ECLI:CZ:NSS:2006:KONF.2.2006:1
sp. zn. Konf 2/2006-6
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Michal Mazanec a soudci
JUDr. Marie Žišková, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Karel Podolka, JUDr. Pavel Pavlík a
JUDr. Petr Příhoda, o návrhu Okresního soudu v Přerově na rozhodnutí sporu o
pravomoc mezi Okresním soudem v Přerově a Krajským soudem v Ostravě, za účasti
žalobce T. I. C. C. R., a. s., zastoupeného Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem v
Praze 4, Zelený pruh 95/97, PSČ 140 00, a žalovaných 1) Krajského úřadu Olomouckého
kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a, PSČ 779 11, 2) B. H., 3) Š. H., 4) Z. H., a
5) M. S., o zřízení věcného břemene, ve věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod
sp. zn. 12 C 102/2004,
takto:
I. Příslušný vydat rozhodnutí ve věci žaloby proti rozhodnutí Okresního
úřadu Přerov ze dne 15. 11. 2002, čj. RR-831/1118/02, o zřízení věcného
břemene, je soud ve správním soudnictví.
II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2004, čj. 22 Ca
531/2002-21, se v tomto rozsahu zrušuje.
Odůvodnění:
Podáním doručeným dne 2. 1. 2006 navrhl Okresní soud v Přerově, aby zvláštní senát
rozhodl o kompetenčním sporu ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., o
rozhodování některých kompetenčních s porů, který vznikl mezi ním a Krajským soudem
v Ostravě ve věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 12 C 102/2004.
Z předložených spisů vyplynuly tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti:
Městský úřad Hranice jako příslušný stavební úřad zamítl rozhodnutím ze dne 2. 7.
2002 návrh žalobce na zřízení věcného břemene podle §91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, k nemovitosti označené v rozhodnutí.
Okresní úřad Přerov zamítl odvolání žalobce svým rozhodnutím ze dne 15. 11. 2002
a rozhodnutí vydané v I. stupni potvrdil.
Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího správního orgánu u Krajského soudu v
Ostravě žalobou ve správním soudnictví; v průběhu řízení přešla působnost zrušeného
Okresního úřadu Přerov na Krajský úřad Olomouckého kraje, který se tak v řízení před
krajským soudem stal žalovaným. Krajský soud v Ostravě odmítl žalobu usnesením ze
dne 12. 2. 2004, čj. 22 Ca 531/2004-22, podle §46 odst. 2 ve spojení s §68 písm. b) s. ř. s.
s tvrzením, že rozhodování o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni ke stavbě na
cizím pozemku je rozhodováním o vlastnickém vztahu v otázce upravené občanským
zákoníkem.
Žalobce nato podal žalobu k Okresnímu soudu v Přerově, kde je věc vedena pod sp.
zn. 12 C 102/2004. Domáhá se jí zřízení věcného břemene v rozsahu a způsobem v
návrhu blíže označeným.
Okresní soud v Přerově, popíraje svou věcnou příslušnost, předložil jako navrhovatel
věc podle §104c o. s. ř. zvláštnímu senátu. Vyjádřil názor, že rozhodnutí stavebního
úřadu o zřízení věcného břemene není rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní
věci. Zřízení věcného břemene podle zákona o telekomunikacích, byť je zásahem do
soukromého práva, nese charakter zásahu ve veřejném zájmu a vztah takto vzniklý je
vztahem mocenským. Rozhodnutí správního orgánu o zřízení věcného břemene je z
těchto důvodů veřejnoprávní záležitostí, a přezkum rozhodnutí proto náleží správním
soudům. Okresní soud zde poukázal na usnesení zvláštního senátu ze dne 26. 1. 2005, čj.
Konf 79/2004-19. Z těchto důvodů okresní soud navrhl, aby zvláštní senát rozhodl, že
příslušný k rozhodnutí je Krajský soud v Ostravě jako soud ve správním soudnictví.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi Okresním soudem v Přerově a Krajským
soudem v Ostravě vycházel zvláštní senát z těchto úvah:
Po 1. 1. 2003 se otázka o povaze rozhodnutí o nuceném omezení vlastnického práva
– a tedy o tom, zda má takové rozhodnutí přezkoumávat soud ve správním soudnictví,
nebo zda je ve věci příslušný soud v občanském soudním řízení podle části páté
občanského soudního řádu – stala častým předmětem rozhodování soudů. Opakovaně se
k věci vyjádřil i Nejvyšší správní soud, a to zejména v souvislosti se zřízením věcného
břemene podle §91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně
některých dalších zákonů, a podle §17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích. Nejvyšší správní soud zpočátku zdůrazňoval (stejně jako krajské soudy
rozhodující ve správním soudnictví) skutečnost, že rozhodnutí o nuceném omezení
vlastnického práva zasahuje do soukromého práva vlastníka (tedy do práva vlastnického).
Jako rozhodnutí v soukromoprávní věci proto podle tehdejší judikatury Nejvyššího
správního soudu nepodléhalo přezkumu ve správním soudnictví, nýbrž o něm náleželo
rozhodovat soudu v občanském soudním řízení.
Tento názor však byl překonán rozhodnutím rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 10. 2004, čj. 4 As 47/2003-50, uveřejněného pod č. 448/2005
Sb. NSS, s jehož závěry se zvláštní senát ztotožňuje. Z jeho obsáhlého a argumentačně
bohatého odůvodnění je nutno uvést následující úvahy:
Rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění, popř. o zřízení věcného břemene,
nepochybně zasahuje do vlastnického práva; to, že vlastnické právo je právem
soukromým, však současně neznamená, že by i rozhodování o jakémkoli zásahu do
tohoto práva mělo tutéž povahu. K omezení či k zániku vlastnického práva totiž může
dojít jak na základě soukromoprávního titulu (nájemní smlouva, kupní smlouva), tak titulu
veřejnoprávního (nařízení nezbytných úprav na stavbě, daňová exekuce). Pro určení toho,
zda se určitá věc b ude projednávat a rozhodovat v civilním nebo ve správním soudnictví,
je rozhodující soukromoprávní nebo veřejnoprávní povaha zásahu do vlastnického práva,
nikoliv však právní povaha vlastnického práva samotného. Napadá-li žalobce rozhodnutí
o vyvlastnění nebo o nuceném omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene,
není předmětem soudního řízení sama otázka vlastnického práva (není zde tedy spor o
vlastnické právo), nýbrž jeho předmětem je přezkum rozhodnutí o vyvlastnění nebo o
nuceném omezení vlastnického práva. Právě tento právní titul, a nikoliv vlastnické právo
samotné, je věcí ve smyslu §7 o. s. ř. a jeho povaha je určující pro stanovení civilní nebo
správní soudní pravomoci.
K posouzení soukromoprávního či veřejnoprávního charakteru samotného výroku o
vyvlastnění či o zřízení věcného břemene se nabízejí různé teorie. Použití mocenské teorie
vede k závěru o veřejnoprávní povaze tohoto institutu: stát, jednající stavebním úřadem
jakožto svou organizační složkou, jako nositel veřejné moci jednostranně a autoritativně
rozhoduje o vyvlastnění nebo o zřízení věcného břemene. Stejně tak je tomu z pohledu
organické teorie, neboť stát jako jeden z účastníků právního vztahu zde vystupuje nikoliv
nezávisle na svém charakteru veřejného svazu (jako by tomu bylo např. v rámci koupě
nemovitosti či zřízení věcného břemene dohodou), ale právě z důvodu svého charakteru
veřejného svazu, tedy jako nositel pravomoci.
Nejspolehlivější je rozlišování soukromého a veřejného práva v závislosti na
uplatňující se metodě právního regulování: ta vyjadřuje povahu a míru účasti subjektů
právního vztahu na formování jeho obsahu. Soukromoprávní metoda právní regulace je
zpravidla metodou rovnosti (srov. §2 odst. 2 občanského zákoníku): žádný účastník
soukromoprávního vztahu nemůže druhému účastníku jednostranně ukládat povinnosti,
ale ani na něj jednostranně převádět práva; povaha a míra účasti subjektů
soukromoprávních vztahů na vzniku a rozvíjení tohoto vztahu a na formování jeho
obsahu je tedy stejná. Veřejnoprávní metoda právní regulace je naopak vertikální: jeden ze
subjektů právního vztahu vystupuje jako nositel veřejné moci a může jednostranně
ukládat povinnosti druhému účastníku právního vztahu, mnohdy nejen bez jeho vůle, ale i
proti jeho vůli; povaha a míra účasti subjektů právního vztahu na jeho vzniku, rozvíjení a
formování jeho obsahu je tedy zcela odlišná.
Při rozhodování o nuceném omezení vlastnického práva se uplatňuje veřejnoprávní
metoda právní regulace. Subjekty právního vztahu v tomto případě nejsou povinný a
oprávněný z věcného břemene, ale toliko povinný na straně jedné a stát reprezentovaný
stavebním úřadem na straně druhé. Povinný a stavební úřad nevstupují do tohoto
právního vztahu v rovném postavení dobrovolně na základě oboustranně shodné vůle
směřující k založení tohoto vztahu. Stavební úřad jako nositel veřejné moci svou vůli
jednostranně vnucuje povinnému: sám správním aktem založí právní vztah a stanoví jeho
obsah, tj. rozhodne o nuceném omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene,
přičemž vůle povinného je zde nerozhodná a jeho případný nesouhlas s takovým
rozhodnutím je irelevantní. Povaha účasti subjektů právního vztahu na jeho vzniku a na
stanovení jeho obsahu je tedy podstatně rozdílná. Rozhodnutí správního orgánu o
nuceném omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene (stejně jako rozhodnutí
o vyvlastnění) je z těchto příčin veřejnoprávní záležitostí, a proto přezkum těchto
rozhodnutí náleží správním soudům.
Jelikož tedy rozhodnutí o zřízení věcného břemene není – jak na to správně
poukazuje navrhovatel – rozhodnutím ve věci vyplývající ze soukromoprávních vztahů,
zvláštní senát vyslovil, že rozhodnout o věci přísluší soudu ve správním soudnictví.
Zvláštní senát zruší v souladu s §5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb. rozhodnutí,
kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv
podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na
zahájení řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil usnesení
Krajského soudu v Ostravě v rozsahu, kterým výroku, jímž byla pravomoc určena,
odporuje.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro
správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy bude Krajský soud v
Ostravě pokračovat v původním řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. října 2006
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu