ECLI:CZ:NSS:2007:1.AFS.134.2006
sp. zn. 1 Afs 134/2006 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně JUDr. I. P.,
správkyně konkursní podstaty úpadce P., spol. s r. o., se sídlem Zborovecká 10, 678 01
Blansko, proti žalovanému Finančnímu úřadu v Blansku, se sídlem Seifertova 7, 678 01
Blansko, proti rozhodnutí ze dne 8. 9. 2004, č. j. 67676/04/283911/5262, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2006, č. j. 30 Ca
243/2004 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Dne 8. 9. 2004 zamítl žalovaný reklamaci žalobkyně proti rozhodnutí Finančního
úřadu v Blansku o převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty vykázaného ke dni
19. 8. 2004 ve výši 73 617 Kč na úhradu nedoplatku daně z příjmů právnických osob.
Žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalovaného žalobou ke Krajskému soudu v Brně,
v níž uvedla, že dne 18. 10. 2002 byl na majetek úpadce usnesením Krajského soudu v Brně,
sp. zn. 26 (28) K 79/98-197, prohlášen konkurs. Žalobkyně proto namítala nezákonnost
rozhodnutí žalovaného s odkazem na ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání, podle kterého je započtení na majetek patřící do konkursní podstaty
nepřípustné. Dále poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu a v doplnění žaloby i na nález
Ústavního soudu týkající se uvedené problematiky. Krajský soud se s odvoláním na nález
Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04 ztotožnil s argumenty žalobkyně
a v rozsudku ze dne 19. 1 2006 napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný poté napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Názor krajského
soudu, že §4 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb. je lex specialis vůči §59 odst. 3
písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), je podle žalovaného v přímém kontrastu s názorem
Nejvyššího správního soudu vysloveném v rozhodnutí publikovaném pod č. 714 Sb. NSS.
V tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že §40 odst. 11 daňového řádu tvoří
lex specialis k ustanovení §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb.
Krajský soud v Brně se dále nevypořádal s tím, že v daném případě se jednalo
o nadměrný odpočet již podle nového zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
Podle §105 tohoto zákona je správce daně povinen i v případě prohlášení konkursu
postupovat podle §64 daňového řádu a ověřit, zda se jedná o vratitelný přeplatek.
Dle názoru žalovaného také krajský soud vyšel z právního názoru Ústavního soudu,
aniž by se meritorně zabýval samotnou právní otázkou daného sporu, tj. vymezením
veřejnoprávního nároku na vrácení daňového přeplatku, momentem jeho vzniku ve vztahu
k vzájemnosti započítávaných veřejnoprávních pohledávek a postavením správce
daně v konkursním a daňovém řízení. Nálezy Ústavního soudu zabývající se nadměrnými
odpočty přitom braly v úvahu jen tehdy platný zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané
hodnoty, a jeho ustanovení §37a. Jelikož §105 zákona č. 235/2004 Sb. výslovně stanoví,
že prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení konkursu se plátci
nadměrný odpočet vrací, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením
i po prohlášení konkursu, nelze dovozovat, že orgán, který postupoval v souladu
s tímto zákonem, porušil Listinu základních práv a svobod.
Rozlišení daňově právních institutů (daňový přeplatek, daňový přeplatek vratitelný,
daňový přeplatek nevratitelný, nadměrný odpočet atd.) vyplývá explicitně přímo z právní
úpravy. Ztotožnění těchto institutů v jeden nikde neupravený institut pohledávky daňového
subjektu za správcem daně nemůže být věcí právního názoru nebo právního výkladu; takové
ztotožnění musí být výslovně upraveno v zákoně. Pokud by žalovaný postupoval v souladu
s tímto výkladem provedeným Ústavním soudem, vedlo by to ze strany správců
daně k nedůvodnému porušování daňových předpisů. Například předmětným ústavně
konformním výkladem je vytvořena nová daňově právní skutečnost vzniku veřejnoprávního
nároku daňového subjektu na vrácení daňového přeplatku při souběhu konkursního
a daňového řízení, kdy pouhým vyměřením nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty
za příslušné zdaňovací období po prohlášení konkursu na majetek úpadce vzniká tomuto
daňovému subjektu veřejnoprávní nárok na vrácení daňového přeplatku, a to vždy bez ohledu
na možný vznik vratitelného ale i nevratitelného přeplatku. Tímto porušováním daňových
předpisů by docházelo i k porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. Ústavně konformní výklad ustanovení §59 odst. 3
písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., dle názoru žalovaného nevede
k odstranění protiústavnosti těchto citovaných ustanovení a k ospravedlnění postupu správce
daně při nakládání s daňovým přeplatkem v rámci daňového řízení při souběhu s konkursním
řízením, který by spočíval na faktickém porušování daňových předpisů; upřednostnění
ústavně konformní interpretace nebylo v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005,
sp. zn. III. ÚS 648/04, ani odůvodněno.
Konečně žalovaný tvrdí, že aplikací výkladu provedeného Ústavním soudem
by docházelo k zákonem výslovně neupravenému zvýhodnění jedné skupiny daňových
subjektů – úpadců proti ostatním daňovým subjektům, tedy i těm kteří jsou konkursními
věřiteli v probíhajícím konkursním řízení a u kterých by byla při nakládání s jejich daňovým
nedoplatkem plně aplikována ustanovení daňového řádu o započtení přeplatku,
zatímco v případě úpadce by tato ustanovení nebyla aplikována z důvodu jejich ústavní
nekonformnosti. Stejně by předmětná ustanovení neměla být aplikována i v případě věřitelů,
kteří nejsou v právním postavení konkursních věřitelů, protože i u těchto subjektů dochází
postupem správce daně při započtení přeplatku k omezení jejich vlastnického práva.
Postupem v souladu s názorem Ústavního soudu by byla žalovaným porušena zásada procesní
rovnosti všech daňových subjektů upravená v §2 odst. 8 daňového řádu.
Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil výrok I napadeného rozsudku
Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v poskytnuté lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Kasační stížnost není důvodná.
V prvé řadě je nutné poznamenat, že se Krajský soud v Brně právní podstatou sporu
zabýval jen velmi okrajově, když argumentační část rozsudku založil téměř výhradně na citaci
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, a rozsudek krajského
soudu se tak nachází na samé hranici přezkoumatelnosti. Nicméně právní otázka nastolená
žalobou již byla správními soudy po vydání zmíněného rozhodnutí Ústavního
soudu nesčetněkrát vyřešena, a to vždy shodným způsobem, ke kterému dospěl i Krajský
soud v Brně. V tomto případě je proto nutno odhlédnout od jisté nedostatečnosti odůvodnění
rozsudku, neboť právní názor krajského soudu je v jeho rozhodnutí dostatečně jasně vyjádřen
a kasace takového rozhodnutí by vedla pouze k prodlužování soudního řízení bez kýženého
efektu pro žalovaného; jak bude totiž uvedeno níže, krajský soud by nemohl zaujmout odlišný
právní názor od toho, který již ve svém rozsudku vyjádřil.
Uvádí-li žalovaný na svou obranu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
publikované pod č. 714 Sb. NSS (rozsudek ze dne 30. 3. 2005, č. j. 4 Afs 15/2003 - 55),
je nutné podotknout, že toto rozhodnutí bylo publikováno ještě před vydáním nálezu
Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, který zásadním způsobem
zpochybnil stanovisko pléna zdejšího soudu ze dne 29. 4. 2004, č. j. Sst 2/2003.
V tomto stanovisku (stručně řečeno) většina soudců dospěla k závěru, že převedení přeplatku
na úhradu jiné daně po prohlášení konkursu na daňový subjekt možné je. Ústavní soud
ve zmiňovaném nálezu uvedl, že „ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu
a vyrovnání je zvláštním právním předpisem, zakotvujícím nepřípustnost kompenzace
nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž veřejnoprávních pohledávek. Jako takové
má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou
v ustanoveních §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 daňového řádu. Rozhodnutí
obecných soudů, jež uvedenou souvztažnost norem jednoduchého práva neakceptují, ocitají
se z tohoto důvodu v rozporu s ustanoveními čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny.“
Oproti tomuto názoru Ústavního soudu stanovisko Nejvyššího správního soudu neobstojí,
a to vzhledem k vázanosti Nejvyššího správního soudu ústavním pořádkem a rozhodnutími
Ústavního soudu co by hlavního interpretátora ústavních předpisů. Nemůže však obstát
ani s tímto stanoviskem shodná argumentace uvedená v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 3. 2005, č. j. 4 Afs 15/2003 - 55 a obrana žalovaného se tak míjí svým zamýšleným
účinkem. Navíc podstatou předmětného rozsudku nebyla problematika vracení daňových
přeplatků, ale otázka, kdo je příjemcem daňových rozhodnutí po prohlášení konkursu.
Ani námitka žalovaného, že krajský soud nevzal v potaz, že v daném případě
se jednalo o nadměrný odpočet již podle nového zákona č. 235/2004 Sb., není důvodná.
Ústavní soud se sice ve svých nálezech vyjadřoval ke znění §37a dříve účinného zákona
č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, nicméně jeho závěry je nutné aplikovat
i na znění §105 zákona č. 235/2004 Sb. Ustanovení §37a zákona č. 588/1992 Sb. uvádělo,
že pokud vznikne v důsledku vyměření nadměrného odpočtu vratitelný přeplatek,
vrátí se plátci bez žádosti do 30 dnů od vyměření nadměrného odpočtu, a to i v případě
prohlášení konkurzu. Ustanovení §105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. mimo jiné uvádí,
že prohlášením konkurzu se daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení konkurzu se plátci vrátí
vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením
i po prohlášení konkurzu. Podle původní úpravy mohl správce daně vrátit pouze vratitelný
přeplatek na dani, tedy pouze v tom případě, kdy daňový subjekt splňoval podmínky §64
odst. 2 daňového řádu (neměl nedoplatky na jiných daních), jinak byl povinen přeplatek
jedné daně převést na nedoplatek daně jiné. Nový zákon č. 235/2004 Sb. nezavedl
novou úpravu této problematiky; pouze výslovně uvedl požadavek neexistence nedoplatků
(který by jinak vyplýval z §64 odst. 2 daňového řádu). Jak již však bylo výše uvedeno,
Ústavní soud popsaný postup podle původní právní úpravy v případě prohlášení konkursu
označil za neústavní a nepřípustný a za takový je nepochybně nutné označit i stejný postup
podle úpravy nové. Zdánlivě jiné znění §105 odst. 1 nového zákona č. 235/2004 Sb.
ve skutečnosti nic nezměnilo na vztahu zákona č. 328/1991 Sb. k daňovému řádu a ostatním
daňovým zákonům: zákon č. 328/1991 Sb. je stále nutné považovat za lex specialis
vůči daňovým předpisům. Skutečnost, že §105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. umožňuje
obecně (u všech daňových subjektů) vrácení nadměrného odpočtu, a poté ještě výslovně
u jedné skupiny daňových subjektů (tj. subjektů po prohlášení konkursu) uvádí,
že se to týká i jich, nemá za následek derogaci účinků §14 odst. 1 písm. i) zákona
č. 328/1991 Sb. vůči správci daně. Uvedení těchto subjektů má pouze charakter příkladmého
výčtu subjektů, na něž norma dopadá, avšak tento výčet, resp. výslovné zmínění, nemůže
vůči těmto subjektům založit neaplikovatelnost §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb.
ze strany správců daně. Navíc ustanovení §105 zákona č. 235/2004 Sb. odůvodňuje
pouze nevrácení vyměřeného nadměrného odpočtu; neodůvodňuje však převedení přeplatku
na úhradu nedoplatku u jiné daně. Tuto problematiku upravuje §64 odst. 2 daňového řádu,
avšak toto ustanovení žádným způsobem novelizováno nebylo a Ústavní soud jasně
deklaroval, že vůči tomuto ustanovení je nutné považovat §14 odst. 1 písm. i) zákona
č. 328/1991 Sb. za lex specialis, a tedy že použití §64 odst. 2 daňového řádu v případě
prohlášení konkursu je neústavní. Jestliže tedy správce daně opřel své rozhodnutí o převedení
přeplatku o §64 odst. 2 daňového řádu, postupoval v rozporu s ústavními předpisy.
Úvahy žalovaného o tom, že postup v souladu s názorem Ústavního soudu obsaženým
ve výše uvedeném nálezu, je v rozporu s Listinou základních práv a svobod a Ústavou České
republiky nemůže Nejvyšší správní soud posuzovat pro nedostatek pravomoci. Navíc právně
logicky je takový argument nepřijatelný – Ústavní soud co by ochránce ústavnosti,
jenž je vázán pouze Ústavou a ústavním pořádkem, se ve svém rozhodování nemůže
do rozporu s těmito předpisy vůbec dostat. Ačkoliv lze namítat, že výklad ústavních norem
může být proveden i proti jejich smyslu, je takový postup v právním státě nepřijatelný
a takové rozhodnutí Ústavního soudu by muselo být považováno za nicotné.
To však není případ rozhodnutí Ústavního soudu týkajících se daňových přeplatku
po prohlášená konkursu na daňový subjekt. V tomto případě je možný dvojí výklad pozitivní
právní úpravy a Ústavní soud se proto přiklonil k takovému výkladu, který je v souladu
s Ústavou a ústavním pořádkem, tj. který je tzv. ústavně konformní. Ústavní soud k tomu
v již citovaném nálezu uvádí, že „tam, kde zákon připouští dvojí výklad,
je tak třeba upřednostnit ten, který je co nejvíce souladný s ústavním pořádkem. Ústavní
soud také v řízení o ústavní stížnosti - v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 666/02,
zabývajícím se daňovou problematikou, již judikoval, že za situace, kdy právo umožňuje
dvojí výklad, nelze pominout, že na poli veřejného práva mohou státní orgány činit
pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje; z této maximy pak plyne, že při ukládání
a vymáhání daní dle zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny), tedy při de facto odnětí části nabytého
vlastnictví, jsou orgány veřejné moci povinny ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu
a smysl základních práv a svobod“. Ústavní soud jednoznačně upřednostňuje výklad právních
předpisů v souladu s ústavou před jejich paušálním zrušením; ve věci započtení daňových
přeplatků po prohlášení konkursu na daňový subjekt přitom dospěl k názoru, že ústavně
konformní výklad možný je, a proto ke zrušení dotčených ustanovení daňového
řádu nepřistoupil. V této souvislosti je absurdní argument žalovaného, že Ústavní soud
ani neodůvodnil skutečnost, že upřednostnil ústavně konformní interpretaci. Představa,
že by Ústavní soud měl vždy pouze rušit předpisy jednoduchého práva, které nějakým
způsobem vyčnívají z ústavními předpisy narýsované linie ústavnosti, je projevem přepjatého
formalismu, který nemá v právním státě své místo. Ještě absurdněji by pak vypadala situace,
kdy by snad Ústavní soud měl rozhodovat ústavně nekonformně. V tomto ohledu
je nepřípustná i námitka žalovaného, podle níž se postupem v souladu s názorem Ústavního
soudu dopouští správce daně porušení daňového řádu, a tudíž i zásady zákonnosti.
Pokud Ústavní soud vyložil jednoduché právo, učinil tak v souladu s Ústavou a správní orgán
postupující podle takového výkladu nemůže porušovat zásadu zákonnosti.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že rozhodnutí Ústavního soudu
jsou závazná (jako interpretační vodítko) nejen pro orgány moci soudní, ale i pro orgány
moci výkonné, mezi něž patří i žalovaný. Tato skutečnost plyne z článku 2 odst. 2 Ústavy,
podle nějž státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Jelikož správní orgány jsou vázány zákonem, tím spíše jsou vázány i ústavními předpisy.
Je-li pak Ústavní soud hlavní interpretátor Ústavy, je povinností správního orgánu
se jeho názory řídit, neboť opačný postup by vedl k nepředvídatelnosti jeho rozhodnutí.
Pokud přesto žalovaný vydá rozhodnutí, které je s výkladem Ústavy přijatým Ústavním
soudem ve zjevném rozporu, nemůže očekávat jiný výsledek, než že takové rozhodnutí
bude následně zrušeno soudem při soudním přezkumu rozhodnutí.
Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a daňový řád upravují tutéž oblast
právních vztahů, neboť oba mohou zasahovat majetkovou sféru jednoho subjektu.
Pokud k takovému střetu dojde (jako v projednávaném případě), je na místě provést výklad
příslušných ustanovení v souladu s Ústavou, a to například i aplikací zásady lex specialis
derogat legi generali. Jelikož byl tento konflikt norem vyřešen výkladem Ústavního soudu,
je pak (v souladu s argumenty uvedenými shora) správní orgán povinen tento výklad
respektovat a rozhodovat podle něj. V tomto ohledu pak nelze lpět pouze odtrženě
na jednotlivých institutech a ustanoveních daňového řádu, jak to činí žalovaný,
neboť tyto je nutné vnímat v kontextu dalších zákonných ustanovení a institutů právního řádu,
mezi nimi i ustanovení zákona č. 328/1991 Sb. Rozlišení vratitelného a nevratitelného
přeplatku je zajisté závazně stanoveno daňovým řádem (§64); vyložil-li však Ústavní soud,
že využití přeplatku na dani jedné k úhradě nedoplatku na dani druhé v případě prohlášení
konkursu na daňový subjekt je v rozporu se základními právy zaručenými Listinou základních
práv a svobod (čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1), není možné v takových kompenzacích pokračovat
s odvoláním na zásadu zákonnosti, neboť byla jasně deklarována neústavnost takového
postupu.
Obdobné lze říci k námitce žalovaného o porušení zásady procesní rovnosti daňových
subjektů obsažené v §2 odst. 8 daňového řádu. Žalovaný se mýlí, neboť srovnává
nesrovnatelné. Účelem konkursního řízení je uspokojit věřitele ekonomického subjektu,
který je v úpadku a jehož další existence bez zásahu zvenčí by mohla znamenat narůstání
následné újmy jeho věřitelům. Prohlášení konkursu a stanovení konkursního správce
je mocenským zásahem státu, který posouvá ekonomický subjekt do zcela jiného režimu,
než je ústavně zaručený režim svobodného podnikání. Rozhodovací činnost takového
subjektu je podrobena dozoru správce konkursní podstaty, který ve většině případů provádí
úkony směřující mimo jiné i k zániku subjektu. Za těchto okolností není možné zásadu
uvedenou v §2 odst. 8 paušalizovat jako absolutní rovnost všech daňových subjektů
vždy a za všech okolností; s daňovým subjektem, na který byl prohlášen konkurs,
nelze bez dalšího jednat jako se subjektem, na nějž konkurs prohlášen nebyl. Uvedený
závěr navíc potvrzuje i Ústavním soudem vyslovená specialita §14 odst. 1 písm. i) zákona
č. 328/1991 Sb. vůči ustanovením §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 daňového
řádu. Za nedůvodnou spekulaci lze považovat tvrzení žalovaného, že by zákaz započtení
měl být uplatňován i vůči dalším daňovým subjektům včetně těch, kteří jsou konkursními
věřiteli, neboť jinak dochází k zásahu do jejich vlastnického práva. K takovému závěru
nelze žádným výkladem právních předpisů a judikatury Ústavního soudu dospět. Obecně
platí, že povinnost platit daně je zásahem do vlastnického práva všech daňových subjektů,
nicméně tato povinnost je aprobována Listinou základních práv a svobod a v souladu
s ní stanovena příslušnými zákony. Možnost započítávat daňové přeplatky na daňové
nedoplatky nelze proto zhodnotit jako zásah do vlastnického práva; tím se stává teprve
v situaci, kdy je na daňový subjekt prohlášen konkurs. Tímto okamžikem se daňový subjekt
dostává do zcela jiné právní pozice. V tomto ohledu je totiž nutné rozlišovat vztah dlužník –
věřitel od vztahu úpadce – konkursní věřitel. Zatímco v prvním případě k porušení
vlastnického práva věřitele započtením daňového přeplatku dlužníka na jiný jeho nedoplatek
nemůže dojít, v druhém případě již k porušení dochází. Důvodem je skutečnost, že konkursní
řízení je ovládáno jinými hmotněprávními a procesními pravidly než běžný dlužnický
závazkový vztah, mezi něž patří i výslovný zákaz započtení. Zákon č. 328/1991 Sb. zakotvil
tento zákaz se zjevným účelem ochránit majetkovou sféru konkursních věřitelů,
kteří se do této pozice dostali více méně nedobrovolně, z důvodů ležících na straně úpadce.
Naopak u běžného závazkového vztahu dlužník – věřitel zákaz započtení pohledávek,
tedy i daňového přeplatku dlužníka na jiný jeho daňový nedoplatek, není stanoven; ochrana
majetkové sféry věřitele zde proto nenabývá charakteru jako u konkursního věřitele,
a proto ani započtení daňových přeplatků a nedoplatků nelze vnímat jako zásah
do vlastnických práv věřitele.
Žalovaný se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení
rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný neměl ve věci úspěch,
a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalobkyni pak v řízení o kasační stížnosti
žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu