ECLI:CZ:NSS:2007:1.AS.45.2006
sp. zn. 1 As 45/2006 - 61
Spis 1 As 45/2006 byl spojen se spisem 1 As 43/2006 a pod touto spisovou značkou bylo rozhodnuto takto:
sp. zn. 1 As 43/2006 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce F. V.,
zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Žitná 45, 110 00 Praha 1, proti
žalovanému Českému telekomunikačnímu úřadu se sídlem Sokolovská 219, 225 02 Praha
025, proti rozhodnutím předsedy Českého telekomunikačního úřadu ze dne 30. 7. 2004, č. j.
12642/2004-603 a č. j. 18429/2004-603, o kasační stížnosti žalobce proti usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005, č. j. 9 Ca 235/2004 - 36, a ze dne 3. 11. 2005,
č. j. 9 Ca 179/2005 - 34,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod spisovými značkami 1 As 43/2006
a 1 As 45/2006 se s p o j u j í ke společnému projednání a nadále budou vedeny
pod sp. zn. 1 As 43/2006.
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
V. Odměna advokátky JUDr. Ireny Strakové se u r č u je částkou 4800 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 9. 3. 2004 uložil Český telekomunikační úřad žalobci povinnost
uhradit společnosti Č. T., a. s., na dlužném plnění za poskytnuté telekomunikační služby
částku 3915,50 Kč a úrok z prodlení. Dne 30. 4. 2004 pak tentýž úřad rozhodl, že společnost
Č. T., a. s., neporušila zákon o telekomunikacích při vypojení telefonní stanice, jejímž byl
žalobce účastníkem. Odvolání žalobce proti těmto rozhodnutím zamítl předseda Českého
telekomunikačního úřadu dvěma rozhodnutími ze dne 30. 7. 2004.
Žalobce napadl obě rozhodnutí odvolacího orgánu společnou žalobou. Městský
soud v Praze vyloučil žaloby k samostatnému projednání a odmítl je usneseními
ze dne 30. 9. 2005 a 3. 11. 2005. Uvedl, že právní vztah mezi žalobcem a společností Č. T., a.
s., byl založen smlouvou o poskytování telekomunikačních služeb; tento vztah má
soukromoprávní charakter, neboť jeho účastníci se nacházejí v rovném právním postavení.
Rozhodnutí o sporu vyplývajícím ze smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb mezi
provozovatelem telekomunikační sítě a jejím účastníkem proto nelze přezkoumat ve správním
soudnictví. Žalobce se ovšem může postupem podle části páté občanského soudního řádu
obrátit na obecný soud, který o věci znovu rozhodne. O této možnosti i o lhůtě pro podání
žaloby byl žalobce v obou usneseních poučen.
Proti usnesením Městského soudu v Praze brojil žalobce kasační stížností. Namítl,
že se nejedná pouze o jeho soukromoprávní věc, nýbrž o věc, která se dotýká širokého okruhu
spotřebitelů. Ti jsou podle žalobce zákonem č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně
dalších zákonů (dále jen „zákon o telekomunikacích“), znevýhodňováni a je popíráno
jejich základní právo na rovnost, což je porušením Listiny základních práv a svobod i Ústavy
České republiky. Soud by měl posoudit soulad §81 odst. 1 a §95 odst. 8 písm. a) zákona
o telekomunikacích s článkem 1 Listiny. Ve Všeobecných podmínkách veřejné
telekomunikační služby není upraveno přímé vyrovnání (tj. bez zprostředkovatele)
mezi obchodníkem – dodavatelem a zákazníkem – spotřebitelem. To je o to tíživější,
že náklady na zprostředkovatele, kterého si najala společnost Č. T., a. s., nese zákazník.
Takový postup je v rozporu s dobrými mravy a je projevem šikany ze strany dodavatele.
Podle §265 obchodního zákoníku platí, že výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy,
nepožívá právní ochrany. Podle jeho §273 lze část obsahu smlouvy určit také odkazem na
všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi, tedy
nikoli obchodníky či dodavateli. Žalovaný nadržuje společnosti Č. T., a. s. (ostatně u
žalovaného pracuje dost bývalých zaměstnanců této akciové společnosti) a nedbá na to, že
tato společnost nepostupuje podle zákona o telekomunikacích (například když nedodržela
tříměsíční zákonnou lhůtu pro informování svých zákazníků o změnách všeobecných
obchodních podmínek).
Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadená usnesení Městského
soudu v Praze. Ustanovená zástupkyně doplnila kasační stížnost tak, že označila její důvody,
a to citací ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s. Petit pak doplnila o návrh
na „nařízení dalšího projednání věci“ před Městským soudem v Praze.
Kasační stížnost není důvodná.
Podstata kasační stížnosti spočívá v tvrzení, že žalobcova věc není věcí
„soukromoprávní“ (a jeho žaloba tedy neměla být odmítnuta), protože se týká širokého
okruhu spotřebitelů. To, koho se ta či ona právní otázka podle subjektivního názoru žalobce
týká, však není rozlišovacím kritériem mezi věcmi soukromoprávními a věcmi
veřejnoprávními. Hranice mezi těmito dvěma typy právních vztahů není vždy jasná a teprve
postupně je vymezována v rozhodnutích soudů, a to jak soudů správních postupujících
podle soudního řádu správního, tak soudů civilních rozhodujících podle páté části občanského
soudního řádu; podstatnou roli při rozhraničování věcí soukromoprávních a věcí
veřejnoprávních pak hrají rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Při posuzování
soukromoprávní či veřejnoprávní povahy věci, o které rozhodoval správní orgán
a která je jako nadále sporná předkládána k vyřešení soudu, vychází judikatura nejčastěji
z tzv. mocenské teorie. Podle ní mají účastníci soukromoprávních vztahů rovné postavení – tj.
jejich vzájemné vztahy jsou založeny na dohodě a ani jeden z nich nesmí druhému
jednostranně ukládat povinnosti – zatímco účastníci veřejnoprávních vztahů jsou v nerovném
postavení, v němž jeden z nich může jednostranně rozhodovat o druhém a případně od něj
vynucovat povinnosti uložené takovým rozhodnutím. Této teorie se přidržel i Městský soud
v Praze, a učinil tak správně.
Český telekomunikační úřad a poté jeho předseda rozhodovali v dané věci o sporu
mezi žalobcem jako účastníkem telekomunikační sítě a společností Č. T., a. s.,
jako provozovatelem telekomunikační sítě. Vztah mezi nimi byl založen smlouvou,
kterou oba účastníci uzavřeli dobrovolně, a dobrovolně se též zavázali, že budou plnit
povinnosti z této smlouvy plynoucí – tzn. především ze strany provozovatele zřídit
a pronajímat telefonní stanici a poskytovat účastníku jejím prostřednictvím telekomunikační
službu, ze strany žalobce jako účastníka pak zejména pravidelně hradit užívání telefonní
stanice. Žalobce tuto povinnost podle provozovatele neplnil; provozovatel mu proto
po marných výzvách k zaplacení vypojil telefonní stanici a obrátil se na Český
telekomunikační úřad, jemuž příslušelo podle §95 bodu 8 písm. d) tehdy účinného zákona
o telekomunikacích rozhodovat spory o povinnosti účastníka k finančnímu plnění vyplývající
ze smlouvy mezi provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a účastníkem o poskytování
telekomunikačních služeb. Sám žalobce napadl jako neoprávněné vypojení telefonní stanice;
i o tomto návrhu rozhodoval Český telekomunikační úřad z titulu §95 bodu 1 písm. c)
citovaného zákona, který mu zakládal obecnou působnost rozhodovat ve sporech. Jak spor
o dlužné telefonní poplatky, tak spor o vypojení telefonní stanice vznikly v souvislosti
s tvrzeným porušením smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb; Český
telekomunikační úřad tu nevykonával svou vrchnostenskou pravomoc tím, že by ukládal
žalobci povinnost či mu uděloval oprávnění na základě zákona či individuálního správního
aktu, nýbrž posuzoval, zda se žalobce zachoval podle smlouvy, kterou koneckonců uzavírat
nemusel (a kterou mohl vypovědět, nebyl-li srozuměn s novými všeobecnými obchodními
podmínkami). Právě to kvalifikuje danou věc jako věc povahy soukromoprávní. Je lhostejné,
kolik dalších spotřebitelů je nespokojeno se službami společnosti Č. T., a. s.: Český
telekomunikační úřad a stejně tak i Městský soud v Praze rozhodovaly jen o žalobcově
konkrétní věci. I kdyby byl tento druh sporu velmi rozšířen, nečiní hromadný výskyt jevu
ze soukromoprávních věcí věci veřejnoprávní: příslušnost věci do té či oné skupiny
není podmíněna množstvím sporů, nýbrž povahou vztahů, o nichž se rozhoduje.
Další žalobcovy námitky, které povětšinou kritizují způsob, jakým společnost Č. T., a.
s., nakládá se svými zákazníky, či nedůsledné plnění povinností ze strany žalovaného
Českého telekomunikačního úřadu, pak nejsou kasačními důvody ve smyslu §103 odst. 1
s. ř. s.: nijak se totiž nevyslovují k podstatě napadeného usnesení Městského soudu v Praze a
k otázce pravomoci, kterou tento soud v žalobcově věci popřel. Takové námitky lze případně
vznášet před soudem, který se věcí bude zabývat meritorně (ať už v I. stupni, nebo v řízení o
opravném prostředku); nelze je však účinně uplatnit tam, kde soud řešil pouze otázku své
pravomoci, nikoli samotné věcné důvody rozhodnutí správního orgánu.
Kasačními důvody nejsou ani citace jednotlivých ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.,
které v doplnění kasační stížnosti uvedla ustanovená zástupkyně. Kasační důvod – stejně
jako žalobní bod – musí mít totiž jak právní, tak skutkový základ. Je v pořádku, a dokonce
je to žádoucí, pokud se námitka opírá o konkrétní ustanovení právního předpisu; to však musí
být doplněno o právní argumentaci a o líčení skutkových okolností, v nichž žalobce spatřuje
nezákonnost.
Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení
rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch,
a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti
žádné náklady nevznikly. Zástupkyni, která byla žalobci ustanovena soudem, náleží
mimosmluvní odměna podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního
tarifu). Soud proto přiznal ustanovené zástupkyni v souladu se sazbou mimosmluvní odměny
4200 Kč za dva úkony právní služby a 600 Kč jako paušální náhradu výdajů s těmito úkony
spojených, celkem tedy 4800 Kč.
Závěrem je ještě třeba vytknout Městskému soudu v Praze postup, při němž byla
původně jediná žaloba proti dvěma rozhodnutím rozdělena na dvě žaloby projednávané
zvlášť. Vyloučit rozhodnutí k samostatnému projednání je na místě tehdy, není-li společné
řízení možné nebo vhodné (§39 odst. 2 s. ř. s.). Obě napadená rozhodnutí v žalobcově
věci měla podobný skutkový základ; žalobce sám je ostatně napadl jedinou žalobou,
a takový dispoziční úkon by měl být respektován, nejsou-li tu výše zmíněné okolnosti.
Ty tu v tomto případě nebyly; o tom nejvýmluvněji svědčí skutečnost, že obě usnesení jsou –
až na pár odlišných vět pramenících z aplikace odlišných ustanovení zákona
o telekomunikacích – totožná. Je tedy nanejvýš vhodné, aby městský soud v dalším řízení
obě věci opět spojil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu