ECLI:CZ:NSS:2007:1.AFS.71.2007:55
sp. zn. 1 Afs 71/2007 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně K. s. r. o.,
zastoupené JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem Vaníčkova 1594/1, 400 01
Ústí nad Labem, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem
Velká Hradební 61, 400 21 Ústí nad Labem, proti rozhodnutím ze dne 30. 5. 2006,
č. j. 9452/06-1300, č. j. 9455/06-1300, č. j. 9456/06-1300, č. j. 9457/06-1300
a č. j. 9459/06-1300, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2007, č. j. 15 Ca 175/2006 - 28,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2007, č. j. 15 Ca 175/2006 - 28,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutími ze dne 30. 5. 2006 zamítl žalovaný odvolání žalobkyně
proti dodatečným platebním výměrům ze dne 11. 8. 2005 vydaných Finančním úřadem v Ústí
nad Labem, jimiž byla žalobkyni dodatečně doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací
období měsíce října roku 2002 ve výši 47 520 Kč, za zdaňovací období měsíce února roku
2003 ve výši 47 520 Kč, za zdaňovací období měsíce září roku 2003 ve výši 40 920 Kč,
za zdaňovací období měsíce dubna roku 2003 ve výši 40 920 Kč a za zdaňovací období
měsíce července roku 2003 ve výši 40 920 Kč, ve všech případech proto, že žalobkyně
neprokázala oprávněnost nároku na odpočet daně z přidané hodnoty za vytváření
elektronické podoby firmy žalobkyně na základě dokladu vystaveného společností A.
C. s. r. o.
Proti rozhodnutím žalovaného brojila žalobkyně žalobami ke Krajskému soudu v Ústí
nad Labem, který je spojil ke společnému projednání a svým rozsudkem ze dne 9. 5. 2007
zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti žalobkyně namítla, že podmínky pro nárok
na odpočet daně z přidané hodnoty vznikají podle §19 zákona České národní
rady č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, za předpokladu, že přijatá zdanitelná plnění,
která uskutečnil jiný plátce, použije daňový subjekt při podnikání. Žalobkyně přitom považuje
tuto podmínku v rámci dokazování za nezpochybněnou a prokázanou. Žalobkyně dále uvedla,
že veškeré dostupné důkazy nabídla a vyslovila pochybnosti o tom, že by důkazní břemeno
v daňovém řízení mělo mít charakter břemena tak všeobecného, že přechází do povinnosti
splnit libovůli správce daně, pokud jde o povinnost tvrdit a dokazovat, že se zdanitelné plnění
uskutečnilo, za jakým účelem a od jakého jiného plátce. Žalobkyně předložila v daňovém
řízení řadu důkazů a je toho názoru, že snad ani teoreticky nepřipadá v úvahu prokázat
uskutečnění zdanitelného plnění jinými způsoby.
Ohledně vytváření elektronické podoby firmy odkázala žalobkyně na obsah rozsáhlé
svědecké výpovědi Ing. B., jakož i na příslušné doklady, o nichž řádně účtovala – smlouvu o
dílo, účetní doklady, věcné důkazy v podobě CD. Žalovaný přitom vyloučil veškeré plnění,
ačkoli samu existenci internetové podoby firmy žalobce nezpochybnil a nezpochybnil ani její
trvalou a kontinuální aktualizaci podpořenou obsahem výslechu Ing. B. O existenci plnění
nelze mít ostatně pochybnosti ani vzhledem k obsahu znaleckého posudku znalce P. P.
Žalobkyně je přesvědčena, že pokud měl správce daně pochybnosti
o tom, zda se zdanitelné plnění uskutečnilo, bylo na něm, aby za dané důkazní situace
prokázal skutečný stav, neboť žalobkyně prokázala, že se zdanitelné plnění uskutečnilo.
Ze všech výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek Krajského soud v Ústí nad Labem zrušil.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě
a navrhl kasační stížnost zamítnout.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal napadený rozsudek z hlediska důvodů
obsažených v §109 odst. 3 s. ř. s., podle nějž Nejvyšší správní soud není vázán důvody
kasační stížnosti, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.],
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. K přezkumu těchto důvodů
je tedy Nejvyšší správní soud povinen z moci úřední, a pokud by shledal jejich naplnění,
byl by nucen rozhodnutí krajského soudu zrušit, aniž by se mohl meritorně zabývat dalšími
důvody kasační stížnosti.
Jednou ze základních zásad soudního řízení správního je rozhodování na základě
spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Ve správním soudnictví nachází tato zásada odraz
v tom, že rozhodnutí soudu vychází ze správního spisu, z podání stran a případně z dalších
důkazů provedených při ústním jednání před soudem. Ze soudních spisů Nejvyšší správní
soud zjistil, že dne 14. 9. 2006 vyzval krajský soud žalovaného k písemnému vyjádření
k podaným žalobám a k zaslání spisového materiálu. Následně dne 15. 12. 2006 bylo soudu
doručeno vyjádření žalovaného s přílohami – spisy žalovaného a Finančního úřadu
v Ústí nad Labem. Obsah těchto spisů uvedl žalovaný vždy na poslední straně svého vyjádření
ke každé žalobě; ve všech případech se jednalo o přiznání k dani z přidané hodnoty,
dodatečný platební výměr, odvolání žalobkyně a rozhodnutí o odvolání. Dále zaslal žalovaný
soudu k věci vedené pod sp. zn. 15 Ca 171/2006 dokumenty společné pro řízení o žalobách
žalobkyně vedených u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 Ca 172/2006
až 15 Ca 181/2006: zprávu z daňové kontroly, protokol o ústním jednání (projednání zprávy
o kontrole) a dvě plné moci. Žádné další materiály žalovaný soudu neposkytl; krajský soud
nicméně žalovaného k doplnění správního spisu nevyzval. V protokolu o jednání ze dne
9. 5. 2007 je sice uvedeno, že „předsedkyně senátu přednesla podstatný obsah správního
spisu“, a stejně tak v rozsudku krajský soud obsáhle rekapituluje správní řízení, nicméně
ze soudního spisu vyplývá, že krajský soud úplný správní spis k dispozici neměl,
neboť rozhodně nelze dospět k závěru, že by správní spis v daném případě tvořily
pouze výše uvedené dokumenty.
V daném případě jsou sporné skutkové okolnosti případu (zda došlo k faktickému
uskutečnění zdanitelného plnění), k jejichž posouzení je nutno vyjít především z protokolů
o výsleších svědků a dalších důkazních prostředků, které byly předloženy žalobkyní
či získány žalovaným a které jsou součástí spisu o daňové kontrole. Není však přípustné
vycházet resp. spoléhat se jen na skutkový stav popsaný žalovaným ve zprávě o daňové
kontrole, resp. v napadeném rozhodnutí žalovaného (jak zřejmě v této věci učinil krajský
soud). Za situace, kdy krajský soud nekonfrontoval rozhodnutí žalovaného se správním
spisem (s důkazními prostředky, na nichž žalovaný své rozhodnutí založil), neprovedl vůbec
přezkum rozhodnutí správního orgánu, jak mu je uloženo §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Pokud si tedy soud neopatřil úplný správní spis a podklady pro své rozhodnutí čerpal
jen z tvrzení žalovaného či žalobce, trpí řízení před ním vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé (§109 odst. 3 s. ř. s.), k jejímuž přezkumu je Nejvyšší
správní soud povinen z moci úřední.
Pokud žalovaný správní orgán nepředloží na výzvu soudu správní spis, není soud
oprávněn tuto skutečnost ignorovat a rozhodnout na základě dosud shromážděných údajů
o případu; současně není soud ani oprávněn vyvodit z pasivity správního orgánu ten závěr,
že správní spis neexistuje nebo že sice existuje, ale správní orgán jej nehodlá předložit,
protože si je vědom svých chyb, a rozhodnutí správního orgánu proto zrušit pro nedostatek
důvodů. Naopak je zcela na soudu samém, aby vyvinul přiměřenou aktivitu k získání
správního spisu. Nejvyšší správní soud se otázkou nepředložení správního spisu zabýval
v rozsudku ze dne 27. 9. 2006, č. j. 6 As 33/2006 - 92 (publikovaný pod č. 1013/2007 Sb.
NSS): „nepředloží-li správní orgán soudu správní spisy v souladu s výzvou podle §74 odst. 1
s. ř. s., nelze bez dalšího rozhodnutí správního orgánu zrušit pro nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, ale je nezbytné správní orgán k jejich předložení
opětovně vyzvat, poučit jej o následcích, které by nepředložení spisu mohlo způsobit (§36
odst. 1 s. ř. s.), případně uložit sankci za neuposlechnutí výzvy soudu podle §44 s. ř. s“.
Z uvedeného vyplývá, že za stávajícího stavu věci bude povinností krajského soudu vyžádat
od žalovaného úplný správní spis, a to i za pohrůžky pořádkové pokuty, a následně
rozhodnout na základě tohoto spisu. Pouze v extrémním případě, kdy by se správní orgán
dlouhodobě zpěčoval předložení správního spisu, by byl soud oprávněn rozhodnutí správního
orgánu zrušit pro nedostatek důvodů, jak uvedl Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne
30. 7. 1996, č. j. 6 A 883/95 - 20: „je nemyslitelné, aby soud neposkytl ochranu
tomu, kdo se cítí na svých právech zkrácen rozhodnutím správního orgánu za situace,
kdy soud marně a opakovaně vyžaduje na správním orgánu spisy ve věci a vyjádření
k opravnému prostředku. V takovém případě vychází soud jen z rozhodnutí,
pokud je má od navrhovatele k dispozici, a z tvrzení, která navrhovatel předestře. Zpravidla
tu bude namístě napadené rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost, spočívající v nedostatku
důvodů“.
S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud již nezabýval dalšími námitkami
žalobce, zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a věc mu vrátil
k dalšímu řízení, v němž bude krajský soud vázán názorem vysloveným v rozsudku zdejšího
soudu, tedy doplní správní spis a teprve na jeho základě se vypořádá se všemi žalobními
námitkami. V novém řízení rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu