ECLI:CZ:NSS:2007:1.AFS.51.2007
sp. zn. 1 Afs 51/2007 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Žiškové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně:
B. A. M. spol. s r. o. zastoupené JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem
Zítkova 9, 412 01 Litoměřice, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem
se sídlem Velká Hradební 61, 400 21 Ústí nad Labem, proti rozhodnutí ze dne 10. 8. 2005,
č. j. 11680/05-1300, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 2. 5. 2007, č. j. 15 Ca 212/2005 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Platebním výměrem ze dne 13. 9. 2004 vyměřil Finanční úřad v Litoměřicích
žalobkyni podle pomůcek daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2003
ve výši 522 261 Kč. Žalobkyně podala proti platebnímu výměru odvolání; to však žalovaný
zamítl rozhodnutím ze dne 10. 8. 2005.
Žalobkyně se domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu
v Ústí nad Labem; ten však žalobu zamítl rozsudkem ze dne 2. 5. 2007. V odůvodnění popřel
názor žalobkyně, podle nějž je platební výměr ze dne 13. 9. 2004 nezákonný, neboť byl vydán
až po uplynutí lhůty uvedené v §46 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků (dále jen „daňový řád“) – zde konkrétně až po uplynutí I. čtvrtletí roku 2004.
Krajský soud vysvětlil (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 3. 2007, č. j. 7 Afs 10/2006 - 57), že zahájení vytýkacího řízení představuje
absolutní překážku pro konkludentní vyměření daně. Z důvodu právní jistoty daňového
subjektu je správce daně po ukončeném vytýkacím řízení vždy povinen vydat platební výměr;
až den jeho vydání je pak dnem vyměření daně.
Proti rozsudku podala žalobkyně kasační stížnost, v níž setrvala na svém výkladu §46
odst. 5 daňového řádu. Zákonnou podmínkou pro konkludentní vyměření daně
je podle ní to, že vyměřená daň je shodná s daní přiznanou a že neexistuje žádost daňového
subjektu o sdělení výsledku vyměření. Zahájení vytýkacího řízení na věci nic nemění;
není pravda, že správce daně je po ukončeném vytýkacím řízení vždy povinen vydat platební
výměr, i když dospěje k závěru, že všechny údaje uvedené v daňovém přiznání jsou správné,
pravdivé, průkazné a úplné.
Žalobkyně proto navrhla, aby rozsudek krajského soudu byl zrušen
a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření zdůraznil, že aby byla daň vyměřena konkludentně,
musí být splněna podmínka, že správci daně nevznikly pochybnosti ve smyslu §43 daňového
řádu; tak tomu však u žalobkyně nebylo.
Kasační stížnost není důvodná.
Žalobkyně ve své kasační stížnosti v podstatě neuvedla, na čem staví své přesvědčení,
že jí daň byla vyměřena konkludentně: jen setrvala na svém názoru, že se tak stalo,
a že ani vytýkací řízení tomu nemohlo zabránit. Kasační stížnost však vychází ze zjevně
nesprávných premis. Žalobkyně sama uvádí jako podmínku pro konkludentní vyměření
daně podle §46 odst. 5 daňového řádu skutečnost, že vyměřená daň je shodná
s daní přiznanou; v jejím případě však tomu tak nebylo. Daň byla žalobkyni vyměřena
ve výši 522 261 Kč, kdežto v daňovém přiznání si žalobkyně daň vypočetla ve výši 0 Kč.
Není tedy zřejmé, v čem žalobkyně spatřuje shodu mezi daní přiznanou a daní vyměřenou.
Také není jasné, proč žalobkyně argumentuje v neprospěch daňových subjektů
tím, že po ukončení vytýkacího řízení není správce daně vždy povinen vydat platební výměr.
Ačkoli to daňový řád v §43 výslovně nestanoví, z povahy věci plyne, že vytýkací řízení
musí být formálně ukončeno, aby měl daňový subjekt jistotu o výši své daňové povinnosti.
(Ostatně u jakéhokoli postupu veřejné moci, ať už v daňovém nebo obecně ve správním
řízení, je pravidlem, že mívá nějaký formální výstup – rozhodnutí, zprávu, protokol –
jímž se subjektům veřejnoprávního působení sděluje, proč správní orgán konal
a k čemu dospěl.)
Je absurdní, pokud se žalobkyně domnívá (tato domněnka je zřetelnější ze žaloby –
kasační stížnost je vskutku krajně strohá), že ke konkludentnímu vyměření daně dojde
vždy, pokud se správci daně nepodaří nejen zahájit, ale též ukončit vytýkací řízení do konce
následujícího zdaňovacího období (protože podle jejího názoru nastupuje pravidlo §46 odst. 5
daňového řádu vždy, když v této lhůtě není vydán platební výměr). Ostatně stěžovatel
se mýlí i v tom, že rozhodnou dobou pro konkludentní vyměření daně je uplynutí následného
daňového období, neboť podle §46 odst. 5 daňového řádu rozhodným je poslední den lhůty
pro podání daňového přiznání, popř. den, kdy správci daně došlo opožděné podání daňového
přiznání. Ačkoliv se vytvořila určitá správní praxe ohledně lhůt pro uzavření vytýkacího
řízení (srov. č. 605/2005 Sb. NSS), okamžik zahájení vytýkacího řízení je věcí správce daně.
V této věci ostatně nelze správci daně nic vytknout: výzvu k podání daňového přiznání
adresoval žalobkyni jen týden po uplynutí zákonné lhůty pro podání daňového přiznání
a vytýkací řízení zahájil rovněž krátce poté, co daňové přiznání obdržel. Nesmyslnost výkladu
zastávaného žalobkyní vzrůstá ještě tím, že uzavření vytýkacího řízení a následné vyměření
daně ve značné míře závisí na daňovém subjektu a na jeho ochotě spolupracovat. Sluší
se podotknout, že komunikace správce daně právě se žalobkyní nebyla vždy úspěšná,
a to čistě z důvodů na straně žalobkyně (srov. doručování předvolání ze dne 14. 6. 2004
na adresu, ze které se jednatelka žalobkyně odstěhovala, aniž správci daně sdělila
adresu novou). Výklad žalobkyně, který spojuje konkludentní vyměření daně s uplynutím
určité lhůty bez ohledu na to, zda je správce daně s kvalitou a obsahem daňového přiznání
srozuměn, by mohl inspirovat daňové subjekty k tomu, aby pokud možno přiznávali
daň ve výši 0 Kč v poslední den pro podání daňového přiznání nebo opožděně. Takový
výklad ovšem nelze přijmout a je nutno přisvědčit žalovanému a krajskému soudu.
Konkludentní vyměření daně nastává pouze tam, kde správci daně nevzniknou pochybnosti
o správnosti, pravdivosti, průkaznosti a úplnosti daňového přiznání; vzniknou-li a vtělí-li
je správce daně do výzvy podle §43 daňového řádu, může už k vyměření dojít jen formou
platebního výměru.
Je pravda, že se daňový subjekt poté, co splnil svou povinnost podat daňové přiznání,
ocitá v nejistotě, zda bylo vyměřeno konkludentně v souladu s daňovým přiznáním,
nebo zda se tak teprve stane, nebo zda správce daň vyměří daň vyšší, nebo zda hodlá zahájit
vytýkací řízení. Tehdy je účelné buď nahlédnout do spisu, nebo požádat o zaslání platebního
výměru (srov. Kobík, J.: Správa daní a poplatků s komentářem. 5. vydání, ANAG 2007,
komentář k §43). Žalobkyně však takovou nejistotou dlouho postižena nebyla:
jak již bylo řečeno, daňové přiznání podala dne 27. 2. 2004 a již dne 1. 3. 2004 bylo výzvou
podle §43 daňového řádu (doručena do vlastních rukou dne 6. 4. 2004) vůči ní zahájeno
vytýkací řízení.
Žalobkyně se svou námitkou tedy neuspěla; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení
rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla
ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. září 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu