ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.65.2005
sp. zn. 8 Azs 65/2005 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: I. B.,
zastoupeného JUDr. Bohumilem Olšarem, advokátem se sídlem Opočno, Hradecká 205,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt.
schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 19. 1. 2005, čj. 30 Az 416/2003 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá
zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 4. 11. 2003,
čj. OAM-1729/AŘ-2002, o zamítnutí jeho rozkladu a potvrzení rozhodnutí Ministerstva
vnitra (dále jen žalovaný) ze dne 12. 7. 2001, čj. OAM-2319/VL-10-P17-2001. Tímto
(posledně uvedeným) rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta
jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, (zákon o azylu) s uvedením, že stěžovatel nesplňuje důvody udělení azylu podle
ustanovení §13 odst. 1, 2 a §14 citovaného zákona a ani nebyla shledána překážka
vycestování podle ustanovení §91 téhož zákona. Rozsudek krajského soudu vycházel
ze skutečnosti, že žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav a napadené rozhodnutí
je v souladu se zákonem.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen „s. ř. s.“ Tvrdí,
že byl rozhodnutím žalovaného i krajského soudu zkrácen na svých právech zaručených
Ústavou České republiky, Listinou základních práv a svobod, zákonem o azylu a správním
řádem. Namítá, že v rámci pohovoru konaném před správním orgánem byl sice slyšen,
ale bez přítomnosti tlumočníka, neboť ani nyní dostatečně neovládá český jazyk natolik,
aby mu bylo dostatečně porozuměno. Odpovídal pouze na otázky, které mu byly kladeny
v českém jazyce, kterým dostatečně neporozuměl a jeho odpovědi byly podle toho voleny.
Z položených otázek nelze však bez dalšího usuzovat, že by byly otázky vedeny řádným
směrem, jak stanoví §12, eventuálně §14 zákona o azylu. V podrobnostech odkazuje
na žalobu s tím, že soud se vůbec nezabýval jakým způsobem byl veden pohovor o tom,
z jakých důvodů opustil Moldavskou republiku a zda měl možnost řádně se vyjádřit
ve svém mateřském jazyce; spokojil se s ničím nepotvrzeným sdělením žalovaného,
že Moldavsko opustil z ekonomických důvodů a nedal mu příležitost toto rozvést.
Přiznává, že měl nějaké dluhy, ale to nebyla hlavní příčina, proč odešel; bylo to hlavně
proto, že dluh byl na něm fyzicky vymáhán, bál se to oznámit policii, protože
by to neprošetřila, tedy víceméně z politických důvodů. Při pohovoru mu nebyla dána
možnost, aby se k tomu blíže vyjádřil v mateřském jazyce. Tvrdí, že krajský soud
a žalovaný se měli svědomitě a odpovědně zabývat jeho věcí a použít nejvhodnějších
prostředků, které by vedly ke správnému vyřízení věci a dosáhnout spolehlivého zjištění
věci a za úzké součinnosti s ním mu měl žalovaný dát příležitost, aby mohl svá práva
účinně hájit (§3 odst. 2, 3, 4 správního řádu). Žalovaný se měl v rámci správního řízení
velmi pečlivě zabývat celou záležitostí v návaznosti na §12 a §14 zákona o azylu,
to však neučinil, přestože povaha věci to vyžadovala. Věc měla být vrácena k projednání
správnímu orgánu I. stupně za účelem provedení pohovoru v mateřském jazyce
stěžovatele. Žalovaný se měl zabývat otázkou, proč a z jakých důvodů na stěžovatele
nelze pohlížet z hlediska §14 a také údajnou neexistencí překážek vycestování stěžovatele
podle §91 zákona o azylu. Pokud jde o úkony krajského soudu, nepovažuje za případné,
aby takové řízení, jako je řízení o udělení azylu, bylo rozhodováno postupem podle
§51 odst. 1 s. ř. s., tedy bez jednání na základě souhlasu obou stran. S tímto postupem
sice souhlasil, ale má za to, že mu v tak velmi závažné záležitosti byla odňata možnost
vyjádřit se a proto se cítí zkrácen na svém právu na spravedlivý proces. Krajský soud měl
nařídit ústní jednání a v jeho rámci doplnit dosavadní řízení před žalovaným, protože
povaha věci to dle názoru stěžovatele vyžadovala a přispělo by to tak k jejímu objasnění.
Nepostačuje to, že se krajský soud spokojil s úkony, které učinil žalovaný v rámci
správního řízení a dále i to, že při odůvodnění svého rozhodnutí použil stejnou
argumentaci jako žalovaný. Navrhuje, aby napadené rozhodnutí krajského soudu bylo
zrušeno; současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech
výroku, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Neshledal
důvody ani k přiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud
žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti
rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 17. 3. 2001
návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém uvedl, že do České republiky
přicestoval, protože měl v Moldavsku ekonomické problémy; nemohl se uživit, měl dluhy
a neměl práci. Při pohovoru k návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České
republiky dne 29. 5. 2001 uvedl, že Moldavsko opustil, protože zůstal sám s matkou a měl
finanční problémy. V České republice má kamaráda, volají si a ten mu řekl, aby přijel;
chtěl si zde vydělat peníze, aby mohl splatit dluhy. Žalovaný rozhodnutím ze dne
12. 7. 2001, čj. OAM-2319/VL-10-P17-2001 žádost stěžovatele o udělení azylu zamítl
jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu. Proti
tomu podal stěžovatel rozklad, který byl rozhodnutím ministra vnitra ze dne 4. 11. 2003,
čj. OAM-1729/AŘ-2002 zamítnut a bylo potvrzeno rozhodnutí žalovaného.
Posuzování žádosti o udělení azylu ministerstvem se sestává z řady procesních
a materiálních hledisek, obsažených v zákoně o azylu, které je nutno vidět v jejich
vzájemné provázanosti a také souslednosti. V daném případě byl návrh stěžovatele
na zahájení řízení o udělení azylu zamítnut jako zjevně nedůvodný [§16 odst. 1 písm. a)
zákona o azylu], neboť stěžovatel v návrhu uváděl pouze ekonomické důvody. Správnímu
orgánu nelze vytýkat, že si měl opatřit další informace. Pokud totiž v řízení o azylu
vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v ustanovení §16 odst. 1 zákona
o azylu, pak správní orgán bez dalšího zamítne žádost, aniž by v řízení zjišťoval existenci
některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
K námitce stěžovatele, že v jeho případě jsou splněny podmínky pro udělení
humanitárního azylu, lze uvést totéž, co bylo uvedeno výše; v posuzovaném případě byl
návrh stěžovatele na zahájení řízení o udělení azylu zamítnut jako zjevně nedůvodný
podle ustanovení §16 zákona o azylu a žalovaný tak vůbec nebyl povinen se důvody
pro udělení azylu z humanitárního důvodu podle ustanovení §14 zákona o azylu zabývat
(navíc stěžovatel ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele
pro udělení humanitárního azylu neuváděl). Vyslovil-li žalovaný dále v rozhodnutí,
že stěžovatel nesplňuje důvody udělení azylu podle ustanovení §13 odst. 1, 2 a §14
zákona o azylu, stalo se tak nad rámec zákonné povinnosti, aniž by to však mělo jakýkoli
vliv na věcnou správnost vydaného rozhodnutí; totéž platí i o vyslovení, že nebyla
shledána překážka vycestování podle ustanovení §91 téhož zákona.
Obecně lze k tzv. humanitárnímu azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu
uvést, že jeho udělení je zcela věcí volné úvahy příslušného orgánu státní správy včetně
úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního zřetele, protože na udělení azylu
z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel o azyl tudíž neudělením azylu
z humanitárního důvodu nemůže být zkrácen ve svých právech. Soudu tak nepřísluší
přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí oprávnění správního
orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení
příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom směru, zda správní orgán nepřekročil
meze stanovené zákonem. Není tedy naplněn kasační důvod uvedený v ustanovení
§103 odst.1 písm. a) s. ř. s.
Ke stížnostní námitce stěžovatele, že v rámci pohovoru konaném před správním
orgánem byl sice slyšen, ale bez přítomnosti tlumočníka, nemůže Nejvyšší správní soud
s ohledem na dikci ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout, neboť tuto námitku
stěžovatel poprvé uplatnil až v kasační stížnosti, ačkoli mu nic nebránilo ji uplatnit v řízení
před krajským soudem.
K námitce stěžovatele, že nepovažuje za případné, aby takové řízení, jako je řízení
o udělení azylu, bylo rozhodováno postupem podle §51 odst. 1 s. ř. s., tedy bez jednání
na základě souhlasu obou stran, Nejvyšší správní soud uvádí, že se zřetelem
na již uvedené skutečnosti, především s přihlédnutím ke zjištěním vyplývajícím
ze správního spisu, se nejednalo o případ, kdy by krajský soud i při souhlasu účastníků
s rozhodnutím bez jednání, měl toto jednání nařídit.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. března 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu