ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.101.2006
sp. zn. 2 Afs 101/2006 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce
společnosti K. a. s., zastoupeného JUDr. Františkem Novotným, advokátem se sídlem v Praze
1, Husova 7, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem
Praha 1, Štěpánská 28, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 28. 2. 2006, č. j. 11 Ca 221/2004 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 2. 7. 2004,
č. j. FŘ 1750/15/04. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti platebnímu
výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2002, vydanému Finančním
úřadem pro Prahu 9 dne 14. 11. 2003, pod č. j. 268014/03/009512/7548.
Městský soud v odůvodnění svého rozsudku především odmítl tvrzení stěžovatele,
že napadená správní rozhodnutí nebyla vydána v rámci předcházejícího vytýkacího řízení,
nýbrž v řízení, které mělo povahu daňové kontroly. Uvedl, že smyslem vytýkacího řízení,
jakožto součásti řízení vyměřovacího, je odstranění pochybností, jež správce daně nabyl
po podání daňového přiznání a jež brání tomu, aby daň byla daňovému subjektu vyměřena
ve správné výši. Výsledkem vytýkacího řízení je pak správné a úplné stanovení základu daně,
stanovení daně, její vyměření a předepsání do evidence daní, tedy dosažení cíle daňového
řízení, ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
v rozhodném znění (dále jen „daňový řád“). V projednávané věci tedy správce daně
odstraňoval pochybnosti spojené s daňovým přiznáním stěžovatele, aby tak mohl rozhodnout
ve věci jím uplatněného nadměrného odpočtu daně. Z tohoto důvodu také vydal, v souladu
s ustanovením §43 daňového řádu, výzvu, kterou stěžovatele vyzval ke splnění konkrétních
povinností, tedy k doložení daňových dokladů, prokazujících přijatá a uskutečněná zdanitelná
plnění, vykázaná stěžovatelem na řádcích 303-445 daňového přiznání, a to včetně záznamní
evidence dle §11 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění,
a způsobu jejich zaúčtování. Takto formulovaná výzva nebyla, dle názoru městského soudu,
neurčitá. Uvedl-li totiž správce daně, že pochybnosti se týkají skutečností uvedených
v daňovém přiznání stěžovatele, musel si být stěžovatel vědom toho, jaké skutečnosti v něm
uvedl. V dané věci se nejednalo o případ, kdy byl daňový subjekt vyzván k předložení
veškerých dokladů, bez zřejmé souvislosti s konkrétním zdaňovacím obdobím
či uskutečněným zdanitelným plněním. Pokud jde dále o protokol o ústním jednání sepsaný
správcem daně dne 21. 10. 2002 (na jehož obsah se stěžovatel v žalobě odvolával), ani z jeho
obsahu nelze, dle názoru městského soudu, usuzovat na skryté provádění daňové kontroly
v přecházejícím řízení. V této souvislosti městský soud především konstatoval, že cílem
vytýkacího řízení je správné a úplné stanovení základu daně a stanovení daně,
s čímž požadavek na předložení dokladů uvedených ve výzvě správce daně není nikterak
v rozporu. Tvrzení o faktickém charakteru předcházejícího řízení coby daňové kontroly
nemají též oporu ve správním spisu; daňová kontrola nebyla správcem daně zahájena,
a nemohla proto ani proběhnout. Cíl daňové kontroly (§16 odst. 1 daňového řádu) odpovídá
cíli vyměřovacího řízení (§44 daňového řádu); z tohoto zjištění ovšem nelze dovozovat,
že je-li vedeno vytýkací řízení, jde fakticky o skrytou daňovou kontrolu. Městský soud
konečně odmítl též názor stěžovatele, že k vyměření daně z přidané hodnoty za období srpen
2002 došlo konkludentně, a sice postupem dle ustanovení §46 odst. 5 daňového řádu. Uvedl,
že taková skutečnost by musela být patrna z obsahu správního spisu, zejména by zde muselo
být uvedeno, k jakému datu se tak stalo. Aby došlo ke konkludentnímu vyměření daně,
muselo by dojít k jejímu vyměření při současném splnění dalších zákonných podmínek,
což se však v projednávané věci nestalo. Předmětná daň byla naopak prokazatelně vyměřena
až na základě prvostupňového rozhodnutí správce daně.
Stěžovatel v kasační stížnosti opřené o ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) namítl především neurčitost výzvy správce daně ze dne
4. 10. 2002 vyzývající ho k odstranění pochybností o údajích v daňovém přiznání k dani
z přidané hodnoty za období srpen 2002. Poukázal přitom na ustanovení §43 odst. 1
daňového řádu, dle kterého je zřejmé, že vytýkací řízení se zahajuje tehdy, existují-li
konkrétní pochybnosti o správnosti, pravdivosti či průkaznosti podaného daňového přiznání;
správce daně tedy ve výzvě musí tyto pochybnosti konkretizovat. V opačném případě
je taková výzva nesplnitelná, což plyne z (kasační stížností blíže specifikované) judikatury
obecných soudů i soudu Ústavního. Městský soud, dle názoru stěžovatele, pochybil,
dovodil-li, že v dané věci je tato zákonná podmínka splněna. Výzva ze dne 4. 10. 2002 byla
konkrétní potud, jakými typy důkazních prostředků měly být pochybnosti správce daně
prokázány. Podle ustanovení §31 odst. 4 daňového řádu však mohou být skutečnosti
rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti prokázány prakticky čímkoli, co nebylo
získáno v rozporu s obecně závaznými předpisy. Pokud tedy správce daně autoritativně
redukoval škálu důkazních prostředků na prostředek jediný, postupoval v rozporu
s ustanovením §31 odst. 2 daňového řádu, přičemž městský soud ve svém rozsudku tuto
nezákonnost zcela přešel. Dle názoru stěžovatele je nesprávný též názor městského soudu,
podle kterého vytýkací řízení směřuje k naplnění cíle daňového řízení, a to ke správnému
a úplnému stanovení daně. Tak tomu však není, neboť cílem daňového řízení (§2 daňového
řádu) je stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy. Smyslem
a cílem vytýkacího řízení ale není správné a úplné stanovení základu daně a daně,
nýbrž jen odstranění pochybností správce daně o správnosti, pravdivosti, průkaznosti nebo
úplnosti podaného daňového přiznání (§43 odst. 1 daňového řádu). Správce daně je tedy
pouze oprávněn vyjádřit shora popsané pochybnosti, avšak jejich odstranění je pouze
na daňovém subjektu. Názor vyslovený městským soudem by nutně vedl k závěru, dle kterého
je správce daně oprávněn zahajovat vytýkací řízení i bez existence těchto konkrétních
pochybností; takový závěr by ovšem vedl k faktické nerovnosti daňových subjektů, a tedy
k porušení zásady uvedené v §2 odst. 8 daňového řádu. V rámci této skupiny stížních
námitek stěžovatel konečně uvedl, že pokud do výzvy vydané dle ustanovení §43 odst. 1
daňového řádu neuvede správce daně konkrétní pochybnosti týkající se daňového přiznání
(tedy zákonné důvody pro zahájení vytýkacího řízení), jde o absenci základní náležitosti
jejího výroku ve smyslu ustanovení §32 odst. 2 písm. d) daňového řádu a §43 odst. 1 tohoto
zákona. Za této situace jde o neplatné rozhodnutí, na jehož základě vytýkací řízení nemohlo
být vůbec zahájeno.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítl, že výše zmiňovaná výzva správce daně
směřovala fakticky k provedení daňové kontroly, nikoli vytýkacího řízení. Poukázal v této
souvislosti především na premisu městského soudu, dle které cíle daňové kontroly odpovídají
cílům vytýkacího řízení. Tak tomu, dle názoru stěžovatele, není, neboť porovnáním obou
institutů je zřejmé, že daňovou kontrolou správce daně zajišťuje nebo prověřuje daňový
základ pro správné stanovení daně, zatímco při vytýkacím řízení je to daňový subjekt,
kdo doplňuje neúplné údaje a vysvětluje nejasnosti; to vše nikoli za účelem správného
stanovení daně, nýbrž za účelem odstranění pochybností, které mu správce daně sdělil
ve výzvě. Při svém vyjádření k pochybnostem správce daně tedy daňový subjekt neprověřuje
daňový základ, a proto také nemůže být dosaženo cíle uvedeného v §16 daňového řádu,
totiž správného stanovení daně. V projednávané věci charakter daňové kontroly (formálně
zastřené jako vytýkací řízení) plyne především z obsahu protokolu o ústním jednání ze dne
21. 10. 2002, kde je jeho předmět vymezen jako „prověření základu daně a daně z přidané
hodnoty za zdaňovací období srpen 2002“, a dále ze skutečnosti, že správce daně požadoval
předložení veškerých daňových dokladů, bez jejich bližší specifikace. V této souvislosti
stěžovatel odkázal na obdobný názor, vyslovený Nejvyšším správním soudem ve věci
sp. zn. 5 Afs 14/2004.
Poslední skupina stížních námitek vychází z názoru stěžovatele o neplatnosti výzvy
správce daně ze dne 4. 10. 2002. Jelikož, dle jeho názoru, touto výzvou nebylo zahájeno
vytýkací řízení a ani ve lhůtě 30 dnů od posledního dne lhůty určené pro podání daňového
přiznání nebyl stěžovateli vrácen nadměrný odpočet daně a nebyl též vyrozuměn o vyměření
daně cestou platebního výměru (§46 odst. 4 daňového řádu), došlo ke konkludentnímu
vyměření daně ve smyslu §46 odst. 5 daňového řádu. Zjištění městského soudu, že tato
skutečnost nevyplývá z obsahu správního spisu, na tento závěr nemůže mít vliv, neboť úvaha
soudu nepočítá s pochybením pracovníků správce daně, jejichž postup tak představuje
porušení zásady rovnosti daňových subjektů uvedené v §2 odst. 8 daňového řádu. S ohledem
na tyto skutečnosti tedy stěžovatel uzavřel, že platební výměr správce daně ze dne
14. 11. 2003 je fakticky již druhým rozhodnutím ve věci předmětné daňové povinnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvedl, že z výzvy správce daně
ze dne 4. 10. 2002 bylo jasné, čeho konkrétně se jeho pochybnosti týkaly i jak je má odstranit.
I kdyby přesto bylo možné takovou výzvu považovat za neurčitou, nezpůsobilo by to její
neplatnost, neboť ta je zákonem (§32 odst. 2 a 7 daňového řádu) spojována toliko s absencí
některé ze základních náležitostí rozhodnutí, ty zde však obsaženy jsou (uvedení použitého
právního předpisu a výzva k vyjádření ke vzniklým pochybnostem). Samotné zahájení
vytýkacího řízení pak není možné považovat za porušení rovnosti daňových subjektů,
neboť jde o legitimní postup v případech, kdy má správce daně pochybnosti o údajích
uvedených v daňovém přiznání. Pokud jde o stěžovatelem namítanou existenci skryté daňové
kontroly, žalovaný vyjádřil souhlas s právním názorem vysloveným k této otázce v rozsudku
městského soudu. Poznamenal dále, že z žádného zákonného ustanovení nevyplývá,
že by správce daně nebyl oprávněn v rámci vytýkacího řízení požadovat předložení všech
daňových dokladů za určité zdaňovací období, která by prokazovala uskutečněná a přijatá
zdanitelná plnění. K namítanému konkludentnímu vyměření předmětné daně žalovaný, nad
rámec skutečností uvedených v rozsudku městského soudu, uvedl, že v rámci vytýkacího
řízení byly vydány ještě další dvě výzvy k prokázání sporných skutečností, což rovněž
dokládá, že k vyměření daně postupem dle §46 odst. 5 daňového řádu nemohlo dojít.
Poukázal dále na nesprávnost právní argumentace stěžovatele, pokud jde o lhůty stanovené
zákonem pro vrácení nadměrného odpočtu daně. Vzhledem k tomu, že žalovaný považuje
kasační stížnost za nedůvodnou, navrhl, aby byla v plném rozsahu zamítnuta.
Jak Nejvyšší správní soud zjistil z obsahu připojeného správního spisu, jeho součástí
jsou všechny listiny, na které se odkazují účastníci řízení i rozsudek městského soudu.
Jmenovitě jde zejména o výzvu k odstranění pochybností o údajích v daňovém přiznání
vydanou Finančním úřadem pro Prahu 9 dne 4. 10. 2002 pod č. j. 217647/02/009513/7548,
protokol o ústním jednání se zástupcem stěžovatele, sepsaný dne 21. 10. 2002
pod č. j. 226566/02/009934/0902, jakož i originál prvostupňového správního
rozhodnutí - platebního výměru ze dne 14. 11. 2003, č. j. 268014/03/009512/7548.
Po obsahové stránce všechny tyto listiny odpovídají tomu, jak jsou účastníky řízení
i městským soudem shodně popisovány.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a v intencích důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Pokud jde o obsah kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve tím,
zda vytýkané důvody nezákonnosti, které mohly být uplatněny v řízení před městským
soudem, v tomto řízení skutečně uplatněny byly (§104 odst. 4 s. ř. s.). Z obsahu soudního
spisu zjistil, že námitka stěžovatele, dle které správce daně v rozporu s ustanovením
§31 odst. 2 daňového řádu autoritativně rozhodl o tom, jakými důkazními prostředky mají
být pochybnosti rozptýleny, nebyla v žalobě podané u Městského soudu v Praze vůbec
uplatněna, jakkoli být uplatněna nepochybně mohla. Jelikož shora zmiňované ustanovení
zákona brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody,
než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno,
ač tak učinit mohl, Nejvyšší správní soud tuto námitku nepřipustil k meritornímu projednání.
Opačný postup by vedl k popření principu subsidiarity, na kterém je řízení o kasační stížnosti
vystavěno.
V projednávané věci považuje Nejvyšší správní soud za vhodné vyjádřit se nejdříve
ke skupině stížních námitek rozporujících povahu předcházejícího řízení před daňovými
orgány jakožto řízení vytýkacího s tím, že fakticky se jednalo o daňovou kontrolu, tedy řízení,
jehož cíle jsou od cílů vytýkacího řízení odlišné.
Podle ustanovení §2 odst. 2 daňového řádu správci daně postupují v daňovém řízení
v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém
řízení volí jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom
ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové
příjmy.
Podle ustanovení §16 odst. 1, věty první daňového řádu daňovou kontrolou pracovník
správce daně zjišťuje nebo prověřuje daňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné
stanovení daně u daňového subjektu nebo na místě, kde je to vzhledem k účelu kontroly
nejvhodnější.
Podle ustanovení §43 odst. 1 daňového řádu, vzniknou-li pochybnosti o správnosti,
pravdivosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení,
nebo dodatečného daňového přiznání nebo hlášení a dokladů daňovým subjektem
předložených nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených, sdělí správce daně tyto pochybnosti
daňovému subjektu a vyzve jej, aby se k nim vyjádřil, zejména aby neúplné údaje doplnil,
nejasnosti vysvětlil a nepravdivé údaje opravil nebo pravdivost údajů řádně prokázal.
Podstatou daňového přiznání je přitom uvedení skutečností rozhodných pro vyměření daně
(§40 odst. 17 daňového řádu). Vyměření daně je přitom jen jedním ze způsobů stanovení daně
(viz např. stanovení daně cestou jejího sjednání s daňovým subjektem ve smyslu §31 odst. 7
daňového řádu).
Z uvedeného je zřejmé, že tvrzení stěžovatele o rozdílnosti cílů daňové kontroly
a vytýkacího řízení není správné, neboť obě tato řízení směřují k cíli daňového řízení
jako celku, tedy ke stanovení daně (obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 11. 2004, č. j. 5 Afs 14/2004 - 60). Daňová kontrola, stejně jako vytýkací řízení,
je jen dílčím procesním postupem v rámci daňového řízení jako celku (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, č. j. 5 Afs 16/2004 - 60).
Shora uvedené závěry nelze ovšem interpretovat tak, že instituty daňové kontroly
a vytýkacího řízení lze zaměňovat. Jde totiž o instituty odlišné, ať již z pohledu jejich
koncepce, použitelnosti v rámci daňového řízení či rozdílného vymezení práv a povinností
daňových subjektů i daňových orgánů. Z tohoto pohledu lze tedy přisvědčit stěžovateli,
že způsob, jakým jsou zjišťovány daňově relevantní skutečnosti, je v obou shora uvedených
dílčích řízeních rozdílný (ve vytýkacím řízení leží tato iniciativa na daňovém subjektu,
zatímco v daňové kontrole je tomu naopak); pro posouzení podstaty věci však tento závěr
není rozhodující.
Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel se v souvislosti s tvrzením o skutečném
charakteru předcházejícího daňového řízení dovolává též závěrů uvedených v rozsudku
zdejšího soudu ze dne 23. 11. 2004, č. j. 5 Afs 14/2004 - 60. Pro projednávanou
věc lze považovat za relevantní dva závěry v odůvodnění tohoto rozsudku uvedené. Prvním
je odmítnutí názoru, dle kterého je daňovou kontrolu možno vést pouze po vyměření daně,
s tím, že takový názor nemá oporu v zákoně (vytýkací řízení je nicméně imanentně vázáno
toliko na období předcházející vyměření daně – viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 10. 2004, č. j. 5 Afs 31/2003 - 81). Je tedy zřejmé, že argumentaci stěžovatele nelze
odmítnout pouze s odkazem na zjištění, že jím tvrzená daňová kontrola měla proběhnout
ještě před vyměřením daně.
Pokud jde o druhý závěr uvedený ve shora citovaném rozsudku, Nejvyšší správní soud
v něm konstatoval, že procesní postup správce daně, představující se navenek jako vytýkací
řízení, může mít fakticky charakter daňové kontroly. Tento závěr vyplynul z konkrétních
okolností věci, kdy konstatoval, že „s ohledem na obsah výzvy, kterou bylo zahájeno vytýkací
řízení, v níž nebyly sděleny konkrétní pochybnosti, které mají být odstraněny, ale subjekt byl
vyzván obecně k předložení veškerých dokladů vztahujících se k uskutečněným zdanitelným
plněním, aniž by bylo specifikováno, ohledně kterých zdanitelných plnění má správce daně
pochybnost,i a s ohledem na rozsah věcný i časový nemělo prováděné řízení u stěžovatele
charakter vytýkacího řízení dle §43 cit. zákona, podle něhož bylo postupováno, ale charakter
daňové kontroly“.
O shora popsaný případ ovšem v nyní projednávané věci nejde. Nelze především
přehlédnout skutečnost, že výzvou ze dne 4. 10. 2002 reagoval správce daně na pochybnosti,
které, dle jeho názoru, vyplývaly z daňového přiznání stěžovatele podaného k dani z přidané
hodnoty za zdaňovací období srpen 2002. Šlo tedy nepochybně o výzvu vydanou ve smyslu
ustanovení §43 daňového řádu, tedy úkon, kterým se zahajuje vytýkací řízení. Po obsahové
stránce pak tato výzva nebyla nekonkrétní, jak tomu bylo ve věci, o níž pojednává
odůvodnění rozsudku, na který se stěžovatel odkazuje (podrobněji viz dále).
Pro posouzení důvodnosti stěžovatelových námitek není nicméně rozhodující to,
zda byly v daňovém řízení dodrženy určité formální procedury (žalovaným namítaná
neexistence protokolárního zahájení daňové kontroly) a zda v protokolu o ústním jednání
ze dne 21. 10. 2002 byl jeho obsah pracovníky správce daně vyjádřen přiléhavým způsobem.
Za rozhodující je totiž nutno považovat věcný obsah řízení před správcem daně. Zásah
do sféry veřejných subjektivních práv (jimž je ve správním soudnictví poskytována
ochrana - §2 s. ř. s.) nelze bez dalšího odvozovat pouze z případného nedodržení přesné
procesní formy některých úkonů. S ohledem na uplatněné stížní námitky by se závěr
o nezákonnosti procesního postupu daňových orgánů musel opírat o zjištění, že řízení
se stěžovatelem bylo v určitém procesním režimu formálně zahájeno a následně vedeno,
aplikovány však byly procesní prostředky náležející do jiného typu řízení, tedy prostředky,
které by ve formálně zahájeném řízení nebylo lze použít vůbec, nebo jen v jiné podobě
či s jinými důsledky; to vše za předpokladu, že by takový postup vedl k omezení procesních
práv daňového subjektu. V projednávané věci se však o takový případ jednat nemůže,
neboť správce daně nepoužil vůči stěžovateli žádný procesní institut, který by nebylo možné
použít ve vyměřovacím řízení; taktéž výzva ze dne 4. 10. 2002 (kterou bylo řízení zahájeno)
není bezobsažná, neurčitá či zavádějící a nevzbuzuje tedy pochybnosti o tom,
že se stěžovatelem bylo zahajováno vytýkací řízení.
Právě otázka určitosti výzvy správce daně ze dne 4. 10. 2002 je zpochybňována
dalšími kasačními námitkami. Po obsahové stránce se tato výzva odkazuje na ustanovení §43
odst. 1 daňového řádu s tím, že správce daně má pochybnosti o správnosti a úplnosti přiznání
stěžovatele k dani z přidané hodnoty za období srpen 2002. Stěžovatel byl vyzván,
aby ve stanovené lhůtě doložil daňovými doklady přijatá a uskutečněná zdanitelná plnění
na blíže specifikovaných řádcích jeho daňového přiznání, včetně záznamní evidence dle §11
zákona o dani z přidané hodnoty a způsobu jejich zaúčtování (např. deník, pokladní kniha,
pomocná evidence). Nejvyšší správní soud nemá pochyb o tom, že z této výzvy je seznatelné,
že jde o výzvu, kterou se zahajuje vytýkací řízení; s formálním označením výzvy plně
koresponduje i její obsah, pokud jde o skutečnosti, které měl stěžovatel správci daně doložit.
Jakkoli shora citované ustanovení §43 odst. 1 daňového řádu stanoví, že pochybnosti týkající
se daňového přiznání „sdělí správce daně (…) daňovému subjektu“ lze přijmout argumentaci
městského soudu, který v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku zdůraznil,
že (i přes neuvedení konkrétních pochybností) si stěžovatel musel být vědom toho,
jaké skutečnosti v blíže specifikovaných řádcích daňového přiznání uvedl,
přičemž se nejednalo o případ, kdy by byl vyzýván k předložení veškerých dokladů
bez zřejmé souvislosti s konkrétním zdaňovacím obdobím či uskutečněným zdanitelným
plněním. Pro závěr, že by stěžovatel tuto výzvu považoval za nesrozumitelnou či neurčitou,
nesvědčí ostatně ani obsah správního spisu; výslovně zde lze poukázat na obsah protokolu
z ústního jednání ze dne 21. 10. 2002, kde stěžovatel předložil či přislíbil předložit správcem
daně požadované podklady bez toho, že by jakkoli rozporoval jeho postup. Lze tedy
konstatovat, že ani tuto skupinu stížních námitek neshledává Nejvyšší správní soud jako
důvodnou.
Stěžovateli nelze konečně přisvědčit, ani pokud jde o jeho tvrzení o konkludentním
vyměření předmětné daně, postupem vyplývajícím z ustanovení §46 odst. 5 daňového řádu.
Tato argumentace je totiž vystavěna na předpokladu, že výzva správce daně ze dne
4. 10. 2002 byla z důvodu absence základních náležitostí jejího výroku neplatná a nemohla
tedy po právu zahájit vytýkací řízení. Jak bylo již výše konstatováno, zmiňovaná výzva
(která má, v souladu s ustanovením §32 odst. 1, větou první daňového řádu, formu
rozhodnutí) není po obsahové stránce neurčitá; obsahuje též další formální náležitosti
daňového rozhodnutí uvedené v ustanovení §32 odst. 2 daňového řádu, včetně výslovného
odkazu na ustanovení §43 odst. 1 cit. zákona, tedy na ustanovení upravující zahájení
vytýkacího řízení. Pokud tedy tato výzva z hlediska obsahového i formálního požadavkům
§32 odst. 2 daňového řádu dostála, bylo jí řádně zahájeno vytýkací řízení; vzhledem k tomu,
že toto řízení bylo završeno vydáním platebního výměru ze dne 14. 11. 2003, kterým byl
stěžovateli stanoven základ daně z přidané hodnoty a daň za období srpen 2002, je pojmově
vyloučeno uvažovat o vyměření daně postupem vyplývajícím z ustanovení §46 odst. 5
daňového řádu.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
nezbylo mu než ji, v souladu s ustanovením §110 odst. 1, větou druhou, s. ř. s., rozsudkem
zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Dle ustanovení prvně zmiňovaného, nestanoví-li
tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti neúspěšný, právo na náhradu
nákladů řízení mu nenáleží. V případě procesně úspěšného účastníka řízení – žalovaného
nebylo zjištěno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady, převyšující jeho
obvyklé administrativní výdaje, vznikly; Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že tomuto
účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu