ECLI:CZ:NSS:2007:1.AFS.16.2007
sp. zn. 1 Afs 16/2007 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce O. B. – S.,
zastoupeného Mgr. Evou Valvodovou, advokátkou se sídlem Jandova 3/10, 190 00 Praha 9,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně se sídlem nám. Svobody 4, 602 00 Brno
(poštovní přihrádka 372), proti rozhodnutí ze dne 8. 4. 2003, č. j. 110-6438/2002-0106,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2006,
č. j. 31 Ca 24/2006 - 27,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2006, č. j. 31 Ca 24/2006 - 27,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dodatečným platebním výměrem ze dne 28. 5. 2002 vyměřil Finanční úřad
v Rožnově pod Radhoštěm žalobci jako plátci daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti
a z funkčních požitků za zdaňovací období roku 1999 ve výši 2 127 475 Kč: při daňové
kontrole totiž zjistil, že smluvní vztah, který byl navenek označen jako vztah ze smlouvy
o dílo, byl ve skutečnosti pronájmem pracovní síly a fyzické osoby pracující pro žalobce
vykonávaly závislou činnost ve smyslu §6 odst. 2 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů. Žalobce tak měl zdanit veškerý příjem zaměstnanců ze závislé činnosti, nikoli pouze
částku vyplacenou na mzdy.
Odvolání proti tomuto platebnímu výměru zamítl žalovaný svým rozhodnutím ze dne
8. 4. 2003. Přisvědčil správci daně v tom, že smlouvou o dílo bylo zastřeno (§2 odst. 7
zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků – dále jen „daňový řád“)
zprostředkování práce zaměstnancům ze Slovenska (ti jako poplatníci byli povinni dbát
příkazů plátce – žalobce); jednalo se tedy o pronájem pracovní síly a příjmy pracovníků
bylo nutno posoudit jako příjmy z obdobného poměru ve smyslu §6 odst. 1 zákona o daních
z příjmů.
O žalobě, jíž žalobce napadl rozhodnutí žalovaného, rozhodl Krajský soud v Brně
rozsudkem ze dne 21. 10. 2004 tak, že vyslovil nicotnost napadeného rozhodnutí
i dodatečného platebního výměru. Nejvyšší správní soud však ke kasační stížnosti žalovaného
tento rozsudek zrušil svým rozsudkem ze dne 12. 1. 2006 a uložil krajskému soudu,
aby napadené rozhodnutí přezkoumal po věcné stránce.
Krajský soud v novém řízení zamítl žalobu rozsudkem ze dne 6. 9. 2006.
Poté, co vymezil znaky závislé činnosti, shledal právě takový vztah závislosti mezi žalobcem
a pracovníky, jimž vyplácel příjem. Skutečný obsah smluvních vztahů ze smlouvy o dílo
uzavřené mezi žalobcem jako objednatelem a žalobcem jako zhotovitelem směřoval
k mezinárodnímu pronájmu pracovních sil, tedy k pracovněprávnímu vztahu. Z příjmů
pracovníků – poplatníků, které jim plynuly od žalobce jako plátce daně v České republice,
byla ostatně srážena záloha na daň ve výši zvláštní sazby. Žalobce sám prohlásil, že se jedná
o příjmy plynoucí zaměstnancům, kteří u něj vykonávali práci podle jeho příkazů ve smyslu
§6 odst. 2 zákona o daních z příjmů, i když na základě smluvního vztahu byly tyto příjmy
vypláceny prostřednictvím osoby se sídlem nebo bydlištěm v zahraničí. Zdaňování příjmů
plynoucích zaměstnancům v souvislosti s výkonem závislé činnosti u zaměstnavatele v ČR
je v souladu s §6 odst. 1 písm. a), §6 odst. 2 a §22 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalobce kasační stížnost. Zdůraznil,
že k mezinárodnímu pronájmu pracovních sil dojít nemohlo, protože na obou stranách vztahu
stála totožná fyzická osoba; je přitom vyloučeno, aby tato osoba sama sobě pronajala
své zaměstnance. Při mezinárodním pronájmu pracovních sil si tuzemský zaměstnavatel
pronajme pracovníky zahraničního subjektu, kterým nevyplácí mzdy, i když konají
podle jeho pokynů, a to proto, že je proplácí na základě faktury za provedené práce
zahraničnímu subjektu. Takový tuzemský zaměstnavatel musí mít právní subjektivitu
a bydliště na území ČR; u žalobce však nebyla splněna ani jedna z těchto skutečností. Žalobce
má bydliště v B. na území Slovenské republiky, a je tedy zahraniční fyzickou osobou (§21
odst. 2 obchodního zákoníku), která na území ČR podnikala prostřednictvím své organizační
složky postrádající právní subjektivitu. Za poplatníka není možno považovat organizační
složku, ale přímo zahraniční osobu. Žalobce je rezidentem Slovenské republiky (srov. čl. 4
Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o zamezení dvojího zdanění,
publikované pod č. 257/1993 Sb.m.s.), a v ČR tak zdanění podléhají jen příjmy, které mu
plynou z činnosti vykonávané prostřednictvím zdejší stálé provozovny.
Pro užití §6 odst. 2 zákona o daních z příjmů tak nebyl důvod, protože v hodnoceném
vztahu chyběl tuzemský zaměstnavatel s právní subjektivitou. To, že mezi sebou uzavřely
obchodní smlouvu organizační složka podniku s podnikatelem, je sice případně v rozporu
s ustanoveními obchodního zákoníku, ale nemůže to mít vliv na žalobcovu daňovou
povinnost. To, že žalobce vyslal své zaměstnance pracovat do své organizační složky
na území ČR, mohlo být v posuzované době chápáno jako vyslání zaměstnanců na pracovní
cestu, ale nikoli jako mezinárodní pronájem pracovní síly. (Na okraj žalobce poznamenal,
že v obdobném žalobcově sporu týkajícím se zdaňovacího období roku 2000 vyslovil Krajský
soud v Brně pochyby ohledně totožnosti smluvních stran a jejich právní subjektivity
a rozhodnutí žalovaného zrušil jako nepřezkoumatelné.)
Správci daně žalobce vytkl, že při stanovení daně vycházel z faktur „zhotovitele“
založených v účetnictví žalobce. Ve fakturách se sice uvádí, že je účtováno za konkrétní
stavební práce, avšak to nemusí znamenat, že celá částka zaplacená žalobcem „zhotoviteli“
byla vynaložena na mzdy. Správce daně nezkoumal, zda „zhotovitel“ do fakturované částky
nezahrnul i náklady na dopravu pracovníků, své režijní náklady, případně další položky;
nemohl tak použít tyto faktury jako pomůcky, protože jejich adekvátnost nelze přezkoumat.
Krom toho je patrné, že se nejednalo výlučně o mzdové náklady; není tak jasné, na základě
jakých důkazů byla daň stanovena. Žalobce proto navrhl, aby rozhodnutí krajského soudu
bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že žalobce sám se choval
jako (zahraniční) plátce mzdy a v roce 1999 srážel daň z příjmů svých zaměstnanců
převáděných ze Slovenské republiky s odkazem na smlouvu o dílo, činil tak ovšem
v nesprávné výši. Žalovaný nepotvrdil názor správce daně I. stupně, podle nějž šlo
o mezinárodní pronájem pracovní síly. Dospěl k závěru, že slovenští pracovníci vykonávali
na území ČR pro žalobce pracovní činnost prostřednictvím jeho zdejší stálé provozovny.
Tato činnost byla činností závislou ve smyslu §6 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů,
a podléhala proto zdanění v ČR. Žalovaný nikdy netvrdil, že daň byla žalobci předepsána
k přímému placení proto, že by byl prokázán tzv. mezinárodní pronájem pracovní síly.
Naopak vycházel z toho, že žalobce sám deklaroval své postavení plátce a smlouva o dílo
to nijak nevyvracela. Sám žalobce se smlouvy o dílo dovolával a označoval ji za standardní
obchodní vztah mezi objednatelem a zhotovitelem, který je v souladu s obchodním
zákoníkem; žalovaný se proto musel touto smlouvou zabývat a hodnotit ji co do daňových
dopadů. Z hlediska §2 odst. 7 daňového řádu tato smlouva zastírala skutečný stav – faktickou
činnost odpovídající pracovněprávním vztahům. Krajský soud se sice o mezinárodním
pronájmu pracovních sil zmínil, ale své rozhodnutí na tomto závěru nezaložil; i on uzavřel,
že smlouva zastírala skutečné pracovněprávní vztahy.
Tvrzení o tom, že žalobce vyslal své slovenské zaměstnance do ČR na pracovní cestu,
je zcela nové, a navíc je v rozporu s tím, co žalobce doposud tvrdil i jak se sám – z hlediska
daňových povinností svých zaměstnanců v ČR – choval. Pro postup finančních orgánů
není navíc určující soukromoprávní úprava vztahů mezi subjekty, ale veřejnoprávní (daňová)
úprava. Není pravda, že by finanční orgány dostatečně neobjasnily důvody,
pro něž považovaly fakturované částky výlučně za mzdu. Bez ohledu na to, že finanční
orgány tyto částky výlučně za mzdu nepovažovaly, je skutečností, že právě popisem
a zdůvodněním výpočtu výše částky, ze které měl žalobce srážet daň, se žalovaný
ve svém rozhodnutí zabýval. Žalobce napadl i výrok III rozsudku krajského soudu, neuvedl
však proč.
Kasační stížnost je důvodná.
Žalobce už v žalobě namítl, že v žalobcově věci nemohlo jít o mezinárodní pronájem
pracovních sil; krajský soud však závěr o tomto typu smluvního vztahu bez dalšího převzal.
Žalovaný se domnívá, že krajský soud se (stejně jako on sám) o tomto pojmu zmínil,
ale své rozhodnutí na něm nezaložil; věc je však složitější. Závěry o zastřeném
pracovněprávním vztahu a o mezinárodním pronájmu pracovních sil jsou navzájem propojeny
a v rozhodnutí žalovaného ani v rozhodnutí krajského soudu je od sebe nelze oddělit.
Žalovaný ani krajský soud tento institut nevyloučili ze svých úvah; u krajského soudu
je tato „zmínka“ zřetelně vyústěním argumentace („Skutečný obsah smluvních vztahů
směřoval k mezinárodnímu pronájmu pracovních sil, který se na jejich základě realizoval.“),
po níž následuje (ve vztahu k dané námitce) už jen odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu
a rekapitulace daňových důsledků, které pro žalobce mělo jeho počínání. Mezinárodní
pronájem pracovních sil předpokládá dvě strany smluvního vztahu, z nichž každá má právní
subjektivitu. Žalobce v žalobě srozumitelně vysvětlil, že „zhotovitel“ i „objednatel“
ze smlouvy o dílo jsou ve skutečnosti jednou a toutéž osobou, pouze podnikající s jedním
dodatkem v České republice a s jiným ve Slovenské republice. Krajský soud však bez ohledu
na to setrval na argumentu o mezinárodním pronájmu pracovních sil.
Tento argument přitom nebyl ani nutný. Krajský soud se v předcházející části
odůvodnění svého rozsudku věnoval pojmu závislé činnosti a dovodil, že právě takového
charakteru byla činnost, kterou vykonávali pracovníci ze Slovenska pro žalobce. To ostatně
žalobce nepopíral; sám ostatně odvedl za tyto pracovníky daň z příjmů fyzických osob
ze závislé činnosti, a povahu vztahu mezi ním samým a pracovníky tak jasně deklaroval.
Nutno podotknout, že sám žalobce ve svém odvolání zdůrazňoval, že mezi O. B. – N. a O. B.
– S. existoval standardní vztah ze smlouvy o dílo, zatímco v žalobních námitkách zvolil
odlišnou argumentaci; i to mohl krajský soud hodnotit, ovšem neučinil tak. Krajský soud sice
přiléhavě uvádí, že vztahy mezi žalobcem a pracovníky byly charakteru pracovněprávního,
avšak dovozuje tento závěr právě z toho, že pracovní síla byla předmětem mezinárodního
pronájmu. Je vhodné upozornit i na to, že – jak krajský soud výslovně uvádí – „obsah smluv o
dílo uzavřených mezi žalobcem jako objednatelem a žalobcem jako zhotovitelem odpovídal
pracovněprávním vztahům“. Zdejší soud má však jisté pochyby o tom, zda se krajský soud
mohl s obsahem smlouvy o dílo skutečně seznámit: součástí daňového spisu totiž žádná kopie
této smlouvy není.
To, že krajský soud při svém rozhodování nevyloučil, že ve věci šlo o mezinárodní
pronájem pracovních sil, je patrné i z dalších jeho úvah, v nichž se soud dovolává
týchž ustanovení zákona o daních z příjmů, která použil žalovaný. Krajský soud potvrdil
jako správné to, že správce daně doměřil daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti
podle „§6 odst. 1 písm. a) a odst. 2“ zákona o daních z příjmů. Ustanovení §6 odst. 2
se dotýká právě mezinárodního pronájmu pracovních sil, jak jej blíže definuje pokyn
D-151. Aplikace tohoto ustanovení předpokládá dohodu mezi tzv. ekonomickým
zaměstnavatelem – daňovým rezidentem využívajícím práce zaměstnanců, kteří mají
formálně právně uzavřenu pracovní smlouvu s daňovým nerezidentem – pronajímatelem
pracovní síly, jehož prostřednictvím je zaměstnancům vyplácena odměna za práci. Příjem
zaměstnanců se pak v souladu s mezinárodními smlouvami zdaňuje ve státě ekonomického
zaměstnavatele. V projednávané věci se ale – jak žalobce zdůraznil již v žalobě a opětovně
v kasační stížnosti – nevyskytují žádní dva zaměstnavatelé, nýbrž pouze žalobce,
který má bydliště na Slovensku a v České republice podniká prostřednictvím své organizační
složky (stálé provozovny). Na žalobce se tak nemůže vztahovat §6 odst. 2 zákona o daních
z příjmů, který za tzv. ekonomického zaměstnavatele označuje osobu definovanou v §2
odst. 2 – tedy poplatníka, který má na území České republiky bydliště nebo se zde obvykle
zdržuje; tuto podmínku žalobce nesplňuje. Žalobcova povinnost odvádět jako plátce daň
z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti neplyne z §6 odst. 2, nýbrž z §38c zákona
o daních z příjmů. Toto ustanovení odkazuje na §2 odst. 3 zákona o daních z příjmů,
které upravuje daňovou povinnost poplatníků nespadajících pod definici §2 odst. 2,
a týká se právě zahraničních osob, které mají na území České republiky stálou provozovnu
(což je žalobcův případ) nebo zde zaměstnávají své zaměstnance déle než 183 dnů.
Žalovaný žádné úvahy v tomto ohledu nevedl; proto také mylně označil §6 odst. 2
zákona o daních z příjmů jako ustanovení, které na žalobce dopadá. I krajský soud zhodnotil
věc nesprávně, a tento omyl tak žalovanému nevytkl. K tomu, aby žalovaný
zaměřil svou argumentaci správným směrem, bylo především zapotřebí, aby se zabýval
tím, zda smlouva o dílo uzavřená mezi stranami O. B. – S. a O. B. – N. je platná. Žalovaný ve
vyjádření ke kasační stížnosti naznačuje, že předmětem jeho zkoumání není soukromoprávní
úprava vztahů mezi subjekty; v tom však nemá pravdu. Platnost smlouvy, na jejímž základě
byly vykonávány činnosti, které podle správce daně založily povinnost určitého daňového
subjektu odvádět daň, je předběžnou otázkou ve smyslu §28 daňového řádu; jelikož o ní
pravomocně nerozhodl příslušný orgán (tedy obecný soud), měl si správce daně o této otázce
učinit úsudek sám. Zkoumání platnosti smlouvy by přitom mělo být prvním krokem (srov.
k tomu též rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2005, č. j. 1 Afs 63/2004 -
66, dostupné na www.nssoud.cz); až v návaznosti na výsledek tohoto zkoumání může
případně následovat hodnocení podle §2 odst. 7 daňového řádu (srov. rozhodnutí rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2007, č. j. 1 Afs 73/2004 - 89, dostupné na
www.nssoud.cz).
O tom, že „vztah ze smlouvy o dílo“ byl nevhodně pojmenován a že ve skutečnosti
šlo o vztah, který vykazoval znaky pracovněprávního poměru, však ani nebylo sporu:
jinak by nebylo důvodu k tomu, aby žalobce odváděl daň za pracovníky ze Slovenska,
což dobrovolně činil. Hlavní neshoda mezi žalobcem a správcem daně spočívala
v tom, v jaké výši měla být tato daň odvedena. Správce daně žalobci vytkl, že odváděl daň
pouze z tzv. čisté mzdy pracovníků; zvýšil proto zdaňovaný příjem o cenu za stavební práce
provedené na jednotlivých akcích třetími osobami. Žalobce správci daně vytýká – a činil
tak už i v žalobě – že do základu daně zahrnul i částky, které tam nepatřily, aniž to zdůvodnil.
Správce daně podle žalobce jednak nezkoumal, zda „zhotovitel“ nezahrnul do fakturované
částky i třeba jiné náklady než mzdové – např. náklady na dopravu pracovníků, režijní
náklady. Zdejší soud má za to, že tato pochybnost tu nevzniká, neboť správce daně vždy
od každé vyfakturované částky odečetl položku „režie“; bylo přitom věcí „zhotovitele“,
aby do této položky zahrnul všechny své „režijní náklady, náklady na dopravu pracovníků
apod.“ odlišné od nákladů mzdových, o nichž se žalobce zmiňuje v kasační stížnosti.
Mezi částkami, které „zhotovitel“ fakturoval „objednateli“ a které byly zahrnuty
v položce „režie“, však byly i náklady vynaložené na subdodávky provedené třetími osobami.
Tyto náklady správce daně vyňal z položky „režie“, a naopak je připočetl ke mzdovým
nákladům. Žalobce poukazuje na to, že tento svůj krok správce daně uspokojivě neobjasnil,
a neučinil tak ani žalovaný, ani krajský soud. V tom je žalobci nutno přisvědčit. Ve zprávě
o daňové kontrole se uvádí pouze to, že ve věci jde o mezinárodní pronájem pracovní síly,
a správce daně proto zvýšil příjem, který se považuje za příjem zaměstnance, mj. právě
o částky uhrazené třetím osobám za provedené stavební práce. Nerozlišuje se zde přitom
mezi skutečnými zaměstnanci, které žalobce zaměstnával na Slovensku pod označením O. B.
– N., a mezi třetími osobami – podnikateli, které pro žalobce také prováděly stavební práce
(podle výčtu obsaženého ve zprávě se jedná převážně o fyzické osoby, ale je tu označena i
jedna obchodní společnost). V rozhodnutí o odvolání žalovaný hovoří převážně o
zaměstnancích O. B. – N. a o pracích jimi prováděných, a zmiňuje-li se o smlouvách o dílo,
činí tak pouze při popisu vztahu mezi „zhotovitelem“ (O. B. – N.) a „objednatelem“ (O. B. –
S.) a k tomu dodává, že touto smlouvou bylo zastřeno zprostředkování práce zaměstnancům
(rozuměj skutečným zaměstnancům O. B. – N.). I k třetím osobám, které pro žalobce
vykonávaly stavební práce a s nimiž žalobce uzavřel smlouvu o dílo, by se snad mohlo
vztahovat hodnocení žalovaného, podle nějž „podnikatel může uzavřít i obchodně závazkové
vztahy ve smyslu příslušných ustanovení obchodního zákoníku, avšak je-li předmětem takové
smlouvy jen zajištění pracovníků pro výkon práce dle potřeb podnikatele, je správce daně
oprávněn (...) při uplatňování daňových zákonů posoudit skutečný obsah takového právního
úkonu“. Z celkové argumentace to ale nijak zřetelné není, protože i nadále se v rozhodnutí
hovoří jen o „zaměstnancích“ a opakuje se závěr uvedený již ve zprávě o daňové kontrole,
totiž že příjem zaměstnanců byl zvýšen o částky, které byly součástí režie, aniž se tento závěr
zdůvodňuje.
Žalobce tedy právem v žalobě namítal, že finanční orgány svůj postup řádně
nevysvětlily, a domáhal se u soudu nápravy. Krajský soud však neshledal rozhodnutí
finančních orgánů, resp. rozhodnutí žalovaného, vadným. Podpořil závěry žalovaného
vymezeních charakteristických znaků závislé činnosti a odvolal se na usnesení Ústavního
soudu ve věci III. ÚS 31/02, podle nějž je doměření daně z příjmů fyzických osob ze závislé
činnosti na místě v případě, že zaměstnavatel obchází povinnosti uložené mu zákonem
o zaměstnanosti a místo aby zajišťoval plnění běžných úkolů vyplývajících
z předmětu jeho činnosti svými zaměstnanci, sjednává s třetími osobami smlouvy o dílo.
Není vyloučeno, že finanční orgány spatřovaly u žalobce právě takové jednání
(tzv. „švarcsystém“) – tedy že žalobce uzavíral smlouvy o dílo se třetími osobami
(jimž potom vyplácel částky zahrnuté do položky „režijní náklady“), ačkoli sjednáváno
bylo provedení stavebních prací – tedy žalobcův předmět činnosti, který byl povinen
zajišťovat pomocí svých zaměstnanců. (Jedná se o otázku odlišnou od otázky, zda „smlouva
o dílo“ mezi „objednatelem“ a „zhotovitelem“ byla skutečně smlouvou o dílo, nebo něčím
jiným: zde šlo skutečně o interní vztah mezi žalobcem jako zahraniční právnickou osobou
a jeho organizační jednotkou – stálou provozovnou v České republice, případně o vztah
mezi žalobcem a jeho skutečnými zaměstnanci.) Ve zprávě o daňové kontrole, ve sdělení
důvodu rozdílu mezi daní přiznanou a daní vyměřenou ani v rozhodnutí o odvolání proti
dodatečnému platebnímu výměru však finanční orgány tento svůj postoj jednoznačně
nevyjádřily. Krajský soud pak nemohl a neměl toto pochybení napravovat svými vlastními
argumenty v situaci, kdy v rozhodnutí žalovaného zcela chybějí úvahy opravňující
jej k takovému závěru.
Krajský soud tak v dalším řízení vytkne žalovanému vady, jichž se při vytváření
svého úsudku dopustil, a uloží mu, aby je v novém rozhodnutí odstranil. Rozumí se přitom,
že budou-li se úvahy žalovaného vskutku ubírat tím směrem, jaký krajský soud
ve svém rozsudku naznačil, bude zapotřebí především posoudit platnost smlouvy o dílo
uzavřené mezi stranami O. B. – S. a O. B. – N., provést dokazování k tomu, zda mezi
žalobcem a třetími osobami skutečně šlo o závislou činnost (srov. rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu publikované pod č. 572/2005 Sb. NSS); setrvá-li žalovaný na tom, že
žalobce i třetí osoby předstírali smlouvu o dílo, ač ve skutečnosti chtěli uzavřít smlouvu
pracovní, musí k tomu snést i důkazy (srov. rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 4. 2007, č. j. 1 Afs 73/2004 - 89, dostupné na www.nssoud.cz).
Dále je třeba vzít v úvahu i to, že žalobce sám jako „objednatel“ byl zároveň zhotovitelem ze
smlouvy o dílo uzavřené se společnostmi K., spol. s r. o., a X., s. r. o.; zhotovitel přitom může
plnit své závazky ze smlouvy o dílo nejen svými zaměstnanci, ale může k tomu za jistých
okolností využít i jiné právnické či fyzické osoby, které pak dílo provedou s pomocí svých
zaměstnanců ve smyslu §1 odst. 6 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti (srov. k tomu
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 6 Ads 55/2005 - 58, dostupné
na www.nssoud.cz).
Žalobce se svou kasační stížností tedy uspěl. Nejvyšší správní soud proto zrušil
napadený rozsudek a vrátil věc Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení, v němž bude
krajský soud vázán právním názorem vysloveným v rozsudku zdejšího soudu (§110
odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne Krajský soud v Brně i o náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu