ECLI:CZ:NSS:2007:1.AS.47.2005
sp. zn. 1 As 47/2005 – 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele
H. s. L., zastoupeného JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích,
Riegrova 2668/6c, za účasti Krajského úřadu Jihočeského kraje, se sídlem v Českých
Budějovicích, U Zimního stadionu 1952/2, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 2005, č. j. 10 Ca 99/2005 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného
pravomocného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým soud zamítl jeho
žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí,
zemědělství a lesnictví (dále jen „správní orgán“), ze dne 21. 4. 2005, č. j. KUJCK 1393/2005
OZZL/Bř-RO. Napadeným rozhodnutím správní orgán změnil rozhodnutí Městského úřadu
v Prachaticích, odboru životního prostředí (dále jen „správní orgán prvního stupně“),
ze dne 5. 11. 2004, č. j. ŽP-Mysl. 206/1/0/2/843/04, jímž z důvodu nesplnění ustanovení
§17 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o myslivosti“), nebyla uznána honitba honebního společenstva stěžovatele. Změna rozhodnutí
spočívala v doplnění výroku o bližší specifikaci podmínek, jejichž splněním zákon
o myslivosti podmiňuje uznání honitby a které stěžovatel dle názoru správních orgánů
nesplnil.
Krajský soud v Českých Budějovicích nepovažoval žalobu za důvodnou.
Ke stěžovatelově žalobní námitce, že rozhodnutí o neuznání honitby bylo vydáno
bez předchozí revokace rozhodnutí o registraci (rozhodnutí ze dne 16. 6. 2003,
č. j. ŽP-Mysl.206/1/1/1022/03), tedy za situace, kdy honební společenstvo stěžovatele
bylo pravomocně zaregistrováno, soud uvedl, že bylo-li v řízení o uznání honitby zjištěno
nesplnění zákonem stanovených podmínek pro její uznání, tj. nesplnění podmínky souvislých
honebních pozemků v minimální 500 ha výměře, nelze z rozhodnutí o registraci honebního
společenstva vycházet, i když dosud nebylo zrušeno. Soud uvedl, že pokud probíhalo
před správním orgánem prvního stupně samostatně řízení o registraci honebního společenstva
a samostatné řízení o uznání společenstevní honitby, mělo být v obou řízeních zjišťováno,
zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro vznik společenstevní honitby. Absence
revokace nepochybně nezákonného rozhodnutí o registraci nemůže být důvodem pro zrušení
napadeného rozhodnutí, které naopak vychází ze zjištění, že stěžovatelem navržená
společenstevní honitba nemůže být pro nesplnění zákonných podmínek uznána. Pro úplnost
soud poznamenal, že nezákonné rozhodnutí o registraci lze zrušit mimo odvolací řízení
postupem dle ustanovení §68 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní
řád“), neboť dosud neuplynula zákonem stanovená tříletá prekluzivní lhůta. Opačný postup
soudu by pak byl zbytečně přepjatým formalismem, a to zvláště za situace, kdy ze soudního
spisu vyplynulo, že správní orgán již podnět k přezkoumání rozhodnutí o registraci
mimo odvolací řízení podal a záměrem správního orgánu je předmětné rozhodnutí zrušit.
Soud dále uvedl, že pro souzenou věc je ve smyslu §69 odst. 1 zákona o myslivosti
relevantní průběh transformační valné hromady společenstva L. a v tomto důsledku i moment,
kdy jednotliví vlastníci honebních pozemků tohoto společenstva (pozemky ve výměře cca 257
ha), kteří se rozhodli založit honební společenstvo stěžovatele, podali odhlášky z tohoto
společenstva. Pokud tedy transformace H. s. L. proběhla zákonem předepsaným způsobem, H.
s. L. nezaniklo a zachována zůstala i dříve uznaná společenstevní honitba, mohli vlastníci
honebních pozemků, které tvoří společenstevní honitbu H. s. L., projevit vůli svými pozemky
vytvořit nově se tvořící honební společenstvo nejpozději v průběhu valné transformační
hromady. Zákon o myslivosti neumožňuje zaregistrovat nové honební společenstvo a vytvořit
novou společenstevní honitbu, jestliže bylo původní honební společenstvo transformováno a
honitba uvedena do souladu se zákonem, a to proto, že nemůže existovat situace, aby týž
pozemek byl součástí dvou různých honebních společenstev. Ohledně dalších 52 ha pozemků,
jejichž vlastníci jsou dle správních orgánů členové H. s. L., kteří své členství v tomto
společenství nikdy neukončili a naopak dle stěžovatele těmito členy nejsou a nikdy nebyli,
neboť jejich pozemky byly pouze přičleněny, soud uvedl, že ani tito členové neprojevili svoji
vůli pozemky přičlenit k honitbě stěžovatele, a to nejpozději v průběhu konání transformační
valné hromady. Stejný závěr pak platí i v případě honebních pozemků pana Z. H., který
oznámil ukončení členství v H. s. L. až po konání transformační valné hromady tohoto
transformovaného honebního společenstva.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje zákonné důvody obsažené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Nezákonnost, pro kterou mělo být napadené rozhodnutí správního orgánu zrušeno, je absence
revokace rozhodnutí o registraci, neboť z §19 zákona o myslivosti vyplývá, že řízení
o registraci honebního společenstva probíhá současně s řízením o uznání společenstevní
honitby. Stěžovatel uvádí, že pravomocným rozhodnutím o registraci byla správním orgánem
prvního stupně souvislost honebních pozemků v zákonem požadované minimální výměře
500 ha ve skutečnosti uznána. Pro věc je podstatné, zda v momentě podání návrhu
na registraci vznikajícího společenstva byly splněny požadavky §19 odst. 1 písm. a)
a §17 odst. 2 a 7 zákona o myslivosti, neboť citovaný zákon výslovně neřeší, jakou formou
se má postupovat při změně vůle vlastníka honebního pozemku setrvat ve stávajícím
honebním společenstvu. Účinky rozhodnutí o registraci nastávají ex lege, což znamená,
že samotná právní skutečnost, kterou registrace podmiňuje, není výsledkem registračního
úkonu. Stěžovatel zdůrazňuje, že judikatura, na kterou v replice k žalobě odkázal,
měla demonstrovat právě fungování principu registrace, jakožto správního aktu,
který pouze deklaruje právní skutečnosti, které nastávají nezávisle na řízení o registraci.
K aplikaci §69 zákona o myslivosti stěžovatel uvedl, že pro odhlášky člena
ze stávajícího honebního společenstva a na jeho možnost založit společenstvo nové není
zákonem stanovena žádná lhůta. Založení honebního společenstva a jeho vznik upravuje
§18 a §20 zákona o myslivosti, které také žádnou lhůtu pro splnění zákonných požadavků
nestanoví. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací soudu, že citovaná ustanovení lze aplikovat
pouze na nově vzniklá honební společenstva, neboť pokud by tomu tak bylo, nemohli by ti,
kteří jednou své pozemky začlenili do honebního společenstva, vzniklých podle předešlé
právní úpravy, tvořit společenstva nová, neboť projev jejich vůle vystoupit z těchto
společenstev by byl vázán na transformační valnou hromadu. Vázat do sdružení dobrovolně
vložené pozemky na jednou vzniklé honební společenstvo a neumožnit jejich vlastníkům
založit si honební společenstvo nové, je zásahem do práva svobodně se sdružovat.
Setrvání v honebním společenstvu je právem jeho členů, nikoli jejich povinností,
a je tak zcela na jejich vůli, zda se rozhodnou ze sdružení vystoupit a založit společenstvo
nové či nikoliv. Akcentoval-li soud význam transformační valné hromady H. s. L., pak se měl
vypořádat s tím, zda probíhala v souladu se zákonem a zda o ni věděli všichni členové.
Závěrem své kasační stížnosti stěžovatel zdůraznil, že za prioritní považuje porušení
ústavního práva svobodně se sdružovat zakotveného v čl. 20 Listiny základních práv a svobod
před spory nad výkladem zákona o myslivosti.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti tedy stěžovatel ve své kasační
stížnosti navrhuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakož i rozhodnutí
správních orgánů, zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Správní orgán se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 odst. 2 s. ř. s.). Soud přezkoumal
napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Stěžovatel brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, opírající se o důvod
uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost rozsudku spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. K namítanému porušení čl. 20
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), který garantuje ústavní právo svobodně
se sdružovat a které stěžovatel považuje za prioritní, považuje Nejvyšší správní soud za nutné
nejprve uvést, že charakterem práva myslivosti a jeho zákonné úpravy - mimo jiné i ve vztahu
k čl. 20 Listiny - se již zabýval Ústavní soud, a to v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne
13. prosince 2006, sp. zn. Pl. ÚS 34/03, ve kterém dospěl k závěru, že dochází-li při výkonu
práva myslivosti užíváním honebních pozemků k zásahu do ústavně garantovaných práv
vlastníků honebních pozemků, jedná se o omezení, která jsou proporcionální z hlediska cíle
a účelu, k němuž právo myslivosti směřuje; taková omezení se tedy nachází v mezích
ústavnosti.
Podstatou práva myslivosti je ochrana zvěře, jakož i ochrana myslivosti jako
národního kulturního dědictví. Myslivost tak je zákonnou úpravou definována jako vztah
k volně žijící zvěři, jež tvoří součást ekosystému, a její výkon je vázán na schválené území
honitby. Stát stanovuje celou řadu podmínek, resp. omezení, za kterých lze právo myslivosti
vykonávat. Prvním nejobecnějším omezením je, že právo myslivosti lze vykonávat
jen v honitbě a mohou je vykonávat pouze subjekty, které splňují zákonem stanovené
podmínky – nemůže je tedy vykonávat kdokoliv a kdekoliv.
Právo myslivosti není možné považovat za osobnostní právo jedince, jde o právo
konstruované a regulované veřejným právem pro ochranu určité části životního prostředí,
která není závislá na osobnosti nebo aktivitě konkrétního člověka. Ústavní garance zakotvená
v čl. 20 Listiny zaručuje právo sdružovat se a v tomto právu není dle výše uvedeného nálezu
Ústavního soudu vlastník pozemku omezován. Honební společenstvo je právnickou osobou
sui generis, není – podle výslovného zákazu v §19 odst. 2 zákona o myslivosti – oprávněno
podnikat a je úzce účelově zaměřeno na plnění úkolů v oblasti myslivosti. Smyslem
jeho existence je, aby bylo možno identifikovat zcela jasně subjekt, který buď vykonává
úkoly týkající se myslivosti sám, nebo jejich plnění „převede“ prostřednictvím nájmu
na subjekt jiný. Podle obecných závěrů, které Ústavní soud vyslovil, je rovněž třeba zdůraznit,
že stanovení základních prostorových a kvalitativních parametrů honitby je motivováno
potřebami zvěře tak, aby honitba představovala v konkrétní situaci nejlepší ekosystém s co
možná nejrozmanitějšími životními podmínkami. Vlastnické právo k pozemku představuje
pouze předpoklad členství v honebním společenstvu a v tomto předpokladu jsou si všichni
potenciální členové rovni.
Stěžovateli lze jistě přisvědčit v tom, že projevil-li některý z členů honebního
společenstva vytvořeného podle předchozí právní úpravy kvalifikovaným způsobem svoji vůli
nebýt nadále členem v transformovaném společenstvu, může své členství v honebním
společenstvu ukončit (§26 odst. 3 zákona o myslivosti). Ze žádného ustanovení zákona
o myslivosti ale nevyplývá, že by zánik členství v honebním společenstvu znamenal
automatické vyvázání odpovídajících honebních pozemků ze společenstevní honitby. Změna
honitby se totiž může odehrávat pouze v zákonném rámci a za související aktivity orgánu
státní správy myslivosti (§31 zákona o myslivosti). Tvrzení, že v posuzovaném případě
byl průběh transformační valné hromady H. s. L. nepodstatný, je proto nutné odmítnout,
neboť pohyb honebních pozemků ze stávající honitby do honitby nové je možný jen
v zákonem stanoveném rámci. Jestliže tedy bylo původní honební společenstvo
transformováno, tj. nezaniklo, nemohou pozemky tohoto honební společenstvo být současně
součástí honebního společenstva stěžovatele. Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani
právnímu názoru stěžovatele spočívajícímu v tom, že §18 a §20 zákona o myslivosti mohou
být aplikovány i na transformované společenstvo. Předmětná ustanovení se vztahují na vznik
honebního společenstva, nikoliv na transformaci stávajícího honebního společenstva, neboť je
pojmově vyloučeno, aby již vzniklé honební společenstvo znovu vzniklo.
Soud nemohl přisvědčit ani v této souvislosti namítané nesprávné aplikaci ustanovení
§69 zákona o myslivosti, podle níž jde o konzervaci dosavadního stavu, jež neumožňuje
jednotlivým vlastníkům pozemků vytvořit honební společenstvo podle svých představ
a potřeb. Řízení podle §69 zákona o myslivosti si zjevně klade za cíl pouze transformaci
honiteb do stavu odpovídajícího nové zákonné úpravě (§69 odst. 1 zákona o myslivosti),
stejně jako odpovídající změnu honebního společenstva (§69 odst. 2 zákona o myslivosti).
V rámci těchto řízení proto může být řešen soulad dříve uznaných honiteb, které zůstávají
zachovány, s novou právní úpravou (§69 odst. 1 zákona o myslivosti), nikoliv však změna
těchto honiteb, která je sice možná, ale pouze v rámci odpovídajících ustanovení zákona
o myslivosti. Takový přístup je zcela v souladu s běžnými pravidly intertemporality.
Jak již uvedl Ústavní soud ve shora citovaném nálezu, honební společenstvo je
zakládáno programově za účelem realizace myslivosti, tedy k ochraně zvěře. Právě
proto by (automatický) zákonný zánik honební společenstvo (a to i po uplynutí lhůty
pro splnění požadavků nové právní úpravy) mohl ohrozit naplnění zákonného účelu
myslivosti a mohl by přivodit stav, kdy by institucionálně nebyla zajištěna péče o část
ekosystému, čímž by stát nezajistil plnění své ústavní povinnosti podle čl. 7 Ústavy.
Nesplnění zákonem stanovených podmínek pro uznání honitby nemůže zhojit
ani skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno bez předchozí revokace rozhodnutí
orgánu prvního stupně o registraci honebního společenství stěžovatele. Zdejší soud
se závěrem krajského soudu v této věci plně ztotožňuje. Sám stěžovatel v kasační stížnosti
uvedl, že registrace pouze deklaruje právní skutečnosti, které nastávají nezávisle na řízení
o registraci, tj. osvědčuje splnění zákonem stanovených podmínek. V posuzovaném
případě je zjevné, že zákonem stanovené podmínky pro uznání honitby, tj. splnění
podmínky souvislých honebních pozemků v minimální 500 ha výměře, nebyly
splněny, a proto, vycházelo-li rozhodnutí o registraci z nedostatečně zjištěného skutkového
stavu, nemohlo samo o sobě splnění zákonných podmínek pro uznání honitby osvědčit.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti byla kasační stížnost shledána nedůvodnou
a Nejvyšší správní soud ji proto podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a
správnímu orgánu náklady řízení v souvislosti s řízením o kasační stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu