ECLI:CZ:NSS:2007:1.AFS.11.2006:61
sp. zn. 1 Afs 11/2006 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce J. N.,
zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem Pod věží 3, 568 02 Svitavy, proti
žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 17, 500 02 Hradec
Králové, proti rozhodnutím ze dne 5. 10. 2004, č. j. 6673a/130/2003-An, č. j.
6673b/130/2003-An a č. j. 6673c/130/2003-An, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2005, č. j. 31 Ca 269/2004 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Třemi dodatečnými platebními výměry ze dne 6. 11. 2001 na daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období listopad 1998, říjen 1999 a listopad 1999 doměřil Finanční úřad
ve Vysokém Mýtě žalobci daň ve výši 237 600 Kč, 112 200 Kč a 150 700 Kč. Odvolání
žalobkyně proti těmto platebním výměrům zamítl žalovaný svými třemi rozhodnutími ze dne
5. 10. 2004. Rozhodl tak opětovně poté, co jeho předchozí rozhodnutí o odvolání byla zrušena
rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 10. 2003.
Žaloby, jimiž žalobce brojil proti rozhodnutím žalovaného, spojil Krajský soud
v Hradci Králové ke společnému projednání; poté rozsudkem ze dne 29. 9. 2005 rozhodl
tak, že výrokem I zrušil rozhodnutí žalovaného týkající se zdaňovacího období listopad 1998,
kdežto výrokem II zamítl žaloby proti rozhodnutím žalovaného týkajícím se zdaňovacích
období říjen 1999 a listopad 1999. K výroku II uvedl, že co se týče nákladů za poskytnutí
reklamní plochy společností E., s. r. o., žalobce neprokázal, že mu tato služba byla poskytnuta
tak, jak tvrdil. Výpovědi jednatele zmíněné společnosti byly nevěrohodné, ani výpověď
jediného zaměstnance společnosti neprokázala žalobcova tvrzení, a pro uznání nadměrného
odpočtu nepostačí pouhá existence řádných dokladů. Ohledně dodávky kabiny V. F. a
náhradních dílů od společnosti V. K., s. r. o., soud uzavřel, že žalobce neprokázal, že doklady,
na jejichž základě uplatnil nárok na odpočet daně, byly vystaveny plátcem daně (toto tvrzení
bylo vyvráceno zejména svědeckou výpovědí pana J. Š., jíž byl žalobce přítomen a jejíž
pravdivost nepopřel). Proti tvrzení žalobce dále správce daně postavil informace získané
z účetnictví údajného dodavatele, předmět činnosti dodavatele a nejasné okolnosti opravy
převáděné kabiny. I krajský soud dospěl k závěru, že navrhovaný výslech svědka J. K. by byl
nadbytečný.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal žalobce kasační stížnost.
V jejím úvodu soudu vytkl, že výrokem I rozsudku zrušil pouze rozhodnutí žalovaného, nikoli
též rozhodnutí správce daně vydané v I. stupni, jak navrhoval žalobce v žalobě; tento návrh
přitom ani nezamítl, ani mu nevyhověl, a v odůvodnění rozsudku se k němu nijak nevyjádřil.
Pokud jde o plnění od společnosti E, s. r. o., namítl žalobce, že předmětem kontroly bylo
zdaňovací období listopad 1999. Tohoto období se týkala smlouva o poskytnutí reklamy ze
dne 23. 6. 1999, která byla upřesněna dodatkem ze dne 19. 11. 1999. Z dodatku vyplývalo, že
reklama v předmětném období byla uskutečněna pouze na nákladním autě A. Pokud tedy
správce daně prováděl zkoumání ve vztahu k reklamě uskutečněné v roce 2000
(i podle smlouvy uzavřené až v tomto roce), netýkalo se zkoumání období,
za které byla kontrola prováděna, a dokazování k tomuto období tak nemá oporu v zákoně.
Stejně tak se kontrolovaného období netýká reklama na stánku s občerstvením „V.“, protože i
ona byla realizována až v roce 2000. Rozpory, na které žalovaný poukazoval, se týkaly pouze
roku 2000, kdy byla realizována reklama jednak na nákladních autech, jednak na stánku
s občerstvením; finanční orgány tak v řízení nesprávně směšovaly reklamu z roku 2000
s reklamou z listopadu 1999. Ohledně té přitom žádné rozpory nevznikly: výpověď svědka K.
ze dne 2. 5. 2001 není jako důkaz použitelná, protože žalobci nebyla dána možnost účastnit se
výslechu. Ve výpovědi ze dne 28. 8. 2001 již svědek uvedl, že v roce 1999 byla reklama
nalepena na vozidle A., a v tomto bodě k žádnému rozporu nedošlo. Rovněž výpověď svědka
D. se netýkala a nemohla týkat kontrolovaného období, protože svědek byl u společnosti E, s.
r. o., zaměstnán až v roce 2000, jehož se kontrola správně neměla týkat.
K neuznanému nároku na odpočet, který dokládal fakturami od dodavatele –
společnosti V. K., s. r. o. – namítl žalobce v prvé řadě vady řízení před správním orgánem.
V řízení bylo prokázáno, že kabina vozu V. F. fyzicky existovala a žalobce ji měl v držení;
pokud pak žalobce zjistil, že původním vlastníkem kabiny byl J. K., který kabinu prodal
dodavateli, měl správce daně tento subjekt vyslechnout, což neučinil. Nebyl proveden – a
v tom pochybil i soud – ani důkaz znaleckým posudkem za účelem zjištění, zda faktury
vystavené žalobci byly psány na stejném psacím stroji jako ostatní faktury dodavatele. Pokud
by tomu tak bylo, byl by to nezvratný důkaz o tom, že výpověď svědka Š. není pravdivá.
Takový důkaz by byl o to důležitější, že dodavatelovo účetnictví je neprůkazné, a není tak s to
účinně vyvrátit žalobcova tvrzení. I závěr správce daně o tom, že dodavatel měl kabinu
v držení pouhý jeden den, a nemohl tak provést opravu, je založen na pouhých dohadech. To,
že při výslechu svědka Š. nezpochybňoval žalobce jeho výpovědi, zdůvodnil žalobce tím, že
se takového výslechu účastnil poprvé a nebyl při něm vyzván k tomu, aby se k výpovědi
vyjadřoval, nýbrž jen k tomu, aby kladl svědkovi otázky.
Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil výrok II napadeného rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Kasační stížnost není důvodná.
Námitkám týkajícím se poskytování reklamních ploch společností E, s. r. o., Nejvyšší
správní soud nepřisvědčil. Žalobce se mýlí, domnívá-li se, že zkoumáním skutkových
okolností nastavších v roce 2000 překročil správce daně svou pravomoc, protože kontrola se
týkala zdaňovacího období listopad 1999. V listopadu 1999 došlo podle dodatku ke smlouvě
ze dne 19. 11. 1999 k „fyzické realizaci“ reklamy, která měla být v souladu se smlouvu
poskytována dalších dvanáct měsíců; bylo tedy úkolem správce daně zjistit, zda reklama byla
skutečně umístěna u společnosti E, s. r. o., v listopadu 1999 a v měsících následujících, nutně
přesahujících kontrolované zdaňovací období, jak to žádala smlouva. Při zjišťování přitom
nehrálo takovou roli to, ve kterých měsících byla reklama umístěna, nýbrž to, ke které ze
dvou postupně uzavřených smluv (první smlouva ze dne 23. 6. 1999, upřesněná dodatkem ze
dne 19. 11. 1999 s platností na jeden rok od tohoto data, druhá smlouva ze dne 30. 3. 2000)
se to které plnění vztahovalo. Protože období, na něž byly smlouvy uzavřeny, se částečně
překrývala, bylo pro oprávněnost uplatňovaného nadměrného odpočtu za listopad 1999
zapotřebí prokázat, že na základě prvé smlouvy bylo plněno nejen penězi od žalobce,
ale též reklamou od jeho smluvního partnera, a to již od listopadu 1999. Částečně se shodoval
i předmět obou smluv, a po 30. 3. 2000 již tak bylo obtížnější rozlišit, ke které z obou smluv
se vztahuje které plnění; bylo tedy na místě, aby se správce daně zabýval zejména
právě obdobím listopad 1999 – březen 2000, které bylo upraveno výlučně prvou smlouvou.
Pokud žalobce a svědci vypovídali v průběhu daňového řízení i o období následujícím,
bylo to jen přirozeným důsledkem provázanosti obou smluv. Zkoumal-li pak správce daně
i plnění poskytnuté podle druhé smlouvy ze dne 30. 3. 2000, nečinil tak mimo rámec zákona,
nýbrž v souladu s ním a v zájmu řádného zjištění skutkového stavu věci, aby mohl zřetelně
a jednoznačně odlišit plnění poskytnuté podle prvé smlouvy od plnění podle smlouvy druhé.
Z dodatku ze dne 19. 11. 1999 nevyplývalo – jak tvrdí žalobce – že reklama
podle smlouvy z roku 1999 byla umístěna pouze na nákladním vozidle A. Ve smlouvě ze dne
23. 6. 1999 se hovoří o „plochách, kterých je (společnost E, s. r. o.) výhradním vlastníkem, má
je pronajaty, nebo jejich držení jinak smluvně upraveno“; dodatek pak praví pouze tolik, že
„fyzická realizace reklamy byla uskutečněna dne 19. 11. 1999“, a dále se upravuje doba, po
kterou budou blíže nespecifikované „reklamní plochy“ poskytnuty (tj. od 19. 11. 1999 do
18. 11. 2000). Žalobce přehlíží podstatu problému, když v kasační stížnosti tvrdí, že správce
daně měl zkoumat pouze umístění a podobu reklamy na vozidle A., a nezabývat se reklamou
na stánku s občerstvením (přívěsu) „V.“, neboť ta byla uskutečněna až v roce 2000. Právě tato
okolnost – tedy kde a v jaké podobě byla umístěna reklama podle smlouvy z roku 1999 – byla
totiž nutným předmětem zkoumání správce daně: předmět smlouvy byl vymezen natolik
obecně, že neposkytoval v tomto směru žádné vodítko. Správce daně nikdy nepopřel, že
reklama na přívěsu „V.“ byla provedena až v roce 2000, neměl ani důvod to popírat.
Ke zkoumání právě této reklamy a na to přirozeně navazujícímu zjišťování dalších
okolností, za nichž byla žalobcova reklama umísťována na vozidlech pana K. v letech 1999 a
2000, ostatně přivedl správce daně sám žalobce, který dne 14. 11. 2000 do protokolu
vypověděl, že reklama podle smlouvy ze dne 23. 6. 1999 byla umístěna na přívěsu na
občerstvení „V.“ (zatímco reklamy na vozidlech A. a na cisterně T. byly podle žalobce
umístěny až na základě druhé smlouvy ze dne 30. 3. 2000). Jinak ale vypovídal druhý
účastník smluvního vztahu, pan M. K., dne 2. 5. 2001: podle něj se smlouva z roku 1999
týkala jen nákladního automobilu, kdežto reklama na přívěsu byla umístěna až na základě
smlouvy z března roku 2000. Namítá-li žalobce, že tuto výpověď nelze použít jako důkaz,
protože se jí žalobce nemohl účastnit, je nutno poukázat na to, že i dne 28. 8. 2001 za
přítomnosti žalobce vypovídal pan K. tak, že reklama podle smlouvy z r. 1999 byla umístěna
na vozidle A. (a nikoli na přívěsu „V.“), a až k dotazu žalobce připustil to, že do konce března
2000 byla reklama podle prvé smlouvy umístěna na vozidle A. a poté na přívěsu „V.“. Této
verze se pak svědek přidržel i při výpovědi dne 8. 4. 2002. Již z tohoto shrnutí je zřejmé,
že účastníci smluvního vztahu neměli jasno v tom, jaké plnění pan K. poskytl žalobci na
základě smlouvy z roku 1999 (tedy zda šlo o reklamu jen na přívěsu „V.“, nebo o reklamu jen
na vozidle A., nebo konečně o reklamu na obou těchto nosičích).
Nejasnosti přetrvaly i po opakovaných výpovědích obou účastníků smluvního vztahu
v tom, jak reklama vypadala. Ohledně reklamy na vozidle A. žalobce vypověděl,
že měla rozměry 1 x 2 metry, podle M. K. ovšem rozměry byly 30 x 30 cm, případně 30 x 40
cm. Reklama na přívěsu „V.“ měla podle žalobce rozměry 1,8 x 1,0 m, podle M. K. 40 x 60
cm, případně 80 x 120 cm. Tyto rozdíly ve výpovědích mezi žalobcem a M. K. a odlišnosti
mezi jednotlivými výpověďmi M. K. jsou dosti značné a rozhodně přesahují míru běžné
nepřesnosti. Oporu žalobcovým tvrzením neposkytla ani výpověď pana R. M., majitele
grafického studia, v němž M. K. nechal zhotovit reklamní samolepky. Tyto samolepky byly
předány až 27. 11. 2000, tedy v době, na kterou se již nevztahovala smlouva z června 1999
ve znění dodatku z listopadu 1999, a nemohly tak prokázat plnění podle této smlouvy. Nebylo
doloženo ani tvrzení pana K. o tom, že původně reklamu vytvořil sám. Co se pak týče
výpovědi pana D. (jejíž hodnověrnost je navíc snížena tím, že první výpovědí hodlal pan D.
působit potíže svému zaměstnavateli, druhou chtěl naopak vyhovět žalobci, kterého svou
prvou výpovědí poškodil), ani ty nevypovídají o tom, zda a kde byla umístěna reklama
v listopadu 1999.
Pro závěr o tom, zda se žalobci podařilo prokázat faktické plnění ze smlouvy z roku
1999, není tedy třeba bližších údajů o tom, kdy pan K. zakoupil přívěs, kdy jej zprovoznil, co
mínil žalobce „počátkem roku“ a kolik vlastně vozidel pana K. mělo být poskytnuto coby
reklamní plocha pro žalobce. Existují zde sice formálně bezvadné doklady o tom, že žalobce
panu K. již v roce 1999 zaplatil, a není důvod pochybovat o tom, že někdy v průběhu roku
2000 pan K. skutečně poskytl žalobci reklamní plochy; to však ještě automaticky neznamená,
že tím bylo prokázáno plnění podle smlouvy z roku 1999. Jediný, kdo vypověděl o umístění
reklamy (na vozidle A.) již v listopadu 1999, byl pan K., jehož výpovědi jako celek jsou
ovšem nesoudržné a vzájemně se popírají. Sám žalobce nebyl s to k roku 1999 nic říci: poprvé
viděl svou reklamu u pana K. až v roce 2000, a to navíc podle svých výpovědí na přívěsu
„V.“. Tato vzájemně se míjející tvrzení nemohou - bez ohledu na jejich pravdivost – prokázat,
že plnění podle smlouvy z roku 1999 bylo skutečně poskytnuto, a založit tak žalobci nárok na
nadměrný odpočet.
Důvodné nejsou ani námitky týkající se dodávek kabiny a náhradních
dílů od společnosti V. K., s. r. o. Žalobce tu finančním orgánům vytkl, že vzaly v potaz pouze
důkazy svědčící proti němu, aniž se zabývaly zjištěními svědčícími v jeho prospěch a
provedly další potřebné důkazy, a skutkový stav tak byl objasněn neuspokojivě. Tuto
žalobcovu výtku Nejvyšší správní soud nesdílí.
Proti tvrzení žalobce, že koupil kabinu a náhradní díly k vozidlu V. F. od dodavatele –
společnosti V. K., s. r. o., žalovaný postavil především výpověď J. Š., jednatele této
společnosti (podle níž jednatel žalobce neznal, nikdy s ním neobchodoval, faktury, jimiž
žalobce dokládal nárok na nadměrný odpočet, nevystavil a nepodepsal). Tu podpořil
zjištěními o tom, že v účetnictví dodavatele nebyly založeny žádné doklady vztahující se
k tomuto obchodnímu případu (a to ani o nákupu kabiny od subjektu J. K., J. A. V., ani o
prodeji kabiny žalobci), plynulo z něj, že dodavatel se nezabýval obchodováním
s automobilovými díly, nýbrž nákupem a prodejem dřevní hmoty, a chyběly tu doklady
týkající se opravy kabiny (dodavatel totiž neměl vlastní zaměstnance, kteří by takovou opravu
mohli provést).
Nelze přehlédnout, že vypovídací schopnost dodavatelova účetnictví je malá.
Jak sdělil Finanční úřad v Kroměříži dne 4. 4. 2001, při kontrole daně z přidané hodnoty
u dodavatele bylo zjištěno větší množství fiktivních přijatých zdanitelných plnění. Finanční
úřad v Kopřivnici pak dne 13. 8. 2001 rovněž konstatoval, že účetnictví dodavatele obsahuje
množství fiktivních odběratelských faktur a též fiktivní dodavatelské faktury. Poznamenal
přitom, že některé dodavatelské i odběratelské faktury byly vystaveny
na mechanickém psacím stroji, a předložil fotokopie několika dodavatelových faktur,
které byly podle jeho názoru zřejmě vystaveny na stejném psacím stroji jako faktury
pro žalobce.
Nedostatků v dodavatelově účetnictví si krajský soud byl vědom, uzavřel
však, že tu byly i jiné důkazy, a sice předmět činnosti dodavatele, nemožnost provedení
rozsáhlé opravy kabiny (a mnohonásobné zvýšení její ceny v rozmezí dvou dnů)
a v neposlední řadě výpověď svědka Š.. Žalobce má pravdu v tom, že samotná výpověď
tohoto svědka, který byl na věci osobně zainteresován, by jako důkaz proti němu nebyla
dostatečná: není totiž důvodu předpokládat, že jakýkoli svědek vždy líčí události věrněji
a pravdivěji než samotný daňový subjekt. V žalobcově případě však důkazní situace
takto nestála. Žalobce byl ke své vlastní žádosti přítomen při výpovědi svědka Š.
dne 2. 8. 2001, ovšem jeho tvrzení, která později označil za nepravdivá, nezpochybnil.
V kasační stížnosti zdůvodnil svůj postoj tak, že nebyl při výslechu vyzván k tomu,
aby se k výpovědi vyjadřoval, nýbrž jen k tomu, aby kladl svědkovi otázky; toto zdůvodnění
však není přesvědčivé. K tomu, aby zpochybnil svědkova tvrzení, nemusel žalobce vstupovat
do jeho výpovědi: naopak i formou následných otázek mohl svědkovi předestřít svou verzi
průběhu událostí a žádat po něm vysvětlení. Žalobce vylíčil správci daně průběh obchodu
do protokolu ze dne 4. 7. 2001; popsal poměrně přesně okolnosti dodávky zboží a fakturace
a zmínil se o třech mužích, kteří se obchodu zúčastnili. Měsíc nato však nezaujal žádný postoj
ke sdělení svědka, že vidí žalobce poprvé v životě; považoval-li za nepravdivé tvrzení svědka,
že žalobce nezná a nikdy s ním nejednal, je s podivem, že se od svědka nedomáhal bližšího
objasnění a nedovolával se v jeho přítomnosti údajného setkání s ním. Z protokolu o výpovědi
svědka naopak dosti zřetelně plyne, že i pro žalobce to bylo prvé setkání, a že se spíše snažil
dobrat toho, kdo s ním tedy jednal jménem dodavatele, když ne pan Š., a jakým způsobem
mohla tato osoba získat razítko dodavatele. Takové otázky ovšem nijak nevyvrátily svědkova
tvrzení – pouze vyvolaly dojem, že žalobce byl při koupi kabiny a náhradních dílů obelstěn.
Tuto eventualitu pak nebylo nutno dále zkoumat: pokud se totiž samotný žalobce neznal
k jediné osobě, která byla v dané době oprávněna jednat za jeho údajného dodavatele,
bylo nasnadě, že jednal s osobou od jednatele odlišnou, která nemohla zavazovat společnost
V. K., s. r. o., a doklad jí vystavený nemohl žalobci založit nárok na nadměrný odpočet.
Neprávem pak žalobce namítá, že správce daně neprovedl důkaz znaleckým
posudkem, kterým by mělo být zjištěno, zda faktury vystavené žalobci (nijak blíže
nespecifikované, tedy zřejmě jak faktura na kabinu, tak faktura na náhradní díly) a faktury
předložené Finančním úřadem v Kopřivnici byly napsány na stejném mechanickém psacím
stroji; to, že tento důkaz nebyl proveden, vytkl žalobce i krajskému soudu. Ani finanční
orgány, ani krajský soud v tomto ohledu ale nijak nepochybily. Žalobce v řízení
před správcem daně nenavrhl, aby byl tento důkaz proveden, ačkoli tak mohl učinit.
Ani u krajského soudu se nedomáhal provedení takového důkazu (uvedl pouze, že „mělo být –
rozuměj v řízení před správcem daně – provedeno i znalecké zkoumání předmětných faktur“,
což se nerovná návrhu na provedení důkazu v přezkumném řízení u soudu);
těžko tedy může být spatřován „zásadní nedostatek“ v tom, že krajský soud takový důkaz
neprovedl ani se o něm nezmínil.
Žalobce dále poukázal na nedostatečné dokazování ve vztahu k daňovému subjektu J.
K. (Je třeba poznamenat, že ačkoli žalovaný zahrnul pojednání o dokladech vystavených
údajně J. K. jak do popisu koupě kabiny – rozhodnutí č. j. 6673b/130/2003-An, tak do popisu
koupě náhradních dílů – rozhodnutí č. j. 6673c/130/2003-An, do druhého rozhodnutí tyto
úvahy nepatří. Totéž smísení právní argumentace se pak vyskytuje i v žalobách: i zde se
žalobce ve vztahu ke koupi náhradních dílů odvolává na J. K., ovšem nevhodně. Zatímco totiž
na popření prodeje kabiny ze strany J. Š. reagoval žalobce tak, že předložil doklady ze dne
21. 10. 1999 vztahující se ke kabině, k popřenému prodeji náhradních dílů již nic bližšího
neuvedl a nepředložil: odvolal se jen opětovně na již známou fakturu, která byla vystavena
jemu.) V daňovém řízení předložil žalobce ze své iniciativy předávací protokol ze dne
10. 11. 1995 od společnosti T. C. H. P., s. r. o., na vozidlo V. F. (jehož součástí byla sporná
kabina) pro daňový subjekt J. J. K. s. a. s., J. K., S. n., V. Dále předložil doklady vydané
subjektem J. K., J. J. K. a. V. – účtenku za hotové ze dne 21. 10. 1999 a stvrzenku na příjem
částky 36 600 Kč od společnosti V. K., s. r. o. Žalobce tak podle svého názoru doložil
skutečnost, že společnost V. K., s. r. o., jako jeho dodavatel koupila kabinu, a vyvrátil tak
výpověď J. Š. Tímto samotným předložením dokladů, resp. tím, že správce daně poukázal
na rozdíly v označení původního vlastníka kabiny na jednotlivých dokladech
a na jeho nejasnou identifikaci, vznikla správci daně podle žalobce povinnost vyslechnout J.
K.; taková domněnka je ovšem mylná. Je na správci daně, jaké prostředky zvolí ke správnému
zjištění daňové povinnosti; je-li daňový subjekt toho názoru, že právě ten či onen důkazní
prostředek by byl s to prokázat jeho tvrzení, je na něm, aby takový důkazní prostředek navrhl.
Správce daně poté zváží, zda důkaz provede, popř. zdůvodní, proč jej neprovedl; ať k tomu či
k onomu je však nezbytný onen prvotní návrh daňového subjektu, a žalobce takový návrh
neučinil. Není pak pochybením správce daně, nevyhověl-li žalobci v tom, čeho se u něj
žalobce nedomáhal. O řízení před krajským soudem platí totéž, co o důkazu znaleckým
posudkem shora. Žalobce takový důkaz nenavrhl – pouze v žalobě uvedl, že „považuje za
pochybení, že nebyl vyslechnut svědek K.“ – tedy nenavrhl provedení důkazu v soudním
řízení, nýbrž vznesl námitku proti postupu správce daně.
Žalobce se v kasační stížnosti dotkl i výroku I napadeného rozsudku krajského soudu
(ačkoli jeho zrušení nenavrhl): poukázal na to, že krajský soud výrokem I svého rozsudku
zrušil pouze rozhodnutí žalovaného, i když jej žalobce žádal i o zrušení rozhodnutí vydaného
v I. stupni, a tento svůj postup nijak neodůvodnil. Žalobci je třeba přisvědčit v tom, že krajský
soud se k tomuto návrhu měl vyjádřit, pokud už mu nehodlal vyhovět, a krajskému soudu
jeho mlčení vytknout. To, zda soud při rušení rozhodnutí vydaného v II. stupni zruší
i rozhodnutí jemu předcházející, sice závisí na jeho úvaze („podle okolností“ – §78 odst. 3
s. ř. s.); pokud se však žalobce tohoto postupu výslovně domáhá, je soud povinen,
byť stručně, sdělit, že se návrhem zabýval a proč mu nevyhověl. Neučinil-li to soud, pochybil;
nejedná se nicméně o vadu, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí (a ani žalobce
to tak zjevně nevnímá, neboť o zrušení výroku I neusiluje).
Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení
rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch,
a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti
žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu