ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.47.2005
sp. zn. 8 Azs 47/2005 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: P. R. K.,
zastoupené Mgr. Pavlínou Mixovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Vodičkova 709/33,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt.
schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 22. 11. 2004, čj. 61 Az 66/2004 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka
domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým
byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 9. 3. 2004,
čj. OAM-558/VL-19-04-2004. Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím byla žádost
stěžovatelky o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení
§16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění
pozdějších předpisů. Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je vydáno
v souladu se zákonem, na podkladě dostatečně zjištěného stavu věci.
Stěžovatelka proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s. ). Dle jejího
názoru splňuje podmínky pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu; má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině, která nemá možnost
dění v zemi ovlivnit. Příslušníci této sociální vrstvy pak ani nemají možnost se proti
tomuto dění jakkoliv bránit. Příslušnost k sociální vrstvě stěžovatelka prokázala tím,
že jí byly přiznány stipendijní výhody při studiu v České republice. Bylo jí vyhrožováno
v souvislosti s úmrtím její matky, které nastalo za pobytu stěžovatelky v České republice,
a skutečností, že zdědila veškerý majetek. Zbylí rodinní příslušníci se zejména s ohledem
na nepřítomnost stěžovatelky v zemi původu a na její současné studium v České republice
rozhodli, že majetek náležející stěžovatelce zužitkují pro svůj prospěch. Stěžovatelce
toto sdělili zároveň s hrozbou nebezpečí pro případ, že se svého nároku nevzdá.
Vzhledem k okolnosti, že stěžovatelka v zemi původu již nemá žijící nejbližší příbuzné
(otec i matka zemřeli), kteří by jí mohli být v dané záležitosti nápomocni, má obavu,
že ani její domovský stát jí nedokáže zajistit ochranu před jednáním těchto osob.
Domnívá se, že při návratu do země původu lze oprávněně předpokládat pronásledování
ze strany zbylých rodinných příslušníků. Obává se problému se státními institucemi
v zemi původu nejen ohledně majetkoprávních problémů, ale má obavu i o své zdraví
a život při prosazování svých práv. Namítá, že důvody jí uváděné jsou podřaditelné
pod důvody udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Poukazuje
na skutečnost, že se na území České republiky zdržuje od roku 2002, tento čas využila
ke studiu, nejprve na jazykové škole a následně na vysoké škole. V zemi nemá další
blízkou osobu; v současné době jsou jejími jedinými blízkými – její dlouhodobý přítel
J. T., žijící v České republice, a další přátelé žijící také na území České republiky. Se svým
přítelem jsou na sebe hluboce citově vázáni a uvažují o uzavření sňatku a následném
společném soužití v České republice; odloučení by znamenalo pro každého z nich velký
citový otřes. Domnívá se, že i její osobní poměry, které správní orgán ani soud
nezkoumal, odůvodňují udělení azylu z humanitárních důvodů. Namítá, že správní orgán
nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci tak, jak mu ukládá §32 správního řádu. Správní
orgán by dle těchto ustanovení měl sám vyhledávat další důkazy a zjištění osvědčující
pravdivost tvrzení stěžovatelky. Správní orgán pak dle stěžovatelky vycházel pouze
z protokolu o pohovoru se stěžovatelkou a ani v tomto pohovoru správní orgán
nezkoumal, zda zde má žalobkyně citové zázemí apod. Domnívá se, že krajský soud, který
vzal tento nedostatečně zjištěný skutkový stav za prokázaný, porušil právo na spravedlivý
proces stanovené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a zásadu rovnosti účastníků při
řízení před soudem, která vyplývá z čl. 96 odst. 1 Ústavy. Také namítá, že rozhodnutí
správního orgánu je nepřezkoumatelné, jelikož není řádně odůvodněno. Správní orgán
se ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval důvody pro udělení azylu podle §13 a §14
zákona o azylu a pouze uvedl, že se jimi pro nadbytečnost nezabýval. I krajský soud
v tomto směru pochybil, jelikož stěžovatelka napadla rozhodnutí jako celek a ani soud se
nezabýval samostatně důvody v §13 a §14 zákona o azylu. Dle jejího názoru měl správní
orgán řádně zdůvodnit, proč nebyly shledány na straně žalobkyně okolnosti odůvodňující
využití §14 zákona, a to i za stavu, kdy je na správním uvážení správního orgánu, zda azyl
z humanitárních důvodů udělí. Správní uvážení v tomto ohledu neznamená možnost
správního orgánu rozhodnout bez toho, aby své rozhodnutí odůvodnil. Napadené
rozhodnutí se z tohoto důvodu jeví jako nepřezkoumatelné a mělo být zrušeno. Navrhuje
napadený rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení; současně v rámci kasační stížnosti
požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti dovozuje, že kasační stížnost byla
podána předčasně. Na rozsudku krajského soudu je vyznačeno nabytí právní moci ke dni
28. 12. 2004. Správní orgán se proto domnívá, že stěžovatelce byl rozsudek doručen
nejdříve dne 28. 12. 2004, neboť správnímu orgánu byl tento rozsudek doručen dne
14. 12. 2004. Stěžovatelka však podala kasační stížnost již dne 27. 12. 2004.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud
žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti
rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této
stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Pokud žalovaný ve svém vyjádření namítá předčasnost kasační stížnosti stěžovatelky,
Nejvyšší správní soud s tímto tvrzením nesouhlasí. Podle ustanovení §54 odst. 5 s. ř. s.
je rozsudek, který byl doručen účastníkům, v právní moci. Ze soudního a správního
spisu vyplynulo, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2004,
čj. 61 Az 66/2004 - 28 byl zástupkyni stěžovatelky doručen dne 22. 12. 2004, což je den
nabytí právní moci, ale krajský soud vyznačil nesprávně nabytí právní moci dne
28. 12. 2004. Kasační stížnost ze dne 27. 12. 2004 byla předaná k poštovní přepravě dne
3. 1. 2005.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil, že žádost o udělení azylu
podala stěžovatelka dne 13. 2. 2004 a pohovor k této žádosti s ní byl proveden dne
23. 2. 2004. Uvedla, že bydlela s matkou a sourozenci v K., měli dům, matka zemřela v
únoru 2003; v tu dobu stěžovatelka pracovala v České republice a dozvěděla se, že
sourozenci už v domě nebydlí a že teta se strýcem ho prodali. Sourozenci bydlí
u příbuzných, kteří stěžovatelku nechtějí kontaktovat. Matka stěžovatelky v poslední vůli
uvedla, že má vše zdědit stěžovatelka. O azyl požádala, protože je v bezvýchodné situaci,
nemá se kam vrátit; v České republice chce zůstat a studovat. Žalovaný rozhodnutím
ze dne 9. 3. 2004, čj. OAM-558/VL-19-04-2004 žádost stěžovatelky o udělení azylu zamítl
jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami stěžovatelky ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Námitka stěžovatelky, že se krajský soud tím, že vycházel z nedostatečně zjištěného
skutkového stavu, porušil její právo na spravedlivý proces stanovené v čl. 36 Listiny
základních práv a svobod a zásadu rovnosti účastníků při řízení před soudem zakotvenou
článkem 96 odst. 1 Ústavy, není důvodná. Krajský soud se vypořádal se všemi důkazy,
které měl k dispozici, a v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivým způsobem
zdůvodnil, proč považuje žalobní námitky stěžovatelky (formulované velmi obecně
a na samé hranici přezkoumatelnosti) za nedůvodné. Za této situace lze považovat
za dostatečné zjištění skutkového stavu, vycházel-li soud při rozhodování ze správního
spisu, a to především z podání a výpovědí samotné stěžovatelky. Řízení proběhlo
bez jakýchkoliv procesních vad a právo stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo
porušeno.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Stěžovatelka v průběhu správního řízení ani řízení
před soudem nikdy neuvedla, že by byla v Ugandě jakkoli pronásledována,
ani že má obavu z pronásledování z některého z důvodů uvedených pod písmenem b)
výše citovaného ustanovení. Naopak jako důvody odjezdu z Ugandy uvedla pouze
rodinné, osobní a ekonomické problémy. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
postupoval žalovaný v souladu se zákonem, když žádost o udělení azylu zamítl jako
zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g), protože stěžovatelka opravdu neuváděla
skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu
nelze problémy mezi soukromými osobami a tzv. mafií v domovském státě považovat
za některý z důvodů, pro něž by bylo lze podle ustanovení §12 zákona o azylu úspěšně
odůvodnit žádost o azyl.
Namítá-li stěžovatelka, že se správní orgán se ve svém rozhodnutí vůbec
nezabýval důvody pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu a pouze uvedl,
že se jimi pro nadbytečnost nezabýval, nelze s ní ani tentokrát souhlasit. Posuzování
žádosti o udělení azylu ministerstvem se sestává z řady procesních a materiálních hledisek,
obsažených v zákoně o azylu, které je nutno vidět v jejich vzájemné provázanosti
a také souslednosti. Pokud totiž v řízení o azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně
uvedených v §16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán bez dalšího – ale jen ve lhůtě
podle odstavce 2 téhož ustanovení – zamítne žádost, aniž by v řízení zjišťoval existenci
některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Pro rozhodování
o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v §13 a §14 zákona o azylu
je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 citovaného
zákona. Tento důvod však žalovaný vůbec nebyl povinen zkoumat. Žalovaný správně
zjistil, že stěžovatelka uváděla pouze důvody ekonomické a zamítl její žádost jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Obecně lze pak poukázat na skutečnost, že udělení tzv. humanitárního azylu neboli
azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu je věcí volné úvahy příslušného
orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního zřetele,
protože na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel o azyl
tudíž neudělením azylu z humanitárního důvodu nemůže být zkrácen ve svých právech.
Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí
oprávnění správního orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze
z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom směru, zda správní
orgán nepřekročil meze stanovené zákonem. Jak již ale bylo uvedeno výše,
v posuzovaném případě byla žádost stěžovatelky o udělení azylu zamítnuta jako zjevně
nedůvodná podle §16 zákona o azylu a žalovaný tak vůbec nebyl povinen se důvody
pro udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu zabývat (navíc
stěžovatelka ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu neuváděla). Nelze tedy soudu vytýkat nesprávné posouzení právní
otázky, která předmětem jeho přezkumu být vůbec neměla. Není tedy naplněn ani kasační
důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nelze souhlasit ani s námitkou stěžovatelky, že žalovaný nedostatečným způsobem
provedl dokazování. Jestliže tedy v daném případě byla žádost o azyl stěžovatelky
zamítnuta z důvodu, že neuváděla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena
pronásledování. [§16 odst. 1 písm. g) cit. zákona], není možno žalovanému vytýkat,
že se podrobně nezabýval dalšími skutečnostmi v žádosti stěžovatelky, neboť by to bylo
nadbytečné Nejvyšší správní soud tak nezjistil naplnění tvrzeného kasačního důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy vady řízení, spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Žádný ze stěžovatelkou uváděných důvodů kasační stížnosti nebyl shledán,
proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a zamítl
ji (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 17. března 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu