ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.44.2005
sp. zn. 8 Azs 44/2005 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: I. T.,
zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Plzeň,
Františkánská 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
pošt. schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 17. 1. 2005, čj. 63 Az 156/2004 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 12. 8. 2004,
čj. OAM-2550/VL-10-06-2004. Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím byla žádost
stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení
§16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění
pozdějších předpisů. Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je vydáno
v souladu se zákonem, na podkladě dostatečně zjištěného stavu věci.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. a), b a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně
namítá, že žalovaný nesprávným způsobem posoudil právní otázku, a sice, zda je možno
na případ stěžovatele vztáhnout ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
tedy že žádost o udělení azylu stěžovateli byla podána zjevně nedůvodně. Stěžovatel
se ve své domovské zemi dostal do finančních potíží, kdy jej vymahači fiktivních dluhů
pronásledovali. Vymahači k vymáhání pohledávky použili osob ze zločineckých struktur
a on tak byl ohrožen nejenom na zdraví, ale i na životě. Pokud hledal ochranu u státních
orgánů před vydíráním, pak zjistil, že i tyto jsou součástí zločineckých struktur a proto
nemá šanci zajistit ochranu své osoby. Z tohoto důvodu mu nezbylo než vycestovat
ze země a požádat o azyl. Je přesvědčen, že s ohledem na uvedené je dán důvod k udělení
azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, neboť stěžovatel patří do sociální skupiny
nečlenů zločineckých struktur a je těmito strukturami pronásledován právě z toho
důvodu, že není členem těchto struktur a domovský stát tuto situaci toleruje. Rovněž
poukazuje na čl. 65 metodologické Příručky procedur a kriterií pro přiznání postavení
uprchlíka a domnívá se, že jeho potíže lze podřadit pod pojem pronásledování podle
citovaného článku. Dále namítá, že žalovaný nedostatečným způsobem provedl
dokazování, a na základě takto zjištěného skutkového stavu nebylo možné ve správním
řízení o udělení azylu spravedlivě rozhodnout. Žalovaný zcela nerespektoval jeho situaci,
že jako účastník řízení o azylu má jen velice omezené možnosti pro zajištění důkazů
o perzekuci v domovské zemi; navíc rozhodnutí žalovaného není v souladu
s §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) dostatečně
zdůvodněno. Uvedl, že krajský soud nesprávně posoudil otázku, zda správní řízení
netrpělo procesní vadou a nedostatečným způsobem přezkoumal napadené rozhodnutí
žalovaného. Stěžovatel rovněž uvádí, že byla nesprávně posouzena existence překážky
vycestování, neboť v případě jeho návratu do vlasti mu bezpochyby hrozí nebezpečí
mučení, nelidského a ponižujícího zacházení. Domnívá, že splňuje zákonné podmínky
pro přiznání překážek vycestování podle §91 zákona o azylu, kterými se žalovaný
ani soud v odůvodnění svých rozhodnutí nezabýval. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
a současně žádá o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud
žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti
rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku – takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této
stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Prvotní je námitka týkající se nedostatečného zjištění skutkového stavu, protože
jen na základě úplného a řádného zjištění všech rozhodných skutečností lze stavět právní
závěry o naplnění zákonných podmínek pro udělení azylu.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení řízení o udělení
azylu stěžovatel podal 3. 8. 2004 a pohovor k důvodům návrhu byl proveden dne
11. 8 2004 v p. s. V. L.. V rámci návrhu a pohovoru stěžovatel uvedl, že důvodem návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu je skutečnost, že si půjčil auto od kamaráda a havaroval
s ním. Policii nevolal a s řidičem druhého auta se dohodl, že mu zaplatí 1 400 USD.
Protože neměl žádné peníze a chtěl se placení vyhnout, rozhodl se odjet do České
republiky. Nyní žádá o azyl, aby si legalizoval pobyt v České republice. Dodal, že na
Ukrajině neměl problémy s policií či se státními úřady a nikdy nebyl trestně stíhán. Na
otázku, co by mu hrozilo v případě návratu na Ukrajinu, odpověděl, že se obává věřitele.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 8. 2004 žádost stěžovatele o udělení azylu zamítl jako
zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť dospěl
k závěru, že stěžovatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování.
Namítá-li stěžovatel, že žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování,
nemůže s ním Nejvyšší správní soud souhlasit. Posuzování žádosti o udělení azylu
ministerstvem se sestává z řady procesních a materiálních hledisek, obsažených v zákoně
o azylu, které je nutno vidět v jejich vzájemné provázanosti a také souslednosti. Jestliže
tedy v daném případě byla žádost o azyl stěžovatele zamítnuta z důvodu, že neuváděl
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování. [§16 odst. 1 písm. g)
cit. zákona], není možno žalovanému vytýkat, že se podrobně nezabýval podstatou
žádosti stěžovatele, neboť by to bylo nadbytečné. Žalovaný ze žádosti o udělení
azylu správně zjistil, že stěžovatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl
být pronásledován a žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou. Nejvyšší správní soud
tak nezjistil naplnění tvrzeného kasačního důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., tedy vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit.
Stěžovatel rovněž namítá, že krajský soud pochybil, když nedostatečným způsobem
přezkoumal rozhodnutí žalovaného a správní řízení jemu předcházející. K tomu Nejvyšší
správní soud uvádí, že krajský soud přezkoumává napadené správní rozhodnutí v mezích
žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.). Soud se tak v řízení o žalobě může zabývat pouze
důvody, které byly uvedeny v žalobě, případně uplatněny ve správním řízení. V dané věci
stěžovatel v žalobě pouze namítal, že žalovaný ve správním řízení porušil určitá
ustanovení správního řádu, aniž by uvedl v čem konkrétně tato porušení spatřuje. Krajský
soud tak rozhodnutí žalovaného přezkoumal v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s.
a stěžovatelem obecně zmíněná porušení správního řádu neshledal; svoje rozhodnutí
také dostatečným způsobem odůvodnil. Za této situace nebyl postup soudu v rozporu
se zákonem a nedošlo k naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného v ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Pokud jde o namítanou nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky, kterou stěžovatel spatřuje v tom, že jeho žádost o udělení azylu neměla
být zamítnuta podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, nýbrž že mu azyl měl být udělen,
tak ani tato nebyla shledána.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu (které v souzené věci žalovaný
aplikoval) se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže stěžovatel
neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování.
Jak vyplynulo ze správního spisu stěžovatel skutečně neuváděl skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování, pouze uvedl, že se ve své zemi se dostal
do finančních potíží, protože naboural auto kamaráda a neměl na splacení škody.
Proto žalovaný ani krajský soud nikterak nepochybili, když shledali žádost stěžovatele
o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou ve smyslu citovaných ustanovení.
Součástí předmětného rozhodnutí žalovaného není posouzení existence překážky
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, neboť pouze v případě neudělení azylu
v režimu §12, §13 a §14 tohoto zákona je ve smyslu §28 téhož zákona obligatorní částí
rozhodnutí konstatování, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování. Tak tomu není
v případě rozhodnutí dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu (viz též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, čj. 5 Azs 230/2004 – 45). Proto
ani krajský soud nepochybil, když se touto otázkou nezabýval. Ostatně tato námitka
nebyla ani součástí žalobních bodů.
Žádný ze stěžovatelem uváděných důvodů kasační stížnosti tak nebyl shledán,
proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a zamítl
ji (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu