ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.146.2006
sp. zn. 2 Afs 146/2006 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce
společnosti o.-e., a. s., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Muroněm, advokátem v Praze 2,
Americká 18, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Praze, se sídlem Praha 2, Žitná 12,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2006,
č. j. 17 Ca 142/2004 - 35,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2006, č. j. 17 Ca 142/2004 - 35
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 12. 2001, č. j. 9398/01-120, bylo zamítnuto
odvolání žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Finančního úřadu v Kutné Hoře
ze dne 27. 3. 2001, č. j. 19977/01/038920/2471, jímž byla, postupem dle ustanovení
§46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném
pro projednávanou věc (dále jen „daňový řád“), stěžovateli zrušena daňová ztráta z příjmů
právnických osob za zdaňovací období roku 1998 a současně doměřena daň ve výši
22 400 Kč.
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se stěžovatel domáhal zrušení
rozhodnutí žalovaného; shora uvedeným rozsudkem byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
V odůvodnění svého rozsudku se Městský soud nejprve vyjádřil ke sporné otázce,
zda bezúplatné užívání nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele společností O ., a. s. mělo být
stěžovatelem vykázáno jako daňový příjem, ve formě oceněného nepeněžního plnění.
Dle jeho názoru je za rozhodující nutno považovat skutečnost, že stěžovatel byl prokazatelně
vlastníkem těchto nemovitostí, které nabyl jako nepeněžitý vklad od společnosti O., a. s.,
přičemž tato společnost i po provedeném převodu nadále nemovitosti užívala, a to bez placení
nájemného. Druhou rozhodující skutečností je pak zjištění, že jmenovaná společnost byla se
stěžovatelem ekonomicky a personálně spojená ve smyslu §23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve zněním platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o daních
z příjmu“), neboť získala 52% podíl na základním kapitálu stěžovatele a její zástupce se stal
členem představenstva stěžovatele. Z hlediska daňové povinnosti stěžovatele se tedy jednalo o
situaci, kdy vlastnil nemovitosti, které fakticky užívala osoba s ním ekonomicky a personálně
spojená a částka, která odpovídá faktickému užívání těchto nemovitostí, tak měla být
započtena do jeho daňových příjmů, ve smyslu §23 odst. 6 a 7 zákona o daních z příjmů.
Daňová povinnost je zákonem stanovena objektivně a nemůže tedy na ni mít vliv posuzování
úspěšnosti podnikání stěžovatele či jeho právní kroky vůči jinému subjektu (zde soudní spor
se společností O ., a. s., o vydání bezdůvodného obohacení a následně uzavřená smlouva
o narovnání). Dle názoru městského soudu není též podstatné, zda mezi oběma společnostmi
existoval nájemní vztah či zda vůbec mělo dojít k faktickému předání nemovitosti. Správce
daně a žalovaný postupovali v souladu s cílem daňového řízení (§1 odst. 2 daňového řádu),
pokud do příjmů stěžovatele zahrnuli částku, která mu měla plynout z pronájmu předmětných
nemovitostí; vycházeli přitom správně z částky, kterou sám stěžovatel v řízení o vydání
bezdůvodného obohacení po společnosti O., a. s. požadoval jako částku odpovídající běžnému
nájemnému v daném místě a čase.
Pokud jde o druhou spornou otázku, a sice správcem daně neuznané náklady
vynaložené na pronájem nebytových prostor od společnosti A.M., spol. s r. o., městský soud
uvedl, že bylo povinností stěžovatele prokázat, že šlo o daňově uznatelný výdaj související se
zdaňovacím obdobím, kdy byl uplatněn (§31 odst. 9 daňového řádu, §24 odst. 1 zákona
o daních z příjmu). To se stěžovateli prokázat nepodařilo, neboť v předmětném zdaňovacím
období nevykazoval žádnou činnost a neměl žádné zaměstnance; jeho tvrzení, že tyto prostory
bude užívat pro svou podnikatelskou činnost do budoucna a že správci daně nepřísluší
hodnotit jeho podnikatelské aktivity, nemůže taktéž obstát. Zde městský soud uvedl, že každý
daňový výdaj musí zcela konkrétně souviset s podnikatelskou činností daňového subjektu
a nemůže se tak opírat pouze o hypotetické budoucí podnikatelské záměry. Namítal-li
stěžovatel, že pronajaté prostory potřeboval k jednání svých orgánů a k obchodním jednáním,
poukázal městský soud na skutečnost, že správce daně akceptoval jako daňově uznatelný
náklad nájemné odpovídající pronájmu jedné kanceláře .
Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností, ve které
uplatnil (posuzováno dle obsahu) kasační důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
soudního řádu správního (dále jen “s. ř. s.“).
Stěžovatel především poukázal na skutečnost, že nájemní vztah mezi ním a společností
O., a. s. ohledně předmětných nemovitostí nikdy nevznikl a nikdy nedošlo k jednáním, která
by mohla vyústit v uzavření takové smlouvy. Poukázal-li městský soud v této souvislosti na
text dohody o narovnání uzavřené mezi stěžovatelem a společností O ., a. s., kde byl použit
pojem „nájemné“, stěžovatel zdůraznil, že již v rámci daňového řízení vysvětlil důvody
chybného použití tohoto pojmu. Městský soud přitom nenalezl rozdíl mezi příjmy
z (eventuálního) nájemného od příjmů, které by mohly být získány z titulu vydání
bezdůvodného obohacení, byť tyto příjmy mají rozdílné daňové důsledky. Dovodil-li městský
soud, že stěžovateli vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení z titulu protiprávního
užívání nemovitostí společností O ., a. s., nelze přehlédnout, že zde neexistuje žádné
rozhodnutí soudu, kterým by bylo o tomto nároku pravomocně rozhodnuto. Institut
bezdůvodného obohacení má přitom do značné míry sankční povahu a je konstruován tak,
že teprve soud rozhodne o tom, že k bezdůvodnému obohacení došlo a určí současně jeho
výši. Nelze ostatně očekávat, že by ten, kdo bezdůvodné obohacení získal, byl ochoten
je dobrovolně vydat; stěžovatel nikdy takové plnění od společnosti O., a. s. neobdržel.
Za situace, kdy zde neexistuje rozsudek soudu ukládající společnosti O., a. s., zaplatit
stěžovateli konkrétně vyčíslenou částku z titulu bezdůvodného obohacení vyplývajícího
z užívání předmětných nemovitostí, nemohl stěžovatel o takovém „příjmu“ účtovat.
Skutečnost, že rozsudek městského soudu přehlíží rozdíl mezi nájemným
a bezdůvodným obohacením, nerespektuje též fakt, že nájemné je finančním plněním
poskytovaným na základě smlouvy, zatímco bezdůvodné obohacení je jednorázovou platbou,
kterou je ten, kdo se bezdůvodně obohatil, povinen provést na základě pravomocného
rozsudku soudu. Stěžovatel sám v předmětném zdaňovacím období nezískal žádná finanční
ani naturální plnění, která by mohl zařadit do svých příjmů; jediný, kdo měl z užívání
předmětných nemovitostí naturální prospěch, byla společnost O., a. s. Již z tohoto pohledu
nelze akceptovat závěr městského soudu, dle kterého měla být do příjmů stěžovatele
(s odkazem na §23 odst. 6 a 7 zákona o daních z příjmu) započítána částka odpovídající
faktickému užívání nemovitostí. Citovaná ustanovení takovou formulaci ostatně ani
neobsahují. V této souvislosti stěžovatel zdůraznil, že fikci bezdůvodného obohacení nelze
vytvářet ani pro účely daňového řízení, neboť taková praxe by mohla vést ke zkreslování
hospodářských výsledků v podobě libovolného účtování o bezdůvodném obohacení. Jakkoli
z hlediska účetnictví není podstatné, zda byl účtovaný příjem reálně zaplacen, podmínkou
pro jeho účtování (a následné odvedení daně) musí být legální podklad takového příjmu; tento
příjem musí být též vynutitelný. O takový případ se však z důvodů výše uvedených nejednalo;
nelze též přehlédnout, že se daňové orgány i soud nevyjádřily jednoznačně k tomu, v jaké výši
mělo být vůbec nájemné účtováno a jakým způsobem měla výše nájemného ovlivnit daňo vou
povinnost stěžovatele.
K tomuto stížnímu bodu stěžovatel konečně namítl, že vycházely -li daňové orgány
při svém rozhodování z aplikace ustanovení §23 odst. 7 zákona o daních z příjmu, musely
nutně předpokládat, že mezi stěžovatelem a společností O., a. s. byla za užívání předmětných
nemovitostí sjednána nulová výše úhrady. Za této situace by pak měl být stěžovatel vyzván
k uspokojivému doložení rozdílu mezi „cenou sjednanou“ a cenou, která by byla sjednána
mezi nezávislými osobami. Zde by pak bylo nutno vypořádat se s faktem, že důvodem
neexistence sjednaného nájemného v obvyklé ceně bylo právě protiprávní a šikanózní jednání
společnosti O., a. s., proti kterému se ostatně stěžovatel právně bránil.
Pokud jde o správcem daně neuznané náklady na pronájem nebytových prostor
od společnosti A. M., spol. s r. o., zde stěžovatel poukázal na skutečnost, že tyto výdaje
nebyly uznány pouze z toho důvodu, že správce daně považoval pronajaté prostory
pro potřeby podnikání stěžovatele za neúměrně velké. Takový závěr je nejenom věcně
nesprávný (neboť se jednalo o soubor několika funkčně propojených místností sloužících pro
potřeby jednání orgánů stěžovatele i jednání s obchodními partnery; šlo navíc o jednu
společně uzavíratelnou buňku, kterou nebylo lze technicky sdílet s jiným nájemcem),
ale překračuje též diskreční oprávnění správce daně. Dle názoru stěžovatele si lze totiž jen
obtížně představit, že by byl správce daně oprávněn a schopen zpětně posuzovat
u jednotlivých poplatníků, zda jimi užívané prostory a náklady na ně vynakládané odpovídaly
jejich tehdejším potřebám. Dále stěžovatel poukázal na skutečnost, že správce daně náklady
na pronájem těchto prostor uznal ve zkrácené výši za daňově uznatelné přesně v těch
obdobích, do kterých je nezkrácené zahrnul i stěžovatel, zatímco městský soud vycházel
z předpokladu, že daňově uznatelným nemůže být výdaj, který má souviset až s nějakou
činností v budoucnu. Odvolával-li se v této souvislosti na §24 odst. 1 zákona o daních
z příjmu, jde o nesprávnou interpretaci zákona, neboť není možné tvrdit, že výdaje
vynaložené v určitém zdaňovacím období, které však přinesou poplatníkovi daně příjem až
v dalších obdobích, jsou výdaji daňově neuznatelnými. Takové výdaje samozřejmě daňově
uznatelnými jsou a správci daně je takto b ěžně uznávají; v některých případech je pouze
požadováno jejich časové rozlišení.
Žalovaný se svém vyjádření ke kasační stížnosti omezil pouze na konstatování,
že stěžovatel v řízení před Nejvyšším správním soudem uplatňuje důvody, které neuplatnil již
dříve v daňovém řízení či v řízení před městským soudem. Navrhl, aby kasační stížnost byla
zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst.
3, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
V projednávané věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné vyjádřit se nejdříve
k tvrzení žalovaného, dle kterého stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody, které
nebyly uplatněny v řízení správním ani v řízení před městským soudem. Je skutečností,
že v řízení o kasační stížnosti není možné uplatňovat právní novoty, tedy důvody
nezákonnosti, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáváno, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.), ani novoty skutkové,
tedy skutečnosti, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené správní rozhodnutí
(§109 odst. 4 s. ř. s.). Obě tato omezení se nicméně vztahují pouze k řízení před krajskými
soudy; nepřipuštění skutkových a právních novot neuplatněných v řízení před správními
orgány je již podmínkou řízení vedeného před krajským soudem (srov. §5 s. ř. s.). Z tohoto
pohledu se tedy Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda v kasační stížnosti nejsou obsaženy
námitky, které nebyly uplatněny již v rámci žalobního řízení, ačkoli být uplatněny mohly.
Z obsahu předloženého soudního spisu vyplývá, že stěžovatel v žalobě uvedl, že byl
(z titulu majetkového vkladu společnosti O ., a. s.) vlastníkem předmětných nemovitostí; tyto
nemovitosti však neměl v úmyslu pronajímat, nýbrž zamýšlel jejich přestavbu za účelem
následného poskytování služeb. Jakékoli užívání nemovitostí mu však bylo společností O., a.
s, znemožněno, byť nemovitosti užívala bez existence nájemního vztahu. Majetkový prospěch
z užívání těchto nemovitostí tedy neměl stěžovatel, ale již zmiňovaná společnost. Stěžovatel
se snažil vzniklou situaci právně řešit, a to jak ve smyslu získání faktické kontroly nad
nemovitostmi, tak i žalobou na společnost O ., a. s., kterou se dožadoval vydání bezdůvodného
obohacení ve výši obvyklého nájemného, které by jinak za užívání nemovitostí musela platit.
O příjmech plynoucích z užívání nemovitostí tedy nemohl účtovat, neboť žádné příjmy
neměl. Případné bezdůvodné obohacení získané společností O ., a. s., mu pak nebylo soudně
přiznáno a vyčísleno. Z těchto důvodů proto namítl nepřípadnost aplikace §23 odst. 6 a 7
zákona o daních z příjmu na tento případ. Pokud jde o pronájem nebytových prostor
od společnosti A. M., spol. s r. o., zde stěžovatel uvedl, že tyto prostory užíval pro potřeby
jednání svých orgánů i jednání s obchodními partnery. Výše sjednaného nájemného
odpovídala nájemnému obvyklému v daném místě a čase. Odmítl tedy argumentaci
žalovaného, že tyto prostory nevyužíval za účelem dosažení, zajištění a udržení zdanitelných
příjmů. Vyjádřil v této souvislosti též nesouhlas s tím, že by daňovým orgánům příslušelo
posuzovat, jaká je přiměřená velikost prostor potřebných pro určitý typ podnikání.
Z uvedeného je zřejmé, že všechny stížní body uvedené v kasační stížnosti
se v podstatných znacích kryjí s body žalobními. Pokud stěžovatel některé námitky v kasační
stížnosti blíže rozvedl (interpretace pojmu „nájemné“ v dohodě o narovnání, nemožnost
účtování o plnění z bezdůvodného obohacení aniž by byl tento nárok soudem pravomocně
přiznán, nesouhlas s názorem, že daňově uznatelným nemůže být výdaj, který má souviset
až s činností v následujících daňových obdobích), jde jen o reakci na závěry uvedené
v odůvodnění napadeného rozsudku. Za jedinou nově uplatněnou námitku lze tak považovat
pouze tvrzení, že daňové orgány i soud nezohlednily spory mezi stěžovatelem a společností
O., a. s., jako uspokojivé doložení rozdílu mezi cenou „sjednanou“ a cenou potenciálně
sjednanou mezi nezávislými osobami, ve smyslu §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Pouze
tuto argumentaci tedy Nejvyšší správní soud, v souladu s ustanovením §104 odst. 4 s. ř. s.,
nepřipustil k meritornímu přezkumu.
Pokud jde o samotné stížní námitky, Nejvyšší správní soud především sdílí výhrady
stěžovatele týkající se kvalifikace právního vztahu mezi stěžovatelem a společností O ., a. s.,
ve vztahu k užívání předmětných nemovitostí. Městský soud (ve shodě s daňovými orgány)
posoudil daňovou povinnost stěžovatele tak, jako by šlo o vztah nájemní; existence tohoto
smluvního vztahu však prokázána nebyla. Současně s tím nebyla vyvrácena argumentace
stěžovatele, že mezi ním a společností O., a. s., šlo v tomto případě o vztah mimosmluvní,
vyplývající z bezdůvodného obohacení, které jmenovaná společnost získala užíváním
nemovitostí bez právního důvodu. Právní kvalifikace tohoto vztahu je však pro posouzení
možnosti postupu §23 odst. 6 a 7 zákona o daních z příjmů významná. Jestliže, jak již bylo
uvedeno, je placení nájemného plněním smluvní povinnosti nájemce, lze přijaté nájemné
považovat za daňový příjem ve smyslu §18 odst. 1 zákona o daních z příjmů, dle kterého jsou
předmětem daně příjmy (výnosy) z veškeré činnosti a z nakládání s veškerým majetkem, není-
li zákonem stanoveno jinak. Zcela jiná je ovšem situace v případě bezdůvodného obohacení,
neboť v jeho případě se nejedná o vztah závazkový, tedy založený na konsensu smluvních
stran (viz §451 odst. 2 občanského zákoníku). Je tedy zřejmé, že za situace, kdy je předmět
nájmu užíván bez souhlasu jeho vlastníka, je pojmově vyloučeno hovořit o tom, že by se ze
strany vlastníka jednalo o „nakládání s majetkem“, jak to má na mysli ustanovení §18 odst. 1
zákona o daních z příjmů. Z tohoto pohledu tedy závěr městského soudu, dle kterého lze za
nepeněžité plnění ve smyslu shora citovaného ustanovení z ákona o daních z příjmů považovat
i užívání nemovitostí bez odpovídajícího protiplnění, vyznívá nelogicky. Pokud by totiž bylo
lze v této souvislosti hovořit o existenci nepeněžitého příjmu, pak jen na straně společnosti O.,
a. s., která nemovitosti užívala bez placení jakéhokoli nájemného. Lze tedy uzavřít, že
stěžovatel ve zdaňovacím období roku 1998 nepřijal z titulu užívání svých nemovitostí
společností O., a. s., nepeněžité plnění ve smyslu §23 odst. 6 zákona o daních z příjmů a
logicky je proto vyloučeno tyto (neexistující) příjmy upravovat ve smyslu §23 odst. 7 tohoto
zákona.
Rozlišení příjmů plynoucích z nájemného od příjmů, které jsou vydáním
bezdůvodného obohacení, je relevantní též z pohledu určení zdaňovacího období do kterého
má být takový příjem zahrnut. Zatímco v případě nezaplaceného nájemného existuje smluvní
základ, dle kterého by toto plnění mělo být poskytnuto, v případě vráceného bezdůvodného
obohacení je nutno tento příjem zahrnout do zdaňovacího období, kdy je příjemce fakticky
obdržel (bez ohledu na to, zda se vztahuje ke zdaňovacím obdobím předcházejícím),
neboť se nejedná o plnění ze smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 7. 2005, č.j . 8 Afs 2/2005 - 81, dostupný na www.nssoud.cz). Pokud tedy stěžovatel
na základě „dohody o narovnání sporných vztahů“ uzavřené v roce 1999 náhradu
za bezdůvodné obohacení obdržel, bylo by nutno tento příjem zahrnout nikoli do zdaňovacího
období roku 1998, ale do zdaňovacího období následujícího.
Pokud se týká daňové uznatelnosti nákladů za pronájem nebytových prostor
od společnosti A. M., spol. s r.o., lze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že daňovým orgánům
nepřísluší hodnotit efektivitu jeho podnikatelských rozhodnutí či podnikatelských záměrů.
V tomto smyslu se nicméně vyslovil i městský soud, který však zároveň konstatoval, že
mají-li být výdaje daňově uznatelné, musí daňový subjekt prokázat, že splňují podmínky
stanovené v §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. V praxi to znamená, že mezi
vynaloženými výdaji a podnikatelskou činností daňového subjektu musí existovat jasná
vazba, přičemž neuznatelné jsou pouze takové výdaje, které zřetelně neodpovídají
ekonomicky racionálnímu chování. Za daňově uznatelný výklad lze tedy považovat i výdaj,
který se ekonomicky nezhodnotil, pokud v době jeho vynakládání nebyla zcela evidentní jeho
ekonomická iracionalita či zjevná nepřiměřenost. Vycházejíc z této premisy dospívá Nejvyšší
správní soud k jiným závěrům, než ke kterým v otázce přiměřenosti výdajů stěžovatele
na pronájem nebytových prostorů dospěly daňové orgány i městský soud. Jak bylo již výše
uvedeno, správcem daně nebyla zpochybněna jako nepřiměřená výše nájmu za předmětné
prostory ani samotná potřeba těchto prostor pro jednání a další podnikatelské aktivity
stěžovatele; spornou byla toliko otázka jejich velikosti. Pronajaté prostory sestávající
z kanceláře, zasedací místnosti, skladu, chodby a sociálních zařízení o celkové výměře
114,9 m2 nepovažuje Nejvyšší správní soud pro tyto potřeby za zjevně nepřiměřené;
bez významu není též fakt, že šlo o místnosti tvořící jeden funkční celek, bez reálné možnosti
sdílet je případně s jiným subjektem.
Stěžovateli lze přisvědčit též pokud jde o jeho tvrzení, že daňově uznatelnými jsou
i výdaje vynaložené v určitém zdaňovacím období, které však přinesou příjem až v obdobích
následujících. Zde sluší odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu k této
otázce, například na rozsudek publikovaný pod č. 264/2004 Sb. NSS. Z odůvodnění tohoto
rozsudku se podává, že „z ustanovení §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, nelze dovodit,
že vynaložené výdaje se vždy musí reálně projevit v příjmech daňového poplatníka,
tzn. že mezi výdaji a příjmy nutně existuje vztah přímé úměry. Smysl tohoto ustanovení však
zjevně spočívá v tom, že se musí jednat o výdaje za tímto účelem vynaložené. Proto také
ustanovení §23 odst. 1 stejného zákona při vymezení základu daně hovoří o respektování
´věcné a časové souvislost´ příjmů a výdajů ve zdaňovacím období. Mezi těmito výdaji
a očekávanými příjmy tak musí existovat přímý a bezprostřední vztah; v opačném případě
se pojmově nemůže jednat o výdaje vynaložené na dosažení, udržení či zajištění příjmů“.
Z tohoto pohledu je tedy zřejmé, že závěr městského soudu, dle kterého daňov ě uznatelným
nemůže být výdaj, který má souviset až s činností daňového subjektu v budoucnu, není
správný. Současně se jeví jako nelogické, že městský soud tímto způsobem zpochybnil
uznatelnost jakéhokoli výdaje tohoto typu, na straně druhé však akceptoval postup daňových
orgánů, které takový náklad částečně za daňově uznatelný přijaly.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyššímu správnímu soudu
nezbylo, než z důvodů vyplývajících z ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. rozsudek
městského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení (§110 odst. 1, věta první před
středníkem s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodně městský soud v novém
rozhodnutí o věci (§110 odst. 2, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. července 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu