ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.170.2005
sp. zn. 8 Azs 170/2005-90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: L. D.,
zastoupeného Mgr. Marcelou Zavřelovou, advokátkou v Mladé Boleslavi, Kalefova 404,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní přihrádka
21/OAM, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 2003, čj.
OAM-1038/LE-04-PO6-2002, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 17. 3. 2005, čj. 47 Az 1122/2003–61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
I. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 19. 11. 2003, čj. OAM-1038/LE-04-P06-2002, žalovaný neudělil
žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
azylu“), a současně rozhodl, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
ustanovení §91 zákona o azylu.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze. Krajský
soud zamítl žalobu rozsudkem ze dne 17. 3. 2005, čj. 47 Az 1122/2003-61, neboť dospěl
k závěru, že skutková zjištění, z nichž rozhodnutí žalovaného vycházelo, byla dostatečná a
právní závěr žalovaného vyjádřený v rozhodnutí je v souladu se zákonem.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Uplatnil
stížní důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. nepřezkoumatelnost spočívající v
nedostatku důvodů rozhodnutí, s tím, že odůvodnění rozsudku krajského soudu je velmi
strohé, není správné a přesvědčivé; a dále stížní důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem, a to ve vztahu
k neudělení azylu podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu. Namítl, že mu
žalovaný i krajský soud vytýkají, že nebylo prokázáno, že by mu byla odepřena ochrana ze
strany státních orgánů jeho vlasti, neboť k ochraně svých práv nevyužil žádných právních
prostředků zakotvených v právním řádu Gruzínské republiky. Uvedl, že z Gruzie musel
vycestovat kvůli vyhrožování ze strany policistů, kteří po něm požadovali svědectví
ohledně zabití jejich kolegy, a zároveň kvůli vyhrožování ze strany policisty, který
dotyčného policistu zabil. Nemohl se obrátit na správní orgán své vlasti, neboť byl
pronásledován policisty, tedy státním orgánem. Policisté ho bili a na policejní stanici mu
vyhrožovali smrtí. Žalovaný ani krajský soud nevzali v úvahu kavkazskou mentalitu, kde
je stížnost fakticky nepřípustná. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené
rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, současně požádal o
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný popřel oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jeho
rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkázal na
správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení a na
vydané rozhodnutí. Navrhl odmítnutí kasační stížnost pro neodstraněnou vadu podání,
případně zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o
kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud
žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti
rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku; takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na
žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i
opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační
stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska
ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti
bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o
odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a
uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Tvrdil, že odůvodnění rozsudku krajského soudu je velmi
strohé, není správné a přesvědčivé.
Při posouzení nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů vyšel Nejvyšší
správní soud ze své konstantní judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75
1
), z níž vyplývá, že nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, přičemž se musí
jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové
vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
1
publikováno pod č. 133/2004 Sb. NSS
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, a nebo tam, kdy není zřejmé, zda
vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.
Kasační stížností napadený rozsudek však v daném případě netrpí nedostatkem
důvodů, když z jeho odůvodnění je zcela zřejmé, o jaké skutečnosti krajský soud své
rozhodnutí opřel a z jakých právních úvah přitom vycházel. Z rozhodnutí krajského
soudu jednoznačně vyplývá, proč se ztotožnil s názorem žalovaného; odůvodnění
soudního rozhodnutí je logické, vnitřně konzistentní a dostatečně srozumitelné. Rozsudek
krajského soudu není proto nepřezkoumatelný ani nezákonný.
Stěžovatel dále namítal nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] ve vztahu neudělení azylu stěžovateli podle §12
zákona o azylu. Namítl, že mu žalovaný i krajský soud vytýkají, že neprokázal, že mu byla
odepřena ochrana ze strany státních orgánů země původu. Uvedl, že vzhledem k tomu, že
z Gruzie musel vycestovat z důvodu obavy z vyhrožování ze strany policistů (tedy
státního orgánu), nemohl se k ochraně svých práv obrátit na správní orgán v zemi
původu. Žalovaný ani krajský soud rovněž nevzaly v úvahu kavkazskou mentalitu, kde
stížnost je fakticky nepřípustná.
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení zjištěno, že je
pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z
pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště.
Podle §2 odst. 6 zákona o azylu se za pronásledování považuje ohrožení života nebo
svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud
jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem,
nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo
pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 5. 9. 2002 opakovanou žádost
o udělení azylu; první žádost o udělení azylu podal dne 14. 5. 2001, rozhodnutí o
zastavení řízení o této žádosti nabylo právní moci dne 27. 2. 2002. V žádosti o udělení
azylu (ze dne 5. 9. 2002) uvedl, že nikdy nebyl členem žádné politické strany ani jiné
organizace; Gruzii opustil dne 2. 2. 2000 kvůli obavám o svůj život, když mu bylo
vyhrožováno zabitím. Do Gruzie se nemůže vrátit, protože viděl vraždu člověka a vrazi
ho pronásledují; v případě návratu do země původu má strach, že ho zabijí. Při pohovoru
dne 5. 9. 2002 stěžovatel dodal, že v prosinci roku 1999 byl ve městě K. svědkem toho,
jak jeden policista v opilosti zastřelil svého kolegu, poté stěžovateli vyhrožoval zabitím v
případě, že ho udá. Následující den stěžovatele doma navštívili kamarádi zastřeleného
policisty a nutili ho, aby udal vraha; odvezli ho na místní oddělení policie, kde ho
opakovaně zbili; po týdnu na policii se doma měsíc léčil. Policisté - kamarádi
zavražděného - pak stěžovatele znovu navštívili doma a vyhrožovali mu. Stěžovatel se v
Gruzii neobrátil s žádostí o pomoc na policii, ani si nikde na uvedený postup policistů
nestěžoval, protože by to nemělo smysl. V České republice se stěžovatel rozhodl požádat
o azyl poté, co ho v Rakousku zadržela policie a předala ho do České republiky, v zařízení
pro zajištění cizinců se pak poprvé dozvěděl, že může požádat o azyl. O azyl žádá
opakovaně, protože jej na základě první žádosti o udělení azylu nedostal. Do Gruzie se
nechce vrátit, neboť je přesvědčen, že tam bude zabit.
Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 6. 11. 2003, čj. 6 Azs 12/2003-49
2
,
judikoval, že smyslem práva azylu je poskytnout žadateli ochranu; nejde však o ochranu
před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; nárok na udělení azylu vzniká jen z
důvodů vypočtených v §12 zákon o azylu. Jinými slovy, azyl jako právní institut není
univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, jakkoliv surovým,
hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo skupinu obyvatel; institut azylu je
aplikovatelný pouze v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování, resp. pro
odůvodněný strach z něj, ze zákonem uznaných důvodů.
V rozsudku ze dne 22. 12. 2005, čj. 6 Azs 479/2004–41
3
, pak Nejvyšší správní soud
uvedl, že příkoří, jemuž se stěžovatel vycestováním z vlasti vyhýbá, tj. jednorázové potíže
s policisty v jednom konkrétním případě, nelze z hlediska jeho intenzity ještě považovat
za jev státní mocí přímo vyvolaný, tajně podporovaný, státními orgány vědomě trpěný či
státní mocí záměrně nedostatečně potlačovaný ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu. Aby
bylo možné shledat absenci státní ochrany před chováním příslušníků policie při výkonu
služby, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky ochrany, což se
v daném případě nestalo. Tento závěr ohledně nesplnění podmínek pronásledování učinil
Nejvyšší správní soud za respektování základních principů, na nichž je azylové
zákonodárství obecně postaveno. Z článku 1 odst. 2 Úmluvy o právním postavení
uprchlíků přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a z Protokolu týkajícího se právního postavení
uprchlíků přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967 lze dovodit, že důvodem udělení azylu v
případě represe musí být skutečnost, že jde o represi ze strany státu, ať již přímou, kdy
stát sám stěžovatele ze zákonem stanovených důvodů pronásledoval, tak i nepřímou, kdy
stát stěžovatele před pronásledováním cíleně nechránil. V rozsudku ze dne 4. 12. 2003, čj.
4 Azs 25/2003–80
4
, Nejvyšší správní soud uvedl, že obava z policejního pronásledování
pro obvinění z vraždy, o níž žadatel tvrdí, že ji nespáchal a že obvinění je vykonstruováno
mafií ve spojení s policií, a obava z toho, jaké nebezpečí žadateli hrozí jak ze strany
podsvětí, tak ze strany policie, bude-li na Ukrajinu vydán, nepředstavují důvody pro
udělení azylu podle §12 zákona o azylu; z těchto tvrzení samotných bez dalšího neplyne
ani překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. V rozsudku ze dne 18. 12. 2003,
čj. 4 Azs 38/2003–36
5
, Nejvyšší správní soud uvedl, že vyhrožování ze strany
soukromých osob nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu, jestliže ze
zpráv, které byly podkladem pro rozhodnutí žalovaného, vyplývá, že politický systém v
zemi původu stěžovatele dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u
státních orgánů, a tyto skutečnosti nebyly v řízení vyvráceny.
V posuzované věci Nejvyšší správní soud shledal, že jednání policistů vůči stěžovateli,
jakkoliv bylo svou povahou nezákonné, nelze považovat za pronásledování ve smyslu §2
odst. 6 zákona o azylu, neboť nebylo prokázáno, že by šlo o represi ze strany státu, ať již
přímou, kdy stát sám by stěžovatele pronásledoval, tak i nepřímou, kdy by stát stěžovatele
před pronásledováním cíleně nechránil. Na tomto místě považuje Nejvyšší správní soud
za nezbytné zdůraznit, že stěžovatel se ani nepokusil dovolat se ochrany svých práv u
státních orgánů nebo jiných institucí v zemi původu a své problémy bezprostředně řešil
2
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=5227
3
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=7178
4
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=4568
5
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=4570
vycestováním ze země. V posuzované věci nebylo rovněž prokázáno (stěžovatel to
ostatně ani netvrdil), že by jednání policistů bylo vyvoláno důvody taxativně vymezenými
v §12 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud tak za použití shora citované judikatury shledal, že žalovaný
správně dospěl k závěru o nesplnění důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Ani krajský soud proto nepochybil, pokud rozhodnutí žalovaného posoudil jako souladné
se zákonem.
Stěžovatel namítal nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] rovněž ve vztahu neudělení azylu podle §13 odst. 1, 2 a
§14 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil, že stěžovatel tuto nezákonnost
neuplatnil v žalobě. Z pohledu přezkumu kasačním soudem se tak jedná o nový důvod,
který stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, ač
tak učinit mohl; takový důvod kasační stížnosti je nepřípustný (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud shledal všechny přípustné stížní námitky jako nedůvodné.
Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z
úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110
odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů
řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by právo na
náhradu nákladů řízení příslušelo, žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. srpna 2006
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu