ECLI:CZ:NSS:2007:1.AFS.30.2006
sp. zn. 1 Afs 30/2006 - 101
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce A. Z.,
zastoupeného JUDr. Šárkou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem Broumov, Generála Svobody
17, proti žalovanému Celnímu ředitelství Hradec Králové, se sídlem Hradec Králové,
Bohuslava Martinů 1672/8a, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 4. 2005, č. j.
3785/05-0601-21, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2005, č. j. 31 Ca 132/2005 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Odměna advokátky JUDr. Šárky Sedláčkové se u r č u je částkou 5712 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 4. 4. 2005, č. j. 3785/05-0601-21, žalovaný zamítl odvolání
žalobce proti rozhodnutí Celního úřadu Náchod, pobočky Rychnov nad Kněžnou ze dne
4. 2. 2005, č. j. 4681/04-1264/03, a napadené rozhodnutí potvrdil. Celní orgán prvního stupně
rozhodl o tom, že se žalobce dopustil jiného správního deliktu podle §135 odst. 3 zákona
č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném ke dni 1. 10. 2004 (dále jen zákon
o spotřebních daních), porušením zákazu prodeje vybraných výrobků v provozovně
bez platného kolaudačního rozhodnutí a za tento skutek žalobci uložil pokutu ve výši 5000 Kč
a propadnutí lihovin a tabákových výrobků v celkové hodnotě 196 221 Kč, zajištěných
rozhodnutím ze dne 1. 10. 2004, č. j. 4043/04-1264/1.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce po vylíčení skutkového stavu namítl,
že v době kontroly celního úřadu (dne 1. 10. 2004) měl na provozovnu platné kolaudační
rozhodnutí, a to rozhodnutí ze dne 11. 10. 1993 znějící na „zemědělskou účelovou stavbu
pro drobné pěstitelství a skladování nářadí v M. – S.“ Po zakoupení nemovitosti v roce 1997
ohlásil na příslušný stavební úřad (Městský úřad v Meziměstí) změnu v užívání stavby,
přičemž městský úřad s touto změnou souhlasil rozhodnutím ze dne 2. 7. 1997. Nové
kolaudační rozhodnutí zahrnující též rozšíření o restauraci a parkoviště bylo vydáno dne
26. 11. 2004 a nabylo právní moci dne 3. 12. 2004. Existenci původního kolaudačního
rozhodnutí a souhlasu se změnou v užívání stavby a tedy skutečnost, že žalobce prodejem
zboží v předmětné provozovně neporušoval §133 odst. 1 zákona o spotřebních daních, však
žalovaný pominul. Žalovaný pak dále nevzal v potaz dodatek k odvolání ze dne 24. 2. 2005.
Z uvedených důvodů žalobce navrhl zrušení rozhodnutí jak odvolacího orgánu, tak správního
orgánu prvního stupně.
Krajský soud rozsudkem ze dne 15. 12. 2005 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl,
že v případě žalobcovy provozovny nebyl naplněn zákonný předpoklad rekolaudace stavby.
Svoje oprávnění žalobce odvodil od písemného vyjádření města Meziměstí ze dne 2. 7. 1997,
nazvaného „Souhlas se změnou v užívání stavby“. Nejednalo se však o rozhodnutí Městského
úřadu Meziměstí, vykonávajícího v lokalitě stavby pravomoci stavebního úřadu, o změně
v užívání stavby ve smyslu §85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon). Žalobcova provozovna tak nebyla ke dni provedené
kontroly rozhodnutím příslušného stavebního zákona určena k prodeji lihovin a tabákových
výrobků. K tomu došlo až kolaudačním rozhodnutím Městského úřadu Meziměstí ze dne
26. 11. 2004. Krajský soud se pak neztotožnil ani s námitkou žalobce o nevypořádání
se s odvolacími body, obsaženými v podání ze dne 24. 2. 2005, žalovaným, přičemž dodal,
že soudní přezkum tohoto žalobního bodu byl ovlivněn vysokou mírou jeho obecnosti.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též stěžovatel)
včas kasační stížnost. Setrval na svém právní názoru o existenci kolaudačního rozhodnutí
na uvedenou provozovnu. Zopakoval též, že žalovaný nevzal na vědomí dodatek odvolání
a nepoužil ho jako podklad pro své rozhodnutí. Krajský soud se přitom vůbec nezabýval
předloženými důkazy a své závěry opřel výhradně o tvrzení žalovaného. Z uvedených důvodů
navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Přípisem ze dne 31. 7. 2006 žalobce navrhl, aby žalovaný předložil též seznamy
zajištěného (1. 10. 2004) a odvezeného (5. 5. 2005) zboží sepisované ručně v žalobcově
prodejně.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 20. 2. 2007 žalobce popsal průběh akce,
při níž celníci odváželi zajištěné a posléze propadlé zboží s tím, že mu nebyl vydán ručně
psaný soupis tohoto zboží. Předmětný seznam mu byl vydán až následně, a to již v přepsané
verzi vytištěné z počítače. Dodal, že celní úřad po něm požaduje dalších 88 704 Kč za zboží,
které však se souhlasem vedoucího právního oddělení úřadu již prodal. Generální ředitelství
cel na jeho stížnost nereagovalo. Zopakoval, že krajský soud ani žalovaný nevzali do úvahy
jeho dodatek odvolání ze dne 24. 2. 2005; přitom doplnění odvolání ze dne 9. 3. 2005, podané
jeho zástupcem, zohledněno bylo. Dodal, že má k dispozici tři audionahrávky,
na nichž mu pracovníci celní správy sdělují, že v provozovně může prodávat alkohol. Navrhl,
aby soud k projednání věci nařídil jednání.
Výše uvedené výhrady k postupu žalovaného i krajského soudu pak žalobce uvedl
i ve svém doplnění kasační stížnosti ze dne 24. 2. 2007, k němuž přiložil listiny založené
již ve správním spisu (kolaudační rozhodnutí ze dne 11. 10. 1993, souhlas se změnou
v užívání stavby ze dne 2. 7. 1997, souhlas okresního hygienika ze dne 28. 7. 1997, dodatek
odvolání ze dne 24. 2. 2005), a dále CD, podací lístek ke stížnosti na Generální ředitelství
cel, záznam o jednání se svým předchozím advokátem, čestné prohlášení žalobce, jeho družky
J. M. a prodavačky R. B. ze dne 21. 6. 2005, a prohlášení J. M. ze dne 20. 6. 2005.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Úvodem nutno poznamenat, že předmětem soudního řízení učinil žalobce
přezkoumání rozhodnutí ze dne 4. 4. 2005 (ve stejnopisu doručeném žalobci je nesprávně
uvedeno datum 4. 3. 2005), č. j. 3785/05-0601-21, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce
proti rozhodnutí Celního úřadu Náchod, pobočky Rychnov nad Kněžnou ze dne 4. 2. 2005,
č. j. 4681/04-1264/03, a napadené rozhodnutí potvrdil. Celní orgán prvního stupně rozhodl
o tom, že se žalobce dopustil jiného správního deliktu podle §135 odst. 3 zákona
o spotřebních daních, porušením zákazu prodeje vybraných výrobků v provozovně
bez platného kolaudačního rozhodnutí a za tento skutek žalobci uložil pokutu a propadnutí
zajištěných lihovin a tabákových výrobků. Věcnou podstatou sporu zde je přitom skutečnost,
zda žalobcova provozovna splňovala ke dni kontroly (1. 10. 2004) podmínky stanovené
v §133 odst. 1 zákona o spotřebních daních, odkazujícím dále na „zvláštní právní předpis“,
jímž je v daném případě stavební zákon.
Podle §75 odst. 1 s. ř. s. soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Kromě zcela výjimečných situací (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005,
sp. zn. I. ÚS 605/03, Sb. n. u. US, svazek č. 37, nález č. 114, str. 475; též www.judikatura.cz)
tak soud nemůže přihlížet ke skutečnostem nastalým po vydání napadeného rozhodnutí.
Jestliže tedy žalobce ve svých podáních poukazuje na kroky celních orgánů učiněné
při realizaci předmětných rozhodnutí (v daném případě se jedná zejména o okolnosti
provázející odvoz zajištěného zboží z žalobcovy provozovny dne 5. 5. 2005), nemohly
být tyto z výše uvedeného důvodu předmětem soudního přezkumu napadených rozhodnutí,
a to jak ze strany krajského soudu, tak logicky i soudu kasačního. S podstatou
věci pak z tohoto hlediska nesouvisí i žalobcem tvrzené rozpory ohledně prodeje
již zajištěného zboží po následné kolaudaci jeho provozovny (rozhodnutím Městského úřadu
Meziměstí ze dne 26. 11. 2004, č. j. 1363/2004-výst., které nabylo právní moci dne
3. 12. 2004).
Žalobce navrhl nařízení jednání. Podle §109 odst. 1 s. ř. s. však Nejvyšší správní soud
o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla bez jednání. K projednání kasační stížnosti nařídí
jednání pouze tehdy, považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování.
V dané věci kasační soud nenašel důvod, pro nějž by nařízení jednání bylo vhodné.
Soud dále neshledal ani nutnost provádět nové či opakované dokazování. Většina z žalobcem
navrhovaných podkladů se nachází ve správním spisu (včetně ručně psaného seznamu zboží
zajištěného při kontrole dne 1. 10. 2004), předložené CD obsahuje dle žalobcova tvrzení
audionahrávky rozhovorů s pracovníky celní správy ohledně jeho možnosti prodávat alkohol
a tabákové výrobky v provozně již zkolaudované k tomuto účelu ke dni 3. 12. 2004,
a nevztahují se tak přímo ke kontrolnímu zjištění ze dne 1. 10. 2004, na jehož podkladě
bylo rozhodnuto o spáchání jiného správního deliktu žalobcem; předmětná čestná prohlášení
se pak vztahují k okolnostem souvisejícím zejména s odvozem již zajištěného
zboží pracovníky celní správy dne 5. 5. 2005 a nemají tak k souzené věci po stránce soudního
přezkumu relevantní vztah (i když samozřejmě s napadenými rozhodnutími
do určité míry souvisí).
Co se týče samotného jádra věci, ztotožnil se kasační soud se závěrem krajského
soudu i žalovaného, že žalobcova provozovna nebyla ke dni kontroly dodržování zákazu
nabídky a prodeje lihovin a tabákových výrobků, tedy ke dni 1. 10. 2004, rozhodnutím
příslušného stavebního úřadu určena k účelu prodeje lihovin a tabákových výrobků.
Jak vyplynulo ze správního spisu, byla předmětná stavba kolaudačním rozhodnutím
Městského úřadu v Meziměstí ze dne 11. 10. 1993, č. j. 1223/93-výst., určena k užívání
jako „zemědělská účelová stavba pro drobné pěstitelství a skladování nářadí“. Do té míry
je žalobcovo tvrzení, že předmětná provozovna byla zkolaudována, pravdivé. Ustanovení
§133 odst. 1 zákona o spotřebních daních však požadovalo, aby provozovny,
v nichž je prodej tabákových výrobků a alkoholu povolen, byly kolaudačním rozhodnutím
podle zvláštního právního předpisu (zde stavební zákon) určeny k prodeji zboží a poskytování
služeb. Tak tomu ovšem v žalobcově případě ke dni kontroly nebylo. Žalobce sice z přípisu
ze dne 2. 7. 1997, kterým mu město Meziměstí, jednající svým starostou, neformálně sdělilo
svůj souhlas se změnou v užívání předmětné stavby „na prodejní stánek, který bude sloužit
pro prodej originálně balených potravin a nápojů“, dovozoval změnu v určení účelu užívání
stavby, krajský soud však správně uzavřel, že se v žádném případě nejedná o rozhodnutí
příslušného stavebního úřadu (kterým by navíc byl Městský úřad Meziměstí a nikoli město
Meziměstí) o změně v užívání stavby dle §85 stavebního zákona (ve znění účinném
do 30. 6. 1998). Podle tohoto ustanovení stavebního zákona bylo možné stavbu užívat
jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním povolení,
přičemž změny ve způsobu užívání stavby byly přípustné jen po předchozím ohlášení
stavebnímu úřadu, který o nich rozhodne nebo nařídí nové kolaudační řízení. Dotčený přípis
města takovým rozhodnutím stavebního úřadu o změně ve způsobu užívání stavby,
resp. novým kolaudačním rozhodnutím, zjevně není, a to po formální ani materiální stránce.
Provozovna byla k účelu „prodejna pro prodej balených potravin a nápojů v originálních
obalech, ovoce, zeleniny, tabákových výrobků a drobného drogistického zboží a restaurace
pro max. počet 20 osob“ zkolaudována až rozhodnutím uvedeného městského úřadu ze dne
26. 11. 2004, č. j. 1363/2004-výst., jež nabylo právní moci dne 3. 12. 2004. Od tohoto
data pak již předmětná provozovna byla k prodeji (dříve nezajištěných) tabákových výrobků
a lihovin ve smyslu §133 odst. 1 zákona o spotřebních daních způsobilá.
Namítl-li žalobce obecně v kasační stížnosti, že krajský soud v této otázce pochybil
při hodnocení důkazů, resp. že se důkazy vůbec nezabýval, nemůže kasační soud
s tímto tvrzením souhlasit. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že krajský soud
vystihl podstatu předestřeného sporu; své závěry přitom opíral o jednoznačně určené důkazy,
které byly obsahem správního spisu, ze kterého vycházel a z něhož byl dostatečně zřejmý
skutkový stav věci. Svůj myšlenkový postup pak v rozhodnutí náležitě popsal v souladu
s pravidly logického usuzování.
Ani Nejvyšší správní soud pak neshledal, že by se žalovaný nevypořádal s námitkami
obsaženými v doplnění žalobcova odvolání ze dne 24. 2. 2005. Odvolací správní orgán
se zabýval všemi částečně se opakujícími důvody obsaženými v žalobcově odvolání
a ve dvou jeho doplněních ze dne 24. 2. 2005 a 9. 3. 2005. Podstatou řádného vypořádání
se s důvody opravného prostředku přitom není pouhá reakce odvolacího orgánu na každou
větu v tomto prostředku se vyskytující, nýbrž zodpovězení k věci se vztahujících právních
otázek vyplývajících z obsahu mnohdy obsáhlého nebo expresivního či citově podbarveného
textu účastníka řízení. Tak žalovaný učinil a krajský soud jeho postup k obecné žalobní
námitce řádně přezkoumal.
Nejvyšší správní soud tedy shledal stěžovatelovy námitky nedůvodnými.
Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému
správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu
nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Žalobci byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120
s. ř. s.).
Výše odměny byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
a to za dva úkony právní služby spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí
a přípravy zastoupení a v písemném podání týkajícím se věci samé ze dne 20. 2. 2007,
a náhrady hotových výdajů, tedy ve výši 2x 2100 Kč a 2x 300 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f),
§11 odst. 1 písm. b), d), §13 odst. 3 citované vyhlášky], celkem 4800 Kč.
Protože ustanovená advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení
o částku 912 Kč, odpovídající dani, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty
(§57 odst. 2 s. ř. s.). Ustanovené advokátce se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši
5712 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti
dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu