ECLI:CZ:NSS:2007:1.AS.50.2006
sp. zn. 1 As 50/2006 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní věci žalobce
JUDr. J. S., proti žalovanému Krajskému úřadu kraje Vysočina, se sídlem Jihlava,
Žižkova 57, za účasti Města Třebíč, se sídlem Třebíč, Karlovo nám. 55, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2003, č. j. KUJI 19056/2003 ODSH, KUJIP004Y3L6,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2006,
č. j. 30 Ca 62/2004 - 47
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2006, č. j. 30 Ca 62/2004 – 47 s e
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Krajského úřadu kraje Vysočina, odboru dopravy a silničního
hospodářství ze dne 12. 12. 2003, č. j. KUJI 19056/2003 ODSH, KUJIP004Y3L6, bylo
zamítnuto odvolání žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti rozho dnutí Městského úřadu Třebíč,
odboru technického ze dne 11. 8. 2003, zn. OT 12104-03/2888-03/Ca, kterým byla,
s odkazem na ustanovení §66 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), povolena stavba „Parkovací
a příjezdová plocha – K. nám. v T.“, na pozemku p. č. 55/1, v k. ú. T., přičemž odvoláním
napadené rozhodnutí bylo současně potvrzeno.
Toto správní rozhodnutí napadl stěžovatel u Krajského soudu v Brně žalobou, kterou
se domáhal jeho zrušení. Shora uvedeným rozsudkem byla žaloba zamítnuta. Krajský soud
svůj rozsudek odůvodnil tím, že neuznal důvodnost argumentace stěžovatele, kterou namítal,
že realizací navrhované stavby dojde k zásahu do výkonu jeho práva odpovídajícího věcnému
břemenu na nezastavěné č ásti pozemku p. č. 55/1 v k. ú. T. Jak krajský soud uvedl, z obsahu
správního spisu, zejména pak z grafických podkladů, je zřejmé, že realizace stavby se části
pozemků zatížené věcným břemenem nikterak nedotkne, a to ani v průběhu vlastní výstavby
(poukázal přitom na podmínku č. 8 stavebního povolení). Dále krajský soud poukázal na
obsah smlouvy, jíž bylo věcné břemeno ve prospěch stěžovatele zřízeno s tím, že se tak stalo
s omezením pro táž případná oprávnění vlastníků sousedních nemovitostí. Z vyjádření
žalovaného k žalobě přitom vyplývá, že stavebník bude vybudovaná parkovací místa
pronajímat právě vlastníkům (spoluvlastníkům) sousedních nemovitostí; pouze tyto osoby
mají též právo na základě usnesení rady města užívat po dokončení stavby příjezdové plochy
vedle stávajících osob, oprávněných k tomu ze smluvně zřízených věcných břemen. Taktéž
příjezdová komunikace bude mít i nadále charakter veřejně přístupné účelové komunikace
s režimem upraveným stávajícím dopravním značením. S ohledem na tyto skutečnosti tedy
krajský soud uzavřel, že postupem obou správních orgánů nebylo rezignováno na posouzení
existence podmínek pro vydání stavebního povolení, ve smyslu ustanovení §58 odst. 2
stavebního zákona a žalobní argumentaci stěžovatele proto nelze přiznat důvodnost.
Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel kasační stížností, a to z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Nad rámec ne zcela srozumitelné argumentace uvedené v bodě II. kasační stížnosti stěžovatel
uvedl, že uskutečněním stavby příjezdové plochy (jakožto účelové komunikace) se část
pozemku zatíženého věcným břemenem přístupu a příjezd u stěžovatele stane komunikací
veřejně přístupnou, a to v režimu obecného užívání. Dosavadní soukromoprávní vztah
mezi stěžovatelem a vlastníkem pozemk u bude tedy fakticky nahrazen veřejnoprávním
režimem, kdy vlastník pozemku již nebude schopen svým jednostranným vyhlášením
zcela zabránit obecnému užívání zřizované komunikace. Tímto způsobem tedy dojde fakticky
k zániku práva odpovídajícího věcnému břemenu; stavebník tak, dle názoru stěžovatele,
neprokázal v dané věci naplnění podmínky vyplývající z ustanovení §58 stavebního zákona,
kterou je povinnost stavebníka prokázat oprávnění na předmětném pozemku požadovanou
stavbu zřídit.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že věc byla, dle jeho názoru,
krajským soudem posouzena zcela správně a navrhl proto, aby kasační stížnost
byla zamítnuta. Osoba na řízení zúčastněná - město Třebíč se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109
odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud se v projednávané věci zabýval nejprve tím, zda vytýkané
důvody nezákonnosti, které mohly být uplatněny v řízení před krajským soudem, v tomto
řízení skutečně uplatněny byly (§104 odst. 4 s. ř. s.). Jelikož existenci právních či skutkových
novot (§109 odst. 4 s. ř. s.) neshledal, připustil podanou kasační stížnost plně k meritornímu
projednání.
Ze skutečností výše uvedených je zřejmé, že jedinou námitkou uplatněnou
stěžovatelem v žalobě i v kasační stížnosti je tvrzení, že realizovaná stavba přístupové
komunikace omezí výkon jeho práva odpovídajícího věcnému břemenu. Tato argumentace
je přitom vystavěna na premise, že stávající soukromop rávní vztah mezi stěžovatelem
a vlastníkem pozemku bude nahrazen veřejným užíváním, tedy, že stávající užívací vztahy
budou podřízeny právu veřejnému, čímž právo odpovídající věcnému břemenu stěžovatele
fakticky zanikne či bude vážně omezeno. Posouzení skutkového stavu věci, ve smyslu
vymezení, do jaké míry bude navrhovaná stavba fakticky zasahovat do geometrickým plánem
vymezené části nemovitosti zatížené věcným břemenem , předmětem žaloby vůbec není.
Na tomto místě je nutno upozornit, že veškerá argumentace stěžovatele se soustřeďovala
pouze na část povolené stavby, a sice na rekonstrukci přístupové komunikace; fakt,
že tato část stavby zasahuje do části pozemku zatížené věcným břemenem byla a je mezi
všemi zúčastněnými stranami nesporná.
K této žalobní argumentaci vyslovil krajský soud dvě úvahy. Konstatoval především,
že realizací stavby nebude přístup a příjezd k nemovitosti stěžovatele znemožněn či omezen,
neboť rekonstruovaná komunikace je navržena ve stávající trase přístupové cesty a respektuje
stávající nivelitu; samotné parkovací plochy jsou pak mimo pozemek dotčený věcným
břemenem. Poznamenal dále, že stavební povolení obsahuje podmínku, dle které musí
být během stavby přístup ke všem sousedním objektům zachován. Druhá úvaha krajského
soudu vycházela z vyjádření žalovaného k žalobě, dle kterého právo užívat „příjezdové
plochy“ budou mít (kromě stávajících osob oprávněných k tomu ze smluvně zřízených
věcných břemen) jen vlastníci sousedních nemov itostí, kterým budou vybudovaná parkovací
místa pronajímána s tím, že příjezdová komunikace bude mít i nadále charakter veřejně
přístupné účelové komunikace s režimem upraveným stávajícím dopravním značením.
Tato situace, dle názoru krajského soudu, není v rozporu s příslušným článkem smlouvy,
kterou bylo věcné břemeno ve prospěch stěžovatele zřízeno.
Jak patrno, prvně zmiňovaná úvaha soudu svědčí o nevystižení podstaty argumentace
stěžovatele, neboť se zabývá posouzením, do jaké míry navrhovaná stavba fyzicky zasáhne
do stávajícího věcného břemene. Zcela zřetelně je toto nepochopení krajského soudu patrno
ze skutečnosti, že se zabývá též umístněním navrhovaných parkovacích stání, ač umístnění
této části stavby není žalobou nikterak rozporováno.
Pokud jde o úvahu druhou, ta se v zásadě omezuje pouze na konstatování skutečností
uvedených ve vyjádření žalovaného k žalobě. Zde především nelze přehlédnout, že krajský
soud své závěry opírá o skutečnosti, které nevyplývají z obsahu správního spisu; v případě
závěrů vyplývajících z usnesení z 38. schůze Rady města T., konané dne 27. 2. 2004 (na které
poukázal žalovaný) jde zcela evidentně o skutkovou novotu, ke které krajský soud, v souladu
s ustanovením §75 odst. 1 s. ř. s., neměl při svém rozhodování přihlížet. Krajský soud při
hodnocení věci setrval na hodnocení stavu skutkového, přičemž se fakticky nevyjádřil
k zásadní právní otázce předestřené žalobou, a sice zda v souvislosti s realizací stavby
přístupové komunikace dojde ke vzniku dosud neexistujícího režimu obecného užívání,
podřízeného veřejnoprávním předpisům upravujícím podmínky užívání pozemních
komunikací. Jinými slovy, krajský soud se dostatečně určitým a jednoznačným způsobem
nevypořádal s otázkou žalobce, zda „soukromá práva a povinnosti vlastníka a osob z věcného
břemene oprávněných budou ve své podstatě nahrazena veřejnoprávním institutem obecného
užívání“.
Závěr, že si krajský soud nesprávným způsobem vyložil obsah žalobní námitky
stěžovatele, dokládá i skutečnost, že se v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nevypořádal
s tím, že argumentace namítající zavedení veřejnoprávního režimu na stávající přístupové
cestě na úkor již existujícího soukromoprávního závazku vlastníka pozemku byla explicitně
uplatněna až v odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí. Námitka vznesená
stěžovatelem v rámci nařízeného ústního jednání dne 31. 7. 2003 totiž s touto argumentací
prima facie nekoresponduje.
Z obsahu předloženého správního spisu totiž vyplývá, že správní řízení v projednávané
věci bylo zahájeno na základě návrhu stavebníka podaného u stavebního úřadu dne 8. 7. 2003.
Ve věci proběhlo dne 31. 7. 2003 ústní jednání, a to za podmínek vyplývajících z ustanovení
§61 odst. 1 stavebního zákona. Na tomto jednání se stěžovatel vyjádřil k navrhovanému
stavebnímu záměru, když uvedl, že „se zpevněním plochy pro parkování nesouhlasím, pokud
by byl zřízena, žádám, aby byl umožněn řádný příjezd do garáží v mém objektu“. Z obsahu
prvostupňového rozhodnutí se dále podává, že návrhu na vydání stavebního povolení
bylo vyhověno s tím, že oproti pěti navrhovaným parkovacím státním byl stavební záměr
omezen na čtyři stání; stání navržené dle projektové dokumentace nejblíže k objektu
ve vlastnictví stěžovatele bylo vypuštěno. V části stavebního povolení pojednávající
o námitkách účastníků řízení je shora popsaná změna interpretována jako vyhovění námitce
stěžovatele vznesené na ústním jednání. Z obsahu doplnění odvolání podaného u žalovaného
stěžovatelem dne 24. 11. 2003 bylo dále zjištěno, že stěžovatel, mimo jiné, namítal možný
zásah navrhované stavby do svého práva odpovídajícího věcnému břemenu. V odvolání
se výslovně uvádí, že „práva z věcného břemene oprávněných byla (...) v čl. VI. smlouvy
omezena pouze pro táž případná oprávnění vlastníků sousedních nemovitostí, jakož vlastníka
domu č. p. 14 na p. č. st. 11/1, což stavebníka neopravňuje nyní zřídit v tomto prostoru
veřejnou komunikaci a veřejné parkovací plochy“.
Za této situace bylo tedy na místě, aby se krajský soud vyjádřil k tomu, zda tuto
námitku považuje za věcně souladnou s námitkou odvolací, potažmo žalobní; v opačném
případě se měl nutně vypořádat s tím, jaký vliv na další průběh správního řízení
měla existence koncentrační zásady, vyjádřená v ustanovení §61 odst. 1 stavebního zákona. I
jen náznak takových úvah však v odůvodnění kasační stížnosti napadeného rozsudku chybí.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem tedy Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů
rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Nezbylo mu proto, než napadený rozsudek zrušit
a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1, věta první před středníkem s. ř.
s.), a to za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 3, věty za středníkem s. ř. s.
O náhradě nákladů v řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí ve věci (§110 odst. 2, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu