ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.49.2005
sp. zn. 8 Azs 49/2005 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyň: a) E. J., b)
nezl. O. J., c) nezl. M. J., obě nezletilé zastoupeny matkou: E. J., všechny zastoupeny
advokátem JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem České Budějovice, náměstí
Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7,
Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2005,
čj. 10 Az 11/2004 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně: E. J. se zamítá.
II. Kasační stížnost žalobkyň: nezl. O. J. a nezl. M. J. se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelky domáhají
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byla
zamítnuta žaloba stěžovatelky : E. J. proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne
23. 9. 2004, čj. OAM-3299/VL-14-P26-R2-2001. Tímto (posledně uvedeným)
rozhodnutím nebyl stěžovatelce podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) udělen azyl a současně bylo
vysloveno, že se na ni nevztahuje překážka vycestování podle ustanovení §91 zákona
o azylu. Rozsudek krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že žalovaný dostatečně zjistil
skutkový stav a napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem.
Stěžovatelky v kasační stížnosti uplatňují důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), konkrétně
nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem; vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech; a dále nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí
a v jiné vadě řízení před krajským soudem, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Rekapitulují průběh řízení poté, co bylo původní rozhodnutí
žalovaného krajským soudem zrušeno, přičemž v rozsudku krajský soud shledal nutným,
aby žalovaný v novém řízení vycházel z aktualizovaných informací o zemi původu
stěžovatelek vztahujících se k překážce vycestování. Tyto informace si žalovaný
sice vyžádal, k novým tvrzením stěžovatelky a) a jejího manžela však již v řízení nepřihlédl
a nadále pracoval s argumenty, jež používal dosud, a hodnotil pouze to, že stěžovatelka
je manželkou O. J., který působil jako policista protiteroristické jednotky a svou vlast
opustil, aby se vyhnul službě v Čečensku. Přitom měl dle stěžovatelek zkoumat stav ke
dni, kdy by měly neúspěšné žadatelky o azyl opustit republiku. K takovému datu již ale
existují důkazy k prokázání překážky vycestování, zejména varovné dopisy od tchýně a
přátel a zatykač vydaný na bývalého manžela stěžovatelky a) v roce 2001, na něž žalovaný
nebral zřetel. Takovým postupem žalovaný porušil jednak ustanovení §78 odst. 5 s. ř. s.,
když nerespektoval závazný názor soudu, a jednak ustanovení §3 odst. 3 a 4 zákona
č. 71/1967 Sb., správního řádu. Nesouhlasí s tvrzením, že až v doplnění žaloby poukázala
na to, že se žalovaný nevypořádal s povolávacím rozkazem pro jejího bývalého manžela, a
až zde také uvedla, že vycestování brání zatykač na jejího bývalého manžela pro
neuposlechnutí rozkazu k výkonu služby. Podle krajského soudu tím rozšířila žalobu po
lhůtě pro její podání ve smyslu ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. Poukazuje na to, že žalobou
ze dne 5. 11. 2004 napadla celý výrok správního rozhodnutí a tudíž nemohla následnými
podáními žalobu rozšiřovat o dosud nenapadené výroky předmětného rozhodnutí. Její
podání proto nelze považovat za rozšíření žaloby, jak uvádí krajský soud, ale pouze za
doplnění důkazů na podporu jeho tvrzení, kterými se snažila odčinit pochybení správního
orgánu ve smyslu úplného zjištění skutečného stavu věci. Krajský soud tedy chybně
interpretoval §71 odst. 2 s. ř. s., a ke stěžovatelkou označeným důkazům nepřihlédl.
Krajský soud měl podle ustanovení §75 s. ř. s. vycházet ze skutkového a právního stavu
v době rozhodování správního orgánu. Měl si tedy sám opatřit i ty důkazy, které mu po
lhůtě poskytla stěžovatelka, a tím napravit pochybení žalovaného, který tak neučinil,
přestože měl zjistit skutkový stav věci včetně zatykače vydaného na jejího bývalého
manžela v roce 2001, tedy před rozhodnutím žalovaného. Tyto důkazy jsou přitom tak
zásadní, že by k nim žalovaný měl přihlédnout a na jejich základě nově rozhodnout.
Závěrem upozorňuje, že s bývalým manželem nadále žijí jako úplná rodina ve společné
domácnosti a společně vychovávají své nezletilé děti, které se již plně a bez jakéhokoli
problému integrovaly do české společnosti. K rozvodu manželství se s manželem
odhodlali pouze ze strachu z toho, aby pro případ jejich vyhoštění z České republiky,
nebyla stěžovatelka a jejich děti šikanovány a perzekvovány v souvislosti s trestním
stíháním jejího manžela v Rusku. Zmiňuje, že jí uvedené důkazy, tedy zatykač na jejího
bývalého manžela a dopisy její bývalé tchyně a rodinných přátel, varujících ji, jejího
bývalého manžela a děti před návratem do Ruské federace, jsou důkazy natolik závažné,
že by k nim měl správní orgán v novém řízení přihlédnout, a na základě jejich posouzení
jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti s důkazy již provedenými, ve věci znovu
rozhodnout. Navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu a žádá, aby byl její
kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že jeho rozhodnutí i rozsudek
krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. V případě stěžovatelky nebyl
zjištěn žádný z taxativně vymezených důvodů udělení azylu podle ustanovení §12 zákona
o azylu a nebyla shledána ani žádná z taxativně vymezených podmínek vyslovení překážky
vycestování podle §91 zákona o azylu, což žalovaný podložil relevantními podklady
a řádně odůvodnil. Žalovaný navrhuje posuzovanou kasační stížnost zamítnout.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že žádost o udělení azylu stěžovatelka uplatnila dne 11. 4. 2001. Jako důvod
své žádosti uvedla, že manžel pracoval u policie a byl vyslán do války v Čečensku.
To uvedla i při pohovoru dne 30. 4. 2001; jiné důvody k odchodu ze země neměla.
Její žádost o udělení azylu byla zamítnuta rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 11. 2001.
Rozklad podaný stěžovatelkou proti tomuto rozhodnutí byl dne 3. 7. 2002 zamítnut
a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Proti tomuto rozhodnutí o rozkladu podala
stěžovatelka žalobu. Tato žaloba byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 21. 5. 2003, čj. 10 Az 46/2003 - 40, který byl zrušen
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2004, čj. 2 Azs 13/2003 - 83,
neboť v předchozím rozhodování žalovaného nebyla dostatečně posouzena
možnost přítomnosti překážky vycestování. V návaznosti na to krajský soud zrušil
svým rozsudkem ze dne 14. 6. 2004, sp. zn. 10 Az 9/2004, vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu, rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V tomto novém řízení byl se stěžovatelkou proveden další pohovor dne 6. 9. 2004,
ve kterém uvedla, že se nemůže vrátit do Ruska, protože její manžel disponuje mnoha
informacemi a ona by byla v jeho případě nucena svědčit. Nebyla by v postavení
manželky, ale v postavení svědkyně a jako svědkyně by se jí mafie chtěla zbavit. Dodala,
že manžela se vysláním do Čečenska chtěli zbavit, protože na jeho pracovišti se „děly
divné věci“. O jeho úkolu, který měl v Čečensku plnit, také nic neví. Na dotaz správního
orgánu, zda je podle trestního zákoníku Ruské federace možné, aby její nezletilé děti byly
odsouzeny a uvězněny v souvislosti s problémy jejich otce (tak jak uvedla v kasační
stížnost) stěžovatelka odpověděla: „Děti budou pronásledovat. Ne podle zákona, protože
to je mafie, ale budou jednat podle svého.“ Proto se obává o jejich bezpečnost. Uvedla,
že v květnu 2003 se s manželem rozvedli, ale nadále vychovávají společně své děti
a žijí jako rodina. Na dotaz správního orgánu, proč její nezletilé děti nepodaly v zákonné
lhůtě kasační stížnost, uvedla, že došlo k pochybení ze strany advokáta, který nikdy
kasační stížnost nepsal, a proto zapomněl v její kasační stížnosti uvést, že ji podává
i jménem nezletilých dětí stěžovatelky.
Žalovaný poté vydal výše označené rozhodnutí ze dne 23. 9. 2004, kterým
stěžovatelce azyl neudělil. Žalovaný vyšel ze všech dosud získaných informací,
které posoudil pohledem zprávy Ministerstva zahraničí USA za rok 2003, stejně
jako pohledem informací zastupitelského úřadu České republiky v Moskvě z roku 2004
a informací Ministerstva zahraničních věcí České republiky z roku 2003. Z nich mimo
jiné vyplynulo, že v Ruské federaci stále platí moratorium na výkon trestu smrti a i podle
informací organizace A. I. nebyl v této zemi v posledních deseti letech nikdo popraven.
Žalovaný konstatoval, že bezprostředním důvodem odchodu stěžovatelky ze země
původu bylo povolání jejího manžela do míst ozbrojeného konfliktu na území Čečenska,
protože disponuje důležitými informacemi o trestné činnosti milice. Na základě této
motivace stěžovatelky žalovaný uvedl, že stěžovatelka nebyla pronásledována ve smyslu
§12 písm. a) zákona o azylu, když nebyla členem žádné politické strany a neuplatňovala
politická práva či svobody. Její problémy v zemi původu pak nebyly podle žalovaného
takového charakteru, aby mohla odůvodněně pociťovat strach z pronásledování pro
některý z důvodů podle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, tyto problémy totiž
nelze podřadit pod žádný z důvodů zde uvedených a nelze je ani přičítat státním orgánům
jeho země původu. Pronásledování ve smyslu zákona o azylu se totiž týká pouze takových
charakteristik osobnosti, které jsou trvalé, neměnné či jinak podstatné a zásadní pro
daného jedince, o takový případ však u stěžovatelky nešlo. Pro případ problémů s mafií
ovšem žalovaný odkázal na možnou ochranu státními orgány. Ze všech těchto důvodů
žalovaný neshledal odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o
azylu. Nebyly shledány ani důvody pro udělení azylu podle §13 a §14 téhož zákona, ani
přítomnost překážky vycestování, neboť žalovaný vyšel ze zprávy Ministerstva zahraničí
USA o dodržování lidských práv na území Ruské federace za rok 2003, podle níž tato
země lidská práva obecně respektuje, nicméně přetrvávají problémy s podmínkami ve
vyšetřovací vazbě a mučením vězňů. Stěžovatelka ovšem při podání žádosti o azyl v roce
2001 uvedla, že proti ní nebylo vedeno trestní stíhání, takže nelze rozumně předpokládat,
že by byla uvedenému jednání vystavena. Stěžovatelce v případě jeho vydání nehrozí
soudní postih za neúspěšnou žádost o azyl, ani trest smrti či hrozba z důvodu
probíhajícího válečného konfliktu.
Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí žalobou ke Krajskému soudu v Českých
Budějovicích, kde napadla oba výroky správního rozhodnutí. Namítala zde v obecné
rovině porušení celé řady ustanovení správního řádu a dále uvedla, že nesouhlasí
s tvrzením, že Česká republika není její cílovou zemí. Jejím cílem je demokratická země,
kde by mohla v míru a bezpečí žít, a takovou zemí může být i Česká republika.
V doplnění žaloby ze dne 12. 1. 2005 pak napadla skutečnost, že žalovaný nepřihlédl
k povolávacímu rozkazu jejího manžela k výkonu služby v Čečensku, který byl přiložen
k žádosti o azyl. Dodala, že důvodem, proč nemůže s manželem a dětmi vycestovat
z České republiky je také zatykač, který byl vydán na jejího manžela v roce 2001. Žalovaný
byl na existenci zatykače ústně upozorněn, jeho písemnou podobu obdržela stěžovatelka
až nyní (v dopisu od své matky, teprve před pár dny), proto jej rovněž přikládá.
Konstatovala, že v Rusku byla životní úroveň její rodiny rozhodně vyšší než v současnosti
v České republice, což může doložit videozáznamy. Do České republiky se vydali
pro její demokratickou povahu. Na tom nic nemění ani fakt, že při podání své žádosti
o azyl ji jako svou cílovou zemi neuvedla, což bylo dáno její terminologickou dezorientací.
V dalším doplnění žaloby ze dne 17. 1. 2005 také připomněla dopis od tchyně
připomínající pronásledování celé rodiny a důvody tchánovy sebevraždy a dopis od přítele
varující ji před návratem do Ruska, kde její rodině hrozí podle tohoto přítele nezákonné
uvěznění a ohrožení života.
Tato žaloba byla zamítnuta rozsudkem krajského soudu ze dne 19. 1. 2005
napadeným nyní posuzovanou kasační stížností. Zde krajský soud uvedl, že ve včas
podané žalobě stěžovatelka nijak nekonkretizovala, v čem spatřuje nezákonnost
napadeného rozhodnutí. Žalobu upřesnila ve směru výtky, že se žalovaný nevypořádal
s povolávacím rozkazem jejího bývalého manžela a že vycestování brání zatykač
na bývalého manžela pro neuposlechnutí rozkazu k výkonu služby, až v jejím doplnění.
Vzhledem ovšem k tomu, že rozšíření žaloby je podle ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s.
přípustné pouze ve lhůtě pro její podání, nelze k takto později uplatněným žalobním
bodům již přihlížet. Krajský soud se proto zaměřil na otázku, zda se žalovaný vypořádal
s tím, zda se na stěžovatele vztahuje překážka vycestování, jak mu uložil krajský soud
závazným právním názorem svého předchozího zrušujícího rozsudku. Krajský soud
se v této otázce ztotožnil se žalovaným v tom, že se na stěžovatele překážka vycestování
nevztahuje. Za situace, kdy podle zprávy A. I. patří Ruská federace mezi státy, kde se trest
smrti déle než deset let nevykonává, nemá stěžovatelčina obava, že by byla ohrožena na
životě, opodstatnění. To co hrozí bývalému manželovi stěžovatelky pro „přestupek“
nedodržení příkazu k nástupu výkonu služby v Čečensku, nezakládají důvod pro překážku
vycestování, ale jedná se o následek porušení služebních povinností policisty, jehož
služební poměr nebyl ukončen.
Žalovaný se tedy řídil závazným názorem krajského soudu a zcela konkrétně
se vypořádal s tím, zda u stěžovatelky jsou dány důvody překážky vycestování či nikoli.
Navíc se dostatečně zabýval i tím, zda byly splněny podmínky pro udělení azylu podle
ustanovení §12 zákona o azylu a i v tomto bodě se krajský soud s jeho závěry ztotožnil.
Důvodem stěžovatelčiny žádosti o azyl bylo, že manžel pracoval u policie byl vyslán
do války v Čečensku; jiné důvody k odchodu ze země neměla. Z řízení tak nevyplynulo,
že by byla stěžovatelka pronásledována, a její přání žít v České republice lze sice pochopit,
nikoli však zahrnout pod taxativně vymezené důvody podle zákona o azylu. Krajský soud
se ztotožnil i s neudělením azylu podle ustanovení §13 a §14 zákona o azylu a neshledal,
že by žalovaný pochybil při zjišťování skutečného stavu věci a při vyvozování závěrů
z těchto zjištění, jak stěžovatelka namítala svými obecnými výtkami proti nedodržení
některých ustanovení správního řádu. Co se týče žalobní námitky tvrdící, že Česká
republika je její cílovou zemí, na tvrzení opaku nebylo rozhodnutí žalovaného postaveno,
jak je z jeho odůvodnění zřejmé. K doplnění žaloby o nové důkazní návrhy krajský soud
uvedl, že při přezkoumání správního rozhodnutí vycházel ze skutkového stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Přezkumné řízení však není
pokračováním řízení správního a soud v něm nerozhoduje podle skutkového stavu
v době rozhodování soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je žadatelka chráněna před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu
za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza
za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti
proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu
na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza
zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu
jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Stěžovatelka a) opírá svou kasační stížnost o námitku, že žalovaný – a pokud
tak neučinil on, pak krajský soud - měl přihlédnout k novým důkazům, které stěžovatelka
získala, a v jejich světle posoudit zejména existenci překážky vycestování. Těmito důkazy
jsou konkrétně dopis od matky manžela (tchyně) potvrzující, že stěžovatelce hrozí
v Rusku vážné nebezpečí ze strany veřejné moci a že toto nebezpečí bylo přinejmenším
jedním z důvodů, proč její tchán spáchal sebevraždu, k čemuž stěžovatelka také předložila
příslušná úřední potvrzení; dále je to dopis od přítele, který ji důrazně varuje před
návratem do Ruska a uvádí příklady přátel, kteří byli po návratu pronásledováni;
úřední potvrzení o smrti tchána v důsledku sebevraždy, které výslovně postrádal
při svém rozhodování žalovaný; a konečně zatykač, respektive vyhlášení pátrání
po stěžovateli pro přestupek.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelkou v tom, že se jedná o důkazy
naprosto zásadní povahy, a to i pohledem některých závěrů obsažených v rozhodnutí
žalovaného, který je v době svého rozhodování neměl k dispozici, kdyby je ovšem měl,
musel by patrně tyto své závěry výrazně změnit, a to zejména v otázce shledání překážky
vycestování. Například sebevraždu jejího tchána žalovaný výslovně nezohlednil
s odůvodněním, že k ní nemá patřičnou dokumentaci. I ostatní nové důkazy mají
podobně zásadní povahu. Ve svém rozhodnutí ze dne 23. 9. 2004 totiž žalovaný
předpokládal na základě informací ze žádosti stěžovatelky o azyl z roku 2001, že jí nehrozí
v Ruské federaci trestní stíhání a že nelze rozumně předpokládat, že by byla stěžovatelka
vystavena trestnímu stíhání a v jeho důsledku nepříznivým jevům, kterým jsou i podle
názoru žalovaného osoby stíhané v Ruské federaci vystaveny. Konkrétně žalovaný uvedl,
že stěžovatelka žádá o azyl kvůli problémům, které měl v zemi její bývalý manžel;
ona sama bezprostřední důvod pro podání žádosti o azyl neměla. Ve světle důkazů
předložených krajskému soudu je však zjevné, že by bývalému manželovi stěžovatelky
v případě návratu do země původu skutečně potenciálně hrozí přinejmenším trestní
stíhání pro neuposlechnutí rozkazu nastoupit do služby v Čečensku. Pokud by tomu
tak bylo, byl by bývalý manžel stěžovatelky ohrožen i jevy, které trestní stíhání
a zejména pobyt ve vyšetřovací vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody v této zemi
provázejí. Nelidské podmínky v těchto zařízeních potvrzuje jak sám žalovaný,
který ve svém rozhodnutí připouští problémy s podmínkami ve vyšetřovací vazbě
a mučení vězňů, tak zejména zastupitelský úřad ČR v Moskvě. Ten ve své informaci
z 12. 3. 2004 k aktuální situaci v ruském vězeňství a dodržování lidských práv uvádí,
že průměrná ubytovací plocha ve vyšetřovací vazbě je pouze 0,7 m
2
, že v těchto
zařízeních přetrvávají špatné zdravotní a hygienické podmínky, zejména v otázce
nakažlivých nemocí, stejně jako zůstává špatné zacházení se zadrženými,
jejichž vyšetřování je někdy komplikováno neochotou prokuratury tyto případy stíhat.
Není úkolem Nejvyššího správního soudu, aby sám autoritativně rozhodl,
zda tyto nové skutečnosti zjištěné na základě důkazů předložených stěžovatelkou
u ní způsobují přítomnost překážky vycestování, to přísluší pouze žalovanému. Zdejší
soud však musí konstatovat, že důkazy předložené krajskému soudu skutečně významně
zpochybňují a vyvracejí skutkové předpoklady, na nichž žalovaný založil své rozhodnutí,
a to zejména právě v otázce neshledání překážky vycestování. Rozhodnou otázkou
pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti proto je, zda pochybil žalovaný, či krajský
soud, když s ohledem na dobu, v níž byly tyto důkazy stěžovatelem předloženy,
je do svého meritorního rozhodování nezahrnuli.
Co se týče žalovaného, zde je třeba konstatovat, že z časových důvodů na předložené
důkazy žádný zřetel brát nemohl. Žalovaný rozhodoval v září 2004. Stěžovatelka
však tyto důkazy poskytla a to krajskému soudu, až ve svých doplněních žaloby
z prosince 2004, respektive z ledna 2005. Toto zpoždění sice patrně nelze klást zcela
za vinu jí, neboť - jak vyplývá z obálek, v nichž byly tyto důkazy zaslány - byl zatykač
bývalému manželovi stěžovatelky poslán v listopadu 2004, dopis tchyně pak až v prosinci
téhož roku. Nelze je však rozhodně klást za vinu ani žalovanému, který vycházel
ze všech podkladů, které měl k dispozici v době svého rozhodování. Sám fakt,
že tyto důkazy v době rozhodování žalovaného většinou již existovaly, nelze absolutizovat
způsobem, jak činí stěžovatelka v kasační stížnosti, když tvrdí, že si měl žalovaný
tyto důkazy sám opatřit. Takové nepřiměřené nadhodnocování zákonné povinnosti
žalovaného zjistit přesně a úplně skutkový stav vyvrátil ve své judikatuře opakovaně
i zdejší soud, např. ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 4 Azs 21/2003
(publ. Pod č. 298/2004 Sb. NSS), kde uvedl: „Správní orgán neporušuje §32 odst. 1 správního
řádu, nepřihlédne-li ke skutečnostem jemu neznámým, které s ohledem na jejich povahu může uvést
jen účastník řízení.“
Krajský soud oproti tomu byl s předmětnými důkazy v době svého rozhodování
již seznámen, nepřihlédl k nim však, neboť žalobní body, jež byly těmito důkazy
dokazovány, označil za opožděné ve smyslu zákazu rozšiřování žaloby obsaženému
v §71 odst. 2 s. ř. s. Rozhodnutí žalovaného bylo stěžovatelce doručeno dne 26. 10. 2004.
Lhůta patnácti dnů pro podání i rozšiřování žaloby tak skončila dne 10. 11. 2004.
Doplnění žaloby z 12. 1. 2005 a 17. 1. 2005 tak byla podána již po této lhůtě. Jednalo
se přitom skutečně o nové žalobní body, neboť napadené rozhodnutí v nich bylo
napadáno proto, že žalovaný nepřihlédl k jednotlivým důkazům, které byly teprve
při doplnění žaloby předloženy. Nelze přitom souhlasit s názorem stěžovatelky,
že žalobním bodem je již napadení konkrétního výroku správního rozhodnutí,
a že tedy on, když napadl oba výroky správního rozhodnutí, nemohl již svou žalobu
dále rozšiřovat. V judikatuře zdejšího soudu byl žalobní bod opakovaně definován
jako jednotlivá výtka nezákonnosti správního rozhodnutí obsahující v sobě konkrétní
skutkové i právní důvody této nezákonnosti. Jak uvedl Nejvyšší správní soud
např. ve svém rozsudku ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 6 Azs 22/2004: „Žalobní body musí
podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. obsahovat jak skutkové, tak i právní důvody, pro které žalobce
považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné nebo za nicotné. Žalobním bodem však není
uvedení ustanovení správního řádu, které měl žalovaný porušit, je-li z hlediska skutkových důvodů
jen obecně odkázáno na spisový materiál.“ Nelze tedy tvrdit, že v žalobě již byly formou výčtu
zákonných ustanovení správního řádu uvedeny stěžovatelkou všechny žalobní body,
které pak tím, že k nim dodávala skutková tvrzení a důkazy, pouze doplňovala, naopak
je třeba uvést, že v těchto doplněních byly obsaženy žalobní body nové. I krajskému
soudu je tedy nutno přisvědčit, že se skutečně jednalo o rozšíření žalobních bodů po lhůtě
pro podání žaloby.
V dané situaci tak byla konfrontována výše prokázaná závažnost stěžovatelkou
předložených důkazů a tvrzení s jejich opožděným předložením v době, kdy k nim
krajský soud nemohl podle příkazu obsaženého v ustanovení §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.
již přihlédnout. Tato procesní norma má přitom kogentní povahu a obecně se nelze
od ní odchýlit. Taková odchylka by byla umožněna jedině tehdy, pokud by byla přikázána
normou nadzákonné, tedy ústavní právní síly; nebo tehdy, pokud by v daném případě
něco jiného stanovila v souladu s článkem 10 Ústavy ČR vyhlášená mezinárodní smlouva,
k jejíž ratifikaci dal Parlament souhlas a jíž je ČR vázána, a jež by proto musela být použita
přednostně. V daném případě by takovou mezinárodní smlouvou mohla být zejména
Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (publ. pod č. 208/1993 Sb.),
jejíž článek 33 odst. 1 zakazuje smluvním stranám, tedy i České republice, vyhostit
jakýmkoli způsobem uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní
svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
společenské vrstvě či politického přesvědčení. Tento příkaz označovaný za zásadu
„non-refoulement“ byl dále rozšířen zejména bohatou judikaturou Evropského soudu
pro lidská práva v návaznosti na článek 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.) v tom směru, že nelze uprchlíka vyhostit do země,
kde by byl vystaven hrozbě mučení či nelidského a ponižujícího zacházení či trestu
zakázaného tímto článkem. Citován v tomto směru může být např. rozsudek Velkého
senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci H. L. R. proti Francii ze dne
29. 4. 1997 (publ. pod č. 1997-III Sbírky rozsudků a rozhodnutí, §34): „Vyhoštění cizince
smluvní stranou může být nicméně záležitostí, na niž se vztahuje článek 3, a tudíž může vzniknout
odpovědnost tohoto státu podle Úmluvy, pokud jsou dány zásadní důvody pro předpoklad, že tato osoba,
pokud by byla vyhoštěna, by v zemi, kam by vycestovala, byla vystavena reálnému riziku zacházení
rozpornému s článkem 3. V takovém případě článek 3 vyvolává povinnost nevyhostit takovou osobu
do tohoto státu (viz rozsudek S. proti S. k. ze 7. července 1989, série A č. 161, str. 35, §90 - §91;
rozsudek C. V. a ostatní proti Švédsku z 20. března 1991, série A č. 201, str. 28, §69 - §70;
rozsudek V. a ostatní, cit. výše, str. 34, §103; rozsudek Ch. proti Spojenému království
z 15. listopadu 1996, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1996 - V, str. 1853, §73 - §74, a str. 1855,
§80; a rozsudek A. proti Rakousku ze 17. prosince 1996, Zprávy 1996 - VI, str. 2206, §39).“
Aplikační přednost takto komplexně chápané mezinárodněprávní zásady
„non-refoulement“ před obyčejným vnitrostátním právem byla potvrzena i v judikatuře
zdejšího soudu, konkrétně v jeho rozsudku ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 2 Azs 343/2004
(publ. pod č. 721/2005 Sb. NSS): „V případě rozporu mezi ustanoveními čl. 33 odst. 1 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků (publikované pod č. 208/1993 Sb.) a §91 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, má aplikační přednost čl. 33 odst. 1 Úmluvy.“ Takto stanovená aplikační přednost
norem obsažených v mezinárodních smlouvách spadajících do vymezení článku 10
Ústavy ČR přitom působí i proti kogentním normám vnitrostátního obyčejného práva,
a to normám hmotněprávním i procesním. Lze tak konstatovat, že pokud by striktní
aplikace procesní normy, v daném případě ustanovení §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.,
krajským soudem vedla nevyhnutelně k tomu, že by stěžovatelka byla vydána do země,
kde by byl ohrožen její život či svoboda, nebo by byla vystavena mučení nebo nelidskému
či ponižujícímu zacházení anebo trestu; musel by krajský soud od této kogentní procesní
normy odhlédnout a přihlédnout k důkazům předloženým stěžovatelem i po lhůtě
pro rozšíření žaloby o další žalobní body, jakkoli se jedná o postup zcela výjimečný
už proto, že procesní norma v daném případě sleduje zejména zachování procesní
rovnosti účastníků soudního řízení.
Jiným postupem by totiž krajský soud porušil nejen článek 10 Ústavy ČR, ale i její
článek 1 odst. 2, podle nějž Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají
z mezinárodního práva, a podle nějž jsou tedy všechny orgány veřejné moci, včetně
orgánů moci soudní, zavázány jednat tak, aby tyto závazky nebyly porušeny. Závazek
nevyhostit cizince do země, kde by byl vystaven výše jmenovaným skutečnostem
se totiž vztahuje k datu vyhoštění a s ohledem na skutečnosti, které byly státu, tedy
všem jeho zainteresovaným orgánům včetně soudů, k tomuto okamžiku známy.
V rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci S. proti Nizozemí ze dne
5. 7. 2005 (stížnost č. 2345/02, §48) bylo v tomto smyslu uvedeno: „Vzhledem k tomu,
že povaha odpovědnosti smluvního státu podle článku 3 spočívá v podobných případech v aktu vystavení
jednotlivce riziku špatného zacházení, existence tohoto rizika musí být posuzována prvotně s ohledem
na ta fakta, která byla známa nebo měla být známa smluvnímu státu v okamžiku vyhoštění.“
V tomto rozsudku, stejně jako v citovaném rozsudku H. L. R. proti Francii pak Evropský
soud pro lidská práva posuzoval souladnost postupu vnitrostátních orgánů s Úmluvou
o ochraně lidských práv a základních svobod nejen pohledem důkazů a skutečností,
které byly známy těmto orgánům v době jejich rozhodování, ale i pohledem důkazů,
které stěžovatel předložil až Evropskému soudu pro lidská práva, vzhledem k tomu,
že v době jeho rozhodování k vyhoštění ještě nedošlo. Tím více stíhá obdobná povinnost
i vnitrostátní soudy v případě, že by opačný postup nutně vedl k tomu, že by byl cizinec
vydán do země, kde by byl vystaven zacházení rozpornému s výše uvedenými
lidskoprávními závazky České republiky.
V nyní posuzovaném případě ovšem rozhodnutí krajského soudu nevede ještě nutně
k tomu, že by byla stěžovatelka vydána do své země původu. Naopak existují ještě
i po jeho rozhodnutí v daném případě procesní nástroje, které tomu mohou zabránit,
a krajský soud tedy nemusel překročit v zájmu přednosti mezinárodních závazků České
republiky hranice dané mu vnitrostátním procesním právem.
Zaprvé stěžovatelka patrně splňuje délkou a průběhem svého pobytu v České
republice zákonné podmínky předpokládané ustanovením §69a zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců, k tomu, aby mohla požádat o povolení k pobytu ve zvláštních
případech po ukončení azylového řízení. Kromě toho lze předpokládat, že důkazy nově
získané a předložené stěžovatelkou mají natolik zásadní povahu, že by je bylo možno
označit za důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení §10 odst. 4 zákona
o azylu, podle nějž může žalovaný prominout dvouletou lhůtu k podání nové žádosti
o azyl podle odst. 3 tohoto ustanovení. Pohledem těchto důkazů je totiž zásadně
zpochybněna platnost skutkových zjištění, na kterých žalovaný postavil některé závěry
svého rozhodnutí, jak bylo vyloženo výše. Kromě toho by řízení o takové nové žádosti
o azyl podložené těmito novými důkazy umožnilo napravit některé závěry obsažené
v tomto rozhodnutí, s nimiž se Nejvyšší správní soud neztotožňuje, které však nebyly
napadeny žalobou ani kasační stížností, a proto na jejich základě nelze zpochybnit
zákonnost tohoto rozhodnutí.
Lze tak konstatovat, že na základě jednotlivých bodů kasační stížnosti a na podkladě
důkazů, z nichž mohl Nejvyšší správní soud vycházet, nelze shledat, že by byl napadený
rozsudek krajského soudu nezákonný. I po jeho vynesení a po vyhlášení tohoto rozsudku
Nejvyššího správního soudu zůstávají stěžovateli zachovány výše naznačené procesní
možnosti, které mají mimo jiné umožnit, aby nebyl vydán do své země původu,
pokud by to bylo v rozporu s mezinárodněprávními závazky České republiky. Přitom
při případném posouzení této otázky již budou příslušné orgány vycházet i z důkazů,
z nichž soudní orgány v tomto řízení vycházet nemohly, tak aby Česká republika
jako celek dostála své vůli tyto závazky respektovat, jak ji vyjádřila v článku 1 odst. 2
své Ústavy.
Žádný ze stěžovatelkou a) uváděných důvodů kasační stížnosti tak nebyl shledán,
proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a zamítl
ji (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Podle ustanovení §102 odst. 3 s. ř. s. je kasační stížnost opravný prostředkem proti
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník
řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení (dále
jen „stěžovatel“) domáhá zrušení soudního rozhodnutí. Kasační stížnost je přípustná
proti každému takovému rozhodnutí, není-li dále stanoveno jinak.
Podle ustanovení §105 odst. 1 s. ř. s. jsou účastníky řízení o kasační stížnosti
stěžovatel a všichni, kdo byli účastníky původního řízení. Účastníky řízení,
v němž byl vydán napadený rozsudek nezletilé: O. J. a M. J. [stěžovatelky b) a c)] nebyly.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud
usnesením odmítne návrh, jestliže návrh byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno pod bodem II výroku tohoto rozsudku.
Ve vztahu mezi stěžovatelkou a) a žalovaným nemá tato neúspěšná stěžovatelka
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jak vyplývá i z obsahu spisu, náklady řízení
nad rámec běžných výdajů nevznikly. Ve vztahu mezi stěžovatelkami b) a c) a žalovaným
podle ustanovení §60 odst. 3, §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. května 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu