ECLI:CZ:NSS:2006:VOL.30.2006
sp. zn. Vol 30/2006 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Brigity Chrastilové,
JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci
navrhovatele Ing. Z. F., proti odpůrci Státní volební komisi, se sídlem Nám. Hrdinů 3, Praha
4, v řízení o návrhu navrhovatele na vyslovení neplatnosti voleb kandidátů do Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky konaných ve dnech 2. - 3. června 2006,
takto:
I. Návrh na neplatnost volby kandidátů se v části týkající se kandidátů zvolených
v Královéhradeckém volebním kraji zamítá .
II. Návrh na neplatnost volby kandidátů se v části týkající se kandidátů zvolených
v ostatních volebních krajích odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Navrhovatel, který je zapsán do stálého seznamu voličů ve volebním okrsku svého
bydliště, podal ve lhůtě do 10 dnů od vyhlášení výsledků voleb Státní volební komisí návrh,
aby nebyly uznány volební výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky konaných ve dnech 2. - 3. června 2006. Návrh byl doručen Nejvyššímu správnímu
soudu jako soudu příslušnému k projednání tohoto návrhu (§88 odst. 2 zákona
č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých
dalších zákonů - dále jen „zákon č. 247/1995 Sb.“).
Navrhovatel v návrhu poukázal na jednání bývalého prezidenta Václava Havla, který
se před volbami do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v médiích vyjádřil,
že bude volit „Zelené“, což podle navrhovatele ovlivnilo statisíce voličů, aby svůj hlas dali
Straně zelených. Takové jednání Václava Havla považuje navrhovatel za nesprávné,
zavádějící a neférové, neboť v jeho důsledku došlo ke zkreslení volebního výsledku. Podle
navrhovatele došlo ke zkreslení volebního výsledku i v důsledku vyjádření prezidenta
republiky Václava Klause v novinách MF Dnes, který měl tvrdě odsoudit způsob vládnutí
předsedy vlády Jiřího Paroubka a učinit tak jednoznačnou pobídku voličům, aby volili ODS.
Negativní dopad na průběh voleb mělo podle navrhovatele i zveřejnění zprávy plk. Kubiceho,
která velmi silně zapůsobila na voliče, aby nevolili „zkompromitovaného“ pana Paroubka
a ČSSD. Navrhovatel spatřuje v celé věci záměr a požaduje její důkladné prošetření,
stejně jako prošetření obvinění z údajných styků s mafií nebo z pedofilie, v tom směru,
zda tvrzení v citované zprávě jsou pravdivá, jak a proč části zprávy unikly těsně před volbami
na veřejnost, kdo a jaký z toho měl prospěch, komu naopak bylo ublíženo a jak to celé
ovlivnilo výsledky voleb. Navrhovatel je toho názoru, že jím uvedené skutečnosti zcela
vyloučily možnost vyhlásit výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky ve dnech 2. - 3. června 2006, když jejich průběh byl tak hrubě narušen i z míst
zcela nejvyšších – pány bývalým i současným prezidentem. Navrhuje Nejvyššímu správnímu
soudu, aby uvedené skutečnosti uvážil a posoudil průběh volební kampaně i voleb samotných
a eventuelně volební výsledky neuznal.
Státní volební komise (odpůrce) ve svém vyjádření k návrhu poukázala na znění
ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb., podle kterého musí volební kampaň probíhat
čestně a poctivě, zejména nesmí být o kandidátech a politických stranách nebo koalicích,
na jejichž kandidátních listinách jsou uvedeni, zveřejňovány nepravdivé údaje; citovaný
zákon více toto ustanovení neupřesňuje a ani s porušením tohoto ustanovení nespojuje žádnou
sankci. V této souvislosti odpůrce odkazuje na nález Ústavního soudu č. 140/2005 Sb.
(sp. zn. Pl. ÚS 73/04). Státní volební komise s odkazem na ustanovení §16 odst. 3 a 6 zákona
č. 247/1995 Sb. dále uvedla, že zákaz zveřejňování se vztahuje jen na výsledky předvolebních
a volebních průzkumů, a to v době počínající třetím dnem přede dnem voleb do Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky a končící ukončením hlasování, a na volební agitaci
pro politické strany, politická hnutí, koalice a kandidáty ve dnech voleb, nikoliv jiné osoby,
a pouze v objektu, v němž je umístěna volební místnost, a v jeho bezprostředním okolí.
Případ, kdy osoba prezentuje v médiích svoje postoje a koho bude volit, nezakládá porušení
zákona č. 247/1995 Sb., ať je osobou veřejně známou či nikoliv. Státní volební komise
upozorňuje i na to, že při volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky nelze
napadnout regulérnost voleb jako takových.
Nejvyšší správní soud dospěl po projednání věci k následujícím závěrům. Přitom
vycházel ze znění ustanovení §87 zákona č. 247/1995 Sb., podle něhož platí:
„§87
(1) Podáním návrhu na neplatnost volby kandidáta se může domáhat ochrany u soudu
podle zvláštního právního předpisu každý občan zapsaný do stálého seznamu
ve volebním okrsku, kde byl poslanec volen, a každá politická strana, politické hnutí
nebo koalice, jejíchž kandidátní listina byla pro volby do Poslanecké sněmovny
zaregistrována, (dále jen „navrhovatel“). Návrh je třeba podat nejpozději do 10 dnů
po vyhlášení výsledků voleb Státní volební komisí.
(2) Podáním návrhu na neplatnost hlasování, neplatnost voleb nebo neplatnost volby
kandidáta se může domáhat ochrany u soudu podle zvláštního právního předpisu
každý občan zapsaný do stálého seznamu ve volebním okrsku, kde byl senátor volen,
každá politická strana, politické hnutí, koalice nebo nezávislý kandidát, jejichž
přihláška k registraci ve volebním obvodu byla pro volby do Senátu zaregistrována
(dále jen „navrhovatel“). Návrh je třeba podat nejpozději 10 dnů po vyhlášení
výsledků voleb Státní volební komisí.
(3) Návrh na neplatnost hlasování může podat navrhovatel, má-li zato, že byla porušena
ustanovení tohoto zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledky hlasování.
(4) Návrh na neplatnost voleb může podat navrhovatel, má-li za to, že byla porušena
ustanovení tohoto zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledky voleb.
(5) Návrh na neplatnost volby kandidáta může podat navrhovatel, má-li zato, že byla
porušena ustanovení tohoto zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledek volby
tohoto kandidáta.“
Z citovaného ustanovení vyplývá, že soudní přezkum voleb do Poslanecké sněmovny
je možný toliko podle ustanovení §87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb. Ze znění odst. 2
stejného ustanovení je totiž jasně patrno, že se vztahuje pouze na volby do Senátu Parlamentu
České republiky („PČR“). Úpravu obsaženou v odstavcích 3-5 pak nelze smysluplně vyložit
jinak než tak, že blíže konkretizují odstavce předchozí. To znamená, že odst. 1 a 2 označují
předmět řízení a vymezují otázky aktivní legitimace a lhůty k podání návrhu, zatímco
odst. 3 - 5 blíže upravují možné důvody tohoto návrhu. Je tak zřejmé, že úpravu obsaženou
v odstavcích 3 - 5 nelze vnímat jako autonomní, nýbrž pouze ve vztahu ke konkrétně
vymezenému předmětu řízení, který provádějí. To ostatně potvrzuje i důvodová zpráva
k vládnímu návrhu zákona č. 204/2000 Sb., kterou byl zákon č. 247/1995 Sb. novelizován
a která k ustanovení §87 uvádí (Poslanecká sněmovna, 2000, III. volební období, tisk č. 585),
že „možnost domáhat se ochrany soudu po provedených volbách se navrhuje upravit
samostatně pro Poslaneckou sněmovnu a pro Senát. Při volbách do Poslanecké sněmovny
je možno podat návrh na neplatnost volby kandidáta, při volbách do Senátu návrh
na neplatnost voleb nebo neplatnost hlasování nebo neplatnost volby kandidáta. Současně
se vymezuje okruh subjektů oprávněných tento návrh podat. Jedná se o veškeré případy
porušení tohoto zákona, kterým mohlo být narušeno řádné provedení voleb a tím i výsledky
voleb nebo hlasování.“ V tomto směru je proto možno přisvědčit názoru Státní volební
komise, obsaženému v jejím vyjádření, že nelze požadovat vyslovení neplatnosti voleb
do Poslanecké sněmovny jako takových.
Vycházeje z této právní úpravy, je třeba uvést, že se navrhovatel formálním
vymezením petitu a rovněž jeho zdůvodněním domáhá něčeho, co zákonná úprava vůbec
nepředpokládá. Jestliže totiž navrhovatel požaduje prohlásit volební výsledky (volby)
do Poslanecké sněmovny za neplatné jako celek, nelze z takto formulovaného petitu vycházet.
Nejvyššímu správnímu soudu však nepřísluší hodnotit vhodnost shora popsaného
zákonem stanoveného způsobu soudního přezkumu voleb do Poslanecké sněmovny.
Jeho úkolem je však nalézat jeho racionální výklad.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud, respektující materiální a nikoliv formální
náhled na právo, vycházel dále z toho, že pro meritorní posouzení jakéhokoliv návrhu je nutné
požadovat, aby byl dostatečně srozumitelný, přičemž konkrétní podřazení jednotlivých
návrhových bodů pod relevantní zákonná ustanovení je věcí soudu. V daném případě
je z obsahu návrhu patrno, že navrhovatel brojí proti celkovému výsledku voleb
do Poslanecké sněmovny z důvodu tvrzené neregulérnosti průběhu volební kampaně.
To nemůže být smysluplně vyloženo jinak, než že napadá platnost volby všech kandidátů.
Takto obecně pojatým návrhem se proto Nejvyšší správní soud dále zabýval.
Podle ustanovení §87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb. je možno podat návrh
na neplatnost volby kandidáta, přičemž je zřejmé, že lze napadnout platnost volby jednoho
i více kandidátů, a to vždy podle povahy konkrétní věci. V praxi tak může být napadena volba
jediného kandidáta např. z důvodu jeho individuálního excesu ve volebním procesu
(např. o sobě uváděl nepravdivé informace) anebo proto, že právě v jeho případě došlo
k pochybením při sčítání a vyhodnocování odevzdaných hlasů (např. nebyly zohledněny
preferenční hlasy, došlo k matematické chybě při sčítání apod.). Lze si nicméně představit
i případy, kdy bude namítáno porušení volebního zákona v takové intenzitě a rozsahu,
že to mohlo ovlivnit volbu vícero (nebo dokonce všech) kandidátů.
Je totiž nutno mít na zřeteli, že systém voleb do Poslanecké sněmovny je založen
na monopolu kandidování politických stran a jejich koalic. To znamená, že nikdo jiný
než politické strany a jejich koalice není oprávněn podávat kandidátní listiny. Skutečnost,
že politické strany tak činí v jednotlivých (až) 14 volebních krajích, z tohoto hlediska
nepředstavuje nic jiného, než organizační způsob, do značné míry narušující nejryzejší
představitelnou formu poměrného volebního systému, spočívající ve volebním území vůbec
nerozčleněném na jednotlivé kraje, a mající vážné dopady na ústavní zásadu rovnosti
volebního práva, zejména z důvodu jejich značně nerovnoměrné velikosti co do počtu
obyvatel a tedy i voličů. Tato samotná skutečnost však nemůže nikterak zastínit fakt,
že volebními subjekty jsou celostátní politické strany, které vedou volební kampaň jednotně
v rámci celého státu, byť s dílčími modifikacemi podle jednotlivých krajů. To však prakticky
znamená, že je obtížné od sebe oddělit volební aktivity stran, prováděné celostátně
od takových, k nimž dochází výhradně na území některých volebních krajů.
Volební zákon nicméně s touto diferenciací důsledně počítá, když v ustanovení
§87 odst. 1 přiznává právo aktivní legitimace k podání návrhu na neplatnost volby kandidáta
každému občanovi zapsanému do stálého seznamu „ve volebním okrsku, kde byl poslanec
volen“, a každé politické straně nebo koalici, jejíž kandidátní listina „ve volebním kraji byla
pro volby do Poslanecké sněmovny zaregistrována“. Této zákonné úpravě je nutno rozumět
tak, že zatímco občan může předmětný návrh podat jen ve vztahu ke kandidátům, zvoleným
ve volebním kraji tam, kde mohl vykonat svoje aktivní volební právo; jen politická strana
je aktivně legitimována k podání tohoto návrhu vůči všem kandidátům, zvoleným v krajích,
kde také kandidovala, což může v konečném důsledku znamenat zpochybnění všech
zvolených kandidátů v celé republice. Výklad, podle něhož by kterýkoliv občan byl aktivně
legitimován k podání návrhu na neplatnost volby kandidátů zvolených i v jiných krajích,
než ve kterém mohl vykonat svoje aktivní volební právo, je podle přesvědčení Nejvyššího
správního soudu v přímém rozporu se zněním citovaného zákonného ustanovení a odporuje
rovněž srovnání tohoto řízení se soudním přezkumem jiných typů voleb (volby do Senátu,
volby do krajských a obecních zastupitelstev).
Racionalitu naznačeného „územního“ principu je nutno spatřovat v tom, že volební
právo je třeba vnímat v jeho objektivním i subjektivním významu, tzn. nelze od sebe
oddělovat právní úpravu voleb od samotného výkonu volebního práva. Za situace, kdy jsou
volby organizačně rozčleněny do relativně autonomních 14 krajů (přičemž smysl tohoto
rozčlenění v rámci systému poměrného zastoupení nepřísluší soudu hodnotit), má jinou
povahu návrh na neplatnost volby kandidáta/ů podaný jednotlivým občanem a kandidující
politickou stranou (koalicí). U jednotlivého občana vystupuje do popředí ochrana jeho
aktivního volebního práva a zákon proto zjevně (byť nikoliv výslovně) předpokládá,
že většina takovýchto návrhů bude směřovat proti konkrétním protizákonnostem
při bezprostředním či zprostředkovaném výkonu tohoto práva, přičemž ke zpochybnění
výsledku volby může dojít právě z tohoto důvodu jen tam, kde je občan zapsán ve stálém
seznamu, anebo kde reálně toto právo uplatnil (k tomu viz usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 540/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 35, str. 603 a násl.).
Aktivní legitimace politických stran se oproti tomu svojí podstatou opírá o ústavní
vymezení politických stran, vyplývající zejména z čl. 5 Ústavy, podle něhož „politický systém
je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran
respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek
k prosazování svých zájmů.“ Ústavní systém tedy předpokládá existenci politických stran,
nacházejících se ve vzájemně si konkurujícím vztahu. Tento princip politické plurality
se naplno projevuje zejména ve volebním procesu, kdy je věcí politických stran, aby voličům
nabízely programové a personální alternativy a umožnily jim tak svobodný výběr. Této funkci
politických stran odpovídá i jejich možnost obrátit se na nezávislý soud s návrhem na
prošetření toho, zda volební zákon nebyl porušen natolik zásadním způsobem, že to ovlivnilo
výsledek volby konkrétního kandidáta. Protože však politické strany mohou kandidovat
v rámci celého státu (tzn. ve všech 14 krajích), je nutno dovodit, že jsou oprávněny
zpochybnit volbu všech kandidátů.
Z výše nastíněných úvah pro daný případ především vyplývá, že podaný návrh,
z hlediska svého obsahu dotýkající se všech kandidátů, je věcně projednatelný toliko
ve vztahu k těm kandidátům, kteří byli zvoleni ve volebním kraji, kde je stěžovatel zapsán do
stálého seznamu, tzn. v Královéhradeckém kraji. Zbývající část návrhu (tzn. ve vztahu k volbě
kandidátů z ostatních 13 volebních krajů) musel Nejvyšší správní soud odmítnout z důvodu
chybějící aktivní legitimace navrhovatele [§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
Po tomto návrhovém rozčlenění Nejvyšší správní soud konstatuje, že důvodnost
podaného návrhu je nutno hodnotit i z hlediska jeho vztahu ke sledovanému cíli. V daném
případě totiž navrhovatel požaduje vyslovit neplatnost volby kandidátů proto
(viz rekapitulační část tohoto usnesení), že byla porušena pravidla čestného a poctivého
vedení volební kampaně, a to zjevně na celostátní a nikoliv pouze krajské úrovni.
Toto porušení dovozuje navrhovatel z toho, že bývalý prezident Václav Havel řadu dní před
volbami v médiích prezentoval svůj záměr volit Stranu zelených, což navrhovatel označil
za zavádějící, dále z toho, že nynější prezident Václav Klaus rovněž zasáhl do volební
kampaně nevhodným způsobem – jednoznačně proti premiérovi Jiřímu Paroubkovi a ČSSD,
což silou jeho autority mohlo zapůsobit ve prospěch ODS. Dále poukazoval na to, že čtyři dny
před volbami plk. Kubice zveřejnil informace zpochybňující bezúhonnost představitelů
ČSSD, což významně ovlivnilo (poškodilo) ČSSD v těchto volbách. Navrhovatel nesouhlasil
ani s tím, že čelní představitelé ČSSD byli bez jakýchkoli důkazů obviněni z korupce
a z údajných styků s mafií, premiér Paroubek dokonce z pedofilie. Má za to, že výsledky
voleb byly tímto velmi ovlivněny a jejich objektivita zpochybněna.
K tomu je nutno uvést, že Nejvyšší správní soud již v minulosti judikoval
(viz např. usnesení ze dne 2. 7. 2004, sp. zn. Vol 6/2004) algoritmus posuzování volebních
stížností, když za základní předpoklady vyhovění označil (1.) protizákonnost, tzn. porušení
některých ustanovení volebního zákona; (2.) vztah mezi touto protizákonností a zvolením
kandidáta, jehož zvolení je napadeno volební stížností a (3.) zásadní intenzitu
této protizákonnosti, která ve svých důsledcích musí přinejmenším výrazně zpochybňovat
volbu předmětného kandidáta. Jinak řečeno, tato intenzita musí v konkrétním případě
dosahovat takového stupně, že je možno se důvodně domnívat, že pokud
by k protizákonnému jednání nedošlo, nebyl by tento kandidát zřejmě vůbec zvolen; tedy tato
intenzita způsobuje „zatemnění“ volebních výsledků, tzn. jejich zásadní zpochybnění.
Nejvyšší správní soud dále vychází z toho, že volební kampaň vedou ve volbách
do Poslanecké sněmovny soukromoprávní korporace, kterými jsou politické strany. Je přitom
zřejmé, že tato kampaň je vedena jak v pozitivním, tak také v negativním smyslu.
Zveřejňování informací o svých kandidátech a programu, stejně jako o kandidátech
a programu politických oponentů, je zásadně kryto takovými základními právy a svobodami,
jako jsou zejména svoboda projevu a právo na informace (čl. 17 Listiny základních práv
a svobod), zastřešenými ochranou svobodné soutěže politických sil v demokratické
společnosti (čl. 22 Listiny). Je proto zcela přirozené, že kandidující politické strany voliče
nejen přesvědčují o tom, že právě jejich nabídka je nejlepší, nýbrž zcela legitimně se snaží
je i odradit od nabídky svých politických soupeřů. Úkolem volebního soudnictví pak není
vytvářet jakousi alternativu vůči jiným prostředkům právní ochrany, kterými mohou
být v konkrétních případech žaloby na ochranu osobnosti, přestupkové řízení až trestní
stíhání, nýbrž vyhodnotit, zda objektivně seznatelnou protizákonností nedošlo
k tak intenzivnímu zásahu do volební soutěže, že to mohlo důvodně vést ke zpochybnění
jejích výsledků.
Nic takového však v projednávané věci Nejvyšší správní soud nezjistil. Za situace, kdy
v průběhu volební kampaně byly zveřejněny informace znevěrohodňující (i) některé osoby
více či méně intenzivně spojené s ČSSD, samozřejmě není posláním volebního soudu vyšetřit
a následně prohlásit, zda vůbec (a pokud ano, které) z těchto informací se zakládají
na pravdivém faktickém základu a které jsou pouze smyšlené. To je věcí případných
samostatných řízení, jak je naznačeno výše. Úkolem Nejvyššího správního soudu v daném
případě je proto posoudit výhradně to, zda skutečnostmi tvrzenými navrhovatelem,
tj. zveřejněním prohlášení plk. Kubiceho, či prezentací názoru bývalého prezidenta Václava
Havla, v němž preferoval Stranu zelených, eventuelně údajným prohlášením nevhodným
prezidenta Václava Klause o osobě premiéra byl porušen zákon, a pokud ano, zda mezi touto
protizákonností a volebními výsledky existuje příčinný vztah a zásadní intenzita.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že zmíněnou protizákonnost v tomto případě
nezaznamenal. Navrhovatel nikterak nekonkretizoval, jaké dopady a na volbu kterých
konkrétních kandidátů by případně mohlo mít zveřejnění předmětných informací vliv
(případ plk. Kubiceho), jen sdělil svou úvahu o možném negativním vlivu na volbu kandidátů
ČSSD. Podstatné z hlediska rozhodování Nejvyššího správního soudu je to, že všechny
relevantní subjekty měly dostatečnou možnost se k publikovaným informacím vyjádřit,
takže voliči zůstala zachována možnost svobodného přístupu k různým informacím
a názorům, mezi nimiž si mohl vybrat. Jakkoliv tedy nelze přehlížet, že aféry podobného typu
mohou vést k určitému ovlivnění názoru občanů a jsou přinejmenším nekorektní (což platí
bezezbytku i o nařčení premiéra Paroubka z údajné pedofílie) nelze současně věrohodně
prokázat tezi, že k tomuto ovlivnění dochází výlučně (či převážně) jedním názorovým
směrem. Jinak řečeno, rozhodující je, aby za situace objevení se podobných informací zůstala
zachována ideová a politická neutralita veřejné a zejména státní moci,
čemuž by např. odporovala situace častá v totalitních systémech, kdy opoziční politická
uskupení jsou krátce před volbami podrobena nejrůznějším difamacím až represím
bez jakékoliv skutečné možnosti obrany proti nim. Nic takového však v daném případě
nenastalo a podle přesvědčení soudu k porušení volebního zákona nedošlo, takže je již zjevně
nadbytečné zkoumat příčinnou souvislost mezi protizákonností a konečným volebním
výsledkem. Totéž pak lze konstatovat též o tvrzení navrhovatele, že volební výsledky byly
ovlivněny prohlášením bývalého prezidenta, který preferoval Stranu zelených i současného
prezidenta, který se údajně v jednom z rozhovorů vyjádřil negativně o premiéru Paroubkovi.
Nezbývá, než se ztotožnit s názorem Státní volební komise, že byť jde o osoby veřejně
známé, nedochází takovýmito prohlášeními k porušení volebního zákona. Ustanovení
§16 odst. 2 volebního zákona ukládá, aby volební kampaň probíhala čestně a poctivě,
a aby o kandidátech a politických stranách nebo koalicích, na jejichž kandidátních listinách
jsou uvedeny nebyly zveřejňovány nepravdivé údaje. Vyjádření osob, byť veřejně známých
a v politickém životě státu významných, v němž se přiznávají k náklonnosti k určité politické
straně eventuelně se naopak vyjádří negativně o politikovi z jiné politické strany či uskupení,
není zakázanou volební agitací, s níž by zákon spojoval nějakou sankci. I osobám politicky
tak významným, jako je současný prezident a bývalý prezident státu nesmí být upírána
svoboda projevu, která je zaručena čl. 17 Listiny základních práv a svobod.
Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podaný návrh je v části,
zpochybňující platnost kandidátů zvolených v Královéhradeckém kraji nedůvodný a jako
takový musel být zamítnut podle §90 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §93 odst. 4 s. ř. s. Podle
tohoto ustanovení na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu