ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.92.2005
sp. zn. 8 Azs 92/2005 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: M. S.,
zastoupeného Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Muchova
9/223, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 26. 11. 2004, čj. 7 Az 182/2003 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 11. 6. 2003, čj. OAM-2194/AŘ-2002, o zamítnutí
jeho rozkladu a potvrzení rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen žalovaný) ze dne
5. 11. 2001, čj. OAM-959/VL-07-P16-2001. Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím
bylo zastaveno řízení o udělení azylu stěžovateli podle ustanovení §25 odst. 1 písm. d)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu), neboť se stěžovatel
opakovaně ve stanovené lhůtě nedostavil k pohovoru za účelem objasnění důvodů
své žádosti o udělení azylu. Rozsudek městského soudu vycházel ze skutečnosti,
že žalovaný postupoval v souladu se zákonem.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítá,
že v době, kdy byl správním orgánem I. stupně předvoláván k pohovorům za účelem
objasnění důvodů uvedených v žádosti o udělení azylu (tj. v měsících září a listopadu
2001), se fakticky zdržoval na adrese, kterou sdělil správnímu orgánu i cizinecké policii.
Na tuto adresu však stěžovateli nebyla doručena žádná předvolání k pohovorům
a ani o uložení těchto předvolání nebyl řádně vyrozuměn, ačkoli si poštu,
a to i doporučenou – do vlastních rukou, vždy přebíral. Správní orgán a následně i soud
vycházely pouze z údaje uvedeného doručovatelem na obálce o tom, že adresát nebyl
zastižen a uložení písemnosti mu bylo oznámeno, avšak správní orgán vůbec nezjišťoval,
zda stěžovatel vyrozumění o tom, že má na poště uloženu zásilku, obdržel či nikoliv.
Domnívá se, že z poznámky doručovatele o tom, že „adresát v místě doručení nebyl
zastižen a uložení písemnosti mu bylo oznámeno“, nelze učinit závěr o tom, že stěžovatel
byl skutečně vhodným způsobem vyrozuměn o uložení předmětných písemností.
Domnívá se, že je velice nepravděpodobné, aby se ve dvou zcela shodných případech, kdy
očekával předvolání k pohovorům, nedozvěděl o tom, že poštovní doručovatel jej v místě
doručení nezastihl a písemnost mu byla uložena, a to zejména s přihlédnutím k tomu,
že v ostatních případech si stěžovatel doporučenou poštu, o jejímž uložení byl řádně
vyrozuměn, vždy přebíral. Navrhuje rozsudek Městského soudu v Praze zrušit a věc
mu vrátit zpět k dalšímu řízení, zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný
účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak napadený rozsudek krajského soudu, byly
vydány v souladu s právními předpisy. Kasační stížnost proto považuje za nedůvodnou
a navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud
žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti
rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku, nadbytečné, neboť obecně může přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
K tomu ze správního a soudního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 5. 2. 2001
v přijímacím středisku Vyšní Lhoty návrh na zahájení řízení o udělení azylu. Žalovaný
dopisem určeným do vlastních rukou vyzval stěžovatele, aby se dne 20. 9. 2001 dostavil
k pohovoru za účelem objasnění důvodů pro které žádá o azyl. Stěžovateli bylo
doručováno na adresu P. 4, P. N. 218 – U., kde se zdržoval. Vzhledem k tomu, že nebyl
na uvedené adrese zastižen, byla zásilka dne 3. 9. 2001 uložena na poště a stěžovatel
o tom vyrozuměn; zásilku si však nevyzvedl a k pohovoru se nedostavil. Opakovaně byl
pozván k pohovoru na den 2. 11. 2001, avšak opět si zásilku uloženou na poště
nevyzvedl a k pohovoru se nedostavil. Žalovaný dne 5. 11. 2001, čj. OAM-959/VL-07-
P16-2001 vydal rozhodnutí, kterým bylo řízení o udělení azylu stěžovateli zastaveno podle
ustanovení §25 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, neboť se stěžovatel opakovaně bez
vážného důvodu ve stanovené lhůtě nedostavil k pohovoru za účelem objasnění důvodů
své žádosti o udělení azylu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, v němž
sdělil, že výzvy na pohovor neobdržel v místě svého trvalého pobytu a vyslovil svůj
nesouhlas s napadeným rozhodnutím. Rozhodnutím ministra vnitra ze dne 11. 6. 2003,
čj. OAM-2194/AŘ-2002 bylo napadené rozhodnutí žalovaného potvrzeno a rozklad
zamítnut. Proti tomu stěžovatel podal žalobu, ve které uvedl, že se v době, kdy mu měly
být doručeny obě výzvy k pohovoru, zdržoval na adrese, kde byl oficiálně hlášen. Dodal,
že přes tuto skutečnost mu nebyla žádná z obou výzev ke konání pohovoru doručena.
Podle ustanovení §23 odst. 2 zákona o azylu je žadatel o azyl povinen dostavit
se na předvolání Ministerstva vnitra k pohovoru. Dle ustanovení §24 odst. 1 cit. zákona
se písemnosti doručují do vlastních rukou žadatele o udělení azylu. Z důvodu absence
speciálních pravidel o postupu doručování písemností do vlastních rukou v zákoně
o azylu se subsidiárně použijí pravidla stanovená zákonem č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (správní řád). Nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních
rukou, zastižen, ačkoliv se v místě bydliště zdržuje, doručovatel uloží písemnost v místně
příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo u obecního úřadu a adresáta o tom
vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát písemnost do tří dnů od uložení,
poslední den této lhůty se považuje za den doručení, i když se adresát o uložení
nedozvěděl (§24 odst. 2 správního řádu). Podle ustanovení §25 odst. 1 písm. d) zákona
o azylu se řízení o udělení azylu zastaví, jestliže se účastník řízení bez vážného důvodu
opakovaně nedostavuje k pohovoru nebo neposkytuje informace nezbytné pro spolehlivé
zjištění skutkového stavu věci a na základě dosud zjištěných skutečností nelze
rozhodnout.
Z uvedených ustanovení vyplývá, že žalovaný může podle ustanovení
§25 odst. 1 písm. d) zákona o azylu zastavit správní řízení o udělení azylu tehdy, jestliže
se žadatel o azyl opakovaně nedostavuje k pohovoru bez vážného důvodu a zároveň nelze
na základě dosud zjištěných skutečností rozhodnout. Obě tyto podmínky musejí
být splněny kumulativně, přičemž z požadavku opakovanosti je nutno vyvodit,
že se vyžaduje přinejmenším dvojí nedostavení se k pohovoru bez vážného důvodu.
Nezbytným předpokladem postupu podle tohoto ustanovení je řádné doručení
předvolání k pohovoru, které se musí uskutečnit v souladu s pravidly stanovenými
v ustanovení §24 správního řádu. Pokud si adresát písemnost zaslanou do vlastních
rukou nepřevezme při doručování, je zásilka považována za řádně doručenou v případě
uplatnění zákonné fikce uvedené v ustanovení §24 odst. 2 věta druhá správního řádu.
Předpokladem nastoupení zákonné fikce dle tohoto ustanovení je skutečnost,
že se adresát v daném místě zdržuje, že nebyl při doručování zastižen, že byl o uložení
zásilky v provozovně držitele poštovní licence nebo u obecního úřadu vhodným
způsobem vyrozuměn a že si do tří dnů od uložení zásilku nevyzvedl. V daném případě
má Nejvyšší správní soud za prokázané, že se stěžovatel v době doručování na doručovací
adrese zdržoval, avšak nebyl zastižen a zásilku si nevyzvedl, neboť tato skutečnost
vyplynula z doručenek, které byly vráceny s tím, že stěžovatel nebyl zastižen.
Rovněž údaje evidenčního listu stěžovatele, vedeného Ministerstvem vnitra,
potvrzují, že stěžovatel byl až do dne 24. 7. 2002 hlášen na adrese P. 4, P. N. 218 – U..
Dále bylo třeba, aby se soud zabýval otázkou, zda stěžovateli v účasti na těchto
pohovorech bránil vážný důvod ve smyslu ustanovení §25 odst. 1 písm. d) zákona
o azylu. Po zvážení všech okolností případu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že tomu tak nebylo.
Nejvyšší správní soud vzal též v úvahu, že v daném případě měl žalovaný jako
podklad pro rozhodnutí pouze návrh na zahájení řízení a že žádný jiný pohovor k žádosti
o udělení azylu, standardně v řízeních o udělení azylu prováděný, se stěžovatelem
proveden nebyl. Informace obsažené v návrhu na zahájení řízení přitom samy o sobě
nejsou dostatečným podkladem pro řádné posouzení naplnění důvodů pro udělení azylu
dle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu. Za dané situace Nejvyšší správní
soud dovodil, že podmínky aplikace ustanovení §25 odst. 1 písm. d) cit. zákona byly
naplněny, neboť stěžovatel se bez vážného důvodu opakovaně nedostavil k pohovoru,
ke kterému byl řádně předvolán, a na základě dosud zjištěných skutečností nebylo možné
rozhodnout.
Co se týče námitky stěžovatele, že správní orgán I. stupně nijak neověřoval,
zda se na adrese, na kterou mu zasílal předvolání skutečně zdržuje, Nejvyšší správní soud
konstatuje, že z předloženého správního spisu nebylo zjištěno žádné pochybení
při doručování zásilek s předvoláním k pohovoru ze strany soudu či provozovatele
poštovních služeb. Na předmětných obálkách s doručenkami, ve kterých byly shora
citované písemnosti doručovány, byly zřetelně vyznačeno, že adresát, ačkoli se v místě
doručování zdržuje (adresa P. 4, P. N. 218 – U.), nebyl zastižen, proto byla písemnost
uložena na poště, adresátovi byla ponechána výzva k jejímu vyzvednutí, ten si však
písemnost v úložní době nevyžádal, proto byla zaslána soudu zpět, a doručenky
obsahovaly podpis doručující osoby, příslušné datum a razítko.
Doručenka, jako doklad o doručení písemnosti do vlastních rukou, je veřejnou
listinou a potvrzuje, není-li dokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno. Povahu
veřejné listiny má doručenka i tehdy, jsou-li údaje, jimiž musí být opatřena, obsaženy
také na obalu zásilky, kterou pošta od doručenky neoddělila, a po uplynutí úložní lhůty
vrátila správnímu orgánu spolu s doručenkou. K tomu, aby mohla být vyvrácena
správnost údajů o doručení obsažených v doručence, která je veřejnou listinou, musí
stěžovatel v řízení především tvrdit a prokázat skutečnosti, jež vedou k závěru, že údaje
v doručence nejsou pravdivé. Jde-li o tzv. náhradní doručení písemnosti určené
do vlastních rukou účastníka (o doručení uložením písemnosti na poště), jsou tvrzeními,
v případě, že jsou prokázána, způsobilými vyvrátit závěr o doručení prokazovaném
doručenkou, v podstatě jen tvrzení, že se nezastižený adresát v době pokusu o doručení
písemnosti v místě doručení nezdržoval, případně tvrzení, že pošta při doručování zásilky
nedodržela postup předepsaný správním řádem. Musí přitom jít o tvrzení konkrétní,
vztahující se k údajům o doručení konkrétní písemnosti. Tvrdí-li stěžovatel opak,
aniž by svá tvrzení jakkoli doložil, Nejvyšší správní soud k tomuto nemůže přihlížet.
Nejvyšší správní soud neshledal naplnění důvodů kasační stížnosti uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. března 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu