ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.102.2006
sp. zn. 2 Afs 102/2006 - 95
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právních věcech žalobce
D. T. C., I.- E., spol. s r. o., zast. JUDr. Kateřinou Šimáčkovou, advokátkou se sídlem
v Brně, Mojžíšova 17, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem v Brně,
nám. Svobody 4, v řízení o kasačních stížnostech žalovaného proti
rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2005, č. j. 29 Ca 219/2004 - 48
a č. j. 29 Ca 315/2004 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Stěžovatel je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 2558, 50 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně
JUDr. Kateřiny Šimáčkové.
Odůvodnění:
Kasačními stížnostmi podanými v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá
zrušení shora uvedených rozsudků Krajského soudu v Brně, kterými byla zrušena jeho
rozhodnutí ze dne 12. 8. 2004, č. j. 7602/03/FŘ/130 a č. j. 7603/03/FŘ/130 a věci mu byly
vráceny k dalšímu řízení.
Žalovaný těmito rozhodnutími zamítl žalobcova odvolání podaná proti platebním
výměrům Finančního úřadu Brno IV. ze dne 6. 10. 2003, č. j. 148514/03/291912/5500
(penále za období od 1. 5. do 31. 5. 1998 ve výši 314 196 Kč souvisící s dodatečným
platebním výměrem na daň z přidané hodnoty ze dne 16. 12. 2002,
č. j. 166 808/02/291912/6683 ve výši 265 114 Kč) a č. j. 148515/03/291912/5500 (penále
za období od 1. 6. do 30. 6. 1998 ve výši 367 499 Kč souvisící s dodatečným platebním
výměrem na daň z přidané hodnoty ze dne 16. 12. 2002, č. j. 166 812/02/291912/6683 ve výši
313 171 Kč).
Důvodem doměření daně a následně penalizace byl nedostatek oprávnění žalobce
prodávat v prodejnách D. T.F. bez daně z přidané hodnoty nápoje s obsahem alkoholu 80% a
vyšším. Žalovaný ve svých rozhodnutích ze dne 12. 8. 2004 uvedl, že se jednalo o platební
výměry penalizační a odvolání bylo podáno jen s odkazem na žalobu podanou do rozhodnutí
o vyměření daně a vůbec nebyla napadena nesprávnost penalizace či výpočtu penále.
Krajský soud k žalobám postaveným na nedůvodnosti doměření daně a z toho
plynoucí nedůvodnosti penalizace obě rozhodnutí žalovaného zrušil proto, že jeho
předchozími rozsudky (č. j. 29 Ca 315/2003-116 a č. j. 29 Ca 357/2003- 61) byla zrušena
rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2003, č. j. 1708/03/FŘ a č. j. 1709/03/FŘ zamítající
odvolání proti dodatečným platebním výměrům na daň z přidané hodnoty, z jejíhož včasného
neuhrazení vycházely přezkoumávané penalizační platební výměry. Krajský soud dospěl
k závěru, že rozhodnutí žalovaného byla sice vydána v souladu se zákonem, neboť podmínky
pro penalizaci byly splněny, ovšem následně byla zrušena rozhodnutí žalovaného ve věci
stanovení daňové povinnosti. Vzhledem k tomu, že penále sleduje podle §58 daňového řádu
osud daně, nemohou penalizační rozhodnutí samostatně obstát v situaci, kdy o dani,
od níž jsou odvozena, nebylo pravomocně rozhodnuto.
Stěžovatel proti tomu v kasačních stížnostech opřených o ust. §103 odst. 1
písm. a), d) s. ř. s. shodně namítá, že rozsudky krajského soudu spočívají na nesprávném
posouzení právní otázky, a proto jsou nezákonné. Dále je považuje za nepřezkoumatelné
z důvodů nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů, popřípadě pro jinou vadu řízení,
mohla-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Upozorňuje na skutečnost, že žalobce podal jednu žalobu proti rozhodnutím
o doměření daně i proti rozhodnutím o vyměření penále, a to v těchto dvou a ještě v jednom
dalším případě. Krajský soud, ač bylo v žalobě zdůrazněno, že jde o obdobnou právní
i skutkovou problematiku, a současně požádáno o společné projednání, v rozporu s ust. §39
odst. 2 s. ř. s. věci společně neprojednal, naopak jednotlivé případy vyloučil k samostatnému
projednání, což se negativně projevilo na rychlosti řízení a i na nákladech. V prvé řadě
proto stěžovatel požádal o spojení řízení o kasačních stížnostech v těchto dvou případech
v téže době a ze shodných důvodů. Tomuto návrhu Nejvyšší správní soud vyhověl usnesením
ze dne 22. 1. 2007.
Věcně pak krajskému soudu stěžovatel vytýká, že postupoval v rozporu s ust. §75
odst. 1 s. ř. s. , podle něhož soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
vydání napadeného rozhodnutí. Dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu Brno IV.
ze dne 16. 12. 2002 byly vyměřeny žalobci na základě zjištění daňové kontroly shora uvedené
částky na dani z přidané hodnoty. Odvolání proti těmto dodatečným platebním výměrům byla
zamítnuta dne 9. 9. 2003. Proti těmto odvolacím rozhodnutím byla podána žaloba dne
18. 9. 2003, směřovala celkem proti sedmnácti rozhodnutím a soud i zde rozhodl o vyloučení
jednotlivých případů k samostatnému projednání. S ohledem na žalobu rozhodl žalovaný
o posečkání daně od 3. 2. 2003 do 3. 10. 2003. Rozhodnutí na penále byla Finančním úřadem
Brno IV. vydána dne 6. 10. 2003, a dobu i výši penále stanovil v souladu se zákonem,
přičemž je třeba podotknout, že soud nepřiznal žalobám podaným proti rozhodnutím
o doměření daně odkladný účinek. V odvoláních žalobce proti penalizačním výměrům bylo
argumentováno pouze nedůvodným doměřením daně a vztahem mezi daní a penálem.
Krajský soud v rozporu s ust. §63 odst. 1, 5 a §58 daňového řádu dospěl k závěru,
že příslušenství daně sleduje její osud. Je sice pravdou, že v době rozhodování krajského
soudu již byla pravomocně zrušena rozhodnutí žalovaného o daňové povinnosti, přihlížet
k tomu však krajský soud nemohl. Pokud tak učinil, jedná se o jinou vadu jeho řízení,
příp. o nesprávné posouzení právní otázky soudem.
Soud sice správně aplikoval právní větu §58 daňového řádu, ovšem nesprávně
ji vyložil. Vůbec nevzal v úvahu ust. §63 odst. 5 daňového řádu, podle něhož dojde-li
ke snížení daně, odepíše se z úřední povinnosti také penále. Penále je spojeno
s vykonatelností rozhodnutí o vyměření daňové povinnosti (§32 odst. 13, §48 odst. 12
daňového řádu), nikoliv s právní mocí rozhodnutí o dodatečném vyměření daně. K tomu
poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 96/2004,
podle něhož penalizační platební výměr deklaruje povinnost vzniklou ze zákona a neukládá
povinnost novou.
Soud také sám konstatoval, že v daném případě byly splněny podmínky pro předpis
penále a žalovaný postupoval v souladu se zákonem, ale současně vyslovil, že s ohledem
na zrušení rozhodnutí o doměření daně, je třeba zrušit i rozhodnutí penalizační. Tím učinil svá
rozhodnutí vnitřně rozpornými. Také oproti žalobním návrhům zrušil jen rozhodnutí
žalovaného, aniž zmínil, proč nezrušil rozhodnutí prvostupňová. Stejně tak se soud nikterak
nevyjádřil k dalšímu postupu žalovaného (stěžovatele) po zrušení jeho rozhodnutí.
Proto je třeba považovat rozhodnutí soudu současně za nedostatečně odůvodněná.
Stěžovatel zásadně odmítá argumentaci soudu o závislé povaze rozhodnutí o sdělení
penále vůči rozhodnutí o vyměření daně, jíž zdůvodňuje své rozhodnutí navzdory
ust. §75 odst. 1 s. ř. s. Úprava dopadu změny výše daňové povinnosti je zákonem ošetřena
a už jen rozhodnutí soudu o zrušení dodatečných platebních výměrů na daň by mělo
za následek odepsání penále z úřední povinnosti.
Nakonec krajský soud rozhodl nesprávně o povinnosti stěžovatele uhradit žalobci
na náhradě nákladů řízení v obou případech 5837,80 Kč (vždy vedle soudního poplatku
náhradu za tři úkony právní služby v každé věci - přípravu a převzetí věci, sepis žaloby
a doplnění žaloby k výzvě soudu). Rozhodl tak o náhradě nákladů duplicitně a bez ohledu
na ust. §60 odst. 1 s. ř. s. umožňující pouze přiznání důvodně vynaložených nákladů řízení.
Z těchto důvodů navrhuje stěžovatel zrušení napadených rozsudků krajského soudu
a vrácení věcí tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasačním stížnostem uvedl, že v průběhu celého řízení
podával vždy společná podání. Postupem žalovaného i krajského soudu, kteří jak odvolání,
tak žaloby projednávali samostatně, žalobci vznikly problémy s dohledáváním, kopírováním
a ujasňováním podkladů; proto je názoru, že nárok na náklady řízení v obou případech byl
důvodný. Upozorňuje, že stěžovatel věděl o soudním sporu vedeném proti jeho rozhodnutím
o doměření daně, přesto vyměřil i penále, což vedlo k jeho nemalým nákladům, které mohly
vést až k jeho likvidaci. Celkově postup žalovaného považuje za účelový, neboť výklad
sporného právního problému žalovaný pozměnil až v době politické poptávky po likvidaci
provozovatelů prodejen typu D. T.F.. Žalobce se ztotožňuje se soudem v závěru, že zrušení
rozhodnutí o daňové povinnosti musí vést ke zrušení rozhodnutí penalizačních; jiné řešení by
odporovalo principům spravedlnosti a právního státu. Penále je příslušenstvím daně
sledujícím její osud a byla-li nesprávně vyměřena daň, bylo nesprávně vyměřeno i penále.
Proto navrhuje zamítnutí kasačních stížností a přiznání náhrady nákladů řízení.
Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení), domnívá se totiž, že soud nesprávně vyložil ustanovení daňového řádu upravující
možnost vyměření penále, a dále uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé), když rozhodnutí považuje jednak za vnitřně rozporné, jednak
za nedostatečně odůvodněné, a nakonec namítá jinou vadu v řízení, kterou spatřuje v rozporu
postupu soudu s ust. §75 odst. 1 s. ř. s., přičemž současně tento postup podřazuje i kasačnímu
důvodu podle písm. a) cit. ust.
V prvé řadě se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností
napadených rozsudků; pokud by se jednalo o rozhodnutí nepřezkoumatelná, nebylo by možno
vážit důvody ostatní.
Důvodem nepřezkoumatelnosti podle §103 odst. 1 písm. d) může být buď
nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů.
Nesrozumitelným lze rozumět zejména rozhodnutí postrádající základní zákonné
náležitosti, vylučující seznat, v jaké věci a jak bylo rozhodnuto, zkoumající správní
rozhodnutí z jiných než žalobních bodů nad rámec zákonného oprávnění, obsahujícím výrok
rozporný s odůvodněním, neobsahujícím vůbec právní závěry, nebo rozhodnutí
nejednoznačné (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 Azs 47/2003 - 13 zveřejněný pod č. 244/2004 Sb. NSS).
Tvrzenou nesrozumitelnost napadených rozsudků Nejvyšší správní soud neshledal.
Je sice pravdou, že krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil, ač jeho postup v době vydání
odvolacích rozhodnutí shledal zákonným, současně však výslovně uvedl, že tak učinil proto,
že přihlédl ke skutečnostem, které nastaly v době mezi vydáním správních rozhodnutí
a rozhodováním soudu. V tom není žádná vnitřní rozpornost, neboť krajský soud důvody
svých rozhodnutí jasně vyložil a z obsahu kasačních stížností ani nelze soudit, že by jim
stěžovatel neporozuměl – to že s nimi nesouhlasí, neznamená, že jsou nejasné.
Nepřezkoumatelným pro nedostatek odůvodnění lze rozumět zejména rozhodnutí
založené na nedostatků důvodů skutkových, přičemž se musí jednat o důvody o něž soud
opírá své rozhodovací úvahy (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 Ads 58/2003-13 zveřejněný pod č. 244/2004 Sb. NSS).
Ani této námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Krajský soud v napadených
rozsudcích vyjádřil důvody, pro které správní rozhodnutí zrušil. Skutkový stav byl popsán
správně a dostatečně a byl i zhodnocen ve vztahu k rozhodným ustanovením zákona.
Zrušující výrok však o tento skutkový stav neopřel a výslovně uvedl, z jakých důvodů
tak činí. Postrádal-li stěžovatel v rozsudcích závazný právní názor pro svůj další postup,
lze mu přisvědčit v tom, že v případě zrušení správního rozhodnutí je právní názor vyjádřený
v rozsudku pro správní orgán závazný (§78 odst. 5 s. ř. s.). Předpokladem závaznosti
je vyjádření právního názoru v rozsudku. Forma vyjádření závazného právního názoru může
být různá; v rozsudku může být výslovně uvedeno, co je správní orgán v dalším řízení
povinen učinit, jaké skutečnosti a jaká ustanovení zákona je povinen v dalším řízení vzít
v úvahu – tak je tomu zpravidla tam, kde řízení zůstalo neúplné, hodnocení skutkového stavu
nesprávné, kdy bylo postupováno podle nesprávného právního předpisu, či kdy byl předpis
nesprávně vyložen. V některých případech však postačí, je-li právní názor vyjádřen
v posouzení případu. Tak tomu bylo i zde. Krajský soud vyložil důvody, pro které rozhodnutí
žalovaného zrušil – uvedl, že tak učinil proto, že penalizační rozhodnutí je závislé
na rozhodnutí o dani a nemůže samo obstát, bylo-li rozhodnutí o dani zrušeno. Tento názor
je jednoznačný a nelze z něho dovodit nic jiného, než že je třeba vyčkat do doby nového
rozhodnutí o odvoláních proti dodatečným platebním výměrům na daň. I když krajský soud
toto výslovně v rozsudcích neuvedl, pro postup stěžovatele nebylo třeba v takovém případě
instruktivnějšího vyjádření a nejde o takovou vadu, která by činila rozhodnutí do té míry
neodůvodněnými, že by bylo nezbytné je zrušit.
Další námitkou je, že krajský soud pochybil, když vycházel ze skutečností,
které neexistovaly v době rozhodování žalovaného. Podle §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání
rozhodnutí vychází soud ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu. Toto pravidlo však není bezvýjimečné. Může-li totiž soud v řízení dokazovat
(§77 s. ř. s.), pak ve svém rozhodnutí vychází z původních i nových zjištění. Důkazem
v řízení o přezkumu penalizačních rozhodnutí jistě je platební výměr, od něhož je penále
odvozeno. Dokazovat přitom není třeba skutečnosti, které jsou soudu známé z jeho činnosti
(§121 o. s. ř., §64 s. ř. s.). Pokud soud v řízeních, jehož předmětem byla zákonnost
rozhodnutí na penále, zjistil (a v daném případě o tom není pochyb), že rozhodnutí
žalovaného o odvoláních proti dodatečně platebním výměrům na daň byla pravomocně
zrušena, mohl z toho vycházet.
Podstatné pro posouzení věcí pak zůstává jen to, zda závěry, které z této skutečnosti
krajský soud dovodil, byly správné či nikoliv.
Stěžovateli lze přisvědčit v poukazech na rozhodnou právní úpravu. Není pochyb
o době splatnosti daně z přidané hodnoty stejně tak jako o tom, že dnem následujícím
po splatnosti se dlužník dostal do prodlení, které sebou nese zákonnou povinnost úhrady
penále (§63 odst. 1, 2 daňového řádu). Dodatečný daňový platební výměr je vykonatelný
bez ohledu právní moc (§32 odst. 13 téhož zákona). Rozhodnutí je vykonatelné,
jestliže proti němu nelze podat řádný opravný prostředek a nebo jestliže jeho podání nemá
odkladný účinek a uplynula-li zároveň lhůta plnění. Podle §48 odst. 12 daňového řádu
odvolání nemá odkladný účinek, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Na existenci a vykonatelnost dodatečných platebních výměrů v daném případě
skutečně nemělo vliv zrušení odvolacích rozhodnutí soudem, neboť krajský soud zrušil
pouze rozhodnutí žalovaného. To však ještě samo o sobě neznamená, že platební výměry
o sdělení penále a stanovení náhradní lhůty samostatně obstojí a že je nelze zrušit.
Předpis penále sdělí správce daně daňovému dlužníkovi podle §63 odst. 4 daňového
řádu platebním výměrem. Proti platebnímu výměru se daňový dlužník může odvolat do třiceti
dnů od jeho doručení. Odvolací důvody nejsou nijak omezeny, byť logicky nelze samostatně
namítat v tomto řízení, že nebyl důvod k dodatečnému doměření daně platebními výměry,
neboť ty jsou samostatně napadnutelné. Jistě však lze namítat, že penále nevzniklo vůbec
nebo v jiné výši.
V daném případě také žalobce napadl penalizační platební výměry proto,
že se domníval, že penále nevzniklo, neboť daň byla doměřena nezákonně.
Stejně tak zdůvodnil i své žaloby. To je logické za situace, kdy nelze nic namítat
proti správnosti výpočtu, ovšem kdy daňový subjekt popírá správnost doměření daně,
od níž je penále odvozeno.
Podle §58 daňového řádu je penále příslušenstvím daně, sledujícím osud daně.
Právě z tohoto ustanovení vycházel krajský soud, když zrušil rozhodnutí žalovaného
o penalizaci z důvodů, že byla pravomocně zrušena jeho rozhodnutí o daňové povinnosti.
Je pravdou, že podle 63 odst. 5 daňového řádu, byla-li rozhodnutím o odvolání
proti stanovení daně nebo jiným rozhodnutím o daňové povinnosti předepsaná daň zcela
nebo zčásti odepsána, odepíše se z úřední povinnosti také penále, které z odepsané daně bylo
předepsáno, pokud v rozhodnutí není stanoveno jinak.
Bylo by tak možno říci, že poté, kdy bude pravomocně ukončeno řízení o doměření
daně, pak v závislosti na výsledku bude případně odepsáno i penále, pokud se zjistí,
že dlužník vůbec nebyl v prodlení s placením daně, nebo, že dlužná daň a tím i penále bylo
nižší. Znamenalo by to ovšem, že po určitou dobu zde budou existovat pravomocná
a vykonatelná rozhodnutí, která nemají oporu v pravomocně stanovené daňové povinnosti.
To samo o sobě lze považovat za důvod pro jejich zrušení.
Ze stěžovatelem citovaného rozhodnutí rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 5. 2005, č. j. 1 Afs 96/2004 - 62 (zveřejněno: Sb. NSS 674/2005) nevyplývá opak,
stejně tak ani z rozhodnutí ze dne 16. 8. 2006, č. j. 1 Afs 78/2005 - 29, řešícího problematiku
předpisu penále daňového dlužníka v konkursu. Naopak Nejvyšší správní soud již v obdobné
věci (rozsudek ze dne 8. 2. 2006, č. j. 1 Afs 16/2005-63) rozhodl tak, že: Právní moc
rozhodnutí o existenci daňového nedoplatku je rozhodná z hlediska splnění podmínek
pro uplatnění penále stanovených v §63 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků; není-li dodatečný platební výměr v právní moci, nelze ani předepsat k úhradě
penále (srov. §58 citovaného zákona).
Nejvyšší správní soud v označeném rozsudku dále porovnal institut právní moci
správního rozhodnutí s institutem vykonatelnosti a uzavřel, že z předběžné vykonatelnosti
dodatečného platebního výměru na daň nelze odvodit účinky pro vznik povinnosti platit
penále. O tom, zda zákonná daňová povinnost daňového subjektu byla vyšší, než byla dříve
správcem daně vyměřena, je závazně a s konečnou platností rozhodnuto až tehdy,
kdy rozhodnutí nabude právní moci. Teprve dnem právní moci dodatečného platebního
výměru je tak zároveň s konečnou platností rozhodnuto i o tom, že daňový dlužník
je v prodlení se zaplacením daňového nedoplatku. Právní moc rozhodnutí o existenci
daňového nedoplatku je proto rozhodná z hlediska splnění zákonem stanovených podmínek
pro uplatnění penále a není-li dodatečný platební výměr v právní moci, nelze ani předepsat
k úhradě penále.
Nejvyšší správní soud v tomto případě neshledal důvodu se od zmíněného názoru
odchýlit a shodně, stejně tak jako i krajský soud, dospěl k závěru, že neexistence právní moci
rozhodnutí o stanovení daňové povinnosti brání tomu předepsat k úhradě penále.
Kasační stížnost byla proto shledána nedůvodnou a Nejvyšší správní soud
ji proto podle §110 odst. 1 věty poslední zamítl.
Brojí-li stěžovatel proti výši náhrady nákladů řízení, je třeba poukázat na skutečnost,
že kasační stížnost není přípustná proti výroku do náhrady nákladů řízení (§104
odst. 2 s. ř. s.). Z toho lze dovodit, že nemůže být úspěšná kasační stížnost, jíž by byl důvodně
napadán jen výrok o náhradě nákladů řízení. Znamená to vyloučení rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu zrušujícího pouze výrok rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení.
Zákon zaměřil kasační přezkum jen na stěžejní rozhodovací problémy, a pokud z něho
vyloučil otázku náhrady nákladů řízení, nelze připustit možnost obcházení této výluky
podáním nedůvodné stížnosti ve věci samé, současně napadající i výrok o nákladech řízení.
Jistě je jiná situace tam, kde kasační stížnost ve věci samé je úspěšná; v tom případě je zrušen
jeho celý rozsudek, a pak ze zákona v dalším řízení krajský soud rozhoduje znovu i o náhradě
nákladů řízení. Jakkoli lze stěžovateli přisvědčit v tom, že v daném případě krajský soud
nevhodně vyloučil věci k samostatnému projednání, je třeba vycházet rovněž z toho,
že předmětem řízení ve správním soudnictví je správní rozhodnutí napadené žalobou a otázka
spojení či vyloučení věci (jednotlivých rozhodnutí) je věcí úvahy soudu, následně se ovšem
i promítající do výše nákladů řízení. I při respektování práva soudu vyloučit věci
k samostatnému projednání lze mít o správnosti výše přiznaných nákladů určitou pochybnost
(duplicitní přiznání náhrady nákladů za žalobu podanou společně, doplnění žaloby k výzvě
soudu - tedy odstranění vad původního podání); není zde však, jak výše vyloženo, náprava
zrušením výroků o náhradě nákladů řízení napadených rozsudků.
Stěžovatel v této věci neměl úspěch, podle §60 odst. 1, §120 s. ř. s. nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Náklady ovšem vznikly úspěšnému žalobci podáním vyjádření zástupkyní ke dvěma
kasačním stížnostem, a to před tím, než byla řízení spojena. Tyto náklady činí 2 x 1000 Kč
za dva úkony právní služby a 2 x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3
písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. d), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů, celkem 2150 Kč. Protože ustanovená advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty
(dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani,
kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.
(§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona
č. 235/2004 Sb. činí 408,50 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává odměna v celkové
výši 2558,50 Kč. K zaplacení náhrady nákladů řízení byla žalobci stanovena přiměřená lhůta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu