ECLI:CZ:NSS:2007:1.AS.8.2007
sp. zn. 1 As 8/2007 - 141
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce Bc. J. H.,
zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem Uruguayská 178/5, 120 00 Praha
2, proti žalovanému Národnímu bezpečnostnímu úřadu, se sídlem Na Popelce 2/16, 150 06
Praha 5, proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 20. 4. 2004, č. j. 1036/2004-NBÚ/07-SO,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006,
č. j. 10 Ca 94/2004 - 108,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Dne 5. 2. 2004 vydal žalovaný oznámení o tom, že se žalobci nevydává osvědčení
pro styk s utajovanými skutečnostmi pro stupeň utajení „Důvěrné“.
Stížnost proti tomuto oznámení zamítl ředitel žalovaného dne 20. 4. 2004. Ztotožnil
se s tím, že u žalobce je dáno bezpečnostní riziko ve smyslu §23 odst. 2 písm. b) zákona
č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů,
neboť podporoval činnost směřující k potlačování lidských práv nebo svobod; navíc u žalobce
shledal i bezpečnostní riziko ve smyslu písm. d) tohoto ustanovení, neboť žalobce se pokusil
zatajit, že byl evidován jako spolupracovník Státní bezpečnosti.
Žalobce napadl posledně jmenované rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze;
ten ji však zamítl rozsudkem ze dne 12. 9. 2006. Nesouhlasil s tím, že by na žalobcovu
věc dopadalo ustanovení §23 odst. 2 písm. b) citovaného zákona, neboť byl ke spolupráci
s Vojenskou kontrarozvědkou donucen nátlakem a výhrůžkami svého velitele. Přisvědčil
však žalovanému v tom, že žalobce do bezpečnostního dotazníku odpověděl nepravdivě
na otázku „kontakty a vazby na bývalé či současné zpravodajské služby
cizí moci nebo na zpravodajské služby či bezpečnostní složky bývalé ČSSR, s výjimkou
kontaktů vyplývajících z Vašich pracovních povinností po roce 1990“;
nelze jej tedy považovat za osobu důvěryhodnou a bezpečnostně spolehlivou ve smyslu §23
odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce kasační stížnost. Městský
soud ve svém rozsudku jednak upozornil na rozpor mezi tím, jak žalobce zodpověděl otázky
v bezpečnostním dotazníku a jaké informace uvedl při bezpečnostním pohovoru;
jednak dospěl k závěru, že žalobce jako policista s dlouholetou praxí musel vědět,
že Vojenská kontrarozvědka patřila do kategorie „zpravodajské služby či bezpečnostní složky
bývalé ČSSR“. S tímto závěrem žalobce nesouhlasí. Jako policista nikdy nepřišel do styku
se zpravodajskou službou, nezúčastnil se v tomto směru žádného výcviku ani školení. Žalobce
považuje zpravodajskou službu za službu špionážní, u níž se předpokládá inteligence.
Despotický a stále přiopilý pplk. R. Z., který jej pro spolupráci s Vojenskou kontrarozvědkou
získal, se nejevil jako reprezentant špionážní služby, ale jako voják s neomezenou mocí,
„noční můra“ základní Vojenské služby, na kterou se žalobce snažil zapomenout. Žalobce
neměl do uskutečnění bezpečnostního pohovoru o Vojenské kontrarozvědce prakticky žádné
informace; nic v tomto směru nezjišťoval, protože se Státní bezpečností do kontaktu nepřišel.
Žalobce považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný: věta, podle níž „policista
s dlouholetou praxí musí bezpečně vědět, že Vojenská kontrarozvědka patřila do kategorie
zpravodajské služby či bezpečnostní složky bývalé ČSSR ? “, totiž není axiomem a nelze ji bez
důkazu považovat za pravdivou. Žalobce se cítí poškozen formálním výkladem lustračního
zákona. V osobním životě ani při plnění služebních povinností se nikdy neprovinil ani proti
zákonům, ani proti morálním normám, a v tomto duchu přistupoval k zodpovězení otázek
v bezpečnostním dotazníku i při bezpečnostním pohovoru. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší
správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil na to, že kasační stížnost
nerozlišuje argumenty ke dvěma důvodům, jichž se žalobce dovolává – tedy k nesprávnému
posouzení právní otázky podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a k nepřezkoumatelnosti
podle písm. d) tohoto ustanovení; je tak značně neurčitá. Žalobcovo tvrzení
o tom, že nepovažoval Vojenskou kontrarozvědku za zpravodajskou službu ČSSR,
není v souladu se zásadami logiky, neboť již samotné označení „kontrarozvědka“ nemůže
připouštět žádné pochybnosti. Krom toho žalobce obdržel v roce 1997 tzv. pozitivní lustrační
osvědčení osoby evidované jako spolupracovník Státní bezpečnosti. Povědomí o Státní
bezpečnosti, jíž byla Vojenská kontrarozvědka součástí, jako o zpravodajské službě
či alespoň bývalé bezpečnostní složce ČSSR, je obecně mezi lidmi vysoké, a u dlouholetého
příslušníka Policie České republiky a bývalého spolupracovníka Vojenské kontrarozvědky
lze povědomí o této skutečnosti (navíc doložené pozitivním lustračním osvědčením) opravdu
považovat dle názoru žalovaného za prokázanou skutečnost. Kasační stížnost
by proto měla být zamítnuta.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle §23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností
se za bezpečnostní riziko považuje chování a způsob života, který může mít vliv
na ovlivnitelnost, důvěryhodnost nebo schopnost utajovat skutečnosti.
Žalobce v kasační stížnosti namítá, že nemohl vědět, že Vojenská kontrarozvědka
patřila mezi zpravodajské služby či bezpečnostní složky; nevěděl to ani v době,
kdy s ní spolupracoval, a nedozvěděl se to ani později (to, že byl policistou,
na věc nemá žádný vliv, neboť ohledně tématiky zpravodajských služeb nebyl ve své profesi
nijak vyškolen). Závěr o tom, podle nějž by žalobci měla být povaha Vojenské
kontrarozvědky známa, nebyl podle žalobce nijak zdůvodněn, a rozhodnutí soudu
je tak nepřezkoumatelné.
V tom nelze žalobci přisvědčit. Městský soud založil svůj závěr na řadě okolností,
které ve svém rozhodnutí popsal. Žalobce se jednak sám u bezpečnostního pohovoru zmínil
o tom, že si na spolupráci s Vojenskou kontrarozvědkou vzpomněl v roce 1997, kdy obdržel
lustrační osvědčení s výsledkem, že je evidován. Musel si tak být již v roce 1997 vědom
toho, že tato organizace byla zpravodajskou službou, ba dokonce složkou Státní bezpečnosti,
neboť právě ta jej evidovala jako svého agenta (srov. §2 odst. 1 písm. b) zákona
č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí
ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky,
České republiky a Slovenské republiky). Kromě toho je příslušná otázka v bezpečnostním
dotazníku položena zcela jednoznačně, a žalobce tak nemůže s úspěchem namítat,
že jí neporozuměl. Konečně jako poslední důvod městský soud uvedl, že žalobce byl dlouhá
léta policistou, a měl si být tedy povahy Vojenské kontrarozvědky vědom.
Sám žalobce ostatně tím, že snáší argumenty proti závěru městského soudu,
dává najevo, že městský soud důvody svého rozhodnutí vyjádřil – jinak by jim ani žalobce
nemohl oponovat. Žalobcovy protiargumenty však neobstojí. Žalobce
se hájí tím, že ani jako policista nemohl vědět, jaké úkoly plnila Vojenská kontrarozvědka,
protože se o zpravodajské služby nezajímal, nebyl ohledně nich proškolen
a jejich představitele si spojoval s inteligencí, s níž se u pplk. Z. nesetkal. Zdejší
soud má naproti tomu za to, že žadatel o osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi –
jakožto osoba s určitým pracovním zařazením, vzdělanostní úrovní a profesními zkušenostmi
– by měl něco takového vědět, nebo alespoň předpokládat, i kdyby nebyl zrovna policistou.
S velkou mírou pravděpodobnosti se lze domnívat, že taková znalost nebo předpoklad
se vyskytuje i u řadových občanů, kteří se i jen zběžně zajímají o veřejný život. U policisty
jako veřejného funkcionáře by takový zájem a z toho plynoucí znalost měly být pravidlem.
Je-li žalobce výjimkou z tohoto pravidla, nelze to klást za vinu správnímu orgánu ani soudu.
Ty jsou v řízení a při rozhodování vedeny zásadou rovnosti účastníků a musejí
se všemi účastníky nakládat stejně, ledaže by odlišnost zacházení odůvodňovaly vážné,
prokazatelné a obhajitelné důvody; to však není žalobcův případ. Žalobce namítá, že závěr
městského soudu nelze bez důkazu považovat za pravdivý; neuvádí ale, jaký důkaz
by k takovému závěru měl být proveden. Dokazování žalobcovy neznalosti určitého
faktu by ostatně nebylo ani možné z povahy věci.
Žalobce ve své kasační stížnosti pomíjí to, co pro městský soud bylo rozhodujícím
argumentem – tedy že žalobce obdržel v roce 1997 lustrační osvědčení s výsledkem,
že je evidován jako agent Státní bezpečnosti, a podle vlastního tvrzení si dal tento
fakt do souvislosti se svou činností pro Vojenskou kontrarozvědku během výkonu vojenské
základní služby. V kasační stížnosti se objevuje pouze zmínka o tom, že žalobce o Vojenské
kontrarozvědce nic nevěděl, protože nepřišel do kontaktu se Státní bezpečností. Žalobce
nemusel nutně vědět, že Vojenská kontrarozvědka byla složkou Státní bezpečnosti;
přesto si však měl být – a zjevně byl – vědom toho, že mezi Vojenskou kontrarozvědkou
a Státní bezpečností existuje úzká spojitost, neboť v důsledku poskytování informací
Vojenské kontrarozvědce se dostal do evidence agentů Státní bezpečnosti.
I kdyby tedy neznal význam pojmů „rozvědka“ či „kontrarozvědka“ a nevztahoval
si je ke zpravodajským službám, měl si dovodit, že Vojenské kontrarozvědce poskytoval
jisté informace, a ta je shromažďovala a předávala dál: jinak by žalobce nebyl evidován
jako agent Státní bezpečnosti. I bez této úvahy měl přepokládat, že tato stránka jeho minulosti
(tj. jakékoli spojení s Vojenskou kontrarozvědkou či Státní bezpečností) bude při posuzování
jeho bezpečnostní spolehlivosti a způsobilosti nakládat s utajovanými skutečnostmi
velmi významná; v pochybnostech se proto měl při vyplňování bezpečnostního dotazníku
alespoň zmínit o svém styku s Vojenskou kontrarozvědkou, případně jej pak dále rozvést
v dodatku k životopisu. To ale neučinil, a nelze ho tedy považovat za bezvýhradně
důvěryhodného, jak to žádá §23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností.
Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení
rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch,
a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti
žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu