základních lidských práv). Tyto podklady jsou součástí správního spisu a správní orgán
má povinnost v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké podklady si opatřil, jejich obsah
pak správní orgán hodnotí jako celek, a to s ohledem na předmět azylového řízení a údaje
uváděné žadatelem o azyl. Nejvyšší správní soud konstatuje, že skutkový stav věci,
tak jak se podává ze správního rozhodnutí, odpovídá návrhu na zahájení řízení o udělení
azylu ze dne 13. 2. 2001 a protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení
o udělení azylu na území ČR provedeném dne 2. 8. 2001 v P. K. n. O. a ve spise
shromážděným podkladům. Správní orgán rovněž v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl,
jaké konkrétní informace shromáždil a stručně uvedl i jejich podstatný obsah.
Dostatečnost zjištěného skutkového stavu věci zkoumal i krajský soud v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu. V souladu s konstatováním krajského soudu Nejvyšší
správní soud uvádí, že správnímu orgánu nelze vytýkat, že by přesně a úplně nezjistil
skutkový stav věci tak, jak mu ukládá ustanovení §32 správního řádu.
Jde-li o ustanovení §14 zákona o azylu, toto správnímu orgánu umožňuje,
aby v případě, že nebyl udělen azyl podle ustanovení §12 citovaného zákona, uvážil,
zda se nejsou dány humanitární důvody a případně tedy udělil azyl z humanitárních
důvodů. Posouzení, zda jde o takový případ, logicky vychází ze stejného skutkového
stavu, jak se podává pro posuzování podmínek pro udělení azy lu podle ustanovení §12
citovaného zákona. Ustanovení §14 uvedeného zákona dává správnímu orgánu možnost
správního uvážení; je tak vytvořen prostor pro správní orgán, aby zvážil, zda v konkrétní
situaci jsou dány humanitární důvody. Právo na udělení humanitárního azylu však není
subjektivním právem. Správní orgán je tak výrok o neudělení azylu podle ustanovení §14
citovaného zákona oprávněn vynést po zvážení osobní situace žadatele a poměrů
v jeho zemi původu. Krajský soud se touto otázkou ve svém rozhod nutí dostatečně
a srozumitelně zabýval a námitky stěžovatelky náležitě vypořádal, když uvedl, že z obsahu
spisu a obsahu žalovaného rozhodnutí nezjistil překročení mezí správního uvážení či jeho
zneužití. Ve stěžovatelkou namítaném správním uvážení Nejvyšší správní soud souhlasně
se soudem krajským žádné pochybení neshledal, a proto považuje tuto námitku
stěžovatelky za nedůvodnou.
Ke stěžovatelkou namítanému nedostatku odůvodnění ve vztahu k výroku
o neudělení azylu podle §14 zákona o azylu Nejvyšší správní soud uvádí, že není vadou
rozhodnutí, jestliže správní orgán v odůvodnění rozhodnutí, pokud jde o výrok
o neudělení azylu podle §14, uvede, že v daném případě neshledal důvody pro udělení
azylu podle citovaného ustanovení, byl-li dostatečně zjištěn skutkový stav věci
a stěžovatelka žádný právně relevantní důvod neuváděla. Ostatně takovéto konkrétní
skutečnosti neuvádí ani v kasační stížnosti.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. října 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu