ECLI:CZ:NSS:2007:1.AFS.131.2006
sp. zn. 1 Afs 131/2006 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce Doc. RNDr. P. S.,
CSc., zastoupeného JUDr. Petrem Vrchlabským, advokátem se sídlem Ostrava, Smetanovo
nám. 2, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ostravě, se sídlem Ostrava, Na Jízdárně
3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 9. 2004, č. j. 9094/170/2004 v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2006, č. j. 22
Ca 471/2004 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u krajského soudu se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
žalovaného finančního ředitelství, kterým nebylo k jeho žádosti povoleno, přezkoumání
rozhodnutí - platebního výměru Finančního úřadu Ostrava I ze dne 29. 3. 1999
č. j. 40238/99/388960/1710, podle §55 odst. 1 a 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Tímto platebním
výměrem bylo žalobci uloženo uhradit neoprávněně čerpané prostředky státního rozpočtu
za rok 1997 ve výši 615 027 Kč.
Rozhodnutí žalovaného o nepovolení přezkoumání platebního výměru napadl žalobce
žalobou u krajského soudu, přičemž svou žalobní legitimaci opřel o ustanovení §65 odst. 2
s. ř. s., když tvrdil, že byl v důsledku porušení svých práv v řízení před žalovaným finančním
ředitelstvím zkrácen na svém právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné
rozhodnutí. Poukázal na to, že již jednou krajský soud svým rozsudkem ze dne 13. 5. 2004
č. j. 22 Ca 233/2003 - 27 zrušil rozhodnutí žalovaného o nepovolení přezkumu
výše specifikovaného platebního výměru (rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2003
č. j. 8859-4/170/2002) pro porušení §32 odst. 11 daňového řádu. I přesto však žalovaný
v novém rozhodnutí o nepovolení přezkoumání platebního výměru nedostatky odůvodnění
svého rozhodnutí neodstranil. Žalobce si je podle svých slov vědom, že soud ve správním
soudnictví „nemůže věc přezkoumávat meritorně“ a proto napadenému rozhodnutí vytknul,
že žalovaný svůj výrok neodůvodňuje logickým a přesvědčivým způsobem, zjištěný skutkový
stav je vadný, nevychází z listinných důkazů obsažených ve spise, resp., je s nimi v rozporu,
pročež je rozhodnutí nepřezkoumatelné. Na vadně zjištěný skutkový stav není řádně
aplikována právní norma, odůvodnění rozhodnutí se neopírá o žádné konkrétní ustanovení
zákona, což rovněž činí rozhodnutí nepřezkoumatelným.
Krajský soud se nejprve zabýval otázkou, zda napadené rozhodnutí podléhá přezkumu
ve správním soudnictví. Přitom vyšel z ustanovení §65 odst. 1 a §70 písm. a) s. ř. s.
Rozhodující je obsah úkonu správního orgánu; ze soudního přezkumu jsou tak vyloučeny
úkony, které jsou rozhodnutími jen z formálního hlediska, ale nejsou rozhodnutími ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s. Přezkoumání daňových rozhodnutí podle §55b daňového řádu je výkonem
dozorčího práva správního orgánu a žádost o ně zakládá právní nárok daňového subjektu
na meritorní projednání. Výrok, jímž nebylo přezkoumávání povoleno není rozhodnutím
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., neboť se jím nezasahuje do hmotněprávních subjektivních
práv a povinností daňového subjektu. Žaloba proti takovému rozhodnutí není podle §68
odst. 1 písm. e) a §70 písm. a) s. ř. s. přípustná. V tomto svém závěru krajský soud odkázal
na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2003 č. j. 6 A 153/2002 - 198,
publikované pod č. 14/2003 Sb. NSS.
Oproti svému předcházejícímu rozhodnutí ze dne 13. 5. 2004 č. j. 22 Ca 233/2003 - 27
krajský soud dospěl k závěru, že žalobce není legitimován k žalobě podle §65 odst. 2 s. ř. s.,
neboť soudní judikatura se v mezidobí ustálila na názoru, že žalobní legitimace
podle tohoto ustanovení dopadá na případy dotčení tzv. zájemníka na procesních právech
účastníka řízení. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2004
č. j. 5 A 35/2002 - 29, publikované pod č. 218/2004 Sb. NSS. Navíc poukázal na to,
že pojem „rozhodnutí správního orgánu“ užitý v §65 odst. 2 je třeba vykládat ve smyslu
legislativní zkratky zavedené v odst. 1 §65 s. ř. s. Proto tedy žalobní legitimace
tzv. zájemníka podle §65 odst. 2 s. ř. s. se vztahuje pouze k takovým úkonům správního
orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti.
Z uvedených důvodů krajský soud žalobu podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68
písm. e) a §70 písm. a) s. ř. s. odmítl. Zároveň stanovil, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Žalobce napadl usnesení krajského soudu v celém rozsahu včas podanou kasační
stížností, jíž se domáhal, aby Nejvyšší správní soud toto usnesení zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení. Jako důvod kasační stížnosti uvedl nezákonnost rozhodnutí
o odmítnutí návrhu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a „v rámci“ tohoto důvodu
též nezákonnost usnesení spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů
rozhodnutí, popřípadě jiné vadě řízení. Svou žalobou se přitom dovolával žalobní legitimace
podle §65 odst. 2 s. ř. s., tedy skutečnosti, že jako účastník řízení před správním orgánem
byl jeho postupem zkrácen na právech, která mu příslušejí takovým způsobem, že to mohlo
mít za následek nezákonné rozhodnutí. Žaloba tedy byla přípustná a nebyl dán důvod
pro její odmítnutí. S ohledem na rozsudek krajského soudu ze dne 13. 5. 2004
č. j. 22 Ca 233/2003 - 27, jímž tento soud zrušil původní rozhodnutí žalovaného o nepovolení
přezkoumání platebního výměru pro vady řízení, je v současnosti napadané usnesení
krajského soudu překvapivé. Ve zmíněném rozsudku krajský soud totiž uvedl,
že ač je přezkoumání daňových rozhodnutí výkonem dozorčího práva správního orgánu
„bylo by v rozporu se zásadami právního státu, pokud by se žalobce v případě,
že mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces, nemohl domáhat zrušení takového rozhodnutí
správního orgánu podle §65 odst. 2 s. ř. s.“ Pokud již soud takovou ochranu poskytl,
o to více má být opačný přístup soudu v téže věci za nezměněných poměrů přesvědčivý
a způsobilý přezkumu. Pokud soud nyní „mění názor“, pak tento postup je nezákonný
z důvodů nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
Z ustanovení §65 odst. 2 s. ř. s. totiž rozhodně nevyplývá, že účastníkem,
jemuž svědčí žalobní legitimace, je „jakási osoba v postavení zájemníka“; takovýto výklad
nemá oporu v zákoně a upírá legitimaci samotnému účastníku správního řízení. Žalobce
spatřuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů v tom, že usnesení
NSS publikované pod č. 218/2004 Sb. NSS je pro účely odůvodnění napadeného usnesení
nepoužitelné, je citováno pouze formálně, bez přímé konotace k projednávané věci.
Žalobce též zpochybňuje odkaz na usnesení NSS publikovaného pod č. 14/2003 Sb.
NSS, když toto se dovolává tzv. kompetenční výluky nedovolující soudní přezkum,
a to jen v souvislosti s případem žalobní legitimace podle §65 odst. 1 s. ř. s. S tímto rozdílem
se krajský soud nijak nevypořádal, což rovněž způsobuje nepřezkoumatelnost jeho usnesení.
Je nepřesvědčivé, když soud zavádí jakési „rozhodnutí druhé kategorie“,
které není rozhodnutím. Pakliže zákon rozlišuje „rozhodnutí“ (§65 odst. 1 s. ř. s.)
a „postup“ (§65 odst. 2 s. ř. s.) správního orgánu, pak by jistě zákonodárce v ustanovení
§70 s. ř. s. „výluku z postupu správního orgánu, který není rozhodnutím“
uvedl (např.
takto:„Ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu,
které jsou rozhodnutími, ale nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují práva
a povinnosti.“).
Konečně žalobce též jako důvod kasační stížnosti namítá, že řízení je zatíženo
jinou vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí, když soud upřel žalobci
právo na projednání věci za jeho přítomnosti. Dne 10. 5. 2005 byl soudem dotázán
na stanovisko k případnému neveřejnému projednání věci, přípisem doručeným soudu
dne 16. 2. 2005 takovýto postup odmítl. Na tuto skutečnost soud nereflektoval,
přestože k tomu neměl zákonný důvod, když ve skutečnosti nebyla žaloba nepřípustná.
Krajský soud rovněž opominul dodatečné podání doručené soudu dne 13. 7. 2006 včetně
zásadního listinného důkazu o zmatečnosti a nezákonnosti postupu správce daně při daňové
kontrole, ke kterému žalobce zamýšlel podat výklad při jednání.
Žalovaný navrhl kasační stížnost žalobce zamítnout, neboť napadené rozhodnutí
není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., kterýžto názor opírá o usnesení Nejvyššího
správního soudu vydaná v obdobných věcech.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu v mezích
důvodů uplatněných v kasační stížnosti a shledal tuto stížnost nedůvodnou.
V prvé řadě Nejvyšší správní soud přezkoumal usnesení krajského soudu ve světle
námitky, že žalobní legitimace byla v tomto případě dána nikoli ustanovením §65 odst. 1
ale ustanovením §65 odst. 2 s. ř. s.
Předpokladem žalobní legitimace podle §65 odst. 2 s. ř. s. je, stejně jako v případě
žalobní legitimace podle odst. 1 §65 s. ř. s., existence rozhodnutí ve smyslu odst. 1 §65
s. ř. s., tedy úkonu správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva
nebo povinnosti účastníka řízení. Ustanovení §65 odst. 2 s. ř. s. to výslovně předpokládá
v návětí, kde se uvádí, že jde (rovněž) o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu,
přičemž rozhodnutí je vymezeno v odst. 1 §65 s. ř. s.
Rozdíl mezi žalobní legitimací podle §65 odst. 1 a 2 s. ř. s. není, jak naznačuje
žalobce, v tom, že by odstavec 1 poskytoval žalobní legitimaci proti těm rozhodnutím,
která jsou vadná po hmotněprávní stránce, a odstavec 2 proti těm, jejichž vydání předcházel
vadný postup správního orgánu. Odstavec 1 §65 s. ř. s. totiž postihuje oba dva případy,
neboť umožňuje podání žaloby tomu, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo,
tzn. samotným rozhodnutím správního orgánu, nebo v důsledku porušení svých práv
v předcházejícím řízení, tzn. v důsledku vadného procesního postupu.
Podle §65 odst. 2 s. ř. s. je aktivně legitimován takový účastník řízení,
jehož práva nebo povinnosti nejsou úkonem správního orgánu zakládána, měněna, rušena
nebo závazně určena, protože pak by byl k žalobě legitimován podle odst. 1,
avšak jde o účastníka, jemuž v řízení před správním orgánem příslušejí určitá práva.
Takového účastníka pak lze z podstaty věci nazývat i zájemcem, přestože nejde o zákonný
pojem.
Nicméně primární otázkou pro zkoumání existence žalobní legitimace podle §65
odst. 2 s. ř. s. je existence rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. teprve
dospějeme-li k závěru, že takové rozhodnutí tu je, je na místě zkoumat, zda žalobci svědčí
legitimace podle §65 s. ř. s.
Pokud pak jde o otázku, zda rozhodnutí správce daně o nepovolení přezkoumání
rozhodnutí podle §55b daňového řádu je či není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.,
soud odkazuje nejen na krajským soudem zmiňované usnesení NSS publikované
pod č. 14/2003 Sb. NSS, ale také na svá další rozhodnutí, např. usnesení ze dne 25. 6. 2003
č. j. 5 A 143/2002 - 98 nebo usnesení ze dne 29. 4. 2003 č. j. 6 A 153/2002 - 18.
Podle §65 odst. 1 s. ř. s. může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen
přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního
orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti
(dále jen „rozhodnutí“), se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě
vyslovení jeho nicotnosti. S ohledem na použitou legislativní zkratku lze dovodit,
že za rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení lze považovat pouze takové úkony
správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti.
Ustanovení §70 písm. a) s. ř. s. stanoví, že ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony
správního orgánu jež nejsou rozhodnutími; na tom nic nemění skutečnost, že z formálního
hlediska rozhodnutími nepochybně jsou, pouze však nejsou takovými rozhodnutími,
která zakládají žalobní legitimaci podle §65 odst. 1 s. ř. s. Právě takovým úkonem
je rozhodnutí žalovaného, jehož přezkumu se žalobce domáhá; žalobce napadeným
rozhodnutím nemohl být zkrácen na svých právech, protože se jím o žádných jeho právech
nerozhodovalo.
Daňový řád upravuje možnost podat proti rozhodnutí správce daně řádné opravné
prostředky (část čtvrtá, §48 a násl.) a tzv. "mimořádné opravné prostředky" (část pátá, §54
a násl.), mezi něž zákon zařadil i "přezkoumávání daňových rozhodnutí" podle §55b.
Užití správního řádu tu nemá místa; daňový řád je právním předpisem zcela autonomním
(§99).
V řízení o přezkoumávání daňových rozhodnutí podle §55b daňového
řádu může být vadné pravomocné rozhodnutí zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno,
a to na základě žádosti daňového subjektu a nebo z vlastního podnětu kteréhokoli správce
daně. Rozhodnutí o tom, zda přezkoumání bude povoleno nebo nařízeno, vydává
vždy instančně vyšší správce daně. Proti takovému rozhodnutí není přípustný opravný
prostředek. Je-li přezkoumání povoleno nebo nařízeno, má to odkladný účinek
vůči rozhodnutí přezkoumávanému. Po povolení nebo nařízení provádí nové řízení správce
daně, který rozhodl v posledním stupni; je vázán právním názorem toho, kdo přezkoumání
povolil nebo nařídil; proti novému rozhodnutí ve věci se lze odvolat. Řízení se tu rozpadá
do dvou fází: v prvé se rozhoduje (na vyšším stupni soustavy finančních orgánů)
o tom, zda přezkoumání vůbec bude povoleno či nařízeno; ve druhé fázi, a to jen tam,
kde přezkoumání vůbec je povoleno či nařízeno a řízení tedy znovu "otevřeno", o tom,
zda původní, přezkoumávané rozhodnutí bude změněno či zrušeno (a to u orgánu,
který původně rozhodl v posledním stupni).
Je zřejmé, že shledá-li orgán, který má rozhodnout o povolení nebo nařízení
přezkumu, že pro přezkoumání nejsou důvody, přezkoumání nepovolí. Věcně jde o totéž
jako při postupu správního orgánu na základě podnětu k zahájení přezkumného řízení
podle §94 odst. 1 poslední věta zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, resp. dříve na základě
podnětu k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení podle §65 zákona č. 71/1976 Sb.,
správní řád; zatímco v řízení podle správního řádu je nedůvodný podnět odložen pouhým
sdělením úřadu účastníkovi, v daňovém řízení je vydáno procesní, formální rozhodnutí
o nepovolení přezkoumání.
Formalizovaný způsob odložení nedůvodného podnětu však nic nemění na charakteru
řízení podle §55b daňového řádu, který vyplývá ze zákona: jde tu o mimořádný procesní
prostředek dozorčího práva, nikoli o skutečný opravný prostředek, jehož pojmovým znakem
je založení právního nároku žadatele na meritorní projednání.
Proto jen v případě, že vůbec bylo řízení nově otevřeno (k čemuž v rozhodované
věci nedošlo), přichází v úvahu další rozhodnutí, jímž se buď "rozhodnutí potvrzuje"
tam, kde se v přezkumném řízení nezákonnost neshledala, nebo se zruší, nahradí jiným
či změní, byly-li tu právní vady nebo nedostatky skutkových zjištění.
Rozhodnutí žalovaného však nezasáhlo do subjektivních hmotněprávních oprávnění
a povinností žalobce. Tímto rozhodnutím jen žalovaný vyjádřil, že věcí se zabývat
dále nebude, a že původní, pravomocné rozhodnutí finančního úřadu ve spojení
s rozhodnutími finančního ředitelství se nijak nemění.
Na základě uvedeného je tedy třeba učinit závěr, že žalobci v daném případě
nesvědčila žalobní legitimace podle žádného ustanovení §65 s. ř. s., když jím napadený úkon
správního orgánu nebyl rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud postupoval
tedy správně podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e) a §70 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se zabýval dále námitkou žalobce o nepřezkoumatelnosti
usnesení krajského soudu, tedy tím zda výše uvedený závěr o nepřípustnosti žaloby krajský
soud v napadeném usnesení náležitě odůvodnil. Ani v tomto směru neshledal pochybení
krajského soudu. Krajský soud dostačujícím způsobem zdůvodnil jak svůj závěr o tom,
že rozhodnutí žalovaného není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., tak svůj závěr
o tom, že legitimace žalobce podle §65 odst. 2 s. ř. s. není dána, přičemž v obou případech
vyšel z předchozí judikatury Nejvyššího správního soudu.
V případě posuzování povahy rozhodnutí správce daně o nepovolení přezkumu
rozhodnutí se krajský soud přidržel usnesení NSS publikovaného pod č. 14/2003 Sb. NSS,
a to i přes své dřívější rozhodnutí, jímž stejné rozhodnutí správce daně podrobil přezkumu
ve správním soudnictví. Tím krajský soud jednoznačně postupoval v duchu zajišťování
jednoty judikatury správních soudů (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 8. 2006 č. j. 1 Aps 2/2006 - 68) a tedy tak, aby byla zachována zásada
nediskriminace zakotvená v čl. 1 a 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Opačný postup
by totiž vedl k tomu, že daňové subjekty nacházející se ve stejné situaci by v některých
případech byly bezdůvodně zvýhodněny oproti jiným daňovým subjektům.
Pokud jde o námitku žalobce, že se krajský soud nevypořádal s tím, že usnesení
NSS publikované pod č. 14/2003 Sb. NSS se týkalo tzv. kompetenční výluky,
pak je třeba uzavřít, že tak ani nemusel činit, když posoudil dané rozhodnutí správce
daně stejným způsobem, tedy jako úkon správního orgánu, který není rozhodnutím [§70
písm. a) s. ř. s.]. Kromě toho lze na tomto místě uvést, že kompetenční výluku,
o jejíž formulaci se žalobce v kasační stížnosti pokusil, soudní řád správní opravdu obsahuje,
a to právě v ustanovení §70 písm. a) s. ř. s.
Z výše uvedeného je však zřejmé, že krajský soud se nemusel v odůvodnění usnesení
zabývat institutem zájemníka, když již náležitě odůvodnil neexistenci rozhodnutí ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s. jako předpokladu žalobní legitimace podle §65 odst. 2 s. ř. s.
To, že se tímto institutem zabýval však nezpůsobuje vadu řízení, která by měla za následek
nezákonnost jeho rozhodnutí.
Konečně Nejvyšší správní soud přezkoumal k námitce žalobce postup krajského soudu
ohledně nenařízení jednání a nezohlednění jeho podání doručeného soudu dne 13. 7. 2006.
Vzhledem k tomu, že žaloba byla v tomto případě nepřípustná, krajský soud nebyl povinen
v této věci jednání nařizovat, a to ani pokud na tom žalobce trval. „Jednání soudu je určeno
k projednání a rozhodnutí věci samé (§49 odst. 1, §51 odst. 1 ve vazbě na §53 odst. 1
s. ř. s.). Usnesení (krajského) soudu, kterým byla odmítnuta žaloba z procesních důvodů,
vydané bez jednání, proto nelze z tohoto důvodu považovat za nezákonné, jelikož smyslem
jednání před soudem je především dokazování. Tento smysl však zjevně nemůže být naplněn
tam, kde podaný návrh procesně neobstojí a soud jej odmítne pro chybějící podmínky řízení.“
(Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 2 Afs 86/2005 - 55).
Z toho důvodu rovněž neobstojí námitka žalobce ohledně neposouzení dodatečné
podání doručeného soudu dne 13. 7. 2006; ze spisu je zřejmé, že směřovalo k doplnění
dokazování, avšak v dané věci nemohlo být dokazování prováděno, neboť žaloba
byla nepřípustná. Nadto je z data usnesení krajského soudu (25. 5. 2006) zřejmé,
že toto podání žalobce bylo soudu doručeno po vynesení napadeného usnesení, nicméně
ještě před jeho doručením.
Kasační soud se tak ztotožnil se závěrem krajského soudu o odmítnutí žaloby
směřující proti rozhodnutí žalovaného podle §46 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť shledal
námitky žalobce nedůvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí
kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce neměl ve věci úspěch (§60 odst. 1 s. ř. s.) a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalovaný neuplatnil nárok na náhradu nákladů řízení
a ani ze soudního spisu nevyplynulo, že by mu nějaké náklady řízení vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. února 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu