ECLI:CZ:NSS:2007:1.AS.25.2007:70
sp. zn. 1 As 25/2007 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobců a) S. S. a b) M. S.,
zastoupených JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem se sídlem Ječná 29a, 621 00 Brno, proti
žalovanému Magistrátu města Brna, se sídlem Malinovského nám. 3, 601 67 Brno, proti
rozhodnutí ze dne 27. 11. 2001, č. j. OÚSŘ U 01/48407/Bo/Wi, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2007, č. j. 31 Ca 125/2006 -
21,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2007, č. j. 31 Ca 125/2006 - 21,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 27. 11. 2001 zamítl žalovaný odvolání žalobců a potvrdil
rozhodnutí Úřadu městské části Brno – Bystrc (dále jen „stavební úřad“) ze dne 20. 9. 2001,
jímž byla k žádosti stavebníka, Ing. M. R., umístěna a povolena stavba rodinného domu
v ulici P. M. h. na pozemcích parc. č. 1538/2 a 1509/1 v k. ú. B.
Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně; ten žalobě
vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění
rozsudku vytkl krajský soud žalovanému nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek
důvodů: žalovaný totiž pominul hodnotit návrh na umístění stavby a vydání stavebního
povolení ve vztahu k sousedním nemovitostem ve vlastnictví žalobců z pohledu jeho důsledků
v území.
Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 3. 2006,
č. j. 1 As 11/2005 - 64, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
jelikož ze správního spisu vyplynulo, že se žalovaný návrhem na umístění stavby ve vztahu
k sousedním nemovitostem (pozemkům) žalobců zabýval i z hlediska důsledků požadovaného
opatření v území a sama úspornost jeho hodnotících úvah za daných skutkových okolností
není té intenzity, že by byla schopna založit nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí
pro nedostatek důvodů.
Krajský soud tedy pokračoval v řízení a v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí
žalovaného opět zrušil, a to pro nedostatečně zjištěný skutkový stav.
Proti rozsudku krajského soudu brojil žalovaný další kasační stížností, v níž namítl,
že se krajský soud neřídil při svém rozhodování závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným v rozsudku ze dne 9. 3. 2006, č. j. 1 As 11/2005 - 64. Žalovaný
proto opětovně odkázal na stanovisko, které uvedl v předchozí kasační stížnosti a dále uvedl,
že §8 odst. 2 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 137/1998 Sb., o obecně technických
požadavcích na výstavbu, se výslovně vztahuje na rodinné domy, které mezi sebou
vytvářejí volný prostor, nikoliv na případ rodinný dům a volný (nezastavěný) pozemek.
Zkoumá se přitom možnost vlivu umísťované stavby na sousední pozemek
podle stavu v době vydání rozhodnutí; zákon nedává možnost přihlížet k ničím
nepodloženému záměru budoucí plánované zástavby sousedního pozemku.
Podle žalovaného je nutné umísťování staveb posuzovat individuálně s ohledem
na jejich dopady do stabilizované plochy bydlení. V žádném případě nelze záležitost řešit
pouze na základě stanoviska stavebního úřadu vepsaného dne 17. 9. 2001 do geometrického
plánu. Rozdělením pozemku nedojde podle žalovaného ke změně jeho charakteru na pozemek
stavební jenom tím, že je to záměrem jeho vlastníků.
Co je stavebním pozemkem vymezuje zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), tak, že se jím rozumí část území určená regulačním
plánem nebo územním rozhodnutím k zastavění a pozemek zastavěný hlavní stavbou. Sporné
pozemky se nacházejí v území, které je Územním plánem města Brna určeno pro funkci
stabilizovaného bydlení čistého, jehož stávající účel a intenzita využití se nebude výhledově
měnit, a proto lze jen těžko nalézt oporu pro závěr soudu o tom, že optimálním využitím
území je jen takové jeho využití, které umožní maximalizovat počet staveb,
jež lze na pozemcích v území umístit.
Žalovaný dále podrobně rozvedl, že rodinný dům Ing. R. (v současné době
již realizovaný a zkolaudovaný) nevylučuje možnost stavby rodinného domu na sousedním
pozemku žalobců; poukázal přitom na stavební zákon, vyhlášku č. 137/1998 Sb.,
jakož i na nově účinnou právní úpravu – vyhlášku č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích
na využívání území.
Konečně žalovaný uvedl, že dle §36 odst. 1 a §61 odst. 1 stavebního zákona podléhá
územní i stavební řízení koncentrační zásadě. To znamená, že k námitkám uplatněným
při ústním jednání, místním šetření nebo ve lhůtě stanovené stavebním úřadem v oznámení
o zahájení řízení není možné přihlédnout až v odvolacím řízení. Neměl-li se žalovaný zabývat
novými námitkami žalobců uplatněnými až v odvolání věcně, nemohl porušit zákon,
pokud se jimi dle názoru krajského soudu zabýval nedostatečně. Žalovaný se v odůvodnění
svého rozhodnutí předmětnými námitkami zabýval nad rámec svých zákonných povinností,
a to především z důvodu přesvědčivosti rozhodnutí.
Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského
soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že nelze souhlasit s názorem
žalovaného, že krajský soud nerespektoval závazný názor Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud totiž ve svém předcházejícím rozsudku přisvědčil
žalovanému v tom, že napadené rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné; krajský soud
však nyní zrušil rozhodnutí žalovaného z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
Žalobci proto navrhli kasační stížnost zamítnout a uložit žalovanému povinnost zaplatit
žalobcům náklady řízení.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud považuje za důležité zabývat se nejprve otázkou
přípustnosti kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.,
podle něhož kasační stížnost není přípustná proti rozhodnutí, jímž krajský soud rozhodl znovu
po té, kdy jeho původní rozhodnutí bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno.
Žalovaný v tomto ohledu namítá, že se krajský soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 3. 2006, č. j. 1 As 11/2005 - 64, kde tento uvedl, že žalovaný se návrhem
na umístění stavby ve vztahu k sousedním nemovitostem zabýval i z hlediska důsledků
požadovaného opatření v území; krajský soud ve svém následném rozhodnutí dospěl k závěru
opačnému, že návrh na umístění stavby nebyl posouzen z hlediska potřeby požadovaného
opatření v území a jeho důsledků a z hlediska obecných požadavků na výstavbu. Se závěrem
žalovaného o nerespektování předchozího závazného právního názoru krajským soudem
nicméně zdejší soud nesouhlasí. V rozhodnutí o předchozí kasační stížnosti
bylo totiž krajskému soudu především vytýkáno, že jeho závěr o nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí žalovaného není dostatečně odůvodněn (tedy závažná procesní vada). Krajský
soud ve svém druhém rozsudku svou argumentaci rozšířil a pochybení žalovaného spatřoval
v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu – nedostatku podkladů (což je kvalitativně
jiný důvod než nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů – tj. nedostatek
samotné argumentace správního orgánu v odůvodnění správního rozhodnutí). Jakkoliv
krajský soud dříve vyslovený názor Nejvyššího správního soudu ve svém druhém rozsudku
pro svou argumentaci nepoužil, nelze z tohoto důvodu dospět k závěru o přípustnosti další
kasační stížnosti podle §104 odst. 3 písm. a) věta za středníkem s. ř. s.
Nicméně smyslem uvedeného ustanovení o omezení přípustnosti kasačních stížností
je zamezení opakování kasační stížnosti ze stejných důvodů, které by logicky nemohlo přinést
jiný výsledek a vedlo by jen k protahování řízení. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné
v dalším odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05,
podle nějž je možné novou kasační stížnost odmítnout podle §104 odst. 3 písm. a)
pouze v případě, že v předchozím řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vyjádřil
závazný právní názor týkající se posouzení věci samé. Podle Ústavního soudu „vztáhnout
však citované ustanovení též na případy, kdy Nejvyšší správní soud pouze vytýká nižšímu
správnímu soudu procesní pochybení, resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav (…),
by ve svých důsledcích, v rozporu i s úmyslem zákonodárce, mohlo vést k naprosté zbytečnosti
Nejvyššího správního soudu, neboť byl-li by výklad předestřený v projednávané
věci Nejvyšším správním soudem přípustný, mohl by tento soud v každé projednávané
věci vždy prvním kasačním rozhodnutím vytknout jakoukoli (třebas i malichernou) procesní
vadu a poté v druhém kasačním řízení kasační stížnost odmítnout, a tím odmítnout i věcný
přezkum naříkaného rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva“. Ústavní soud
zde tedy postavil najisto, že omezení přípustnosti kasační stížnosti lze uplatnit
pouze v případech, kdy již měl Nejvyšší správní soud možnost vyjádřit se k věci samé,
tj. k výkladu hmotného práva; naopak byla-li předmětem první kasační stížnosti pouze otázka
procesní (resp. zásadní vada řízení), není možné novou kasační stížnost týkající se věci samé
bez dalšího odmítnout. V projednávaném případě se Nejvyšší správní soud v řízení o první
kasační stížnosti vyslovil o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu pro nedostatek
důvodů, což mu bránilo v dalším posouzení tohoto rozsudku z hlediska námitek žalovaného
směřujících do věci samé. Směřuje-li pak právě projednávaná kasační stížnost
opět do věci samé, nelze ji odmítnout poukazem na §104 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
neboť by se jednalo o zjevné odmítnutí spravedlnosti a porušení čl. 36 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod.
Po vyřešení otázky přípustnosti se Nejvyšší správní soud zabýval podstatou věci samé.
Kasační námitky žalovaného se rozpadají do dvou okruhů: první se týká zkoumání vlivu
umísťované stavby Ing. R. na pozemky žalobců a otázky jejich dalšího využití; druhá námitka
směřuje do uplatnění koncentrační zásady ve stavebním řízení. Nejvyšší správní soud se
nejprve zabýval druhou námitkou žalovaného a shledal ji důvodnou.
Podle §36 odst. 1 stavebního zákona platí, že stavební úřad oznámí zahájení
územního řízení dotčeným orgánům státní správy a všem známým účastníkům a nařídí ústní
jednání spojené zpravidla s místním šetřením. Místo a den ústního jednání, případně místního
šetření sdělí stavební úřad jeho účastníkům nejméně 15 dnů předem. Současně upozorní
účastníky, že své námitky a připomínky mohou uplatnit nejpozději při ústním jednání,
jinak že k nim nebude přihlédnuto. Obdobnou úpravu obsahuje i §61 odst. 1 stavebního
zákona pro stavební řízení, který navíc uvádí, že k připomínkám a námitkám,
které byly nebo mohly být uplatněny v územním řízení nebo při projednávání regulačního
plánu, jakož i územního plánu zóny nebo územního projektu zóny, se nepřihlíží.
Účel zakotvení koncentrační zásady v územním a stavebním řízení lze spatřovat
ve snaze zákonodárce stanovit určité limity stavebního řízení, zamezit neustálému generování
nových námitek, které by ve svém důsledku mohly zcela zabránit jakékoliv stavební činnosti.
Koncentrace řízení ve věcech stavebních již byla několikrát předmětem výkladu správních
soudů. Již prvorepublikový Nejvyšší správní soud judikoval, že „řízení o povolení k stavbě
ovládáno je přísnou zásadou koncentrační, že všechen skutkový materiál pro rozhodnutí
závažný musí býti zjištěn při stavební komisi samé, a že stavební úřad rozhoduje o žádosti
za stavební povolení může přihlížeti jen k těm skutkovým okolnostem a k těm námitkám,
které při stavební komisi byly zjištěny resp. vzneseny. Co platí pro stavební úřad I. stolice,
musí však důsledkem oné koncentrační zásady nutně platiti také pro úřad nadřízený,
který rozhoduje ve věci postupu instančním. Nemůže tedy vyšší instance rozhodujíc
o opravných prostředcích proti stavebnímu povolení vznesených rozhodovati na základě
jiného skutkového stavu, než který byl zjištěn při stavební komisi, a nemůže tedy přirozeně
bráti zřetel ani na pozdější změny jeho, tedy na okolnosti, které nastaly teprve po stavební
komisi během rekursního řízení, ani na námitky interesentů, které nebyly vzneseny
již při stavební komisi“ (nález ze dne 26. 11. 1924, č. 4155). Ze současné judikatury
je vhodné pro přiblížení smyslu výše uvedených ustanovení uvést rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 2. 7. 2002, č. j. 5 A 156/2000 - 25 (in Soudní judikatura ve věcech správních
č. 4/2002): „(…) jestliže tedy lze námitky a připomínky k navržené stavbě uplatnit
jen koncentrovaně, tj. při nařízeném ústním jednání, místním šetření nebo ve stanovené lhůtě
(§36 odst.1,2 stavebního zákona), a později k nim nebude přihlédnuto, není je možné účinně
uplatnit v odvolání. Výjimkou by byl pouze případ, kdy by k tomu účastníku řízení byla odňata
možnost nesprávným postupem stavebního úřadu (neoznámení zahájení řízení, oznámení
zahájení řízení veřejnou vyhláškou bez splnění zákonných podmínek k takovému postupu,
neupozornění na možnost podání námitek a připomínek, neupozornění na zásadu koncentrace
řízení- tedy na neúčinnost opožděných námitek a připomínek, nedodržení zákonných lhůt,
apod.)“. Krajský soud v Hradci Králové potom výklad dále rozvinul, když ve svém rozsudku
ze dne 18. 11. 2003, č. j. 52 Ca 1/2003 - 77 (publikováno pod č. 88/2004 Sb. NSS), uvedl,
že „pouze v případě, že obsahem uplatněné námitky bude tvrzení o porušení kogentního
předpisu hmotného nebo procesního práva, je správní orgán povinen se námitkou zabývat
i v případě, že byla uplatněna po marném uplynutí lhůty“. K tomu Nejvyšší správní soud
dodává, že k narušení zásady koncentrační by byl odvolací správní orgán oprávněn i v případě
nicotnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Ze spisového materiálu předloženého žalovaným vyplývá, že dne 22. 8. 2001 zahájil
stavební úřad sloučené územní a stavební řízení v předmětné věci a současně nařídil k ústní
jednání na den 7. 9. 2001 na místě samém. Na tomto jednání vznesl žalobce a) dvě námitky:
jednak trval na dodržení vzdálenosti rodinného domu Ing. R. od hranic pozemku v délce 3,5
m a dále nesouhlasil s provedením terasy tak, jak je navržena v druhém patře zamýšlené
stavby z důvodu narušování soukromí. Ve věci druhé námitky svolal stavební úřad na den
19. 9. 2001 jednání, na němž došlo mezi žalobcem a) a Ing. R. k dohodě; námitka týkající se
vzdálenosti stavby od hranice pozemku však vyřešena nebyla. Následně dne 21. 9. 2001 vydal
stavební úřad stavební povolení, v němž námitku vzdálenosti stavby od hranic pozemku
zamítl. V odvolání proti tomuto rozhodnutí pak žalobci namítli, že novostavbu rodinného
domku nelze umístit bez porušení §8 odst. 2 vyhlášky č. 137/1998 Sb. tím dochází
k znehodnocení stavební parcely ve vlastnictví žalobců. K tomu přiložili kopii geometrického
plánu rozdělení svého pozemku parc. č. 1540 na parc. č. 1540/1 a parc. č. 1540/2 s kladným
vyjádřením vedoucího stavebního úřadu, že se jedná o stavební parcely. Konečně ještě
v odvolání uvedli, že považují za nutné vypracování zástavbové studie na ulici P. M. h., čímž
by se mohlo do budoucna zabránit upřednostnění jednoho stavebníka vůči druhému.
Z uvedeného lze dovodit, že žalobci uplatnili při ústním jednání námitku týkající
se vzdálenosti stavby Ing. R. od hranic pozemku, byť její bližší zdůvodnění
nelze se správního spisu zjistit. S touto námitkou lze spojit v odvolacím vyjádření uplatněné
námitky týkající se porušení vyhlášky 137/1998 Sb. a eventuálně i námitku znehodnocení
pozemku ve vlastnictví žalobců (s těmito námitkami se ostatně žalovaný dostatečně
vypořádal). Nově však byl v odvolání uplatněn požadavek na vypracování zástavbové studie,
jakož i předložení geometrického plánu, jímž měli žalobci zřejmě v úmyslu prokázat
svůj záměr na zastavění svého pozemku rodinným domem. V souladu s výše uvedenou
koncentrační zásadou pak neměl žalovaný oprávnění se s posledními dvěma zmiňovanými
námitkami žalobců v odvolacím řízení zabývat. Pokud tak učinil, dopustil se vady řízení;
tuto vadu ovšem nelze považovat za natolik závažnou, aby mohla mít vliv na zákonnost
rozhodnutí žalovaného i s ohledem na skutečnost, že svým jednáním žalovaný nikterak
nemohl zkrátit práva žalobců.
Jestliže však krajský soud založil své rozhodnutí na tom, že záměr žalobců zastavět
sousední pozemek je podložen, když „od počátku řízení tvrdí, že oba pozemky rozdělené
geometrickým plánem mají sloužit k zastavění rodinnými domy“, je rozhodnutí
soudu nesprávné, neboť geometrický plán a námitka s ním spojená byla předložena
až v odvolacím řízení. Stanoví-li zákon pro určitou fázi správního řízení zásadu koncentrace,
není možné tuto zákonnou bariéru prolamovat při soudním přezkumu správního rozhodnutí.
Opačný názor by totiž vedl k tomu, že jakékoliv snahy zákonodárce o koncentrování
správního řízení by byly ve svém důsledku zcela zbytečné: účastníci řízení
by vždy mohli uplatnit jakékoliv námitky až v řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí.
Jestliže tedy žalobci napadli rozhodnutí stavebního úřadu námitkou, kterou neuplatnili
při ústním jednání, není soud oprávněn na základě takové námitky rozhodnutí žalovaného
zrušit, neboť by tím popřel zásadu koncentrace řízení obsaženou ve stavebním zákonu;
to však neplatí, pokud správní orgán poruší kogentní hmotněprávní a procesněprávní
ustanovení zákona, jakož i v případě nicotnosti správního rozhodnutí. Tyto výjimky
však v projednávaném případě nenastaly; předmětem sporu byla námitka ryze skutková.
Avšak i v případě, kdy by byl geometrický plán o rozdělení pozemku žalobců
na pozemky dva předložen včas v souladu s koncentrační zásadou, nebylo by možno
z tohoto dokumentu mít za prokázán záměr žalobců umístit a postavit na předmětném
pozemku rodinný dům či jinou stavbu: geometrický plán znázorňuje pouze rozdělení
pozemku žalobců, není územním rozhodnutím o umístění stavby a nemůže sám o sobě změnit
charakter pozemku žalobců na pozemek stavební. Argumentovat nelze ani textem,
který je do geometrického plánu vepsán pracovníkem stavebního úřadu, tj. že parcely
ve vlastnictví žalobců jsou dle platného územního plánu určeny pro výstavbu rodinných domů
umístěných v souladu s obecnými technickými požadavky. Tento text je pouze odpovědí
na žádost žalobců o vyjádření z územního hlediska k zamýšlené výstavbě dvou rodinných
domů na předmětných parcelách. Rozhodně však nelze z uvedené poznámky dovozovat,
že sami žalobci opravdu předmětné rodinné domy postaví, resp. je hodlají závazně postavit.
Závěr o této námitce žalovaného pak implikuje závěr o důvodnosti i jeho ostatních
námitek: krajský soud žalovanému vytýkal, že nepřihlížel dostatečně charakteru
pozemku žalobců, nehodnotil veškeré znaky tohoto pozemku a nepřihlédl
k tomu, že by se tento pozemek stavebním pozemkem mohl stát. Taková argumentace
však není správná. Jak vyplývá ze správního spisu, žalovaný i stavební úřad se charakterem
pozemku zabývaly, a to ze všech kritérií, které jim ukládá stavební zákon včetně posouzení
souladu s Územním plánem města Brna (podrobněji se k tomu zdejší soud vyjádřil
již ve svém předchozím rozsudku). Rovněž je nutno přisvědčit žalovanému, že způsob,
jakým byl dům Ing. R. povolen a realizován, umožňuje žalobcům stavbu rodinných domů, a
to i s ohledem na výjimková ustanovení týkající se vzájemných odstupů staveb obsažená ve
vyhlášce č. 137/1998 Sb. (převzatá i do nové prováděcí úpravy – vyhlášky č. 501/2006 Sb.).
Nejvyšší správní soud proto neshledává za důvodnou ani jednu výtku, kterou krajský soud ve
svém v pořadí již druhém rozsudku vůči žalovanému vyslovil. Žalovaný zjistil skutkový stav
dostatečně ke dni rozhodování o žádosti Ing. R.; zdejšímu soudu pak není jasné, jaký význam
by mělo nové místní šetření (které ostatně v této věci proběhlo již na počátku), jež krajský
soud žalovanému ve svém rozsudku uložil.
Nejvyšší správní soud si je vědom citlivosti problematiky výstavby a sousedských
vztahů s ní souvisejících. Rozhodně nelze rozhodovací činností soudů navodit stav,
kdy z několika sousedících potencionálních stavebníků by ten, který by započal se stavbou
své nemovitosti jako první, měl volnou cestu a ostatní by byli nuceni se mu poté přizpůsobit.
Na druhou stranu není možné ani akceptovat situaci šikanózního zneužívání práva vlastníky
sousedních nemovitostí, která by nakonec znemožnila realizaci jakékoliv stavby. Při hledání
rovnováhy mezi zájmy obou stran pak zvláště v územním a stavebním řízení platí zásada
vigilantibus iura scripta sunt, tedy jen bdělým náležejí práva, která nachází svou realizaci
i ve výše zmiňovaném principu koncentrace řízení, jejž jsou povinny respektovat i správní
soudy.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozhodnutí
Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude krajský soud vázán
názorem vysloveným v rozsudku zdejšího soudu, tedy při svých úvahách nebude vycházet
z geometrického plánu předloženého žalobci až v odvolacím řízení, při posuzování věci vyjde
ze skutkového stavu zjištěného správním orgánem prvního stupně a bude respektovat zásadu
koncentrace správního řízení. V novém řízení rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. října 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu