ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.177.2005
sp. zn. 8 Azs 177/2005 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: I. H.,
zastoupená Mgr. Timmem Šmehlíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Veleslavínova 9,
proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční
policie, se sídlem v Praze 3, Olšanská 2, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 6. 2004,
čj. SCPP-1869-1/C-246-2004 a čj. SCPP-1869-2/C-246-2004, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005,
čj. 6 Ca 148/2004 – 51,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005,
čj. 6 Ca 148/2004 - 51, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka
domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým
byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Policie ČR ze dne 3. 6. 2004,
čj. SCPP-1869-1/C-246-2004, kterým nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky o prominutí
zmeškání lhůty, a proti rozhodnutí ze dne 3. 6. 2004, čj. SCPP-1969-2/C-246-2004,
kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Oddělení cizinecké policie
Bruntál ze dne 29. 12. 2003, čj. SCPP/1066/OV-II-2003, o správním vyhoštění. Prvním
rozhodnutím správní orgán nevyhověl žádosti stěžovatelky o prominutí zmeškání lhůty,
neboť stěžovatelka rozhodnutí o správním vyhoštění převzala 30. 12. 2003, odvolání
mělo být dle ustanovení §169 odst. 8 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podáno
nejpozději dne 5. 1. 2004, stěžovatelka jej však podala až dne 19. 3. 2004. Správní orgán
neuznal stěžovatelkou uvedené důvody její žádosti, neboť odvolání stěžovatelka nemusela
podávat prostřednictvím advokáta, mohla jej podat stěžovatelka sama, či k podání
odvolání zplnomocnit jinou osobu. Nemožnost spojit se s advokátem v daném období
proto správní orgán nepovažuje za závažný důvod. Vzhledem k tomu, že léčba
stěžovatelky započala až dne 24. 1. 2004, tedy 18 dnů po skončení lhůty pro podání
odvolání, nepřihlédl správní orgán ani k tomuto stěžovatelčinu argumentu.
Městský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se
zákonem a na podkladě dostatečně zjištěného stavu věci a prvním výrokem zamítl žalobu
proti rozhodnutí Policie ČR ze dne 3. 6. 2004, čj. SCPP-1869-1/C-246-2004, druhým
výrokem zamítl žalobu proti rozhodnutí ze dne 3. 6. 2004, čj. SCPP-1969-2/C-246-2004,
a třetím výrokem pak stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Své odůvodnění opřel o stejné argumenty jako žalovaný.
Stěžovatelka proti rozhodnutí městského soudu podala kasační stížnost,
v níž uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně brojí proti právnímu
závěru krajského soudu, který se ztotožnil se závěry žalovaného o neprominutí zmeškání
lhůty pro podání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění a o opožděnosti
stěžovatelčina odvolání; brojí tedy proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí. Soud
v napadeném rozhodnutí argumentoval stejně jako žalovaný a absenci závažných důvodů
uvedených v ustanovení §28 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní
řád“), dovozuje ze dvou hlavních skutečností, které má za prokázané. Jednou z nich fakt,
že pro podání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhostění není potřeba právního
zastoupení stěžovatelky advokátem, další je to, že zdravotní problémy stěžovatelky,
pro něž byla na Ukrajině lékaři ošetřena, nastaly až po marném uplynutí lhůty k odvolání.
Stěžovatelka tyto závěry označuje za bezezbytku pravdivé, přesto se však domnívá,
že se soud neměl spokojit s formalistickým a jednostranným posouzením skutkového
stavu a měl se zabývat celou stěžovatelčinou argumentací, resp. všemi důvody.
Stěžovatelka v žalobě podrobně rozvedla, proč odvolání v uvedené lhůtě nemohla podat.
Soudu i odvolacímu správnímu orgánu označila k prokázání těchto svých tvrzení důkazy,
které však soud i žalovaný odmítli provést. Konkrétně šlo o důkazy výslechem
stěžovatelky a výslech svědka – manžela stěžovatelky, který by objasnil nepodání odvolání
ve stanovené lhůtě. Výslechem svědka mělo být potvrzeno, že on i stěžovatelka byli
při projednávání jejího správního deliktu policisty vyrozuměni, že „věci jako zamýšlený
sňatek se do protokolu nepíší“ a že mají být uplatněny v jakési blíže nespecifikované
žádosti, kterou si stěžovatelka měla podat na ambasádě. Oba proto nevěděli, jak mají
následně postupovat a svědek se ještě v den svatby pokoušel zajistit advokáta,
a to ne proto, aby advokát sepsal řádné odvolání, ale aby jim poradil, co mají vůbec dělat.
Policisté svou povinnost poskytnout poučení omezili na vylíčení následku,
že by stěžovatelka „mohla jít do vězení“. Vzhledem k tomu, že navrhované důkazy nebyly
provedeny, soud i žalovaný upřeli stěžovatelce ochranu jejích práv, tedy postupovali
nezákonně a tato vada řízení mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí. Žalovaný
ve svém rozhodnutí neozřejmil, proč nepovažoval důvody, které vedly ke zmeškání lhůty,
za závažné, dále zdravotní stav stěžovatelky včetně jejího psychického stavu v průběhu
odvolací lhůty a neprovedení navrhovaných důkazů. Pokud ani soud navržené důkazy
neprovedl, mohlo to dle stěžovatelky způsobit nezákonnost rozhodnutí. Vzhledem
k tomu, že na prvém výroku jsou závislé i výroky zbývající, je nutno označit
i je za nezákonné.
Žalovaný své možnosti vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost je důvodná.
Z předloženého spisu správního orgánu Nejvyšší správní soud zjistil,
že stěžovatelce již jednou bylo správní vyhoštění uděleno (rozhodnutí ze dne 13. 5. 2002,
čj. SCPP-286/PL-OPK-1-2002), a to na dobu tří let, tj do 13. 5. 2005. Po návratu
na Ukrajinu si změnila příjmení na G. a požádala ukrajinské orgány o vydání nového
cestovního pasu znějícího na nové jméno a následně požádala o udělení víza do ČR
za účelem pozvání a posléze dalšího víza za účelem podnikání. Posledně uvedené vízum
jí bylo uděleno na délku pobytu 143 dní s dobou pobytu od 20. 10. 2003 do 10. 3. 2004,
na něž do České republiky přicestovala dne 21. 10. 2003. Z protokolu o vyjádření
účastníka řízení ze dne 29. 12. 2003 vyplývá, že stěžovatelka sama výše uvedené
skutečnosti doznala a že si byla vědoma, že pobývá na území České republiky protiprávně
a že žádné změny a doplňky protokolu nepožadovala.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stěžovatelčinou námitkou, z níž
se podává, že rozhodnutí žalovaného je stiženo vadou, neboť se v něm žalovaný
nevypořádal se stěžovatelkou navrhovanými důkazy. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka
tuto námitku neuplatnila v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
před soudem, nezbývá než tuto její námitku označit za nepřípustnou ve smyslu §104
odst. 4 s. ř. s.
Následně Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení stěžovatelčiných námitek
týkajících se uváděných vad řízení před soudem, které spočívaly v neprovedení
navrhovaných důkazů. V žalobě proti rozhodnutí správního orgánu stěžovatelka navrhla
řadu důkazů k prokázání svých tvrzení, při ústním jednání dne 12. 5. 2005, zachyceném
v protokole pod číslem listu 44, bylo po předchozím dotazu soudu na právního zástupce
stěžovatelky k tomu, co by mělo být prokázáno potvrzením o návštěvě ošetřujícího lékaře
stěžovatelkou, po tiché poradě senátu vyhlášeno usnesení, že navržené důkazy provedeny
nebudou. V rozsudku se soud o důkazech, jejich neprovedení a důvodech nezmiňuje.
Soud se v rámci uplatňování zásady volného hodnocení důkazů může rozhodnut,
že navržené důkazy provádět nebude (§52 odst. 1 s. ř. s.), avšak toto své rozhodnutí musí
pečlivě odůvodnit, tzn. uvést, co ho k takovému závěru vedlo a proč považuje
navržený důkaz za nadbytečný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 142/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 35, č. 161,
s. 201). Pokud se soud ve svém rozhodnutí nevypořádal s navrženými důkazy
stěžovatelky, zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v porušení §157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, v souvislosti s ustanovením
§64 s. ř. s. o přiměřeném použití ustanovení třetí části občanského soudního řádu, a jeho
rozhodnutí je nezákonným.
K stěžovatelčině námitce, že se městský soud i žalovaný měli zabývat celou
její argumentací k důvodům její žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání
proti rozhodnutí o správním vyhoštění, Nejvyšší správní soud může uvést pouze tolik,
že v obecné rovině se s tímto závěrem stěžovatelky lze ztotožnit, avšak vzhledem k tomu,
že z napadeného rozhodnutí nevyplývají důvody, proč stěžovatelkou navržené důkazy
nebyly provedeny, je v tomto smyslu napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným.
Nejvyšší správní soud, vycházeje z výše uvedeného právního názoru shledal,
že první výrok napadeného rozhodnutí je nezákonný a vzhledem k tomu, že ostatní
výroky jsou na prvém výroku závislé, postupem podle §110 odst. 1 s. ř. s. toto
rozhodnutí zrušil celé.
Krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí o věci samé (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud ve věci v souladu s ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s.
rozhodoval bez nařízení jednání.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu