ECLI:CZ:NSS:2007:1.AFS.156.2005
sp. zn. 1 Afs 156/2005 - 113
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně E. V.,
zastoupené Ing. Ladislavem Kubicou, daňovým poradcem se sídlem Rokycanova 1929,
356 01 Sokolov, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Plzni se sídlem Hálkova 14,
305 72 Plzeň, proti rozhodnutí ze dne 4. 11. 2003, č. j. 4409/110/2003, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2005, č. j. 30 Ca 8/2004 -
84,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náklady řízení o kasační stížnosti
ve výši 2558,50 Kč k rukám jejího zástupce do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Chebu ze dne 20. 1. 2003
byl žalobkyni – spolupracující manželce podnikatele V. V. – dodatečně stanoven základ daně
a dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000 ve výši
105 917 Kč.
Odvolání proti tomuto platebnímu výměru zamítl žalovaný svým rozhodnutím ze dne
4. 11. 2003. K námitkám žalobkyně, podle nichž ji správce daně zkrátil na jejích procesních
právech, žalovaný uvedl, že žalobkyně jako spolupracující osoba není účetní jednotkou,
a proto bylo daňové řízení vedeno jen s panem V. Žalobkyně vykázala za zdaňovací období
roku 2000 příjmy a výdaje ve výši 50 % celkových částek; když bylo po daňové kontrole u
pana V. zjištěno, že daň měla být vyšší, než jak ji pan V. vypočetl v daňovém přiznání,
respektoval správce daně právo poplatníka rozdělit 50 % příjmů a výdajů na spolupracující
manželku, a i jí tedy vydal dodatečný platební výměr na daň stanovenou podle pomůcek.
S žalobkyní byl ostatně řádně sepsán protokol o zahájení daňové kontroly a byla s ní
projednána i zpráva o daňové kontrole.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou; té Krajský soud v Plzni vyhověl,
zrušil napadené rozhodnutí i dodatečný platební výměr a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení. Uvedl, že pokud správce daně zahájil u žalobkyně daňovou kontrolu, byl povinen
umožnit jí realizovat veškerá práva, která zákon přiznává daňovému subjektu v průběhu
daňové kontroly. Ve zdaňovacím období roku 2000 byla žalobkyně poplatníkem daně
z příjmů fyzických osob, a byla tedy daňovým subjektem podle §6 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“, „d. ř.“). Daňový řád nijak neodlišuje
od ostatních daňových subjektů daňový subjekt, který je spolupracujícím manželem podle
§13 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a správce daně tak není oprávněn
omezit práva takového subjektu. Ustanovení §13 neopravňuje správce daně k tomu,
aby bez dalšího převedl výsledky daňového řízení u jednoho daňového subjektu do řízení
u jiného subjektu. To však finanční orgány učinily, aniž žalobkyni umožnily (s odkazem
na povinnost mlčenlivosti ve vztahu k údajům o jiném daňovém subjektu) vyjádřit
se k výsledkům daňové kontroly a seznámit se s důkazy a výsledky daňového řízení v rozsahu
týkajícím se její daňové povinnosti. Řízení tak bylo zatíženo vadou, která mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
Žalovaný brojil proti rozsudku kasační stížností; jako rozhodující skutečnost pro celé
řízení označil to, že pan V . v průběhu daňové kontroly nesplnil zákonnou povinnost
při prokazování příjmů dosažených podnikatelskou činností za spolupráce žalobkyně, a proto
mu byl dodatečně stanoven základ daně za použití pomůcek. Povinnost prokazovat
skutečnosti týkající se podnikatelské činnosti tížila přitom jen pana V., neboť pouze jeho
účetnictví bylo podrobeno daňové kontrole; pro stanovení daňové povinnosti u spolupracující
osoby je pak rozhodný toliko výsledek této daňové kontroly. Jelikož se žalobkyně podílela
na podnikání svého manžela v poměru 50 %, musela se při dodatečném zjištění, že příjmy
(výdaje) jsou jiné, tato skutečnost promítnout i do výše příjmů (výdajů) spolupracující osoby.
Správce daně jednal při daňové kontrole výlučně s panem V.; ani to, že žalobkyně na jeho
podnikatelské činnosti spolupracovala, jí nezakládá právo účastnit se daňové kontroly
manžela coby jiného poplatníka. Pokud tedy správce daně přenesl výsledky řízení u manžela
do řízení se žalobkyní, nepochybil. I pokud by žalobkyně byla seznámena se závěry daňového
řízení, nemohla by předkládat žádná vyjádření ani důkazní prostředky, a ovlivnit tak výsledek
daňové kontroly; jakožto spolupracující osoba by mohla pouze prokazovat, že podíl
její spolupráce byl menší než 50 %. Žalovaný proto navrhl, aby byl napadený rozsudek
Krajského soudu v Plzni zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti setrvala na svých dosavadních závěrech;
dodala navíc, že údaj o 50 procentním rozdělením příjmů a výdajů nebyl na daňovém přiznání
uveden a že k rozdělení došlo v absolutních částkách.
Kasační stížnost není důvodná.
Žalovaný založil svou argumentaci na úpravě postavení spolupracujíc ího manžela
obsažené v §13 zákona o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku
2000: podle něj se příjmy dosažené při podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti
[§7 odst. 1 písm. a) až c) a odst. 2] provozované za spolupráce druhého z manželů a výdaje
vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení rozdělují tak, aby podíl připadající
na spolupracujícího manžela (manželku) nečinil více než 50 %. Z toho, že se spolupracující
manžel účastní na příjmech a výdajích podnikajícího manžela určitým podílem, žalovaný
dovodil, že spolupracující manžel nemůže zpochybňovat průběh a závěry daňového řízení
vedeného s podnikajícím manželem; tento závěr však neobstojí. Žalobkyně jakožto
spolupracující osoba byla ve zdaňovacím období roku 2000 poplatníkem daně z příjmů
fyzických osob, a tedy daňovým subjektem podle §6 odst. 1 daňového řádu; v řízení
před správcem daně přitom mají všechny daňové subjekty stejná procesní práva a povinnosti
(§2 odst. 8 daňového řádu). Skutečnost, že daňová povinnost spolupracujícího manžela
se odvíjí od příjmů a výdajů podnikajícího manžela, nijak nepředurčuje procesní postavení
spolupracujícího manžela: jakkoli totiž spolupracující manžel většinou nebývá osobou
samostatně výdělečnou činnou, a nepřiznává tak ke zdanění své vlastní příjmy a výdaje, nelze
jej jen z tohoto důvodu zbavit procesních práv.
Z kasační stížnosti žalovaného plyne jeho názor, že žalobkyně neměla v řízení
týkajícím se odvozeně i její daňové povinnosti žádnou důkazní povinnost; to ale není př esné.
Spolupracující manžel není paušálně vyloučen ani z práv, ani z povinností (srov. č. 795/2006
Sb. NSS); rozsah a také vzájemný poměr práv a povinností ovšem bude jiný než
u podnikajícího manžela. Správce daně tak nebude vyzývat spolupracujícího manžela,
aby prokázal skutečnosti, které jsou správci daně známy již z daňového řízení u podnikajícího
manžela; to by bylo nadbytečné a dovedeno do krajnosti by to mohlo být i šikanózní. Nemůže
jej vyzývat ani k doložení skutečností zachycených v účetnictví, neboť spolupracujícího
manžela nestíhá povinnost vést účetnictví a jiné povinné evidence. To však nemění
nic na tom, že i spolupracující manžel má právo aktivně vystupovat během daňové kontroly
u podnikajícího manžela, být seznámen se zjištěnými skutečnostmi, vyjadřovat se k nim
a navrhovat jejich doplnění: výsledek daňové kontroly totiž může přímo ovlivnit jeho vlastní
daňovou povinnost. Závěr žalovaného o irelevanci jakýchkoli námitek spolupracujícího
manžela vztahujících se ke stanovení daně u podnikajícího manžela by tak spolupracující
osoby odsuzoval k naprosté procesní pasivitě ve věci jejich daňové povinnosti, která – byť
se její výše neodvozuje od jejich vlastní činnosti – stále zůstává jejich vlastní povinností
hrazenou z vlastních prostředků. Bezvýchodnost takové situace zvláště vyniká na příkladu
žalobkyně: správce daně jí totiž zapověděl účast na daňové kontrole u manžela,
a při projednání zprávy o daňové kontroly se samotnou žalobkyní jí odmítl sdělit bližší
informace o tom, proč byla jejímu manželovi stanovena daň podle pomůcek, a neumožnil
jí nahlédnout do zprávy o daňové kontrole u manžela, neboť se jednalo o daňový spis
jiného subjektu.
Neobstojí tedy názor žalovaného, podle nějž lze bez dalšího přenést výsledky
daňového řízení u jednoho daňového subjektu do řízení u jiného daňového subjektu,
pokud tento druhý daňový subjekt nemohl ovlivnit výsledek prvého řízení. Byla-li žalobkyni
doměřena daň výlučně na základě daňové kontroly provedené u manžela, byl správce daně
povinen nejen seznámit žalobkyni se svými závěry, ale také se zjištěními, které k těmto
závěrům vedly, a umožnit jí se k těmto zjištěním vyjádřit, resp. zpochybnit je návrhem
jejich doplnění a vhodných důkazů. Správce daně těmto požadavkům nedostál a krajský soud
mu jeho postup důvodně vytkl.
Jen pro úplnost lze dodat, že pokud žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti
uvádí, že v jejím případě nebyl rozsah příjmů a výdajů stanoven procentním údajem,
nýbrž pouze absolutní částkou, jak je to zřejmé z jejího daňového přiznání, není toto tvrzení
úplné. Z daňového přiznání samotné spolupracující osoby jsou totiž seznatelné jen konkrétní
částky příjmů a výdajů; to, jakým podílem se spolupracující osoba účastnila podnikání
manžela, je patrné právě z daňového přiznání podnikajícího manžela – konkrétně z rubriky
„Údaje o spolupracujících osobách“.
Krajský soud tak posoudil spornou právní otázku správně, uzavřel-li se,
že se žalobkyní mělo být vedeno řádné daňové řízení a že jí to finanční orgány neumožnily.
Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60
odst. 1 s. ř. s. Žalovaný neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení;
úspěšné žalobkyni je pak povinen uhradit náklady řízení. Zástupce žalobkyně požadoval
na nákladech částku ve výši 3838 Kč vypočtenou z odměny za tři úkony právní služby,
z hotových výdajů spojených s těmito úkony a z částky odpovídající dani z přidané hodnoty,
kterou je plátce povinen odvést. Soud má za nesporné, že zástupci náleží odměna za dva
úkony spočívající v převzetí věci a v sepsání vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného
[§11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu], tedy 2 x 1000 Kč, jakož i náhrada výdajů
s těmito úkony spojených ve výši 2 x 75 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §13 odst. 3
advokátního tarifu, ve spojení s přechodným ustanovením čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.],
celkem tedy 2150 Kč. Naproti tomu soud nepřiznal zástupci odměnu za tvrzený právní úkon
spočívající v „poradě zástupce a klientky nad argumentací stěžovatele“. Že by k takovému
úkonu došlo, není ze spisu zřejmé a zástupce to nijak nedokládá; dále i advokátní tarif
považuje za úkon právní služby jen takovou poradu, která přesahuje jednu hodinu [§11
odst. 1 písm. c)], což zástupce netvrdí. Konečně sám zástupce ve vyjádření uvádí, že kasační
stížnost obsahuje stejné výhrady jako ve vyjádření žalovaného k žalobě a je z ní zřejmé,
že žalovaný nereagoval na právní argumentaci krajského soudu. I s ohledem na absenci
nových argumentů žalovaného, kterou zástupce sám zdůrazňuje, lze pochybovat o tom,
že se ve věci uskutečnila porada s klientkou, natožpak porada delší než jednu hodinu. Jelikož
je zástupce plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se částka 2150 Kč o částku 408,50 Kč
odpovídající dani, kterou je zástupce povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů. Celkem tedy zástupci náleží 2558,50 Kč
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. února 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu