ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.23.2006
sp. zn. 8 Azs 23/2006 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: V. C.,
zastoupeného JUDr. Martou Čihákovou, advokátkou v Ústí nad Labem, Masarykova 43,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní přihrádka
21/OAM, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2004,
čj. OAM-4067/VL-17-K01-2003, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 2005, čj. 14 Az 337/2004 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
I. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
III. Odměna advokátky JUDr. Marty Čihákové se určuje částkou 2150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě
60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 2. 2004, čj. OAM-4067/VL-17-K01-2003,
nebyl žalobci udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný současně rozhodl, že se na žalobce nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu
v Ústí nad Labem. V žalobě uvedl, že je v zemi původu ohrožen na životě a vystaven
psychickému nátlaku a stát není schopen mu zajistit ochranu, proto je přesvědčen,
že splňuje podmínku pro udělení azylu podle §12b zákona o azylu. Dále uvedl,
že jsou v jeho případě splněny humanitární důvody, na základě kterých bylo možno
k udělení azylu použít §14 zákon o azylu. Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu
rozsudkem ze dne 6. 10. 2005, čj. 14 Az 337/2004 - 20, zamítl. Rozsudek krajského soudu
vycházel ze skutečnosti, že žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav a napadené
rozhodnutí je v souladu se zákonem.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobce (dále též „stěžovatel“)
napadl včas podanou kasační stížností. Namítl, že při projednávání jeho žádosti o azyl
došlo k pochybení žalovaného a že rozhodnutí žalovaného je nezákonné;
dále parafrázoval některá ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), která žalovaný porušil,
a upozornil na čl. 53 a čl. 43 Příručky k postupům a kriteriím pro určování právního
postavení uprchlíků. V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že pochybení v řízení
před žalovaným spatřuje v tom, že po celé řízení bylo porušeno jeho procesní postavení
tím, že nebyl přizván tlumočník, prostřednictvím kterého by byl schopen podrobně
a konkrétně odůvodnit okolnosti, pro něž požádal o udělení azylu. Stěžovatel dále namítl,
že bylo povinností soudu, aby se zabýval jeho žádostí vzhledem k posouzení,
zda skutečnosti, které stěžovatel uvedl, neodůvodňují udělení humanitárního azylu podle
§14 zákona o azylu; rovněž uvedl své přesvědčení, že důvody pro udělení humanitárního
azylu podle §14 zákona o azylu splňuje. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení a přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy. Dále odkázal na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele učiněné
ve správním řízení a na vydané rozhodnutí. Proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti
a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud poté vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl přitom k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud
žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku;
takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365
dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti především namítl, že po celé řízení před žalovaným
bylo porušeno jeho procesní postavení tím, že nebyl přizván tlumočník, prostřednictvím
kterého by byl schopen podrobně a konkrétně odůvodnit okolnosti, pro něž požádal
o udělení azylu. Stěžovatel podřadil uvedenou námitku ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., jedná se však o důvod kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., neboť je zde vytýkána vada řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové
podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Námitku stěžovatele týkající se nepřizvání tlumočníka v řízení před žalovaným
Nejvyšší správní soud shledal nepřípustnou. Stěžovatel tuto vadu správního řízení uplatnil
teprve v kasační stížnosti a z pohledu přezkumu kasačním soudem jde o nový důvod,
který stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno,
ač tak učinit mohl; takový důvod kasační stížnosti je nepřípustný (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítl, že bylo povinností soudu, aby se zabýval
jeho žádostí vzhledem k posouzení, zda skutečnosti, které stěžovatel uvedl, neodůvodňují
udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. V této souvislosti vyjádřil
své přesvědčení, že důvody pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu
splňuje.
Podle dovolaného ustanovení lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu, aniž bude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu. S charakterem tohoto ustanovení, které je kombinací neurčitého právního pojmu
a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“
a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“
představuje správní uvážení, se Nejvyšší správní soud podrobně vypořádal mj. v rozsudku
ze dne 19. 7. 2004, čj. 5 Azs 105/2004 - 72, publikovaném pod č. 375/2004 Sb. NSS,
na který pro stručnost na tomto místě odkazuje.
Z rozhodnutí žalovaného vyplynulo, že žalovaný možnost udělení humanitárního
azylu vážil, ale na základě údajů sdělených stěžovatelem v průběhu řízení důvod hodný
zvláštního zřetele nezjistil a humanitární azyl stěžovateli neudělil.
Jak již správně uvedl krajský soud v napadeném rozhodnutí, rozhodnutí o udělení
humanitárního azylu je vydáváno ve sféře volného správního uvážení příslušného
správního orgánu; na udělení humanitárního azylu není právní nárok. Soudní kontrola
zákonnosti takového rozhodnutí proto nutně zůstává jen v rovině přezkumu dodržení
procesních práv stěžovatele a posouzení toho, zda nebyly překročeny zákonem stanovené
meze správního uvážení nebo jej nebylo zneužito; takové rozhodnutí tedy soud
přezkoumává pouze v omezeném rozsahu (§78 odst. 1 s. ř. s.). Jestliže správní orgán
řádně zjistil a posoudil osobní situaci stěžovatele a sám z toho nedovodil důvody
pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména pokud
sám stěžovatel ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu neuváděl. Nejvyšší správní soud nemá pochybnost o tom, že správní
uvážení žalovaného, které vyústilo v rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu,
nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, bylo v souladu s pravidly logického
posuzování a podklady pro takový úsudek byly zjištěny řádným procesním postupem.
Krajský soud v Ústí nad Labem se tedy nedopustil žádného pochybení,
jestliže k žalobní námitce přezkoumal rozhodnutí žalovaného ve vztahu k neudělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu v omezeném rozsahu a shledal
je správným.
Nejvyšší správní soud tedy zhodnotil stížní námitku stran nepřizvání tlumočníka
v řízení před žalovaným jako nepřípustnou a stížní námitku stran neudělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu jako nedůvodnou. Jelikož v řízení nevyšly
najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl soud v souladu
s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení,
neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto
úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení
nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena advokátka; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.).
Soud proto určil odměnu advokátky částkou 2x 1000 Kč za dva úkony právní
služby - převzetí a příprava věci a písemné podání soudu týkající se věci samé, a dále
2x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. f), §7,
§11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů,
celkem 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě
šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu