ECLI:CZ:NSS:2006:VOL.28.2006
sp. zn. Vol 28/2006 - 80
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Brigity Chrastilové,
JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci
navrhovatele: A. K., proti odpůrci: Státní volební komise, se sídlem nám. Hrdinů 3, 140 21
Praha 4, v řízení o návrhu na neplatnost volby kandidátů do Poslanecké sněmovny Parlamentu
České republiky,
takto:
I. Návrh na neplatnost volby kandidátů se v části týkající se kandidátů zvolených
ve Středočeském kraji zamítá .
II. Návrh na neplatnost volby kandidátů se v části týkající se kandidátů zvolených
v ostatních volebních krajích odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Navrhovatel, který je zapsán do stálého seznamu voličů ve volebním okrsku svého
bydliště ve Středočeském kraji, podal v zákonem stanovené lhůtě od vyhlášení výsledků voleb
Státní volební komisí návrh na vyslovení neplatnosti voleb do Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky konaných ve dnech 2. - 3. června 2006. Písemný návrh byl
Nejvyššímu správnímu soudu, jako soudu příslušnému k projednání tohoto návrhu
(§88 odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně
a doplnění některých dalších zákonů - dále též „volební zákon“), doručen dne 13. 6. 2006.
Navrhovatel namítá porušení volebního zákona ze strany České televize a Českého
rozhlasu tím, že neparlamentním stranám nebyl v rozporu s jeho §16 odst. 4 volebního
zákona v době před volbami poskytnut skoro žádný čas, dále namítá porušení §16 odst. 2
volebního zákona (čestný a poctivý průběh volební kampaně) stranami ODS a ČSSD,
poté uvádí, že metoda, která byla použita pro přidělení mandátů na základě získaných
hlasů - D´Hondtova metoda - je v rozporu s čl. 18 odst. 1 Ústavy České republiky
(zásady poměrného zastoupení), dále označuje praktiky médií v České republice a také ČTK
v předvolebním období za odporující čl. 17 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod
(svoboda projevu, nepřípustnost cenzury) a nakonec namítá, že Česká televize porušila
v předvolebním období §31 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním
vysílání (objektivnost a vyváženost poskytování informací). Návrh je ve všech částech
podrobně odůvodněn a doplněn rozsáhlými přílohami. Z důvodu tvrzené “závažnosti těchto
porušení zákona a tím i ohrožení demokratických principů České republiky “ navrhovatel
“žádá o označení voleb za neplatné”.
Státní volební komise v písemném vyjádření k návrhu uvedla, že institut volební
kampaně upravuje ustanovení §16 volebního zákona, jehož odstavec 4 uvádí, že v rámci
volební kampaně pro volby do Poslanecké sněmovny mají v době začínající 16 dnů a končící
48 hodin před zahájením voleb kandidující subjekty vyhrazeno v Českém rozhlase celkem
14 hodin a v České televizi celkem 14 hodin v rámci jejich vysílacích okruhů bezplatně
poskytnutého vysílacího času, který se rozdělí kandidujícím stranám rovným dílem. Termíny
vysílacích časů se určí losem. Odpovědnost za obsah těchto pořadů mají kandidující subjekty.
Výše uvedené bylo splněno; jiný úkol Českému rozhlasu či České televizi z volebního zákona
nevyplývá. Státní volební komise ve svém vyjádření dále poukázala na to, že z ustanovení
§16 odst. 2 volebního zákona vyplývá, že volební kampaň musí probíhat čestně a poctivě,
zejména nesmí být o kandidátech a politických stranách nebo koalicích,
na jejichž kandidátních listinách jsou uvedeni, zveřejňovány nepravdivé údaje; volební zákon
toto ustanovení více neupřesňuje a ani s porušením ustanovení tohoto zákona nespojuje
žádnou sankci. Dále poukázala na závěry Ústavního soud zaujaté k volební kampani v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 73/04. Státní volební komise současně upozornila na skutečnost, že při volbách
do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky volební zákon umožňuje
pouze napadení volby kandidátů, nikoliv platnosti voleb.
Podle §90 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)
za podmínek stanovených zvláštními zákony se může občan, politická strana nebo nezávislý
kandidát anebo sdružení nezávislých kandidátů a sdružení politických stran nebo politických
hnutí a nezávislých kandidátů návrhem domáhat rozhodnutí soudu o neplatnosti voleb
nebo neplatnosti hlasování anebo neplatnosti volby kandidáta. Tímto zvláštním zákonem
je i zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění
některých dalších zákonů (dále též „volební zákon“). Podle §87 tohoto zákona se podáním
návrhu na neplatnost volby kandidáta může domáhat ochrany u soudu každý občan zapsaný
do stálého seznamu ve volebním okrsku, kde byl poslanec volen. Návrh je třeba podat
nejpozději 10 dnů po vyhlášení výsledků voleb Státní volební komisí (odst. 1). Odst. 2 tohoto
ustanovení stanoví, že podáním návrhu na neplatnost hlasování, neplatnost voleb
nebo neplatnost volby kandidáta se může domáhat ochrany u soudu podle zvláštního právního
předpisu každý občan zapsaný do stálého seznamu ve volebním okrsku, kde byl senátor volen,
každá politická strana, politické hnutí, koalice nebo nezávislý kandidát, jejichž přihláška
k registraci ve volebním obvodu byla pro volby do Senátu zaregistrována. Návrh
je třeba podat nejpozději 10 dnů po vyhlášení výsledků voleb Státní volební komisí.
Podle odst. 3 může návrh na neplatnost hlasování podat navrhovatel, má-li zato,
že byla porušena ustanovení tohoto zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledky
hlasování. Návrh na neplatnost voleb může podat navrhovatel, má-li za to, že byla porušena
ustanovení tohoto zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledky voleb (odst. 4). Návrh
na neplatnost volby kandidáta může podat navrhovatel, má-li zato, že byla porušena
ustanovení tohoto zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledek volby tohoto kandidáta
(odst. 5).
Z citovaného ustanovení vyplývá, že soudní přezkum voleb do Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky je možný toliko podle ustanovení §87 odst. 1 volebního zákona,
tzn. že lze podat jen návrh na neplatnost volby kandidáta. Ze znění odst. 2 stejného
ustanovení je totiž jasně patrno, že se vztahuje pouze na volby do Senátu Parlamentu České
republiky. Úpravu obsaženou v odstavcích 3 - 5 pak nelze racionálně vyložit jinak než tak,
že blíže konkretizují odstavce předchozí. To znamená, že odst. 1 a 2 označují předmět řízení
a vymezují otázky aktivní legitimace a lhůty k podání návrhu, zatímco odst. 3 - 5 blíže
upravují možné důvody tohoto návrhu. Je tak zřejmé, že úpravu obsaženou v odstavcích 3 - 5
nelze vnímat jako autonomní, nýbrž pouze ve vztahu ke konkrétními ustanoveními
vymezenému předmětu řízení, který provádějí. To ostatně potvrzuje i důvodová zpráva
k vládnímu návrhu zákona č. 204/2000 Sb., kterou byl zákon č. 247/1995 Sb. novelizován
a která k ustanovení §87 uvádí (Poslanecká sněmovna, 2000, III. volební období, tisk č. 585),
že „možnost domáhat se ochrany soudu po provedených volbách se navrhuje upravit
samostatně pro Poslaneckou sněmovnu a pro Senát. Při volbách do Poslanecké sněmovny
je možno podat návrh na neplatnost volby kandidáta, při volbách do Senátu návrh
na neplatnost voleb nebo neplatnost hlasování nebo neplatnost volby kandidáta. Současně
se vymezuje okruh subjektů oprávněných tento návrh podat. Jedná se o veškeré případy
porušení tohoto zákona, kterým mohlo být narušeno řádné provedení voleb a tím i výsledky
voleb nebo hlasování.“
Navrhovatel se tak formálním vymezením petitu („označení voleb za neplatné“)
domáhá něčeho, co mu zákonná úprava vůbec neumožňuje. Není ovšem rozhodující,
jak navrhovatel svůj návrh formálně označil, ale o jaký návrh se jedná podle jeho obsahu.
V daném případě je z obsahu návrhu patrno, že navrhovatel brojí proti celkovému výsledku
voleb do Poslanecké sněmovny z důvodu tvrzené neregulérnosti průběhu volební kampaně
a neústavnosti přepočtu získaných hlasů na přidělené mandáty D´Hondtovou metodou.
Vzhledem k tomu, že §87 odst. 1 volebního zákona umožňuje jednotlivci podat návrh
na neplatnost volby pouze toho kandidáta – případně kandidátů (argumentum a minus
ad maiori), kteří byli voleni ve volebním okrsku, kde je tento jednotlivec zapsaný do stálého
seznamu, a s ohledem na obsah podání, posoudil Nejvyšší správní soud předmětné podání
jako návrh na neplatnost volby kandidátů zvolených v příslušném volebním kraji ve smyslu
shora citovaného ustanovení volebního zákona, neboť volební kampaň považuje stěžovatel
za nezákonnou a přepočet získaných hlasů na přidělené mandáty za neústavní, a v důsledku
toho zvolené kandidáty za neplatně zvolené.
Z ustanovení §87 odst. 5 volebního zákona vyplývá, že návrh na neplatnost volby
kandidáta je důvodný tehdy, byla-li porušena ustanovení volebního zákona způsobem,
který mohl ovlivnit výsledek volby tohoto kandidáta. Jak Nejvyšší správní soud judikoval
již dříve (viz např. usnesení ze dne ze dne 2. 7. 2004, č. j. Vol 6/2004 - 12, publikované
pod č. 354/2004 Sb. NSS), v obecné rovině existují tři základní předpoklady vyhovění volební
stížnosti: (1.) protizákonnost, tzn. porušení některých ustanovení volebního zákona;
(2.) vztah mezi touto protizákonností a zvolením kandidáta, jehož volba je napadena volební
stížností, a (3.) zásadní intenzita této protizákonnosti, která ve svých důsledcích musí
přinejmenším výrazně zpochybňovat volbu kandidáta. Jinak řečeno, tato intenzita musí
v konkrétním případě dosahovat takového stupně, že je možno se důvodně domnívat,
že pokud by k protizákonnému jednání nedošlo, nebyl by tento kandidát zřejmě vůbec zvolen.
Zjednodušeně řečeno, musí jít o takovou intenzitu, která způsobuje zásadní zpochybnění
volebních výsledků.
Při posuzování námitek neregulérnosti průběhu volební kampaně – navrhovatel
namítal, že ze strany České televize a Českého rozhlasu nebyl neparlamentním stranám
v rozporu s jeho §16 odst. 4 volebního zákona v době před volbami poskytnut skoro žádný
čas, dále namítal porušení §16 odst. 2 volebního zákona (čestný a poctivý průběh volební
kampaně) stranami ODS a ČSSD, dále označil praktiky médií v České republice a také ČTK
v předvolebním období za odporující čl. 17 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod
(svoboda projevu, nepřípustnost cenzury) a nakonec namítl, že Česká televize porušila
v předvolebním období §31 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním
vysílání (objektivnost a vyváženost poskytování informací) - vycházel Nejvyšší správní soud
především z §16 volebního zákona, který upravuje volební kampaň.
Navrhovatel především namítal, že ze strany České televize a Českého rozhlasu nebyl
neparlamentním stranám v rozporu s jeho §16 odst. 4 volebního zákona v době před volbami
poskytnut skoro žádný čas.
Podle §16 odst. 4 volebního zákona mají pro volby do Poslanecké sněmovny mají
v době začínající 16 dnů a končící 48 hodin před zahájením voleb kandidující politické strany,
politická hnutí a koalice, jejichž kandidátní listina byla zaregistrována, vyhrazeno v Českém
rozhlase celkem 14 hodin a v České televizi celkem 14 hodin v rámci jejich vysílacích okruhů
bezplatně poskytnutého vysílacího času, který se rozdělí kandidujícím politickým stranám,
politickým hnutím a koalicím rovným dílem. Termíny vysílacích časů se určí losem.
Odpovědnost za obsah těchto pořadů mají politické strany, politická hnutí a koalice. Jak bylo
již výše uvedeno, k výzvě soudu Státní volební komise sdělila, že „výše uvedené bylo
splněno; jiný úkol Českému rozhlasu či České televizi z volebního zákona nevyplývá.“
Vzhledem k tomu, že navrhovatel, pokud jde o média, brojí zejména proti postupu České
televize, a Česká televize zřejmě také představuje nejsledovanější veřejnoprávní médium
(navrhovatel sám m.j. uvádí – „role České televize je pro politické strany nezastupitelná
v době předvolebních kampaní, ale i mimo ně“), Nejvyšší správní soud si vyžádal vyjádření
České televize k předvolebnímu vysílání, a z něho zjistil, že povinnost stanovenou České
televizi tak, jak je vyjádřena v §16 odst. 4 volebního zákona, Česká televize zcela naplnila.
To Česká televize doložila jednak Dopisem politickým stranám ze dne 19. 4. 2006 – výzva
k dodání spotů, Informací pro Radu ČT – Předvolební a volební vysílání redakcí ŘZ ČT,
ze dne 12. 6. 2006, a dále Závěrečnou zprávou o plnění zákonné povinnosti, vyplývající
České televizi ze zákona č. 247/1995 Sb., ze dne 12. 6. 2006.
Nejvyšší správní soud se přitom ztotožňuje se shora citovaným vyjádřením Státní
volební komise, že „jiný úkol Českému rozhlasu či České televizi z volebního zákona
nevyplývá“.
Nejvyšší správní soud tak k námitce, že ze strany České televize a Českého rozhlasu
nebyl neparlamentním stranám v rozporu s jeho §16 odst. 4 volebního zákona v době
před volbami poskytnut skoro žádný čas, uzavírá, že ji neshledal důvodnou.
Pokud jde o způsob vedení volební kampaně – navrhovatel namítal porušení
§16 odst. 2 volebního zákona (čestný a poctivý průběh volební kampaně) stranami ODS
a ČSSD - Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle §16 odst. 2 volebního zákona volební
kampaň musí probíhat čestně a poctivě, zejména nesmí být o kandidátech a politických
stranách nebo koalicích, na jejichž kandidátních listinách jsou uvedeni, zveřejňovány
nepravdivé údaje. Volební zákon však nestanoví, jaké prostředky může kandidující subjekt
k volební kampani užít [vyjma starostou obce potenciálně vyhrazené plochy pro vylepení
volebních plakátů (§16 odst. 1) a zákonem stanoveného rozsahu vysílacího času v Českém
rozhlase a v České televizi (§16 odst. 4)].
I při posuzování právního institutu volební kampaně je třeba mít v patrnosti základní
atributy demokratického právního státu, mezi něž patří i princip, že „každý“ (ve smyslu
„fyzická či právnická osoba, jako nositel vlastních zájmů“) může dělat to, co zákon výslovně
nezakazuje a nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá (viz čl. 2 odst. 2 Ústavy,
čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Protože kandidující subjekty (v daném případě
politické strany) představují subjekty soukromoprávní a žádný zákon jim nezakazuje
vykonávat volební kampaň i mimo období upravené citovaným ustanovením, je zjevné,
že tuto kampaň vyvíjet mohou. To souvisí i s tím, že volební kampaň představuje ve svých
důsledcích jednu z forem výkonu základních práv, jakými jsou především svoboda projevu,
právo na informace, sdružovací právo, shromažďovací právo apod. S ohledem na citované
ústavní principy je bez jakýchkoliv důvodných pochybností zřejmé, že je plně
na kandidujícím subjektu, jakými prostředky svojí volební kampaň povede, samozřejmě
pokud jimi nedojde k porušení volebního zákona či jiných právních předpisů.
Nejvyšší správní soud považuje za potřebné v této souvislosti poukázat i na na závěry
Ústavního soudu zaujaté k volební kampani v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 73/04, publikovaného
ve Sbírce zákonů pod č. 140/2005 Sb.. Tady ústavní soud mimo jiné uvedl: „Pokud
jde o obsah volební kampaně, je si Ústavní soud vědom, že v jejím průběhu jsou voličům
často velmi emocionální a vyostřenou formou předkládány argumenty, které mají ovlivnit
jejich volební chování a rozhodnutí, koho budou volit. Smyslem volební kampaně v pluralitní
demokracii však je nepochybně také to, aby byly posouzeny i ty nejkontroverznější otázky
programu politických stran a kandidátů obecně, tak i jejich osobních vlastností a způsobilosti
zastávat volenou veřejnou funkci. Jen v takovém případě budou moci voliči rozhodovat
se znalostí věci a jen tak může být naplněna ústavní zásada, podle které je lid zdrojem veškeré
státní moci. Pokud volební zákon hovoří o požadavku čestného a poctivého vedení volební
kampaně, má tím na mysli to, co se dříve označovalo jako čistota voleb (srov. §56 odst. 1
zákona č. 75/1919 Sb., kterým vydává se řád volení v obcích republiky Československé).
Nelze však tyto pojmy vykládat z hlediska soukromého práva a obecné morálky,
neboť jde o jejich použití v podmínkách volební kampaně, která není ničím jiným než bojem
o hlasy voličů. Jeho negativní projevy lze regulovat, nelze je však zákonem vyloučit.“
Nejvyšší správní soud tak ani v tomto případě neshledal namítané porušení
§16 odst. 2 volebního zákona (čestný a poctivý průběh volební kampaně) stranami ODS
a ČSSD za důvodné. Navrhovatelem vnímaná a namítaná neregulérnost průběhu volební
kampaně uváděnými politickými stranami tak, ve spojení se shora uvedeným, podle názoru
Nejvyššího správního soudu nedosáhla takové intenzity, která by byla způsobilá zásadně
zpochybnit výsledky volby kandidátů.
V dalších námitkách navrhovatel označil praktiky médií v České republice a také ČTK
v předvolebním období za odporující čl. 17 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod
(svoboda projevu, nepřípustnost cenzury) a namítl, že Česká televize porušila v předvolebním
období §31 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání
(objektivnost a vyváženost poskytování informací), a to opět ve spojení s tím,
že dle jeho tvrzení Česká televize v předvolebním čase preferovala velké strany a malým
stranám poskytla minimální či dokonce žádný prostor. To konkrétně demonstroval na případu
Otázek Václava Moravce speciál, v nichž dle informací v Nedělním světe z 12.3.2006
a z Práva 11. 3. 2006 moderátor Moravec, „přes návrh Topolánka“ nedal slovo přítomnému
Petru Cibulkovi z Pravého bloku.
K tomu Nejvyšší správní soud především znovu poznamenává, že podle §87 odst. 5
volebního zákona návrh na neplatnost volby kandidáta může podat navrhovatel, má-li zato,
že byla porušena ustanovení tohoto zákona (t.j. volebního zákona) způsobem, který mohl
ovlivnit výsledek volby tohoto kandidáta. Z obsahu bezprostředně výše rekapitulovaných
námitek není nijak dovoditelné, jak by tvrzená skutečnost, že v konkrétním pořadu České
televize nedostal slovo Petr Cibulka z Pravého bloku, mohl ovlivnit výsledek volby některého
ze zvolených kandidátů ve volebním kraji, zahrnujícím volební okrsek podle místa bydliště
navrhovatele, rozhodného pro jeho zápis do stálého volebního seznamu.
Zákonnou povinnost České televize poskytnout politickým stranám v předvolebním
období příslušný čas stanoví, jak bylo již výše pojednáno, toliko §16 odst. 4 volebního
zákona, a k již první z navrhovatelových námitek soud dospěl k závěru, že Česká televize
tuto povinnost splnila a volební zákon neporušila.
Nad rámec takto uvedeného Nejvyšší správní soud dodává, že lze jistě souhlasit s tím,
že na Českou televizi dopadá v době voleb požadavek legislativně specifikované nestrannosti,
který je obecně pro Českou televizi předepsán v navrhovatelem připomínaném ustanovení
§31 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání.
Podle ustanovení §31 odst. 2 tohoto zákona „provozovatel vysílání poskytuje objektivní
a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Názory nebo hodnotící
komentáře musí být odděleny od informací zpravodajského charakteru.“, a podle ustanovení
§31 odst. 3 tohoto zákona „je provozovatel vysílání povinen zajistit, aby ve zpravodajských
a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti a zejména
nebyla v celku vysílaného programu jednostranně zvýhodňována žádná politická strana
nebo hnutí, popřípadě jejich názory nebo názory jednotlivých skupin veřejnosti,
a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě“.
Požadavek vyváženosti pak stíhá Českou televizi ve zvláštní intenzitě právě
v předvolební době, jak vyplývá ze zásady vyváženosti a rovného přístupu kandidujících
subjektů v období volební kampaně k veřejnoprávním sdělovacím prostředkům. Tato zásada
je ve vztahu k volební kampani konkrétně vyjádřena s dopady pro Českou televizi
v již opakovaně uváděném §16 odst. 4 volebního zákona. Česká televize tak musí v době
předvolební a volební dostát jednak své trvalé povinnosti k poskytování objektivních,
vyvážených a všestranných informací, jež pro ni vyplývá z její povahy veřejnoprávního
masmédia a jež působí ve spojení se zásadou vyváženosti a rovného přístupu kandidujících
subjektů zvláště intenzivně v době probíhající volební kampaně, a dále musí dostát
i své specifické povinnosti časově omezené na předvolební dobu k bezplatnému poskytnutí
14 hodin rozdělených rovným dílem mezi kandidující subjekty, jež je jí uložena zákonem
o volbách do Parlamentu České republiky. Avšak ani ze vzájemné kombinace těchto
ustanovení, tedy ani ze souhry požadavků, jež dopadají na veřejnoprávní média vždy,
a požadavků, jež na ně dále dopadají v době voleb, neplyne, že by jejich vyváženost mohla
být chápána s tak nereálnou mírou přísnosti, jakou na ně implicitně klade navrhovatel.
Jakkoli je totiž silný a legitimní veřejný zájem na tom, aby (zejména) veřejnoprávní média
působila v době voleb nestranně a vyváženě, nevede tento zájem k tomu, aby se tento veřejný
prostor, mimo režim §16 odst. 4 volebního zákona, mezi jednotlivé politické strany
rozděloval absolutně proporcionálně. Tento silný a legitimní veřejný zájem totiž nepůsobí
v reálném ani právním světě izolovaně, ale střetává se s dalšími veřejnými zájmy
a subjektivními právy, zde zejména i s navrhovatelem připomínanou svobodou projevu
podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod; a právě fakt tohoto střetávání implikuje hledání
vzájemné rovnováhy a vylučuje absolutizaci jediného z takto v úvahu přicházejících
veřejných zájmů.
Nejvyšší správní soud proto neshledal ani tyto námitky navrhovatele jako důvodné.
Navrhovatel také namítal, že metoda, která byla použita pro přidělení mandátů
na základě získaných hlasů – D´Hondtova metoda - je v rozporu s čl. 18 odst. 1 Ústavy České
republiky (zásady poměrného zastoupení),
K tomu považuje Nejvyšší správní soud za nutné nejprve poukázat na obsah
souvisejících ustanovení volebního zákona. Volební zákon stanoví v §48, jakým způsobem
se určuje počet poslanců ve volebních krajích, způsob výpočtu mandátového čísla, stanovení
počtu mandátů jednotlivých krajů a rozdělení zbylých mandátů. Ustanovení §49 volebního
zákona stanoví procentní limity zajišťující postup stran, politických hnutí a koalic
do skrutinia, ustanovení §50 pak stanoví výpočet podílů a jim odpovídajících mandátů.
Z těchto ustanovení je zřejmé, že určení počtu poslanců jednotlivých stran, politických hnutí
a koalic a vzájemný poměr mandátů a počtu odevzdaných hlasů není prostým součtem hlasů
a prostým rozdělením mezi subjekty v jejichž prospěch byly tyto odevzdány. Nelze
tedy od výsledků očekávat matematickou rovnost, neboť na ní není systém volebních
výsledků založen.
Podle ustanovení §26 věta 2. volebního zákona jsou „volebními kraji“ vyšší územně
samosprávné celky vymezené zvláštním právním předpisem. Tímto předpisem je ústavní zákon
č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, kterým bylo s účinností
od 1. 1. 2000 zřízeno celkem 14 těchto celků.
Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že v rámci systému poměrného zastoupení
je myslitelná celá řada možností uspořádání volebního území, pohybujících se od varianty
jediného území až k variantám rozdělení tohoto celku do většího počtu volebních krajů,
přičemž právě počet a velikost těchto krajů představuje jeden z nejdůležitějších prvků
volebního systému, výrazně ovlivňujících jeho praktické fungování.
Z návrhu je patrno, že navrhovatel ani tak nepolemizuje se samotným rozdělením
volebního území, nýbrž, že nepřímo brojí proti nestejné velikosti jednotlivých volebních
krajů, resp. proti důsledkům této nestejné velikosti s dopadem na rozdělení mandátů
podle odevzdaných hlasů.
Klasická zásada poměrného zastoupení by teoreticky platila pouze tehdy,
jestliže by se všech 200 mandátů rozdělovalo v rámci jednoho volebního území.
Nejvyšší správní soud se nemůže ztotožnit s tvrzením, zpochybňujícím ústavnost
použití tzv. D´Hondtovy volební formule (§50 volebního zákona). Tato volební formule
je totiž zcela běžná v systému poměrného zastoupení a podle názorů předních politologů
je v zásadě neutrální, resp. pomáhá velkým stranám jen mírně a k jejich výraznějšímu
zvýhodnění dochází pouze u malých obvodů kolem pěti mandátů (viz např. T. Lebeda,
Přiblížení vybraných aspektů reformy volebního systému, in: Politologický časopis č. 3/2000,
str. 245; anebo další práce stejného autora Vládní stabilita v České republice a volební systém
poměrného zastoupení, tamtéž, č. 2/98, str. 115 a násl.). Dále Nejvyšší správní soud ještě
poznamenává, že v projednávané věci nelze přehlížet ani ten aspekt, že podle stávající podoby
volebního zákona, t.j. zákona č. 247/1995 Sb., již proběhly volby do Poslanecké sněmovny
v roce 2002, jejichž výsledek nikterak zpochybněn nebyl. Aplikovaná zákonná úprava
proto pro aktéry volebního procesu není překvapivá či nepředvídatelná a je proto do značné
míry i věcí kandidujících politických stran na tuto úpravu přiměřeným způsobem reagovat,
a to jak z hlediska svojí vnitřní organizace, tak také volební strategie.
Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že do jisté míry chápe pochyby navrhovatele
o vhodnosti nestejné velikosti jednotlivých volebních krajů, resp. důsledků této nestejné
velikosti s dopadem na rozdělení mandátů podle počtů odevzdaných hlasů, nesdílí však jeho
přesvědčení o protiústavnosti použití tzv. D´Hondtovy volební formule, a tedy protiústavnosti
ustanovení §50 volebního zákona.
Rovněž tuto námitku navrhovatele tedy Nejvyšší správní soud nepovažuje
za důvodnou.
Nejvyšší správní soud je oprávněn vyslovit neplatnost volby kandidátů
pouze za předpokladu, že při jejich volbě byl porušen volební zákon. Tak tomu podle názoru
Nejvyššího správního soudu v posuzované věci není.
Soud musel při rozhodování o předmětném návrhu vycházet ze skutečnosti, že podaný
návrh svým obsahem směřoval proti všem zvoleným kandidátům. Z ustanovení §87 odst. 1
volebního zákona však plyne, že občan zapsaný do stálého seznamu voličů v určitém
volebním okrsku je oprávněn domáhat se neplatnosti volby kandidátů zvolených v kraji,
v němž je oprávněn vykonávat svoje aktivní volební právo (k tomu viz usnesení Ústavního
soudu sp. zn. II. ÚS 540/02, in.: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 35, str. 603 a násl.).
V daném případě bylo možno návrh navrhovatele vztáhnout pouze ke kandidátům
zvoleným ve volebním kraji, zahrnujícím volební okrsek podle místa bydliště navrhovatele,
rozhodného pro jeho zápis do stálého volebního seznamu, t.j. ke kandidátům zvoleným v kraji
Středočeském.
Ve vztahu ke kandidátům zvoleným v kraji Středočeském, k němuž byl navrhovatel
aktivně legitimován, jak výše uvedeno nebyla zjištěna protizákonnost jejich volby,
a proto byl v této části návrh podle §90 s. ř. s. zamítnut.
Ve vztahu ke kandidátům zvoleným v jiných krajích, než v kraji Středočeském
se jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, a proto byl návrh v této části
podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. odmítnut.
Podle ustanovení §93 odst. 4 s. ř. s. nemá ve věcech volebních žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu