ECLI:CZ:NSS:2007:1.AFS.77.2006
sp. zn. 1 Afs 77/2006 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce Ing. P. Ch.,
zastoupeného Mgr. Radkem Paštikou, advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, 120 00 Praha 2,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu se sídlem Štěpánská 28, 110 00
Praha 1, proti rozhodnutí ze dne 20. 9. 2004, č. j. FŘ – 4504/15/04, o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, č. j. 8 Ca 269/2004 - 32,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, č. j. 8 Ca 269/2004 - 32,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 20. 9. 2004 zamítl žalovaný žalobcovo odvolání proti rozhodnutí
Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 29. 12. 2003, kterým správce daně zastavil řízení
ve věci žalobcovy žádosti o odklad výkonu rozhodnutí podle §73 odst. 9 zákona
ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“): výkon rozhodnutí
totiž dosud nebyl nařízen.
Žalobu směřující proti rozhodnutí žalovaného odmítl Městský soud v Praze usnesením
ze dne 22. 11. 2005. Žalobce reagoval svou žádostí o odklad výkonu rozhodnutí na výzvu
k úhradě daňového nedoplatku ze dne 11. 3. 2003; výkon rozhodnutí však pojmově
může být odložen jen tehdy, jestliže již byl nařízen. V žalobcově věci dosud byla vydána
pouze zmíněná výzva, nikoli exekuční příkaz; žádost tedy byla podána předčasně a řízení
o ní muselo být zastaveno podle §27 odst. 1 písm. h) daňového řádu, neboť se jednalo
o nepřípustné podání. Rozhodnutím o zastavení řízení se nerozhodovalo o žádných
žalobcových právech; není tedy splněna podmínka podle §65 odst. 1 s. ř. s., a rozhodnutí
tak nepodléhá soudnímu přezkumu.
Žalobce brojil proti usnesení kasační stížností. Jak úvodem poznamenal, soud ve věci
nesprávně nenařídil jednání, při němž měly být zkoumány rozhodné důkazy. K věci samé
uvedl, že napadené rozhodnutí nebylo vydáno v souladu se zákonem, protože žalovaný
se jím domáhá plnění, na které nemá nárok. Z tohoto důvodu nelze ve věci vydávat jakákoli
rozhodnutí či výzvy. Není možné, aby správce daně na základě vykonstruovaného nároku
adresoval daňovému subjektu výzvu a poté nařídil exekuci. Platební výměr, na nějž žalovaný
ve výzvě odkázal – pokud byl vydán v řádném řízení a pokud vůbec existuje – nebyl
žalobci nikdy doručen; žalobce tak není v prodlení, nárok se nikdy nestal splatným,
a není tedy vymahatelný. Je zřejmé, že se jedná o zásah do práv, neboť žalobci hrozí újma
v důsledku potenciální exekuce. Žádné jiné rozhodnutí v této věci žalobce neobdržel,
a tak ani nemůže vznášet námitky proti jinému rozhodnutí než proti tomu nyní napadenému.
Proto neměl soud žalobu odmítat, nýbrž ji měl projednat, k čemuž by měl být veden v dalším
řízení poté, co bude jeho rozhodnutí zrušeno. V doplnění kasační stížnosti žalobce označil
jako její důvody všechny důvody podle §103 s. ř. s. [ve skutečnosti však s ohledem
na obsah kasační stížnosti připadají v úvahu jen důvody podle §103 odst. 1 písm. d) – vada
řízení před soudem spočívající v nenařízení jednání – a e) – nezákonnost rozhodnutí,
jímž byla žaloba odmítnuta, kam spadají všechny ostatní žalobcovy námitky].
Kasační stížnost je důvodná, ačkoli ke zrušení napadeného usnesení Městského soudu
v Praze vedly Nejvyšší správní soud důvody odlišné od těch, které namítal žalobce.
Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 3 s. ř. s. nejprve posuzoval, zda řízení
před soudem I. stupně nebylo zmatečné [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], zda nebylo zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a zda jeho rozhodnutí
není nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] či zda není přezkoumávané
rozhodnutí správního orgánu nicotné. Dospěl přitom k závěru, že usnesení
městského soudu trpí nesrozumitelností, která způsobuje jeho nepřezkoumatelnost
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Nesrozumitelnost přitom spočívá v rozporu mezi výrokem
usnesení a mezi jeho odůvodněním.
Městský soud vyšel ve svém odůvodnění z toho, že žalobce nemohl být napadeným
rozhodnutím zkrácen na právech, protože se jím o žádných jeho právech nerozhodovalo.
Poté, co odkázal na několik ustanovení daňového řádu, stvrdil správnost postupu finančních
orgánů. Z §73 odst. 3 a 9 daňového řádu podle něj jednoznačně plyne, že výkon rozhodnutí
lze odložit, resp. žádost o odklad výkonu rozhodnutí lze podat teprve poté, co byl výkon
rozhodnutí zahájen, tedy po vydání exekučního příkazu; exekuční příkaz však v žalobcově
věci vydán nebyl. Tuto argumentaci městský soud opět uzavřel konstatováním,
že do žalobcových práv tedy zasaženo nebylo, a rozhodnutí žalovaného je proto vyloučeno
z přezkoumání soudem.
Hypotéza, kterou si městský soud stanovil na počátku svých úvah a která
měla být v následující části odůvodnění prokázána – totiž to, že žalobce nemohl
být napadeným rozhodnutím zkrácen na právech, protože se jím o žádných jeho právech
nerozhodovalo – však z provedené argumentace nijak neplyne. Dospívá-li městský soud
v závěru odůvodnění k potvrzení své původní hypotézy, je to zcela bez souvislosti
s jeho úvahami o tom, že žalobcova žádost o odklad výkonu rozhodnutí je předčasná.
V těchto úvahách se soud totiž věcně zabýval žalobcovou žalobou a zkoumal správnost
či nesprávnost, nebo jinak řečeno zákonnost či nezákonnost rozhodnutí žalovaného,
jímž bylo zastaveno řízení o žalobcově žádosti. Byl-li však soud názoru, že rozhodnutí
žalovaného nepodléhá přezkoumání soudem (jak to plyne z výroku rozhodnutí a z úvodní
a závěrečné fáze argumentace), měla mu být lhostejná kvalita návrhu, jímž bylo řízení
před finančními orgány zahájeno – tedy zda byl předčasný, včasný či případně opožděný –
stejně jako mu měl být lhostejný způsob, jakým žalovaný o návrhu rozhodl. Soud ovšem tyto
aspekty zkoumal, ačkoli ve výroku svého rozhodnutí se žalobou odmítl zabývat; výrok a
odůvodnění tak vedle sebe nemohou obstát.
Výrok o tom, že rozhodnutí, jímž bylo zastaveno řízení o žádosti o odklad výkonu
rozhodnutí, je vyloučeno z přezkoumání soudem, je přitom nesprávný. To, zda žádost
byla podána ve správné či nesprávné fázi řízení a jaké to mohlo mít pro žalobce následky,
nemůže správní soud řešit jaksi „mimoprocesně“ či jen na okraj v usnesení, jímž žalobu
proti takovému rozhodnutí odmítá: naopak tato otázka již musí být předmětem meritorního
zkoumání. V obecné rovině totiž není pochyb o tom, že jakékoli jiné než vyhovující
rozhodnutí ve věci žádosti o odklad vykonatelnosti rozhodnutí je způsobilé zkrátit
žalobce na právech (k tomu srov. č. 792/2006 Sb. NSS). Určujícím kritériem rozsahu
soudního přezkumu přitom nemůže být jen to, zda o žádosti bylo rozhodováno meritorně
a zda byla zamítnuta, nebo zda řízení o ní bylo zastaveno: kategorie rozhodnutí o zastavení
řízení totiž již není paušálně vyloučena ze soudního přezkumu [jako tomu bylo podle §248
odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb., kdy bylo rozhodnutí o zastavení řízení považováno za rozhodnutí procesní
povahy, na něž se vztahovala kompetenční výluka].
Úvahy o tom, za jakých okolností byla žádost podána a jaký mohlo mít rozhodnutí
o ní v takovém případě vliv na právní postavení žalobce, byly tedy na místě; jejich výsledek
pak měl vést k závěru o důvodnosti či nedůvodnosti žaloby. Městský soud však tyto úvahy
nesprávně včlenil do takové formy rozhodnutí, která není k meritornímu posuzování věcí
určena. Považuje-li Nejvyšší správní soud za potřebné zrušit usnesení městského soudu,
neříká tím zároveň, že žalobce byl napadeným rozhodnutím správního orgánu skutečně
zkrácen na svých právech; to bude předmětem dalšího řízení před městským soudem.
Jelikož Městský soud v Praze v předchozím řízení žalobu odmítl usnesením,
postupoval logicky, pokud nedbal žalobcova nesouhlasu s postupem podle §51 s. ř. s.
a nenařídil jednání: takový postup se totiž v případě nesouhlasu účastníka s rozhodováním
věci bez nařízení jednání uplatní jen tehdy, rozhoduje-li se o věci samé, tj. meritorně.
Postup městského soudu by tedy byl v pořádku, kdyby bylo skutečně na místě o věci samé
nerozhodovat a žalobu odmítnout. Jak je však nyní zřejmé z odůvodnění tohoto rozsudku,
ve věci mělo být rozhodováno meritorně. V dalším řízení o věci tedy bude nutné v souladu
s vůlí žalobce jednání nařídit.
Ostatní kasační námitky nesměřují proti rozhodnutí o zastavení řízení, nýbrž proti
výzvě k uhrazení daňového nedoplatku, resp. proti samotnému platebnímu výměru. Nejvyšší
správní soud se jimi s ohledem na nepřezkoumatelnost usnesení městského soudu
nezabýval; je však vhodné podotknout, že samotná výzva nepodléhá přezkoumání soudem
(srov. č. 187/2004 Sb. NSS) a že ani v odvolání proti výzvě – natožpak v pozdější fázi řízení –
nelze již účinně zpochybňovat samotný platební výměr (srov. č. 976/2006 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů zrušil napadené usnesení a vrátil
věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. V něm bude městský soud vázán právním
názorem vysloveným v rozsudku zdejšího soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.); bude se tedy podanou
žalobou zabývat věcně a tomu přizpůsobí i procesní formu svého rozhodnutí. V novém
rozhodnutí o věci rozhodne Městský soud v Praze i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. dubna 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu