ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.75.2005
sp. zn. 8 Azs 75/2005 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: L. S. N.
zastoupeného JUDr. Lenkou Pavlovou, advokátkou se sídlem Praha 5 - Zbraslav,
Žitavského 496, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 28. 2. 2005, čj. 5 Az 43/2004 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel
domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 7. 10. 2004,
čj. OAM-465/VL-11-P17-2003. Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím nebyl
stěžovateli podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zákon o azylu) udělen azyl a současně bylo vysloveno, že se na něj
nevztahuje překážka vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu. Rozsudek
městského soudu vycházel ze skutečnosti, že žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav
a napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem.
Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že Městský soud v Praze se nevypořádal
se všemi žalobními body, zejména pak nesprávně posoudil otázku porušení označených
ustanovení správního řádu. Uvádí, že pokud jde o situaci v zemi původu, nebyla
tato zjištěna dostatečně a přesně; rozhodnutí žalovaného a následně i soudu nevycházelo
ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Obavy z návratu do země kvůli nestabilní situaci, byly
minimálně v době podání žádosti o azyl, oprávněné. V roce 2003 totiž byla situace v zemi
kritická a bylo pochybením správního orgánu a následně soudu, že za hlavní pramen
informace o situaci v zemi původu pokládaly zprávu Ministerstva zahraničních věcí České
republiky. Navíc není vůbec zřejmé, jakým způsobem žalovaný dospěl k závěrům
uvedeným ve zprávě, jaká zkoumání provedl; lze oprávněně pochybovat o informační
hodnotě zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky, o kterou žalovaný opřel
svá zjištění. Zprávy z nevládních zdrojů, které však v řízení užity nebyly, dokládají
skutečnost velmi rozsáhlého porušování lidských práv v Guinea-Bissau. Je známo,
že Guinea-Bissau je velmi nestabilní země, což dokládá historie tohoto státu,
která je žalovanému známa z jeho rozhodovací činnosti. Domnívá se, že zkoumání situace
v zemi vyžaduje rozsáhlejší analýzu, která nebude spočívat pouze na uvedených zdrojích
a že by dokazování v tomto směru mělo být doplněno. Soud nesprávně posoudil právní
otázku, zda u stěžovatele skutečně existuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu. Domnívá se, že v jeho případě existuje, a to s ohledem na skutečnost,
že na území České republiky žije již od roku 1991, studoval zde, mluví českým jazykem
a vytvořil si zde pevné sociální vazby. Všechny tyto skutečnosti vedly k úplné integraci
stěžovatele do české společnosti a ztrátě vazeb v domovské zemi; odkázal a citoval
čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby napadené
rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno; současně požádal o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech
výroku, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Neshledal
důvody ani k přiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud
žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti
rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této
stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 2. 2. 2003
návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém uvedl, že v roce 1991 odešel z vlasti,
aby studoval v České republice. O azyl požádal, protože v jeho vlasti je špatná situace,
neklid a již si zvykl na život v České republice. Bojí se, že by se musel vrátit domů,
neboť je bez dokladů a má strach ze situace doma. Při pohovoru dne 25. 4. 2003
v PoS Červený Újezd uvedl, že bezprostřední pohnutkou k odchodu z vlasti
byla nestabilní politická situace. Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 10. 2004,
čj. OAM-465/VL-11-P17-2003 stěžovateli azyl neudělil, neboť nesplnil podmínky
ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu.
Proti tomu podal stěžovatel žalobu, v níž uvedl, že napadá výrok rozhodnutí
v části týkající se překážek vycestování. V České republice žije dlouhodobě a v zemi
původu za tu dobu ztratil veškeré sociální vazby a materiální zázemí, které
by mu umožňovaly jeho návrat. Vzhledem k tamní nestabilní politické a bezpečnostní
situaci má v případě nutnosti návratu odůvodněné obavy o svou svobodu a bezpečnost.
Tvrdí, že v jeho případě existují objektivní důvody, které brání jeho bezpečnému návratu
do země původu a domnívá se, že v jeho případě jsou dány důvody pro vyslovení
překážek vycestování.
Ze správního a soudního spisu vyplynulo, že stěžovatel byl seznámen s obsahem
protokolu, souhlasil s ním a nežádal doplnění; také byl informován o tom, jaké informace
má správní orgán k dispozici pro posouzení jím uváděných skutečností (čl. 16 a 17);
seznámit se s obsahem těchto zpráv, vyjádřit se k nim či ke způsobu jejich získání
případně navrhnout jejich doplnění, nechtěl. S námitkou stěžovatele, že se městský soud
nevypořádal se všemi žalobními body, nesprávně posoudil otázku porušení ustanovení
správního řádu a že nebyla dostatečně a přesně zjištěna situace v zemi původu, nemůže
Nejvyšší správní soud souhlasit. Ze spisu vyplynulo, že městský soud se zabýval všemi
žalobními body, správně je vyhodnotil a v odůvodnění rozsudku k tomu uvedl,
že stěžovatel své obavy z návratu do vlasti nedoložil žádnými důkazními prostředky a jeho
obecné tvrzení je v rozporu s listinnými důkazy, které si žalovaný opatřil v průběhu
správního řízení. Po zhodnocení výpovědí stěžovatele a jejich porovnání s informacemi
založenými ve spisu, nedospěl žalovaný ani městský soud k závěru, že by stěžovatel byl
v případě návratu do vlasti ohrožen na životě nebo že by mu hrozilo mučení, nelidské
zacházení, trest či že je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu. Rovněž
není známo, že by státní orgány Guinei-Bissau žádaly o vydání stěžovatele pro trestný čin,
za který mu hrozí trest smrti. Žalovaný ani městský soud neshledal, že by stěžovatel
náležel k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími překážky vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaný i městský soud
postupovali v souladu se zákonem a proto nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele.
K tvrzení stěžovatele, že na území České republiky žije již od roku 1991, studoval
zde, mluví českým jazykem a vytvořil si zde pevné sociální vazby, odkazuje Nejvyšší
správní soud nejprve na výše uvedené a doplňuje, že z dokumentů, na základě kterých
posuzoval správní orgán otázku vycestování, nevyplynulo, že by stěžovateli v domovské
zemi hrozila diskriminace či pronásledování, a on sám žádné jiné důkazy, ze kterých
by takové skutečnosti vyplývaly, ani nenavrhl.
Ke stížnostní námitce stěžovatele, týkající se čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, nemůže Nejvyšší správní soud s ohledem na dikci ustanovení
§104 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout, neboť tuto námitku stěžovatel poprvé uplatnil
až v kasační stížnosti, ačkoli mu nic nebránilo ji uplatnit v řízení před městským soudem.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. července 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu