ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.56.2005
sp. zn. 8 Azs 56/2005 -75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: G. N.,
zastoupený Mgr. Janem Lipavským, advokátem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19,
500 03 Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 16. 3. 2002, čj.
OAM-1464/VL-20-12-2001, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2004, čj. 24 Az 1371/2003-53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 16. 3. 2002, čj. OAM-1464/VL-20-12-2001, žalovaný neudělil
žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
zákona č. 2/2002 Sb., a vyslovil, že se na žalobce nevztahuje ani překážka vycestování ve
smyslu §91 zákona o azylu.
Žalobce toto rozhodnutí napadl opravným prostředkem u Vrchního soudu v Praze,
který jej předal k dokončení Krajskému soudu v Brně (čl. II bod 1 zákona č. 519/2002 Sb.). Tento soud pak věc postoupil místně příslušnému Krajskému soudu v Ostravě v
Brně, neboť v jeho obvodu byl žalobce hlášen k pobytu v den předložení opravného
prostředku Vrchnímu soudu v Praze. Krajský soud v Ostravě žalobu napadeným
rozsudkem zamítl.
Proti tomuto rozsudku žalobce (stěžovatel) brojil včas podanou kasační stížností, a to
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Konkrétně tvrdil, že byl
pronásledován za uplatňování politických práv a svobod ve smyslu §12 zákona o azylu.
Aktivně vystupoval proti komunistické straně v Moldavsku a pro veřejná vyjádření svého
politického přesvědčení byl perzekvován ze strany komunistického poslance. Napadána
byla i celá jeho rodina a státní orgány tomu nedokázaly zabránit. Z těchto důvodů se
obává i návratu do země.
Stěžovatel dále tvrdil, že rozhodnutí žalovaného nemá náležitosti správního
rozhodnutí, neboť není podepsáno oprávněnou osobou. Vyjádřil přesvědčení, že
rozhodnutí bylo vyhotoveno osobou, která je v rozhodnutí podepsána „za správnost“, a
to nikoli v Praze, ale v příslušném azylovém středisku, kde bylo předáno stěžovateli a
teprve poté bylo zasláno do Prahy k podpisu oprávněné osoby. Je zřejmé, že ve chvíli, kdy
bylo rozhodnutí předáno stěžovateli, nebyla oprávněná osoba seznámena s obsahem
rozhodnutí.
Stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o
kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je stěžovatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj. tehdy,
pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o
žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku; takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která
je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o
kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z
hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, její zamítnutí by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Rozhodovat o žádosti současně s kasační
stížností je nadbytečné; odkladný účinek může trvat jen do rozhodnutí o kasační stížnosti
samotné.
Nejvyšší správní soud pak přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v
mezích důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že
kasační stížnost není nedůvodná.
Stěžovatel především namítl nezákonnost rozsudku krajského soudu pro nesprávné
posouzení právní otázky, tj. že byl a je pronásledován z důvodu uplatňování politických
práv a svobod podle §12 písm. a) zákona o azylu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Ze správního spisu, zejm. ze žádosti o azylu ze dne 5. 3. 2002 a z protokolu o
pohovoru ze dne 12. 3. 2002, vyplynulo, že stěžovatel odešel z Moldavska především z
finančních důvodů. Byl propuštěn ze zaměstnání, což přičítal tomu, že nechtěl vstoupit
do komunistické strany. Na druhé straně však při pohovoru uvedl, že jej ke vstupu do
komunistické strany nikdo nevyzýval, ale bylo mu naznačeno, že nedělá dobře, když tam
nechce vstoupit. Stěžovatel se svým postojem ke komunistické straně prý veřejně netajil.
Po propuštění z původního zaměstnání musel pracovat jako uklízeč na ulici. Výdělek mu
pak nestačil na uživení rodiny. Navíc musel platit školné. Uvedl rovněž, že obavy z
návratu do Moldavska nemá, ale že se mu nelíbí demonstrace a výhrůžky ze strany
křesťansko demokratické strany, která chce pád komunistické vlády.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě odkazuje na dosavadní správní judikaturu, z níž
plyne, že problémy ekonomického rázu nejsou bez dalšího důvodem pro udělení azylu dle
§12 zákona o azylu. Stěžovatel přitom ve správním řízení jako hlavní důvod svého
odchodu z Moldavska uvedl finanční potíže. Nesouhlasil sice s politikou vládnoucí ani
opoziční politické strany, nicméně z jeho výpovědí nelze usuzovat na to, že by byl
pronásledován za uplatňování politických práv. Naopak uvedl, že pro své politické názory
problémy neměl. Pro rozhodnutí žalovaného jsou pak rozhodné skutečnosti, které
stěžovatel uvedl ve správním řízení, a jen ty mohou být základem pro jeho rozhodnutí. Je
třeba připomenout, že správní orgán není povinen domýšlet či konstruovat azylově
relevantní důvody, které žadatel o azyl ve skutečnosti vůbec neuplatnil. V řízení o azyl je
správní orgán povinen zjistit skutečný stav věci v rozsahu důvodů, které žadatel o azyl v
průběhu řízení uvedl.
Skutečnost, že v době parlamentních voleb v roce 2001 stěžovatel agitoval pro
demokratickou stranu, že se účastnil demonstrací proti zavádění ruského jazyka a byl na
nich opakovaně zatčen a že byl pronásledován přívrženci komunistické strany, neuvedl
v žádosti a ve správním řízení, ale až v žalobě. Tato tvrzení ale již nemohou být relevantní
a krajský soud je nemohl vzít v úvahu.
V druhé námitce stěžovatel upozorňoval na vady řízení před správním orgánem §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Tvrdil, že toto rozhodnutí je nicotné z důvodu absence podpisu
oprávněné osoby na rozhodnutí, které bylo předáno stěžovateli.
Tuto námitku je třeba posoudit podle §47 odst. 5 správního řádu, který požaduje, aby
byl v písemném vyhotovení rozhodnutí uveden také orgán, který rozhodnutí vydal,
přičemž toto rozhodnutí musí být opatřeno úředním razítkem a podepsáno s uvedením
jména, příjmení a funkce oprávněné osoby.
Nejvyšší správní soud po seznámení se s obsahem soudního a správního spisu
konstatuje, že stěžovatelovo tvrzení o absenci podpisu na vyhotovení rozhodnutí
žalovaného ze dne 16. 3. 2002, které mu bylo doručeno, se zakládá na pravdě. S touto
skutečností ostatně nijak nepolemizuje ani žalovaný ve svém vyjádření ke kasační
stížnosti, který v tomto ohledu toliko odkazuje na rozhodnutí zdejšího soudu uveřejněné
pod č. 199/2004 Sb. NSS.
Na názoru, který byl v tomto rozhodnutí vysloven, přitom Nejvyšší správní soud
setrvává i nadále. Jeho podstatou je to, že není-li vyhotovení správního rozhodnutí, které
je doručeno účastníkovi, opatřeno vlastnoručním podpisem oprávněné osoby, ale jen
předtištěným jménem, příjmením a funkcí oprávněné osoby, úředním razítkem a
doložkou „za správnost“ podepsanou osobou, která stejnopisy písemného vyhotovení
pořídila, pak takový postup neodpovídá §47 odst. 5 správního řádu. Avšak za situace, kdy
je součástí správního spisu vyhotovení rozhodnutí, které je podepsáno oprávněnou
osobou a je i jinak bezvadné, nezakládá tato vada nicotnost rozhodnutí, neboť je zřejmé,
že rozhodnutí skutečně vydala k tomu oprávněná osoba. V podrobnostech se pak
odkazuje na shora jmenované rozhodnutí.
Jde tu tedy o porušení procesního předpisu, a bylo třeba - k žalobní námitce -
zkoumat, zda mohlo mít vliv na zákonnost konečného rozhodnutí ve věci. Taková
námitka v žalobě byla vznesena a krajský soud se s ní vypořádal tak, že na zákonnost
konečného rozhodnutí nedostatek podpisu na vyhotovení rozhodnutí žalovaného
doručeného stěžovateli vliv neměl. S tímto závěrem souhlasí i Nejvyšší správní soud.
K úvahám o tom, že ve chvíli, kdy bylo rozhodnutí předáno stěžovateli, nebyla
oprávněná osoba (ředitel odboru azylové a migrační politiky) seznámena s obsahem
rozhodnutí a toto rozhodnutí podepsala až dodatečně je třeba dodat, že v době
elektronických komunikací tyto pochybnosti nemůže vyvolávat sama o sobě jen
skutečnost, že mezi pohovorem se stěžovatelem, vyhotovením rozhodnutí a jeho
doručením stěžovateli uplynula krátká doba.
Stěžovatel dále uvedl, že kasační stížnost podává také z důvodu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., aniž cokoli dalšího dodal. Jelikož pouhý odkaz na zákonné ustanovení nelze
považovat za stížní bod, je v tomto rozsahu kasační stížnost nepřípustná (§104 odst. 4 s.
ř. s.).
Nejvyšší správní soud zhodnotil všechny přípustné stížní námitky jako nedůvodné.
Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. dubna 2006
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu