ECLI:CZ:NSS:2007:1.AFS.157.2005
sp. zn. 1 Afs 157/2005 -85
Spis 1 Afs 157/2005 byl spojen se spisem číslo 1 Afs 135/2005 a pod touto spisovou značkou bylo rozhodnuto takto:
sp. zn. 1 Afs 135/2005 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce Ing. J. M.,
zastoupeného JUDr. Vladimírem Peškem, advokátem se sídlem Březanova 84/I, 379 01
Třeboň, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, Štěpánská 28,
110 00 Praha 1, proti rozhodnutím ze dne 21. 10. 2003, č. j. FŘ-4533/13/03 a č. j. FŘ-
8555/13/03, o kasačních stížnostech žalobce proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze
dne 21. 3. 2005, č. j. 9 Ca 309/2003 - 56 a č. j. 9 Ca 138/2004 - 48,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod spisovými značkami 1 Afs 135/2005
a 1 Afs 157/2005 se s p o j u j í ke společnému projednání a nadále budou
vedeny pod sp. zn. 1 Afs 135/2005.
II. Kasační stížnosti se zamítají .
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
IV. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech.
Odůvodnění:
Dvěma dodatečnými platebními výměry ze dne 24. 2. 2003 na daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období leden 1999 a duben 1999 doměřil Finanční úřad pro Prahu 5 žalobci
daň ve výši 588 841 Kč a 252 984 Kč. Odvolání, jimiž žalobce tyto platební výměry napadl,
zamítl žalovaný svými dvěma rozhodnutími ze dne 21. 3. 2005.
Žalobce brojil proti zmíněným rozhodnutím žalovaného (a proti dalším dvěma
jeho rozhodnutím) žalobou u Městského soudu v Praze. Usnesením ze dne 17. 3. 2004
vyloučil městský soud žaloby k samostatnému řízení; rozsudky ze dne 21. 3. 2005 pak žaloby
zamítl. V odůvodnění se ztotožnil se závěry žalovaného: podle nich byly daňové doklady,
s jejichž pomocí žalobce prokazoval, že jím koupená motorová nafta již byla zdaněna
spotřební daní u dodavatele, vystaveny neexistujícím subjektem (společností N., s. r. o.).
K placení spotřební daně byl tedy povinen žalobce, a správce daně jej tak důvodně registroval
ke spotřební dani (jejíž výše se pak promítla i do základu daně z přidané hodnoty); žalobce
však své povinnosti nedostál, což nemůže zhojit ani jeho dobrá víra při obchodování.
Proti rozsudkům Městského soudu v Praze podal žalobce kasační stížnosti z důvodů,
které označil jako vady řízení před správním orgánem a nesprávné posouzení právní otázky
soudem. Žalovanému vytkl, že opomněl přezkoumat rozhodnutí žalovaného také v intencích
obchodního zákoníku a že nesplnil svoji oznamovací povinnost vyplývající z §8 trestního
řádu; městský soud pak toto pochybení žalovaného přehlédl. Dále žalobce setrval na tom,
že se mu podařilo prokázat uzavření konkludentních obchodů s motorovou naftou
se společností N., s. r. o., a to v letech 1997 – 1999; o tom svědčí kupní smlouva ze dne
5. 11. 1997. Ještě před tímto datem obdržel žalobce od zástupce společnosti V. H. písemné
ujištění o kvalitě zboží. Stejně tak mu zástupci této společnosti předali fotokopii výpisu
z obchodního rejstříku. Žalobce tedy neměl důvod pochybovat o tom, že obchodované zboží
bylo řádně zdaněno.
Vážné pochybení žalovaného spatřuje žalobce v tom, že po zjištění v rámci daňové
kontroly, že uvedená společnost nikdy neexistovala, neučinil správce daně trestní oznámení,
jak mu ukládá §8 trestního řádu. Trestní oznámení na P. M. a blíže neurčenou osobu
vystupující pod jménem V. H. tak musel učinit žalobce, čímž suploval povinnosti správce
daně. Daňovou povinnost ale podvodně nesplnily tyto osoby, a při jejich včasném odhalení
tak mohla být dlužná daň vymáhána po nich. Soud pochybil, pokud tento fakt bez dalšího
popřel a pro nadbytečnost neprovedl důkazy navržené žalobcem, konkrétně výslechy
účastníků řízení a důkaz usnesením Policie ČR o odložení věci. Tím porušil zásadu, že soudy
mají rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci a důkazy provedené v řízení
hodnotit podle principu volného hodnocení důkazů. Soud měl provést všechny důkazy, jimiž
mohl být skutkový stav věci objasněn, bez ohledu na to, zda navržené důkazy směřují proti
skutečnostem dosud nezpochybněným. V rozporu s tím však soud upřednostnil důkazy
výrazně svědčící žalovanému (resp. správci daně) a odmítl důkazy svědčící ve prospěch
žalobce, což vedlo k nesprávným skutkovým závěrům, k vadnému hodnocení provedených
důkazů a v důsledku k nesprávnému právnímu posouzení.
Žalobce konečně poukázal na to, že kupní smlouva uzavřená se zástupci dodavatelské
společnosti byla ve smyslu §3a odst. 1 a 2 obchodního zákoníku platná, bez ohledu
na žalobcovu dobrou víru; poznamenal též, že osoby, které uskutečňují podnikatelskou
činnost bez řádného ohlášení či povolení, odpovídají za škodu tím způsobenou. Jelikož právní
jednání zástupců společnosti N., s. r. o., bylo platné, je zřejmé, že obchodované zboží bylo
zdaněno a účetní doklady, které žalobce předložil, to prokazují.
Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené rozsudky městského soudu
zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že žádnou z faktur vystavených
společností N., s. r. o., nelze z daňového hlediska uznat za daňový doklad ve smyslu §10
zákona ČNR č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, protože tato společnost právně
neexistovala, tedy nebyla registrována jako plátce k žádné z nepřímých daní. Ke zpochybnění
těchto rozhodných skutečností žalobce žádné námitky nevznesl. Průkazem nabytí výrobku
zdaněného spotřební daní je přitom – v souladu s §3 odst. 3 zákona o spotřebních
daních - existence řádného daňového dokladu vystaveného plátcem daně podle §10 odst. 1
tohoto právního předpisu. Na tyto skutečnosti nemá žádný vliv obchodní zákoník, ostatně
napadený rozsudek s ním v rozporu rozhodně není. Stejně tak není důvodná žalobcova
námitka ohledně přehlížení trestné činnosti P. M. a V. H., neboť nebylo prokázáno, že by
dotčené faktury vystavila některá z těchto osob. Skutkový stav věci tak byl dle žalovaného
zjištěn zcela spolehlivě a nemohl by jej změnit ani žalobcem navrhovaný výslech účastníků
řízení, ani zmíněné usnesení Policie ČR. Městský soud posoudil věc správně; žalobce ani v
kasační stížnosti neuvedl důkaz o existenci dodavatelské společnosti ani jinak účinně
nezpochybnil zákonnost rozhodnutí žalovaného i rozsudku městského soudu.
Nejvyšší správní soud nejprve sloučil obě věci ke společnému projednání.
K tomu je vhodné podotknout, že žaloba ze dne 22. 12. 2003 napadala čtyři rozhodnutí
žalovaného, která byla vydána po společné daňové kontrole několika zdaňovacích období
a dvou druhů daní a byla založena na shodných skutkových okolnostech i právní argumentaci.
Skutková i právní blízkost všech věcí se pak projevila i v textu napadených rozsudků
městského soudu i žalobcových kasačních stížností, které jsou totožné. Městský soud
při vylučování věcí k samostatnému projednání své usnesení neodůvodnil, což mu zákon
umožňuje; Nejvyššímu správnímu soudu tak ale zůstalo skryto, v čem městský soud spatřoval
nevhodnost společného projednání věcí, a ani z obsahu spisů nelze motivaci městského soudu
k takovému postupu dovodit. Naopak si lze stěží představit věci těsněji související
než projednávané věci žalobce.
Kasační stížnosti nejsou důvodné.
Žalobce i v kasačních stížnostech setrval v přesvědčení, že předložením kupní
smlouvy, kopie výpisu z obchodního rejstříku a prohlášení V. H. o kvalitě dodávaného zboží
prokázal zdanění zboží; o stejném postoji vypovídají i jeho tvrzení, podle nichž žalovaný
nevzal v úvahu pravidla obchodního práva, a přehlédl tak, že řádné zdanění zboží se podává
již z platného jednání P. M. a V. H. a z žalobcovy dobré víry. V tomto přesvědčení se však
žalobce mýlí, jak už mu to ve svých rozhodnutích sdělili žalovaný i městský soud. Doklady o
žalobcových obchodních stycích – včetně faktur a kupních smluv – stojí vždy na počátku
prokazování existence obchodního případu; samy o sobě však zpravidla nestačí k prokázání
toho, že obchodní případ skutečně proběhl, natožpak toho, že dodavatel se vyznačoval
potřebnými charakteristikami a že doklad jím vystavený je už z titulu své pouhé fyzické
existence dostatečným důkazem o zdanění dodávaného zboží v souladu se zákonem. Nezbývá
než zopakovat, že kupní smlouva i ostatní doklady jsou z daňového hlediska bezcenné,
prokáže-li se, že smluvní partner daňového subjektu v době vzniku dokladů neexistoval. To
bylo v projednávané věci spolehlivě zjištěno, neboť žalobcův dodavatel – obchodní
společnost N., s. r. o. – nebyl zapsán do obchodního rejstříku, což se u obchodních
společností rovná právní neexistenci.
Neexistující subjekt tak pochopitelně nemohl být ani plátcem jakékoli daně. Podle §3
odst. 3 zákona o spotřebních daních jsou plátci daně také právnické nebo fyzické osoby,
které skladují nebo vyskladňují vybrané výrobky, pokud neprokáží, že se jedná o vybrané
výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáží způsob nabytí vybraných výrobků
oprávněně bez daně. Průkazem uvedených skutečností je daňový doklad podle §10
odst. 1 a 5 nebo odst. 6 nebo písemný doklad osvědčující skutečnost, že subjekt,
od něhož plátce vybrané výrobky získal, nabyl tyto vybrané výrobky již zdaněné
nebo oprávněně bez daně. Je zřejmé, že pokud žalobce dodávanou motorovou naftu koupil,
pak ji také skladoval nebo vyskladnil (jinak by koupě neměla ekonomický smysl); v takovém
případě se ale stal plátcem spotřební daně (a úměrně k tomu se zvýšila jeho daňová povinnost
k dani z přidané hodnoty), protože zboží dodané neexistujícím subjektem pojmově nemohlo
být u takového subjektu u takového subjektu zdaněno. Žalobce přitom netvrdil,
že by snad jeho dodavatel skutečně existoval: poukazoval pouze na to, že byl uveden v omyl
osobami jednající za fiktivní právnickou osobu. To mu správce daně nevyvracel; nesporné
však zůstává, že žalobcův omyl – kterému bylo možno předejít větší pečlivostí a nahlédnutím
do obchodního rejstříku – nemohl mít žádný vliv na jeho daňovou povinnost.
Ustanovení §3a obchodního zákoníku skutečně poskytuje (ovšem až s účinností
od 1. 1. 2001, tedy nikoli v době, kdy žalobce uzavíral s neexistující společností kupní
smlouvu) ochranu smluvním partnerům osob, které nedisponují potřebným oprávněním
k podnikání, a jak žalobce správně podotýká, zakládá i odpovědnost těchto osob (případně
osob za ně jednajících) za škodu; to však nemá s daňovou povinností žalobce nic společného.
Na právním hodnocení zjištěného skutkového stavu věci tak nemůže nic změnit pravdivost
či nepravdivost žalobcových tvrzení o tom, že jednal v dobré víře na základě dokladů
předložených osobami jednajícími za fiktivní právní subjekt. Žalobce se jistě může domáhat
náhrady škody na osobách, které jej uvedly v omyl; povinnosti zaplatit spotřební
daň a v odpovídající výši i daň z přidané hodnoty jej to však nezbavuje.
Pro skutkový stav věci nebylo ani podstatné, jak žalobce namítá, seznámit
se s obsahem usnesení o odložení trestního stíhání P. M., jehož závěry navíc žalobce shrnul v
žalobě. Výsledek trestního stíhání zmíněné osoby totiž mohl mít případně dopad na vztah
mezi touto osobou a žalobcem z hlediska občanskoprávního, pro účely přezkoumávaného
daňového řízení byl však bez významu. Městský soud proto nepochybil, pokud žalobcem
navrhované důkazy pro jejich nadbytečnost neprovedl. Nedůvodná je tak i žalobcova výtka
mířící na nečinnost žalovaného ve vztahu k §8 trestního řádu. Ani včasnější podání trestního
oznámení správcem daně by z tohoto pohledu nemělo na průběh daňového řízení a jeho
výsledek vliv.
Nejvyšší správní soud tak nemohl přisvědčit žalobci v tom, že soud upřednostňoval
důkazy předložené žalovaným, žalobcem navrhované důkazy neprovedl, a v důsledku
toho nebyl zjištěn v úplnosti skutkový stav věci. Žalovaným shromážděný a žalobcem
nezpochybněný důkazní materiál je pro právní posouzení věci zcela dostačující. Naopak
skutečnosti, které dle tvrzení obsažených v kasační stížnosti zůstaly neprokázány
či neobjasněny, nebyly pro výsledky daňového řízení právně relevantní. Nejvyšší správní
soud neshledal s ohledem na shora uvedené ani pochybení soudu při právním hodnocení
přezkoumávané věci.
Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o kasačních stížnostech
nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3
s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti jako nedůvodné. O náhradě nákladů
řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl
ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení
o kasačních stížnostech žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu