ECLI:CZ:NSS:2006:NAO.41.2006:43
sp. zn. Nao 41/2006 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: F. M. E. A., zastoupen Mgr. Umarem Switatem, advokátem, se sídlem
Kloknerova 2212/10, Praha 4, adresa pro doručování: V Tůních 11, Praha 2, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného vedeném u Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 49 Az 46/2006, o
námitce podjatosti vznesené žalobcem vůči samosoudkyni Krajského soudu v Praze
JUDr. Dalile Marečkové,
takto:
Samosoudkyně Krajského soudu v Praze JUDr. Dalila Marečková není
vyl ou č e n a z projednávání a rozhodování věci vedené u Krajského soudu v Praze
pod sp. zn. 49 Az 46/2006.
Odůvodnění:
Ve věci sp. zn. 49 Az 45/2006 vedené u Krajského soudu v Praze (žaloba
proti rozhodnutí žalovaného o zamítnutí žádosti žalobce o udělení azylu jako zjevně
nedůvodné) žalobce dne 12. 10. 2006 vznesl do protokolu námitku podjatosti samosoudkyně
JUDr. Dalily Marečkové. Námitku podjatosti odůvodnil tím, že se domnívá, že soud má
již v předmětné věci předem rozhodnuto. Na výzvu k doplnění důvodů námitky podjatosti
žalobce přípisem ze dne 18. 10. 2006 soudu sdělil, že dle jeho informací (resp. na základě
informací jiných účastníků azylového řízení, kteří s žalobcem pobývali v zařízení pro zajištění
cizinců) je soud podjatý a není nestranný. Na základě těchto informací se žalobce domnívá,
že soud je již předem rozhodnut, a to tak, že žaloba proti rozhodnutí žalovaného bude
zamítnuta, přičemž k dosažení tohoto cíle soud zamítne i návrhy na doplnění dokazování.
O námitce podjatosti vznesené vůči soudci přísluší rozhodovat Nejvyššímu správnímu
soudu (§8 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“),
a to po vyjádření námitkou dotčeného soudce.
JUDr. Dalila Marečková ve svém vyjádření ze dne 31. 10. 2006 (č. l. 38) k námitce
žalobce uvedla, že jí není známa žádná okolnost, pro niž by byla z projednávání
a rozhodování věci vyloučena, a v předkládací zprávě Nejvyššímu správnímu soudu uvedla,
že námitku podjatosti považuje pouze za jeden z dalších obstrukčních návrhů žalobce.
Podle ustanovení §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí
věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán
důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli
na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním
řízení. Obsahem citovaného ustanovení jsou tedy dva na sobě zcela nezávislé důvody
vyloučení soudce. Soudce je jednak ipso facto vyloučen z projednávání a rozhodování věci,
na níž měl podíl již v předchozím řízení správním či soudním. Vedle toho je pak důvodem
vyloučení natolik objektivizovatelná míra osobního vztahu soudce k věci samé, k účastníkům
či k jejich zástupcům, že míra a povaha tohoto vztahu zavdává důvod k pochybnostem
o nepodjatosti soudce.
V případě samosoudkyně JUDr. Dalily Marečkové první důvod vyloučení
z projednávání a rozhodování věci žalobce dán není. Ze soudního spisu, jakož i z námitky
podjatosti či z vyjádření JUDr. Dalily Marečkové nikterak nevyplývá, že by se kdy vůbec
mohla podílet na řízení, z něhož vzešlo rozhodnutí žalovaného. Zbývá tedy posoudit,
zda se v případě JUDr. Dalily Marečkové nejedná s ohledem na skutečnosti, které žalobce
v námitce podjatosti uvedl, o podjatost způsobenou osobním vztahem k věci či účastníkům.
Podjatostí je podle Nejvyššího správního soudu potřeba rozumět absenci nezávislosti
a nestrannosti jakožto ústavních atributů soudnictví. Vodítkem k nalezení míry nezávislosti
a nestrannosti soudce v míře, která naplňuje požadavky ústavního pořádku, nepodléhá
však subjektivismu v posuzování a neignoruje sociální realitu, je pro Nejvyšší správní soud
především judikatura Ústavního soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 4. 2005,
publikovaným pod č. 220/2005 Sb., konstatoval, že dlouhodobý právní a politický vývoj
liberálních demokracií vygeneroval ze zkušeností indikátory nezávislosti a nestrannosti,
z nichž lze utvářet objektivizovatelná kritéria pro posouzení naplnění znaků nezávislosti
a nestrannosti. Nezávislost a nestrannost soudu (soudce) v objektivní poloze se tak posuzuje
z hlediska vztahu k ostatním mocenským složkám (respektování principu dělby moci)
a z hlediska schopnosti aktérů řízení s potenciálním zájmem na určitém výsledku či průběhu
sporu ovlivnit vznik, trvání a zánik funkce člena soudního orgánu či jinak účinně působit
na jeho rozhodování. Soudci tedy musí mít natolik nezávislý status a tento status musí zůstat
i v konkrétních řízeních natolik nenarušen, aby bylo vyloučeno přímé či zprostředkované
působení na rozhodovací činnost.
Žalobce namítá, že nezávislý status samosoudkyně JUDr. Dalily Marečkové ve výše
naznačeném smyslu by mohl být dotčen skutečností, že má již „předem rozhodnuto“.
Nejvyšší správní soud musí tuto námitku odmítnout jako zcela nepřípadnou. Žalobce
ani v nejmenším nenabízí jakékoliv indicie pro předpoklad, že JUDr. Dalila Marečková
již dospěla ve vztahu k věci žalobce k nějakému apriornímu řešení, a tomuto řešení podřizuje
způsob vedení řízení. Vedle toho žalobce neuvedl jediný důvod, proč by JUDr. Dalila
Marečková měla být v nějakém osobním vztahu k žalobci, který by ji vedl k rozhodnutí věc
řídit vytčeným cílem – existenci takového vztahu (předpokládejme negativního) ba dokonce
ani netvrdí.
Přihlížeje k obsahu tvrzení žalobce v námitce podjatosti, jež, jak bylo výše ukázáno,
není podloženo jakýmkoliv ověřitelným podkladem, Nejvyšší správní soud nemůže
než konstatovat, že JUDr. Dalila Marečková, jako soudkyně v téže věci, nemůže zavdat
příčinu k pochybnostem o její nezávislosti a nestrannosti ve vztahu k žalobci.
Je samozřejmě možné, že žalobce s přihlédnutím k případným předchozím
rozhodnutím JUDr. Dalily Marečkové ve věcech obdobného skutkového základu, jako je
jeho, může do jisté míry usuzovat na výsledek své věci, přičemž tento výsledek mu nemusí
hypoteticky konvenovat. To ovšem není důvodem k pochybnosti o její nepodjatosti – nelze
bránit soudci, aby autonomně aplikoval právo, a dokonce se od něj očekává, že v obdobných
případech bude aplikovat právo obdobně. Pokud žalobce dospěje k závěru, že taková aplikace
je nesprávná (ovšem až bude projevena okolnímu světu seznatelným způsobem), obranou
proti ní není námitka podjatosti, ale procesním předpisem předvídaný opravný prostředek.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že žalobcem
formulované důvody nejsou způsobilé založit pochybnosti o nepodjatosti soudkyně. Nejvyšší
správní soud proto rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu